ale jedna slečna-umělkyně, kterou sleduju na Insta psala, že do sebe teď všecko začíná zapadat, kvůli pohybu planet nebo cojávím a lidi, kteří na něčem dlouho dřeli, tak se konečně dočkají těch kýžených výsledků a somehow, opravdu začínám věřit, že to tak je. Po nekonečném dvouapůlletém boji jsme dostaly stavební povolení. I když si pořád připomínám, že jsme čekaly “jen” na stavební povolení a ne třeba na operaci like some, stejně je ten psychoteror, co nám to způsobilo, nepředstavitelný. You have no idea what it took to stay sane. I hope it did make us stronger, když už nás to nezabilo. Je nekonečně uklidňující, že teď čekáme už ‘jenom’ na příznivé počasí a bagry.
Hned potom na hodině samí studenti, kteří přišli ve skvělé náladě a přinesli do třídy spoustu radosti a dobrých zpráv. Je to můj nejmilejší kurz.
Konečně teda můžeme s klidem v duši do wellneska, kam jsme chtěly už v pondělí, ale bylo zavřeno, it wasn’t meant to be. To byl můj den na pokraji. A na čí to jde bedra na čí bedra to jde? Kdo mě to válcuje? Měla jsem takovou tu scénu, jak se hroutím v koupelně a sedám na vanu and it takes everything I have to hold it together listening to more bad news.
Moc jsem si oblíbila saunování. Je to jako dovolená na pláži v krabičce. Falešné slunce tě griluje a dřevo pod tebou sálá jak nahřátý písek. A taky ze sebe potíš všechno zlé až do té doby, než se ti začne motat hlava a tak tě to jako lehce omámí, ale moc příjemně. Pak si skočíš do ledového bazénku a jsi zase wide awake.
V pátek uni výběrko před šestičlennou komisí, kam se hlásí dalších 13 lidí. Čtu to až těsně před tím, než musím vyrazit a samozřejmě se mi z toho trochu převrátí žaludek.
Jsem nervozní a připravuju si speech, i když vím, že to není tak hrozné jako jít na výběrko nezaměstnaná. Mám práci a když to nevyjde, nic se nestane. V autobuse si říkám Fear is the mind killer. V. povídá: “You’ve got this,” a tak si říkám “I’ve got this” and it helps.
Snažím se vypadat reprezentativně, ale samozřejmě it is raining like a motherfucker a hned kousek od bytu mě ohodí auto projíždějící kolem až do pasu. Snažím se zachránit to papírovýma kapesníčkama co to jde. Na uni dorazím jako zmoklá slepice, natočené a nalakované vlasy jsou celé rozuchané, ale nemám sebou ani hřeben, tak co už. It is what it is.
O průběhu se mi ani nechce mluvit, mám pocit, že jsem toho mohla říct víc a vůbec jsem se nepředvedla, ale to vždycky. #impostersyndrom hadra Uklidňuju se ale tím, že už jenom z mého životopisu musí vidět, co jsem za člověka. Koukám, že japonština je teď ta absurditka v mém životě, kterou mám k dobru a odlišuje mě od ostatních.
Protože součástí komise byla i moje garantka, říkám si, že by to přeci jen mohlo vyjít, zase by všechno do sebe zapadlo and it would be a huge change in my life.
Dlouho mě nenapínali a hned v ponděli po cestě do školy jsem si četla email, že mě berou. Stable job pro Seňora, unbelievable. Štěstí se ale vzápětí promíchalo s pocitem zděšení, že budu muset opravdu rozdat všechny ty výpovědi. Odhodlala jsem se k tomu hned na druhý den, jinak by mi z toho už stejně asi hráblo.
Když jsem stála před dveřma naší ředitelky, říkala jsem si jenom: it has to be done. Bylo to smutné, ale vůbec ne takové drama, jak jsem si představovala. Budu odcházet po pěti letech, huh.
Další výpověď jsem dala jen po emailu, koordinátorku z téhle jazykovky jsem neviděla osobně přes dva roky a to myslím taky bylo jen jednou, nemáme žádný osobní vztah. Zbývají už jen mí studenti, které mám soukromě. Věřím, že J. už zbytek příprav na maturitu zvládne od února beze mě. Na to, že nebudu muset učit jejího tátu už se upřímně těším a s paní S. se pak domluvím, že bychom pokračovaly, až se v nové práci trochu zaběhnu.
Když dělám faktury s hroznou úlevou si říkám, že už jenom 3x. Zatím mi přjde úplně šílené, že to bude dělat někdo za mě. A peníze mi prostě přijdou na účet bez toho, aniž bych si musela hodiny sama spočítat. A někdo za mě zaplatí sociální a zdravotní. A hlavně. HLAVNĚ nebudu muset sama podávat daňové přiznání.
