Come on in, the water’s fine

Dívala jsem se na nějaký náhodný stream jedné Britky, co mám na instagramu, a chtěla jsem jí hrozně napsat, odkud přesně v Anglii je, kvůli přízvuku, ale nevěděla jsem, jak se vysvětlit, tak jsem si ji nakonec našla na fb a zjistila, že je z Readingu. Stalker level #lingvista.

V sobotu jsem zopakovala celou Britskou literaturu a večer po osmé jsem si konečně udělala večeři; pálivé nudle s fazolovými lusky, mungo klíčky a sójovkou, k tomu víno a poslední díl čtvrté série teen wolfa bez výčitek. I am the happiest person alive.

L. je na pivě s holkama (a M.) po náhodném desetikilometrovém závodě s překážkami. Já sama doma mám najednou po skoro půl roce obrovskou radost, že teď bydlíme právě tady a ne v mikrobytečku na Loskách. It is a temporary home, but a good one.

Myslím, že je pro mě dneska fakt důležité jít do třídy. Dává mi to pocit reality a světa mimo ten akademický. Navíc je to krok k normálnosti a po půl roce už se zase těším, že uvidím studenty naživo a ne jenom jejich výřez z počítačové obrazovky.

H: “I don’t form habits that are healty, thank you very much.”

Hned po vyhlášení výsledků se několikrát T. ptám: Ale mám to že jo? Udělala jsem to, jsem magistra. A T. mě vždycky trpělivě ujistí, že je to fakt pravda.

Radost se ke mně postupně plíží až po rozhovoru se sestrami, s V. a na druhý den ráno s mámou. Probíráme jenom samé pozitivní plány do budoucna a jsou to krásné a pohodové vyhlídky.

Po státnicích vede první cesta na druhou dávku očkování a další do knihovny. This is heaven a pure peace. Půjčuju si samé detektivky a thrillery. You know, relaxing četba pro ženy. Potom ještě cestou domu na zmrzlinu and my life is complete now.

V Dear Hank and John se ptají: Where are the air pods? A můj stupid brain asi dvě minuty uvažoval, jestli lidi mají v těle nějaké vzduchové kapsle.

Hank: “I don’t want auditory experience, I want Benedict Cumberbatch to tell me about time.”

S L. jsme daly prát prádlo, převlíkly peřiny a daly je větrat do okna. Všecko je to jako duševní očista po státnicích. Taky jsme koupily letenky do Porta a lístky na vlak do Vídně. I cannot believe this.

Večer sleduju nový speciál Bo Burnhama hned potom co vyšel a hrozně si užívám, že krom koukání na netflix a pití vína nic nemusím. 

Nový Bo je o životě v lockdownu, about white people, social media, depression, turning thirty a jak se svět řítí do zkázy.

Ráno jsem zvládla všechnu nejnutnější práci a teď mám po dvou letech zbytek odpoledne volno, what is this? Asi čas přihlásit se na pedagogické minimum.

Říkám tomu postátnicovému období “návrat do života” ne “návrat do normálního života” jak správně podotkla Š.

Je terpve první středa po státnicích a už teď mi přijde, že mám nekonečno volného času. Každý den teď vařím oběd, čtu si co chci a večer si dávám netflix se sklenkou vína. It feels so peaceful.