Už asi měsíc špatně spím. Zdají se mi komplikované, dramatické příběhy, po kterých se ráno probouzím jako mrtvola. Jenom pro ilustraci útržky z mojí snové appky: Mám 19 ďáblů, vlněná chobotnice, kterou musím porodit, výšlap na Lysou, alkoholy v cold cold chatě, vývar, ping pong, déšť, příběh, ve kterém se míchá aerobic, chemie, magie a cestování v čase, vlci, musím zapisovat noty v ruštině, vlci, knížka, co jsem četla o někom z Kazachstánu za WWII, třízení věcí z babiččiny půdy, hemžící se bílé můry.
Nevím, proč se z některých věcí, které jsem nikdy nevnímala jako traumatizující staly moje noční můry. Pořád dokola se mi zdá, že se ráno chystám do školy. Jako dítě z vesnice dojíždějící na gympl do města jsem vstávala za tmy a často si až ráno chystala učebnice a sešity podle rozvrhu. Nevím, proč tahle část je ve snech vyobrazená jako nejhorší drama a chaos. Nikdy nevím co se děje a zdá se být úplně bez šance si ve všem udělat pořádek. Taky vždycky zběsile hledám po celém domě oblečení do tělocviku, chystám si svačinu a balím ještě nějakých milion dalších věcí. Mezitím v panice sleduju jak ubíhají hodiny a za oknem už vidím autobus. Ten vždycky vyjel na zastávku na kopec a v ten moment byl nejvyšší čas vyrazit z domu na zastávku, než se tam otočí a pojede zpátky. Možná to ani takhle všechno nebylo, tyhle dramatické sny zdá se úplně vytlačují moje skutečné vzpomínky.
Další věc, která se mi vrací jsou noční cesty domů autobusem s přestupy, což mi taky na střední přišlo jako nejvíc běžná věc. Většinou pro mě třeba i o půlnoci, kdy jel poslední autobus z města, některý z rodičů přijel na zastávku. To se dělo většinou po tanečních, když jsem chtěla zůstat ještě na afterparty. Jindy jsem ale neměla problém o té půlnoci vystoupit a pak jít nějaké tři kilometry domů často v šatech, přes které jsem měla jenom (svetr a?) kabát. Někdy jsem se taky v prázdném autobuse vzadu na sedačce převlíkla nebo si normálně pod šaty oblíkla džíny, abych cestou nezmrzla. Jako jo, občas to bylo creepy, hlavně když se sama vypsychuješ, že za tebou někdo jde a pak se musíš celou cestu otáčet a kontrolovat, jestli za tebou někdo nejde dokud za sebou nezavřeš domovní dveře.
Další noční můry jsou o přípravách hodin nebo celkově na nějaké nové místo ve škole. Většinou musím jít učit bez jakýchkoliv informací o studentech, kurzu nebo o tom, co mám vlastně učit.
Obdoba těchhle snů je, že musím jít vystupovat před lidi se skupinovým tanečním číslem, ve kterém si ale vůbec nejsem jistá, jestli dobře umím všechny kroky, což se mi ve skutečnosti taky nikdy nestalo, choreografie jsme trénovali bambilionkrát. Když jsem před několika lety po dlouhé době viděla záznam z jednoho takového představení, it dawned on me, how much had the image of myself in my head nothing to do with reality. It was probably this “culture” in a “dancing group” among all the naturaly fit and skinny girls. I was huuuge in my head I couldn’t look at myself in the mirror. The reality wasn’t this bad at all, my body was a perfectly normal size.
To je vážně zvláštní... po státnicích se mi dlouho zdálo, že nemám ve škole stále něco splněné a nemůžu dostat diplom. Když tohle odeznělo, často se mi pak zdálo cosi o střední - a jak píšeš, byly to věci, které byly tradiční a nedělaly mi problém, a přesto se mi zaplétaly do snů jako nevyřešené absurdity z mé minulosti.
OdpovědětVymazat