Po tom, co jsem s Názvem po nekonečné době hrála volejbal, vybublaly na povrch vzpomínky, které jsem si myslela, že už jsou navdžycky poztrácené.
Pořád si pamatuju rady trenéra ještě ze staré tělocvičny, že musíš při vyskakování zvednout hlavně ruce, protože je to pár kilo navíc, které tím dostaneš nahoru. Spoiler - nikdy mi to nešlo ani jsem se to nikdy pořádně naučila ani s jiným trenérem ani později s učitelkou na gymplu. Smečovat mi docela šlo, ale nebylo to zásluhou toho, že bych uměla pořádně vyskočit. It was just some raw power and energy.
Potom tréninky za žáky v tělocvičně na základce - same story - nejdřív na kole / pěšky / busem do školy se spolužáky ze základky (já jsem v té době už byla na gymplu?). Matně si pamatuju šatnu, kde jsme se převlíkali všichni dohromady, protože jsme byli přece v jednom týmu a (jenom napůl) jsme předstírali, že jsme nad to povznesení?
Tyhle tréninky byly mnohem zábavnější - byli jsme už starší a navíc dohromady s klukama. Pamatuju si jak jsme se většinou během tréninku doslova váleli na zemi smíchy. Taky trochu crushe z téhle doby (I think so), nebo jsem už byla povznesená nad kluky “ze základky?” Taky hrozný pressure během zápasů a hlavně jestli zkazíš servis jsi nejhorší looser. Feeling like ‘can you please do just the bare minimum and fucking serve without mistakes?’
Nedokážu uvěřit, že jsem potom na střední vstávala o hodinu dřív (což znamenalo ne před 6 ale před 5), abych mohla ještě před vyučováním chodit na sedm hrát volejbal. Intenzivně si pamatuju, že jsem v autobuse i po cestě přes spící město poslouchala Klenot od Fixy, který v té době čerstvě vyšel.
Volejbal na 7 mimo jiné s M, se kterou jsem prožila nejkrušnější roky dospívání, a které jsem byla nedávno na svatbě. Byly jsme spolu na prvním koncertě, což byla taky právě Fixa. Náhodně jsem si k ní přisedla na prvním dni školy and we were best friends po zbytek střední. Když jsme každá odešly na výšku do jiného města, postupně jsme se vídaly čím dál víc. Life happened. Často jsem si říkala, že už máme natolik odlišné životy, že už si nemůžeme rozumět a pak byla opakovaně překvapená, že je to pořád ta stejná M. z druhé lavice uprostřed.
I have nothing but nakumulovanou lásku pro M. and maybe that’s why it hit me this hard to see her walking down the aisle. Me and Lu both cried hard. Během obřadu jsem myslela opravdu jen na: “Good for you girl, I’m so happy for you and I hope you will be happy together forever.”
I když jsem se pár let úspěšně vyhýbala školním srazům a repetitivním rozhovorům - co studuješ, kde pracuješ, s kým chodíš, budete se brát, kolik máš dětí, kdy budete mít děti, plánujete děti? Na svatbě jsem se tomu kroužku nevyhla - jednak tam byl celý krypl tým, ale taky M. s K. Musím ale upřímně říct, že bylo fajn je vidět, zjistit co dělají se životem a zase se ujistit, že se nikdo nemění.
Poslední volejbalový střípek jsou školní turnaje, během kterých jsem se cítila jako přínos do školního kolektivu, což se nestávalo moc často.
1 komentář: