“listening to the same music i used to listen when i was 14-15

is something else i'm still her i'm nothing like her anymore she knew everything she knew nothing she was so right she was so wrong”

I když jsem v neděli dořešila všechny emaily, v pondělí ráno jsem měla zase plný inbox. Další informace ohledně kurzů pro Ukrajince zase přišly před půlnocí. Pak celý den neřeším nic jiného než absence studentů. Do toho mi píše ředitelka, jestli za ni nemůžu vzít Ukrajince někdy v červnu a pak taky pozvánka v rámci rektorského dne sportu a email z fakultního časopisu (prosíme o shrnutí prvních dojmů z výuky nejlépe ještě dnes, nejpozději zítra dopoledne) a taky informace ohledně kurzu angličtiny pro Ukrajince. Taky dořešujeme dopisování midterm testů a za dva týdny nás čekají zápočty. 

Po večeři teda píšu ještě několik odstavců o výuce češtiny, posílám před sedmou dead and buried. 

To byla zase naivita, jak si ty články budu v klidu psát, když nebude takové šílenství s výukou a vlastně nebudu mít co na práci. Mhm. Určitě.

Už jsem přemýšlela o tom, že bych to úplně pustila a přenechala P. Bylo by fajn si po dlouhém dni v práci otevřít pivo, dát si večeři a pustit si seriál, ale guess what. Otevřela jsem si pivo a prostě jsem to sepsala. And I think I did a fucking great job. You can fucking sue me, but I’m good at writing and I want to do this.

Myslela jsem, že poslední koncert Julien Baker byl tak před dvěma třemi lety…It was 5 years ago. Co je čas.

Slyším na všechno. Studenti mi říkají ‘paní učitelko’ nebo ‘profesorko.’ Minulý týden mi přišel email, který začínal ‘paní doktorko,’ tak jsem chvilku přemýšlela, jestli je fakt pro mě a byl, akorát mayhem univerzitních emailů.

Citaci z článku, který jsem psala v největší pain v pondělí večer po celodenní výuce, se nakonec objevila ve zlínském deníku i na stránkách města a univerzity.

Miluju náš vztah s kolegou z kabinetu. Jedem si univerzitní chaosek. Vždycky má v rukávu nějakou absurdní historku a já se vždycky v šílenství práce směju bez zábran jako šílenec. Dneska vyprávěl, že už se pomalu bojí vstoupit do kabinetu, protože když dneska přišel do práce, načapal naši kolegyni v babičkovském věku, jak si převlíká kalhoty. Jindy ji zase přistihl jak leží vzadu v kabinetu na koberci a vyděsil se, že musí rychle volat sanitku a ona, že si jenom potřebovala natáhnout záda. Smála jsem se jako šílenec.