Nevěděly jsme kolik koupit ztraceného bednění a projektant říkal, že můžem klidně víc, že se to neztratí hoho.
Co dneska studenti plácají na semináři:
I would like to be a teddy bear because everyone wants to hug them.
I would like to be a hippo, they can roll their eyes and it looks kinda cool.
What would you do, if you could be invisible? -> I would look at animals and they wouldn't be scared.
Ve sborovně v jazykovce se nikdy nedá udělat žádná práce. Strávila jsem třičtvrtě hodiny povídáním s Diegem z Columbie o jeho životě, uni life (he’s a phd student), o všech možných jazycích, cestování a future plans.
“You’re a phd student right?”
“Don’t I look like an exhausted phd student?”
“Teachers look exhausted as well.”
Dneska se mi chtělo na józe brečet, když nám jógínka říkala ‘probudíme v sobě vlastnosti válečníka.’ Říkala jsem si ‘I'm a fucking warrior’ vyhrkly mi slzy and I felt it.
Taky mám ráda, když si říkáme, že zapomeneme na minulost a na budoucnost a opouštíme vše nepotřebné, vše šedé. A když jsme sami na svém ostrůvku blaženosti a pak se rozpustíme do písku jako čokoláda. I think that’s what death feels like. I hope so.
Když jsme si poprvé v sobě představovali svého vnitřního mistra (takhle se to jmenovalo?), seznamovala jsem se s ním a říkala jsem si ‘who are you, sensei?’ Teď už to přijímám, že je ve mně.
Pak honem domů, blesková sprcha a večeře a pěšky s mokrými vlasy a nefungujícími sluchátky na Malou scénu. Nejdřív (2x2) víno s I, se kterou jsme se neviděly asi rok a půl, takže rychle probíráme nejdůležitější změny, radosti a starosti. Pořád se klepu, když mám někomu poprvé vykládat o Portu.
A potom už na Ziburovu přednášku Prázdniny v Česku, kterou jsem taky celou probrečela. Nevím jestli je to hormonama, just being a female v téhle části menstruačního cyklu a nebo jestli to bylo uvolněním z jógy (na které jsme tentokrát probouzeli hadí sílu kundalini, which for me was superfunny, ale apparently according to Název it’s a thing).
Zibura dělá tak hrozně důležitou práci. Šíří štěstí a lidskost do světa a já fakt nevím, jestli můžeš jako člověk v životě zvládnout něco víc než tohle.
Brečím, že Česko má jednu z nejhustších sítí veřejních knihoven a značení turistických stezek, protože to je taky tak hrozně lidské přečíst si knížku a nebo jít na výšlap do hor a co víc v životě potřebuješ. Knihovny jsou útočiště pro všechny, můžeš tam sedět v teple, studovat a hlavně vybrat si z bambilionu knížek, které si můžeš pučit za mini poplatek.
Brečím taky nad poťouchlým češstvím a nad našima pitomýma (skvělýma) nápadama a debilníma nápadama kamarádů, bez kterých by život vůbec neměl smysl.
A zase brečím nad lidskostí, jak tě lidi pozvou k sobě domů, dají ti kafe, pivo, najíst, nechají tě u sebe přespat jenom proto, že si s vámi chtějí popovídat.
Slzy mi tečou i od smíchu, od toho jaký je Zibura blbeček a nevadí mu dělat ze sebe šaška, psát o tom a vyprávět před plným sálem, protože to přináší lidem radost.
Když na konci tleskáme, hrozně si užívám ten pocit, že tohle zase můžeme a jak bez toho taky nemá nic smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat