Líbí se mi, jak se uni zaměstnanci dělí do kategorií human people a psychopats nic mezitím.
První schůzka redakční rady univerzitního časopisu, na kterou přišly jenom dvě paní, které se starají o propagaci FHS, jedna kolegyně z jiného ústavu a já. Mám z toho dobrý pocit, že to bylo produktivní, máme plán jak dál a nepřipadala jsem si tam úplně zbytečně. Mám radost, že mě paní ředitelka takhle dobře odhadla hned v den nástupu a vybrala mi právě tohle jako extra univerzitní aktivitu.
Další chaosky na celoústavní poradě. Jsem udolaná chaosem a bojuju o svoji roli v časopisu, kterou mi chce paní ředitelka vzít. Nakonec si to dělíme s P. a k tomu se navíc přidávám jako dobrovolník k výuce češtiny pro Ukrajince.
Už se ale aspoň trochu posouvám ve work-life balance a při zadávání časových možností si nechávám svůj čtvrtek s paní S. a jógou.
I’m telling you, jóga a na ní řízená meditace a mentální útěky k witchrovi můžou za to, že jsem se ještě dočista nezbláznila.
Konečně doma se cítím k smrti vyčerpaná a mám pocit, že umřu, pokud nepůjdu okamžitě spát. Takhle teď moje tělo reaguje. Když je toho moc, hlásí: we are switching it off THIS VERY MOMENT. Stalo se to i přednedávnem, když jsme zase znova dělaly životní rozhodnutí, L. se hroutila, nasadila si zas prášky a já jsem šla prostě spát, sleeping like deadman a pak jsem se probudila a bylo to zas všechno o něco lepší. Ten spánek to otupí, ohladí and we soldier on.
Ráno jsem radila P. milá místa ve Zlíně, kde by mohl Transparent udělat v budoucnu nějaké akce, ale to mě vůbec nenapadlo, že mi bude ještě ten večer psát, že sedí s A. a dalšími lgbtq aktivisty v Gulliveru. Pivo by celkem při pátku bodlo, tak se teda zas převlíkám z pyžama a jedu.
Rychle píšu V. o tom, jak životek graduje daily. Mám pocit, že jsem čím dál silnější a líp zvládám adulthood, ale někdy mě to zas všecko míchá jako #weaksauce.
Nejdřív náhodně o gay aktivizmu na zlínsku a pak už jen s P. a A. o náhodnostech, tajníčkách z minulosti a vzpomínkách, které vždycky jedna z nás zapomněla. Jako první věc P. vytáhla náš rozchod, který si obě pamatujem trochu jinak, a o kterém jsme se vlastně nikdy pořádně nebavily. Nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, jak už je to všecko nekonečně dávno. S A. se bavíme jako dvě ex o P. s P. A. je hrozně miloučká. <3
Pořád nevěřím, že tohle je můj život. Kdo je P. a co je život. Nakonec se domlouváme ještě na setkání v Praze, vlastně už za měsíc, protože to tak neskutečně letí.
V sobotu na pozemek a pak k L. rodině s úzkostí sbalenou v břiše jako klubko hadů. I když je to absurdní, už to tak dopadlo a v šílenství všeho teď dělám na zahrádce krásné záhonky podle instrukcí La.
Pak s L. skládáme hromadu dřeva na palety. Doma pak zas spím, protože je mi zle a nevím jak jinak se s tím vším vyrovnat. This craziness probably won’t stop soon. Vlastně mě taky opět zachraňuje Sapkowski, protože do noci dočítám Křest ohněm.
Žádné komentáře:
Okomentovat