Summer camp 2020 2/2

Hráli jsme modifikaci schovky. Když už jsme asi deset minut hráli úplně jinou hru, z křoví se vynořilo dítě (H), které se nepovedlo nikomu najít, se svým typickým výrazem v obličeji. Dostal spoustu bodů za nejlepšího hide-and-seek playera. (Am. říká hide-and-go-seek, což můj mozek nedokázal přijmout). Hráli jsme asi tři různé verze, nikdo nevěděl jaké jsou přesně pravidla a co se děje, ale děcka vypadaly, že je to baví.

Am: It will be caucus race whole week. Chaos and no rules.

Ar.: T. wanted the meeting at ten.

Am.: No, ten is the curfew.

Am: I'm making sure my caterpillar calculations are correct. 

Am: This is how it goes. The day you steal bread, you get one for free.

Ar: It looks like 7 year old's drawing

V: I can't say no.

Taky jsme měli dva kluky s očníma linkama a jednoho kluka v šatech na svačině.

Připíjíme si: We survived two days.

Am: Only two, man.

Stojíme s Amandou na parkoviště s točeným pivem v ruce a máme nejhezčí bonding time zatímco děcka hrajou potmě hry. ❤️ About her childhood and teenagehood in the US / nechápu, že jsme tady skončily spolu.

Potom ještě pokračujeme na balkóně a probíráme všechno přes trauma z dětství, úzkosti a drogy pod hvezdným nebem a dávno po večerce dopíjíme pivo.

The donut incident, po kterém jsme přejmenovali jednu vedoucí z druhého tábora na Dragon Lady.

Po koupání v horské řece už pro mě není žádné vodní tělo (body of water) příliš studené a tak rovnou skáču do bazénu, do kterého některé děcka nestrčí ani nohu. Pak ještě dvakrát bonding time s Am. u bazénu (jak jinak než s kartami a pivem). 

V: Are you okay?

Am: No I'm not okay I want to murder a child.

Am: Don't panic, but a moth just came in. (Amanda si pamatovala moji fóbii z loňska a vždycky mě upozorňovala, když se někde objevily můry. Poslední den musela jednu zavraždit, abychom ještě mohly na chodbě hrát karty a hlídat, aby děcka nelezly do pokojů, kde neměly co dělat.

Kuba přišel na párty a začal na děcka házet bonbony. K: Who wants candy?!

Am: It's Friday, bitch. (pronesla Am. polohlasem u stolu, kde jsme hrály karty.)

Když děcka tančí macarenu, Am. úpí: “I can’t do this anymore, Verča.”

Ar: If you want to be in the dark we'll need a table. Ar. měla nějakým způsobem poslední den ještě spoustu energie, takže jsme zůstaly všechny tři vzhůru, hrály karty a probíraly život, zatímco děcka vedle měly párty potmě. 

Am: No tvaroh today, but a pile of fish. Ar. nepozře buchtičky s krémem, ale na snídani si dá párek a rybičku.

V autě domů domů si pročítám vzkazy od dětí a málem brečím dojetím. Vzkazy se mi letos psaly mnohem líp, protože jsem spoustu dětí znala z loňska. Hodně starších dětí bylo naměkko, protože to byl jejich poslední tábor a s Ar. jsme měly co dělat, abychom se taky nerozbrečely. 

Poslední táborový den po týdnu stráveném s 60 dětma. / Spousta vyčerpání, zábavičky a dalších intenzívních emocí / Chaos a absurdity / Pivo a karty potmě / Přes všechny těžkosti jsem ráda za tuhle zkušenost a vděčná všem, kteří se na ní podíleli / 💕🤹🍺#summercamp #myfavouriteteachers

Summer camp 2020 1/2

Celý tábor je ta vůbec nejtěžší věc, kterou jsem kdy dělala working with English. Přísahám, že by pro mě bylo snažší přednášet na nějaké konferenci. 

Loni jsem kvůli přijímačkám na jeden půl den odjela a vyhla se tak hiku. Je opravdu diametrální rozdíl, být tam uvězněná celý týden. Asi dvakrát jsem měla brutální krizi, hlavně když venku lilo a my byli s dětma zavření celý den na hotelu. Chtěla jsem prostě jenom odejít a neohlížet se zpátky. 

Nějaké problematické děti asi budou vždycky, navíc jsme měli jedno s fyzickým omezením, pro které, jak se ukázalo, nebyl tábor vůbec uzpůsobený. Ještě větší problém ale bylo jeho chování. 

Jeden z vedoucích byl skvělý přínos do týmu, myslím, že taky díky němu letos všechny děti zvládly dokončit stezku odvahy. Naše hlavní vedoucí T. byla letos taky skvělá, až jsem se na konci málem rozbrečela, že je to její poslední camp.

Důležitý poznatek do budoucna: Jestli pojedeme zase za rok, musíme to udělat tak, abysme se mohli vykoupat v bazénu než přijedou děcka.

Někdy uprostřed tábora jsem si říkala, že už do toho rozhodně nikdy nejdu. O týden později už zvažujeme, že bysme jely, abychom viděly děcka zase o rok starší.

Ar: Did you hear the thunder?

Am: I just thought it's the kids.

Aretha nesnáší buchtičky s krémem tak tady každou chvilku slyším buchtyčky s americkým přízvukem, protože Amanda umí docela dobře česky a tohle je the main issue of the whole summer camp so far.

Když Am. poprvé viděla, že skupinka Caterpillars jako svoje týmové logo (kartu formátu A3) nakreslila nahou Alenku v kalhotkách, která si zakrývá prsa housenkou: It is a choice. Přemýšlíme, jestli je ještě pořád v pohodě nechat malé táborníky hlasovat o svůj nejoblíbenější plakát.

Rozhovor s O., který se vrátil z třítýdenního pobytu v UK, o Hufflepuffu a Ravenclaw. Nejvíc milé a rozumné děcko.

Amanda drží nastavenou ruku a čeká, až jí Aretha podá klíček od pokoje. Namísto toho Ar. z tašky vyloví pivo a dá jí ho do ruky. Am. povídá: This is beer. I wanted the key, but thank you. It is appreciated.

Drinking coffee and judging children coming from the morning warm up exercise. Všecky zdravíme jménem, abychom si je zapamatovaly. Letos jsme byly připravené a přivezly si varnou konvici, kafe a dokonce vlastní hrnečky.

Náhodné dítě: Is there a system?

Am: Man, we just stuck shit to the wall.

Where is the fucking flamingo? No one knows.

“I can never predict how weird I am going to be in a given situation

and this is my cross to bear”

Ráno odučit dvě hodiny, dopsat a dolepit kroniku a zařídit poslední věci před odletem na Maltu. Potom zálohovat fotky z chaty a zbytku července + celé jaro. Konečně mám pocit, že i v roce 2020 se udála spousta skvělých věcí. K ultimátní psychické očistě stačí jeden hike a koupání v ledové horské řece.

Den před odjezdem mi přišlo Bert & Friends elpíčko, o kterém tvrdili, že dorazí až v listopadu. Asi ho Berti poslali z budoucnosti.

Za týden jsme procestovaly celou Maltu v mhdčku i menší ostrůvek Gozo na skútru. Po příletu do Prahy dýchánek u vody s V. a M., které oslavily přípitkem pivem z minihrníčků z Malty dopsanou diplomku. Spousta piva a pohoda u Vltavy.

Zápisky z pláže jsou tentokrát tajné.

V pondělí ráno hodina a potom ještě dovybalování po dovolené a snaha vymotat se z chaosu letošního tábora (nemožné). Nechápu polovinu poznámek v programu, který jsme psaly někdy před půl rokem.

Po úterní schůzce s šéfkou (ohledně evaluace starého a očekáváních nového školního roku) a s holkama ohledně posledních detailů týkajících se tábora se cítím mnohem líp. Teď už jenom mezidobí a klid před bouří, která vypukne v sobotu.

Po přečtení Looking for Alaska ještě znova seriál. V tomto případě asi překvapivě lepší než kniha. (Je tam všeho víc). Fakt to stojí za to z mnoha důvodů, ale musíte přijít open minded.

Dokoukala jsem a dočetla Dobrá znamení, které byly fajn, ale asi se na mě nějak významně nepodepíšou.

Bert and Friends mi přináší spoustu duhy do života.

Letos se hrozně těším na Alice in Wonderland tábor, protože mi odpadá loňský stres a obavy z neznáma. Samozřejmě, že je tam pořád spousta proměnných, polovina dětí bude nových a nikdy nevíš, co se přihodí, jsme ale taky mnohem lépe připravené na improvizaci.

Nevěděly jsme, jaké ještě udělat týmy, protože jsme hádaly, že garden flowers nebudou moc populární a Amanda přišla s větou do korpusu: They can suck it and be flowers for a week.

Nakonec jsme to přece jenom vyměnily za flamingos and hedgehogs.

Narychlo ještě čtu Alenku, kterou jsem objevila v tučňákovém vydání v knížním swapu v bezobalovém obchodě, který mám po cestě do práce.

Chtěla jsem se kouknout do starých zápisků z prvního roku japonštiny, ale je tam jeden velký gap od maturity, až po šílenství zamilovanosti v prosinci 2013.

Looking for Alaska

About life, death, the labyrinth of suffering and closure.

O tom jak nikdy nedostaneš odpověď na některé otázky.

Ráda čtu YA novels možná proto, že mi to připomíná high school simpler times.

Má každý nějakou svoji Alasku?

Lara a Takumi si podle mě zasloužili víc charakterových vlastností než že jsou z Rumunska a Japonska.

Nepříjdou puberťáci vždycky sami na to how to kiss and blow?

Protože jsem četla edici k 10 výročí, byly na konci nějaké první črty a proces editování, na čemž bylo zajímavé sledovat proces psaní JG.

Novelu JG si vždycky ráda přečtu, protože ho hrozně obdivuju jako člověka a jsem zvědavá co všechno se mu do textu podaří zahrnout. Jo, nejsou pro mě autor a dílo dvě naprosto oddělené věci. Můžete si říkat, co chcete.

Ne, spisovatelé nemají nudný život za psacím stolem, paní docentko.

Seriál taky nebyl špatný, i když vím, že takhle teenageři nemluví.

Miluju jméno Alaska ~ that which the sea breaks against.

I like misremembering Alaska, though.

Milesovo příjmení je pure perfection.

Všimla jsem si že tam je mockrát slovo deadpan and I didn't get the knock knock joke.

“Take them outside with a little cup

and piece of paper and gently relocate them to a rhododendron bush.”

Čtu si nějaké analýzy + básně Sylvie Plath a do toho na mě furt vyskakuje něco o vrcholovém sportu a běsech s tím spojených, to je teď můj život.

Na pagan crew přišly po death quotes na řadu life quotes:

podle Jacka: Koneckonců, jediný důvod, proč žít nebo proč vyprávět příběh, je otázka: “Co bude dál?”

podle náhodného člověka na AJJ skupině: “Due to the lack of cicadas this summer I suggest we all climb trees and scream at each other till we die.”

Na Maltě jsem holkám nahrála řev cikád na pozadí panoramatu Citadely a okomentovala jsem to, že cikády řvou a my nemůžeme.

Věty do korpusu: “Už jdou vidět barvičky jak mizí opuchlina.”

I am become goats?

Vymyslely jsme, že název současného směru v umění je neodadametapost.

Sylvie Plath udělala ve svých básních vtípek na deliver babies like letters, co mě celý život hrozně baví.

P. S. mi vždycky na hodinu chystá kávu a fidorku. Od září bude nejspíš moje soukromá studentka <3.

Nikdy se nevzpamatuju z toho, že Jonathan Groff je King George.

Jet na víkend domů pomoct mamce obírat rybíz se zdá jako nejlepší nápad poslední doby.

Nejdřív jsem byla ráda, že je naše zahrada asi 80 km daleko a teď jsem vděčná za to, že je tak blízko.

Kuchám teď vzpomínky z bytečku, celé to znova přepisuju jako Murakami a snažím se z toho udělat příběh. Vyhazuju tunu zbytečných patetičností a komplikovaností. Why am I like this. Přidávám další kapitolky.

Doma nejvíc pohoda, pochůzky s mámou, venčení smečky, kafe s rodičema, posezení s M. a její rodinou, nedělní oběd, tradiční obírání rybízu a reunionek s LL. 

Ovíněná máma se loučí: “Jezdi častěji, zlatíčko moje,” tohle nikdy nezvládám. 

Book of dreams: Dneska se mi zdálo, že jsme s V. našly hrobku Tutanchamona a v ní byly nějaké šperky, tak jsme si je začly nasazovat i když jsme věděly že jsou probably cursed ale přijaly jsme že teď budeme evil.

Andělé zoufalství

Jackovo bezútěšné cestování ze štítu zoufalství přes Frisco, Mexico, New York, Afriku, Paříž a Londýn až zpátky domů. Párty s ostatními anděly zoufalství už ho moc neberou a po předávkování opiem v Africe s Burroughsem si uvědomí, že už by chtěl jenom domů do domečku s borovicemi za oknem. 

Sex, drogy, jazz a hektolitry chlastu (vína, whiskey a bourbonu), spaní u otevřeného okna nebo na střeše, hlavně aby bylo vidět na hvězdy.

Allen a Peter jsou pořád šťastní ve svým šílenství a Jack čím dál utrápenější. Čím dál míň zenového buddhismu a víc křesťanských pekelných běsů. 

Cesta lodí z USA zní jako skvělé dobrodružství (určitě ale jenom teoreticky). 

Všichni zapomínáme, že Jack mluvil francouzsky (how hot must have that been!).

Čím dál víc se ztotožňuju se zoufalým Jackem, který už je znechucený z každého nového dobrodružství (a chlastá) než se zamilovaným básníkem Allenem, který si užíval života a cestoval po celém světě. (A to mi není ještě ani 30 a Jackovi nebylo ještě ani 40). 

Jak píše o svojí mamince, to by jeden plakal.

Neal prohrává peníze na dostizích, Lucien jenom sprostě pořvává a chlastá a rve Jackovi košile, Peter Orlovsky se vždycky snaží být jako někdo jiný a má příliš mladistvých ideálů, Gregory Corso působí jako totální kokot, který všude jenom vyřvává a je se vším nespokojený a utrácí haldy peněz, které nemá a Burroughs je šílený a vysílený z drog a zapisuje vize, které mu posílají z jiných planet, vypisuje ze sebe všechny hnusy a největší sračky, aby sám sebe očistil.

Stejně mám ale pořád všechny hrozně ráda a baví mě o nich číst, protože jsou teďka už jako moji staří kamarádi, kterým leccos odpustíte. (Jediné co se těžko přehlíží je ta Jackova čtrnáctiletá mexická šlapka, but I guess that was the life in the 50’s.) 

Možná tak pít víno někde v lesích za Friscem. Šílené zážitky, které se dobře čtou, ale žít by je fakt nikdo nechtěl.

Hned na začátku Jack dělá stojky na štítu zoufalství stejně jako já doma na koberci.

“seber svou lásku k životu a sejdi z týhle hory a prostě buď - buď - buď vší tou nekonečnou plodností jediné mysli bez konce, nic nekomentuj, neřeš,nekritizuj, nechval, nepřiznávej, nevykládej, nepouštěj myšlenky na špacír, jen plyň, plyň, buď vším a se vším, buď tím, co je, to jediné je totiž navěky -”

“Ubohá lidská srdce tlučou jako o překot všude.”

Jack mluví směsicí francouzskokanadskýho, newyorskýho, bostonskýho a oklahomskýho přízvuku a míchá do toho Espaňol a Plačky nad Finneganem.

“Duše alkohol vůbec nepotřebuje.”

“Konečně jsem se dostal až na dno (údolí).” Hoho.

Jack o sobě mluví jako o čisté, právě rozkvetlé sedmikrásce a rozumí akorát zběsilým šílenostem stejně jako my.

Stejně tak mají uplakané alkoholové dýchánky. Někdo brečí, protože si myslí, že ho praštil Peter Orlovský, i když jenom upadl, a Jack potom brečí, protože si myslí, že Peter někoho praštil.

“Takže Cody je vlastně Průvodčí nebeskýho vlaku a jednou proštípne jízdenky nám všem,...”

“Koneckonců, jediný důvod, proč žít nebo proč vyprávět příběh, je otázka “Co bude dál?”

Sjetí opiem: “Všimni si, jak jemňoučkej stín mají kytky pod tím stromem.”

This weekend was surely eventful.

Ráno zapomínám na čas a pak ze spodního prádla vmžiku do šatů se zipem na zádech a sprint v balerínkách na autobus. Vyzvednout Š. s K, zavést je na snídani a dát jim rychlovýklad o Zlíně. 

Přejet na osmdesátiny do Dobrého Hnízda (:)), spousta L’s příbuzenstva, jídla a alkoholu. Bonding time a hostina. 

Pak s L. jejíma bráchama a přítelkyní toho staršího vyzvedáváme Kupce a přesouváme se do Chelsea na Hoeagaarden. Nakonec pěšky do Bloku 12, kde už hraje Hello Marcel písničku “Proč nejíš ten bůček” tak s K. trsáme pod fialovými světly a větrákem, který mírně rozhání klubové dusno. Necháváme si namíchat další drinky. 

Těsně před začátkem Berta se tlačíme kousek před pódiem v neskutečném vedru (já pořád v šatech z oslavy a botách s tenoučkou podrážkou) kousek od hromádky zmkolých bot, které si tam někdo odložil. Jsem přesvědčená, že za chvilku odjedu domů spát, protože jsem mrtvola po dlouhatánském dni. Když ale Bert nastupuje na pódium ve svém růžovém sametovém oblečku a obřím klobouku okamžitě mi dobíjí baterky návalem pozitivní energie. Všichni tancujem na hudbu z budoucnosti. 

Ráno L. už nemůže dospat, běží koupit vajíčka a mlíko a dělá nám královskou snídani. 

Když se dáme dokupy jdem se projít kolem řeky s kachnama pro auto a vyrážíme na výlet do Kroměříže. Couráme po květných zahradách, trošku se pečeme na slunci, pozorujeme koi a žáby na leknínech v kašně a stavujeme se pozdravit M. v jeho nové čokoládovně. 

Nakonec do centra na fancy oběd. Já se obětuju jako řidič, aby si holky mohly dát pivo. Odevzdáváme Kupce rodičům, kteří jsou shodou okolností v Kroměříži na dovolené, a jedeme domů už jenom odpočívat.

Věta do korpusu: “Musím to rychle vyfotit, než se tam začne perlit krev.”