úterý 21. listopadu 2017

I must find a way how to recharge properly.

Travelling is one option, but it takes too much time and money.

Procházky po kdysi nejluxusnější čtvrti v Praze, kde teď mají LMka maličký byt. Milníky. Spíme s L. pod duhou z balónků.

Měla bych na tom testu dostat nějaké plusové body už jen za to, že jsem dokázala najít nejvíc zapadlou budovu Karlovky, která nebyla nikde nijak označená, zvenku vypadala jako komunistický panelák a zevnitř jako komunistický hotel s recepcí a dřevěným obložením.

Do třídy jsem vešla se starším Japoncem a nervózním chlapcem. Pořadatelé se mě snažili přesvědčit, že tam vůbec nepatřím. Po chvilce se přihlížející pán v námořnickém tričku a dlouhém culíku slitoval a pučil mi tablet, abych jim mohla ukázat email s potvrzením o registraci od ETS Global. Celou dobu jsem byla zmatená, jestli mám mluvit česky nebo anglicky. Ani potom mi nikdo nedokázal s jistotou říct, že je všechno v pořádku. Měla jsem chuť ten test vyhodit zavřeným oknem.

Rozhořčení mě opouští s K. v kavárně, která měla označení jeden dolar. Skvělé kafe a ještě lepší konverzace. S K. bych se dokázala bavit týden v kuse, bohužel jsme ale měly jenom dvě hodiny. Moc se mi líbí, jak široké spektrum témat dokážeme pokrýt, i když se bavíme zdánlivě jen o svých oborech. Pokračujeme v rozhovoru i po rozloučení, K. z domu a já z vlaku. Proč už teď nepotkávám žádné zajímavé lidi?

Odjíždím z Prahy renovovaná, s čistou hlavou a s čistou duší.

V Olo punčiska v masných krámech. Jsem ráda, že mě lidé všeobecně berou jako někoho, komu se můžou svěřit. K. mi vypráví o temných stránkách F., V. o teenage crushích a D. mi píše o lesbické komunitě v Tokiu. Malí a větší démonci.

Taky mám radost, že se K. tak stará o F.

Být bez mámy ve dvaceti je stejně špatné jako být bez mámy v sedmi. Ve dvaceti jsme ještě pořád hrozně děti. (A co ve čtyřiadvaceti?)

Všechno tak nějak hezky doplňuje Afterdark, který jsem přečetla ve vlaku.

Během nočního rozhovoru s K. bych brečela v nanosekundě, kdybych si to jenom trošku dovolila. Bylo by to ale na úplně nové téma než kdy dřív. Co-nás-spojuje. We’re broken people, oh.

Mít namalované nehty na nohou je můj nejvíc lady-like pocit.

Kupujeme pětapůl litru vína a tvarůžky na survival trip do Lotyšska.

3 komentáře:

  1. Tys byla v Praze a nenapsalas! Pche!
    Taky bych chtěla odjíždět regenerovaná, na lidi co tu žijou to asi nemá vliv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Praze jsem byla jen na otočku.
      Ty se musíš jet regenerovat na Moravsko-Slezsko :D

      Vymazat
    2. Já vím no, na východě je krásné bezčasí. :)

      Vymazat