Absurdity v Pobaltí / Vilnius, Litva

Vyjíždíme nelidsky brzy. Rozednívá se a v rádiu hraje polský pop.
Po více než deseti hodinách a tisíci kilometrech dorážíme do Vilniusu. Hipster hostel osvětlený elektrickými světýlky. M. má čekat na baru. Ptám se barmanky, jestli jsme tady správně a ukuzuju jí adresu. Chce mě poslat do patra, kde je recepce, tak vysvětluju, že: „we are staying here tonight, but my friend is supposed to be here somewhere.“
“The blond one?“
“Yes, the blond one.”
“That’s her stuff,” ukazuje.
“Thank you, I can tell that’s hers.” Na žlutém gauči leží M. šála, batoh a rozevřený zápisník. Stěny jsou hebké a černé a na nich jsou v řadě zavěšené jelení parůžky. Čekám na M. Scéna jako z filmu. Vychází zpoza černého závěsu, zdravíme se jako bychom se viděly naposledy včera. Nekončící objetí. Dát si sraz na baru ve Vilniusu mi připadá jako nejpřirozenější věc na světe. M. se s námi dělí o pivo.
„Nechci tě moc objímat, jsem nechutná z auta.“
„Dej mi všechny svoje nechutnosti z auta.“
Převlíkáme se v autě a vyrážíme na tour po nočním Vilniusu.
V první zapadlejší uličce otvíráme Svatomartinské růžové. Míjíme obří sochu vejce, fotíme selfie, blokujeme pána na kole a M. málem zapaluje koš špatně típnutou cigaretou.
Všude budovy se znakem iluminátů. Přemýšlím, jestli sochy na náměstíčku představují spíše jeptišky nebo Egypťanky.
V jedné výloze byly vystavené osamocené svatební šaty, nad kterými problikávalo modré tlumené světlo. Scénka jak z hororu.
Velká větev, na které jsou ukotvené balónky z papírmašé – to celé je zavřené do skleněné vitrínky před kostelem.
M. chce fotku s vínem a Ježíšem.
Fotíme se u M. nejoblíbenější budovy ve městě se sochou pána, který se opírá o opilý stojánek, a s vínem.
Krátká návštěva Užupisu (Užupio Res Publika), což je čtvrť, ze které si bohémská skupina umělců vytvořila vlastní „autonomní republiku.“ Mají i svoji ústavu, která je vyvěšená na zídce na stříbrných plaketkách asi ve dvaceti jazycích. První zákon zní:
1. Everyone has the right to live by the River Vilnele, and the River Vilnele has the right to flow by everyone.
Zbytek zde: http://uzhupisembassy.eu/uzhupis-constitution/
U řeky je osvícený plácek s buddhist prayer flags. Nad řekou bylo zavěšených několik prostěradel. K uschnutí asi těžko, když bylo kolem nuly.
Na vysokém podstavci obrovská socha anděla. Temné slepé uličky, do kterých jsem měla zakázáno chodit.
Světelná show v budově, která vypadala jako iglú. Co se tam dělo, zůstane navždycky tajemstvím.
Cesta nočním parkem. Nikde nikdo, opuštěný carousel. Kolem řeky až k dřevěným schodům, které nikde nezačínají. Šplhání v noci neosvětleným lesem ke třem mighty bílým křížům, které jsou fialově nasvícené a od kterých je výhled na celé město. Pijem červené víno, chroupeme kakaové piškoty a prohlížíme si z výšky noční Vilnius. #happy times
Kolem hradu z kopce dolů k majáčku uprostřed náměstí. Rozhovory o antických sochách a cukrovce.
Člověk, který založil Litvu není na svém koni.
Creepy sošky se zlatými tvářemi na stříšce nad divadlem.
Z poledních sil k M. oblíbené zdi, u které potkáváme člověka v pandím oblečku.
Před hostelem dopíjíme víno. Přichomýtla se k nám nějaká slečna, která se představila jako Gertruda. Dala si s námi víno a vyprávěla nám svůj životní příběh. Ptala se nás, jestli jsme někdy dated s French guys, po čemž nastalo awkward silence. Při loučení říkala, že jsme „all very sweet girls.“
Před recepcí je obří nápis „Make everything great again.“ A naproti našeho pokoje píšou: „Don’t waste life for sleep. Take free coffee.“ Free coffee tam fakt měli. Celkem nechutného turka. Během kocovinového rána nám to ale nikomu moc nevadilo.
V lounge měli bedýnku s hrami, učebnicí biologie a japonskou konverzací.
Spaly jsme na bunk beds v pokoji pro osm lidí. Postele byly měkoučké, ale hrozně vrzaly, když se někdo převaloval.