Know your bullshit capacity.

Po práci na vinný večer s deskovkami s partou zlínských leseb. U J. a P. na bytě. B. mi pak říká, že J. bývá na začátku k novým lidem nepřístupná, tak má radost, že se směje jako blázen mým vtípečkům. Prvně si připadám včleněně. Dělám vtípečky, kterým se ostatní smějou. Máme mňam pomazánečky a vínečko. Posloucháme LP. Nejdřív si povídáme o stopování a pak hrajeme Osadníky z Katanu a Doble. P. mi vážným tónem říká, že LP má nejspíš taky moc ráda Japonsko.

J. říká kočkám „kočíci“. Její se jmenuje Andělka. Přišla za námi do kuchyně a vlezla si do krabičky od osadníků.

U Doble už v sobě všechny máme pár skleniček. Hrajeme, křičíme, smějeme se a chceme vyhrát za každou cenu.

Možná dokonce počátek nového korpusu. „Přemýšlím, jestli ta paní ty stromy sešívá nebo žaluje.“

Čím dál tím víc mě láká být učitelkou. Do přestěhování do Zlína by mě to nikdy nenapadlo. Po tom, co jsem začala učit v jazykovce, si to dokážu reálně představit. Vím, že by s tím byla spojená spousta starostí, které by se ale rozhodně párkrát za čas vyrovnaly radostmi. Děti jsou nekonečně inspirativní. Třeba bych pro ně jednou taky mohla být světlo. Předávat jim zkušenosti, k něčemu je vést, to by mě mohlo navždycky naplňovat. Nastoupit znovu do prváku působí sice trochu děsivě. Nicméně po celou dobu studia bych si zároveň už vydělávala v oboru. Mít jasný cíl, čeho bych chtěla dosáhnout a kde bych chtěla v budoucnu pracovat, to je přece krása. Možná se mi budou smát, že jsem sběratel titulů. Noaco. Univerzita mi chybí. Lidem zabere roky navíc dodělat jeden obor. Já si za tu dobu vystuduju další dva. Tak jo, tří letý plán bychom měli. Uvidíme, jak s tím naloží Vesmír. Jazykovka mi může zůstat tak dlouho, jak jen ji budu zvládat.

Obdivuji, když někdo celý život ví, co by chtěl dělat, a jde si zatím. Mně to prostě trvalo déle, i když jsem vždycky věděla, že to musí být jazyky. Nemůžu bez nich být.

Přednášet jednou dětem o světové literatuře. To je sen.