Hippocampus = bájná mořská příšera.

Škoda že máme podle googlu v mozku bájné mořské příšery.

Zase suplovat deváťáky. Připadám si za katedrou jako doma. Nejpřirozeněji. Už si pamatuju jména všech dětí. Pak na náslechy japonštiny. Starý krásný šílený svět. Lektor se mě ptá, jestli nevím, jak se japonsky řekne „konev“ nebo anglicky „orat“. Tenká hranice mezi konví a dvorní dámou.

Shodujeme se, že japanistika je přehlídka exotů. Prý že čím má někdo lepší hlavu na japonštinu, tím větší je to kretén. Who knows.

Potom s B. na divadlo, které není. Tak aspoň na mňamky a na rozhovory o budoucnosti do cukrárny.

Pan docent mi poslal můj text, který upravil pomocí funkce zachování změn. Asi navždycky se mi bude zvedat žaludek, když uvidím svůj text rozkuchaný tímhle způsobem. Dělá se mi automaticky špatně, když vidím svůj text takhle červeně zkrvavený. Zranění z války. (Čti: psaní bakalářky) Když překonám prvotní nechuť, směju se nad tím, které formulace panu docentovi vadily.

Moje první individuální hodina. Povídáme si v angličtině s jednou moc šikovnou šesťačkou o Vánocích.

Jít na jeden punč je jako jít na jedno pivo. Nikdy nezůstane u jednoho. Tak po dvou a půl punčích ještě do tepla Kozlovny. Holky si dávají pivo, což nepřijímám a objednávám si svařák. J. je ve svých 32 letech jako puberťák. Pak se jdeme podívat, jak M. bydlí, a hlavně na nejroztomilejší, nejhuňatější kočičku. Její spolubydlící jsou mimo jiné dva gayové kouzelníci. Nikdy nekončící absurdity.

Koukáme teď s B. od začátku na House, i když jsem původně měla v plánu Ghost in the shell a následně Yuri on ice.