Cesta hrůzy.

Na cestu na naši první společnou dovolenou jen tak nezapomeneme.

Po čtvrté vyrážíme ze Zlína. Nejdřív řídím, jsem trochu nervózní, první dlouhá cesta v Borůvčině autě. Když najedeme na dálnici, začnou mi v docela velké rychlosti klesat otáčky na nulu. Auto se cuká. Stavíme u krajnice za Kroměříži, sledujeme kontrolky. Po chvilce už nejde ani nastartovat. Telefonáty, hledáme záchranu. Začíná pršet, dostávám záchvat smíchu. B. opravenému autu, do kterého nedávno nalila spoustu peněz, se nejspíš porouchal motor.

Přijíždí nás zachránit M. B. se převlíká do služebního trička a vesty, lehá si pod auto a přivazuje lano. Liják, nevidíme na krok a bez dechu sledujeme lano, které je uvázané na krokovou vzdálenost. Cesta zpátky do Zlína, modlíme se, aby se nevybila baterka, bez stěračů bychom totiž nedojely. V Kroměříži na kruháči jedno prudké rozjetí a lano se trhá. B. s M. vybíhají do lijáku a tlačí, já se snažím brzdit a nenabourat do M. auta. Promočená Borůvka podruhé lehá pod auto a přivazuje ještě kratší lano.

Zdevastované na benzínce. Uvažuju, jestli do prázdného žaludku bude lepší vůbec nic anebo bageta.

Konečně ve Zlíně už za tmy. Mírně opilá E. nám půjčuje auto. Šťastně házíme věci do kufru a sedáme do tepla. O půl desáté vyrážíme, pořád slejvák, ale nám už to nevadí. Před Brnem se začnou ozývat divné zvuky. Nepřipouštíme si, že by to mohl být problém s naším autem. Kontrolky sice nesvítí, ale po chvilce jsme přinuceny přeci jen zastavit. Máme defekt. Tentokrát nás přechází veškerá legrace. Zároveň vím, že tuhle situaci budeme muset nějak vyřešit a že to zvládneme. Noc, tma, stojíme za zatáčkou na dálnici. Obě si oblíkáme vesty. B. vyhazuje věci z kufru: deštník, rukavici a ovečku, pak rezervu, hever a klíč. Já se snažím stopnout s baterkou nějakého milého kolemjedoucího. Zachraňuje nás pán jedoucí ze svatby. V bílé košili, společenských botách a kalhotách dupe na klíč. Rezerva je podhuštěná. „Lepší než drátem do oka,“ říká pán. Jedeme šedesátkou k nejbližší benzínce, kde dofoukáváme. Po půlnoci jsme zase na cestě. Telefonát od mámy, že nečekaně přijel taky strejda A. s J. Představa, že budeme spát nejspíš na zemi v obýváku se spoustou dalších lidí. Obě jsme vyčerpané, deset hodin ve stresu a bez pořádného jídla. Ve dvě ráno konečně přijíždíme na chatu.

Usínám s B. v náručí s výhledem na hvězdné nebe nad přehradou. Na chatě to voní jako vždycky, bezpečí.