za naší první keškou. V mírném deštíku až ke kráteru. B. sešplhává tam, kde je zakopaný poklad. Ve větším dešti šplháme do kopců a překonáváme příkopy. Jsem mokrá, ale šťastná (trošku metafora pro všechno) a běžím loukou. Málem padáme ze srázu a škrábeme se zpátky nahoru už ve velkém dešti. Prcháme od křovíčka, ve kterém se skrývá divá zvěř (podle řevu snad jelen), a nakonec ještě přes potok promočené a špinavé.
V její rodině jsou na mě všichni miloučcí. Říkají nám „dcérky“.
Pijeme víno a pak B. hraje na klavír Křemílka a Vochomůrku. Zneucťuji Kunderu.
Když hledáme kešky, tak jsem správce navigace a kormidluju na místo určení. B. chvilku navigovala, ale odbočili jsme špatně, takže nemůže být kapitán.
Kostel pro ptáky. Podivnosti. Na lovu jsme objevily krásný tajný rybník.
Cestou domů mluvíme o tom, jak bychom spolu mohly žít.
Uklidňující rozhovory se sestrami jsou majáky na rozbouřeném moři mojí duše. Říkají: ,musíš si něco najít / důvod, proč si ráno oblíct kalhoty.‘ A mají největší pravdu.
Vyhlodaná díra ve mně, kam padají prolité slzy.
Všechno se vždycky děje ve špatný čas.
Tohle stěhování je jako bych si přes hrudník před několika měsíci nalepila obrovskou náplast a teď ji potřebuju strhnout co nejrychleji a bezbolestně. Místo toho je to jako bych ji strhávala týden v kuse.
Poslední týden na bytě. Věci do krabic, všude nacházím vzkazy a dárečky / vzpomínky. Brečím hodiny v kuse. Předpověděla jsem to už dřív. Nezvládám teď být sama.
Ach, Pixie..
OdpovědětVymazat