Deníkové reflexe - leden

Na stavbu dorazily naše dočasné kamna. Mám jejich příběh moc ráda. Nějaká L. známá se jich zbavovala, protože pořizovali nové. Stěhování, zapojování, sekání dřeva a třísek, papíry ze skartovačky na podpal. Jely jsme s L. koupit do Obi dvě sekyrky a k tomu brusku. Miluju tyhle nákupy. This is such a lesbian thing. Topit v kamnech byla moje njeblíbenější zodpovědnost na stavbě v zimě. Vlastně už taky vůbec nevěřím, že se to všecko stalo. Studené víkendy na stavbě, kdy prostě tolik promrzneš, že jsi z toho navečer tím víc unavená.
Když jsme chtěly kamna poslat dál, do minuty od zveřejnění inzerátu se hned ozvalo tak deset lidí. Nakonec jsem vybrala moc milého mladého týpečka, který chtěl kamna do svojí nové dílny, kde se zaučuje na truhláře. Přijel s tátou a dalšíma klukama. Měla jsem obavy, že se budou zlobit, až uvidí jak moc jsou vevnitř rozpadlé a šamot opadaný, i když jsem to posílala na fotkách, ale týpečka táta povídám, že je to úplně v pohodě, že už doma opravili spoustu kamen. <3 Potom říkal ještě něco ve smyslu, že jsme se do toho teda pustily z gruntu a že ví, jak náročná stavba je. Taky mě potěšilo, že si myslel, že stavíme už dva roky, ale při tom to byl v té době necelý rok. Taky se nikdo nedivil, že spolu stavíme jako dvě holky, což je vždycky nejmilejší překvapení obzvlášť od pantátů. Nakonec mi ještě dal vizitku z odkazem na nádobí z opalovaného dřeva (?), které vyrábí. Mám pocit, že jsem to všechno už jednou napsala, ale to nevadí.
Máme první schůzku z mnoha v kuchyňském studiu. Nakonec to byly tři různá studia a jedno truhlářství a schůzek nepočítaně.
Počet studentů, kteří mi prošli rukama, začíná být in-sane.
Je důležité dát tomu čas a posouvat se kupředu tak rychle, jak jenom zrovna stačíš.
Když si nejsem jistá v tom, jestli jsem dobrý učitel, je vždycky potřeba jít učit.
Paní proděkanka mě chválila za moji práci ve fakultním časopise. Když teď odchází P., M. se nabídnul, že by to převzal, ale ona říkala, že to není třeba, že to zvládnu sama. <3
Co by udělal Lin Man? Vytvořit prostor mezi sebou a tím, co mě tíží. Eyes up. Hearts up. Minds sharp. Compassion on full blast. Okay, let’s go. Mi visí v kabinetu na nástěnce, abych nezapomínala a snažila se být na studenty co nejmilejší.
Povídaní s kolegyněmi feels nice, good, and okay.
Student mi po testu říkal, že si zorganizoval celý rozvrh v letňáku tak, aby mohl ke mně na nagličtinu. I’m not crying, you are.
A pak jsou studenti, kteří jsou jako pohlazení.
Fajn rozhovor s P. u kávy, s J. na obědě a potom taky s M. a J. v jazykovce a taky s D. - je hrozně upřímná a otevřená, což dělá i mě upřímnou a otevřenou. Nejvíc plácám všecko bez cenzury.
D. táta mi řekl, že sám vidí, že se D. posouvá, a to je ta nejmilejší zpětná vazba.
Nejlepší lék na to, když je nedobře, je začít zase pomalu pracovat a vyjít mezi lidi.
Prvně tlumím noční můry práškem na spaní. Pořád tam jsou, ale tlumené.
Horší období se musí přečkat a lepší se musí užít.
Dneska děláme malé a velké krůčky, které se nám naskládají na budoucno.
Jedna z dospělých radostí je, jak nám krásně táhne komín.
Celý den jsme s L. trochu šílené a je nám krásně.
I love when poetry does that (makes every moment of my life stack on top of one another and sit on my heart until I am sure every cell in my body remembers it is alive again).
Filmový klub seniorů s J. uprostřed týdne. Pamatuju si ultimátní štěstí, co mě prostupuje, za to, že jsem si zvolila sebe a ne práci a taky to, jak hrozně potmě pláču a směju se nad českým filmem Buko. Asi trochu počátek našeho přátelství a divadelních výletů a herních dýchánků. J. říká: nejen prací je člověk živ a je to největší pravda.

“How about do you have a burning passion in your soul

and a little bit of madness?”

Víkend v Praze. Se sestrami vymýšlíme společnou kérku, smějeme se, vybíráme barvičky, hledáme ideální místa na těle. V sobotu pak ženské fotbalové derby Sparta-Slávie s velkou skupinou leseb. Miluju, že to vždycky jsou ty stereotypes; krátké vlasy, culíky, sportovní kraťásky, košile a šiltovky. Pak na Radka za 37 korun, převlíct se v hospodě na záchodě do společenského a vyrazit do Národního. Kytice byla tak nádherná, že jsem měla celou dobu husí kůži a slzy v očích. Nikdy jsem neviděla vizuálně krásnější divadlo. Zlatý kolovrat tnoucí vždycky když dopadne sekera. Vodník z jiného světa pod jezerem a jeho žena v šatech s flitry, které házely světýlka všude po hledišti. Taky měla rusalčí rusé vlasy. Dítě jako stříbrná koule, skrz kterou po jejím rozbití navazuje Dceřina kletba. Nevěsta z Holoubka v dlouhých bílých šatech, které přikryly celé jeviště a rozvlněné volány, které vytvořily rozbouřenou řeku. Naprosto maniakální ženich ze Svatební košile. Jako dospělí málo přemýšlíme nad Kyticí, a to je velká chyba. Standing ovation na konci velice zaslouženě.

__

Chtěla jsem něco napsat o D. jenom proto, že nikdy nevíš, co tě čeká a kolik různých životů prožiješ.

Zamilovala jsem se do vypravěče jejího blogu, což vždycky není úplně ta stejná osoba jako autor.

Měly jsme přesně jedno randíčko kdysi dávno v Olomouci v Druhém domově. Pila jsem kafe a D. mi říkala, že jí připomínám její bývalou tím, jak z hrnečku otírám rtěnku. Jiskra nepřeskočila, ale dala mi svojí knihu básní Václava Hraběte, která měla ohnuté rohy u těch oblíbených, což nikdy nedělám, ale respektuju. Svým způsobem ji mám hrozně ráda a mám pocit, že ji tolik znám z jejich písmenek a toho jediného setkání. Když jsem ji nedávno hodně opilá psala, tak odpověděla, že to cítí podobně. Teprve před pár dny jsem zjistila, že je o dva roky mladší, to je taky prostor na jeden celý život.

__

Velice dramatický odjezd na výjezdní pořadu se zácpami a zpožděním všeho včetně autobusu, který pro nás jel.

V kapse jsem omylem změnila téma Názvu na pavouky a Spidermana, a pak se tomu pod vousy strašně smála při projevu děkana.

S J. po cestě na Modrou o pop music a o Kytici v ND. J. prohlásila, že jsem moc éterická na to, abych si k obědu objednala svíčkovou. Vize, které o nás má každý, kdo nás zná. Jako zákusek jsme dostali taky neéterické škubánky s mákem a tvarohem.

S. E. u oběda o potápění se žraloky a murénami.

V altánku u jezírka mi bylo řečeno, že tam krásně zapadám ve svých impressionistických šatech s lekníny.

Na bazilice bylo nejnádhernější světlo, které dopadalo dovnitř. A na závěr nás čekal varhanní koncert, ze kterého mě trochu bolela hlava a na kterém jsem si připadala trochu nepatřičně, tím, že jsme seděli zády k umělci. 

Celkově mi bylo trochu těžko od oběda, vedro a nepříjemně z vydýchaného vzduchu v podzemní místnosti, kde probíhaly úvodní prezentace. Trochu tak byl ten celý den na hranici úzkosti, i když jsem sebe a všechny ostatní v okolí neustále ovívala vějířem s Hokusaiem.

Po cestě do zlína autobusem píšu Názvu:

My eyes are trošku bleeding ale asi si nemůžu stěžovat kdyz jsem to zpusobila. Tak máme teď téma APAHM which stands for Asian/Pacific American Heritage Month -> což znamená: hůlky, enoki a výbuch.

This is what you get když tvoje kapsa zvolí spidermana I guess.

Jak jste tady měnily ty módy tak jsem málem vyprskla smíchy při proslovu děkana. I swear to god.

__

‘sometimes a man is the most beautiful woman that ever lived’

a to je Taika v roli Blackbearda.

Staré zápisky nasbírané v průběhu léta ~

Příjezdy do F-M jsou nejvíc návrať a intenzivní pocit, jak mi to tam všechno chybí. Jak mi chybí celé Moravsko-slezsko. Srdce ví, kde je doma. Občas si jenom tak pro sebe sním o tom, že se jednou přestěhujeme někam do Beskyd. 

S L. v parku, který schovává strašně moc našich vzpomínek s točeným Friscem z Krmelce a s nohama v Ostravici. Před tím vlastně ještě klasicky v kavárničce, kde obsluhoval kluk-největší koťátko, jak jsme se s L. shodly. A pak už rozhovory a vzpomínání a zhodnocení životku. I miss this so much. I miss having superclose friends that I can see everyday. 16 (?) years and counting. <3 Láska, láska.

Vsuvka ze současnosti: V pátek jsem řekla kolegyním, že mě skoro uráží, když o mně někdo řekne, že jsem holka z Moravy. Moravskoslezsko je hrozně specifický region. (Region ‘razovitý,’ jak správně dodaly.)

U rodičů na zahradě bych si chtěla jenom lehnout do trávy a nechat se vstřebat do půdy.

Ráno jsme šly s mámou dát slepicím a koukaly na kuřátka. Ona jim pořád říkala, jak jsou šikovné, a kvočnu taky neustále chválila, jak hezky se o ně stará. ‘Jde vidět, že je to máma, pořád sleduje, kde jsou, a učí je zobat.’ Can you imagine, postarat se o 8 malých dětí.

Vzala jsem si sestřin slamák a sbírala jabka. Ty nezhnilé a nepotlučené do bedýnky kozám a ‘zhniloty do kybla’ a pak do pytle. Máma sekala trávu a poslouchaly jsme u toho Nohavicu. Já vím, že je to zaprodanec, ale taky pořád náš zaprodaný moravskoslezský bard. Všechno co vím o poezii, jsem se naučila od něho. Bylo mi u toho hrozně krásně a dojemně. Dělám si seznam věcí that felt more like therapy than the actual first therapy session. Teď zpětně uvažuju, jestli tohle krásné emoční vypětí, kdy mi bylo teskno pod jabloněma a slunko nad hlavou mě restovalo při sekání trávy mohlo za úzkost, která potom přišla. Jela jsem s mámou vyzvednout ségru od vlaku a křečovitě jsem se držela úchytky u dveří. Máma se mi smála, že se tak držím, protože mám strach kvůli tomu jak řídí a řeže zatáčky.

Když zpíval o radách svojí mámy, to je nejvíc život nás všech. Neseď na té holé zemi, nebo tě praštím! Nepij uřícená! Vem si čepku! 

V sobotu svatba K+M na nejhezčím místě pod horama s výhledem na Beskydy. K. vypadala jako vždycky, byla jen trochu namalovaná a měla rozpuštěné vlasy a v nich nějaké zelené větvičky. Šaty taky úplně jednoduché. Obřad byl kratičký a stejně jsme to všichni obrečeli. Prší vám štěstí!

Pak největší party a tanečky nejdřív venku a po večerce vevnitř. Se ségrama jsme nejdřív panákama doháněly ostatní a pak J. všem nanesla na obličej třpytky tak, aby se jim to hodilo k outfitu. Několik poloopilých photoshootů na louce a potom už jenom tanečky.

Všichni se ptali, kdy už se vezmeme my a pak byli překvapení, že to ještě není schválené. Mysleli to moc mile, ale stejně mě to napůl těší a napůl naplňuje nekonečným smutkem (jak jsem později přiznala na terapii).

Ad. - bezprostřední teenagerka, která se prý narodila s nádorem na mozku, což zanechalo následky na jejím sociálním cítění, nejvíc nádherně zazpívala písničku od Lady Gaga (Hold my hand) a pak ještě jednu od Cranberries. Všichni hrozně brečeli a tleskali. K. (něco jako sestřenka pro mě a nevěstu) v podobném věku jim zase nahrála několik skladeb na klavír a k tomu přidala namluvené přání.

(Po cestě na výjezdní poradu jsme se s J. shodly, že pomalé písničky jsou to nejlepší z celé hudební tvorby Lady Gaga). 

S K. pak v noci nejvíc tanečky a objímání. Ona povídá, že krásně voním a já ji v obětí zdvihám ze země. What is this bond. Potom tancovala na židli i na stole a zakrývala si jedno oko, aby viděla jen jednou a přestal se jí točit svět. Všechno ale v dobrým. 

Nevěsta s manželem měli celou dobu hrozně nakoupeno a byli roztomile opilí a ženich podával svoje životní taneční výkony.

V jednu chvíli jsem si od Dje objednala Proud Mary, protože se to zrovna hodilo do stylu, co hrál a všichni strašně pařili. Zahrál to skvěle až od té rozjeté části. Zapomněla jsem jaké to je takhle k smrti celou noc tancovat ve zpocených šatech ve vydýchané místnosti. Taky ale v dobrým.

V jednu chvíli se tancovalo řecké kolo, ale velká část nevěděla jak na to, část na to byla už hodně opilá a pro ty, co to znali, to bylo dost frustrující. Někdy v té době jsem usoudila, že už je asi pomalu čas jít.

Pak taky nejmilejší rozhovory s L&R. Už nejsem tak awkward kolem malých dětí, co vidím prvně. Š. jsem se hned ptala, jestli půjde k této tetě (ke mně) a pak ho chovala a ukazovala mu fotky. 

L: já jsem ráda, že mě tvoje sestřenky mají rády <3

Bylo milé se pro jednou sejít při nějaké radostné rodinné události.

__

“If you have a deep scar,

that is a door, if you have an old, old story, that is a door. If you love the sky and the water so much you almost cannot bear it, that is a door. If you yearn for a deeper life, a full life, a sane life, that is a door.”

Clarissa Pinkola Estés, Women Who Run With the Wolves

__

Byla jsem se nechat přeočkovat, jak my téměř třicátníci musíme.

Zjistila jsem, jaký má význam písnička She’ll becoming round the mountain and I did not see that coming. Tančí na ni Daniel Radcliffe v Miracle Workers v roli reverenda v salónu na nějakém halucinogenním nápoji, I guess? Performance, za kterou by si zasloužil Oscara. Myslím, že tenhle žánr absurdní komedie, bylo jeho true calling. V MW je výborný, proper clown, někdy si fakt říkám, že jdou za všechny hrany a taky jak sakra všichni ti herci svolili k tomu, co se tam děje. V té stejné sérii, kde tancuje, se taky snaží svést jednoho týpečka převlečený za harémovou tanečnici, v řetězech a pomazaný olejem. U něho bych taky nečekala, že bude mít tolik svalů. Stejně jako jsem byla překvapená s Jaskierem, ale jak teď hodně poslouchám The Amazing Devil a mám ty jejích albové fotky in my face all the time, říkala jsem si Who was I kidding.

Měli nám dneska dovézt dlažbu a obklady do technické místnosti, ale prodejna ráno začala hořet. Is this a curse? Aspoň se teda ale u nás malovalo a bagrovala zahrada na hotovo. Nemůžeš mít všechno, že jo.

K. se dneska vrací zpátky do Česka a už se moc těším, až se v sobotu všichni uvidíme, dáme si skleničku a budeme tancovat někde uprostřed Beskyd. <3 

Hodně si teď křičím v sobě: “Well, you gotta do something!” od té doby, co jsem tu písničku objevila v playlistu od K.

Dneska taky vyšly nové kozy, se kterýma hrozně souzním:

Well, you may forget the whys and wheres

Of an old tattoo on your forearm there

But usually you recall the day you got one

And usually it fades in the sun

I really do feel hopeful today. Tři hodiny s A. were better than that first therapy session. <3 We both feel hopeful ohledně nadcházejícího podzimu a semestru, I think. Even though she’s been through the unimaginable. </3

Ráno jsem měla hodně pocit, že je nějak vychýlená rovnováha ve vesmíru, když nám Š. psala novinky z práce - ságu o Jardech.

Já: Na Netflixu je reality show Sirény, ve které soupeři Korejky v týmech hasičky, policistky, kaskadérky, atletky, osobní strážkyně, vojačky a je to hrozně výborné. Teď tam soupeří ve štípání dřeva and I could watch this for hours.

Š: Sounds very gay to me. 

V: Oj, už si svlékají trička na to sekání, it got even gayer. A různě se snaží ukrást si vlajky na základnách jako na táboře někdy v noci nad ránem a při tom tam vykopávají dveře a rozbíjejí okna a šplhají na střechy a tak, I'm not gonna lie, I'm half hard.

Ok, teď rozdělaly oheň a snaží si to navzájem uhasit a musí ty proudy zastavit vlastním tělem, tahle epizoda got super gay.

__

“Let everything happen to you: beauty & terror.

Just keep going. No feeling is final.” Rilke

Výborná absurdní scénka. Š. (L. máma) rozsypala krabici mandarinek máčených v čokoládě, které má M. na vyhození z čokoládovny. L. k tomu hraje na klavír rock-'n'-roll, který má v hlavě, jak říká. M.a já se tomu jenom hrozně smějem.

Já: Tak já se objednám na to tetování

L: Aha, takže takhle budeš řešit problémy

Já: Mohly bych brát drogy

L: To je pravda.

Slepice, která vždycky nějak tajemně utekla z výběhu a objevila se u našich v pergole, vyseděla kuřátka. Když utekla, často tam takhle trávili spolu čas - rodiče, pesečci, kocour a ta jedna slepice. Když začala kvočet, máma sehnala vajíčka od sousedů, co mají kohouta. Já, dítě z vesnice, jsem si myslela, že kuřátka se rodí jenom na jaře. Slepice je snad konečně spokojená a už nebude nikam utíkat. Máma říkala něco ve smyslu, že to bude dobrá ‘mama,’ protože si vždycky jen na chvíli odskočila a běžela zpátky sedět na vejcích. 

M. konečně (po dvou a půl letech!) čte motherfucking masterpiece Challenger deep, tak jsem jí mohla říct, že  jsou klíční kosti moje oblíbené kosti v lidském těle. From all the places on human body we have bones sticking out, this is my favourite place.

Včera jsem L. vzala na Barbie, aby měla kompletní zážitek, protože Oppenheimera jsme už viděly. Potom jsme se přesunuly ještě na zámek na divadelní letňák Jedlíci čokolády z Dramoxu. Kdysi jsem to viděla v Trámtárii v Olomouci a tentokrát to byla inscenace z Klicperova divadla v Hradci Králové. Zase jsem se moc smál a taky mi bylo dost ouzko. Herci hráli hlavně taky pro ostatní herce a byli výborně šílení. Dvouapůlmetrový faun na konci was the creepiest shit I have ever seen. 

Dneska jsme s L. jely na skútru obhlídnout dveře. Intenzivně cítím, že jsou to poslední letní dny, které ještě stojí za to si užít.

__

Deníkové reflexe - prosinec

Pořád dokola se snažím naučit být trpělivější a pořád mi to moc nejde. Nekonečně přesvědčuju hlavu, že ještě kousek, že už to snad těch pár měsíců vydržíme než se přestěhujeme a snažím se dívat na čas z větší perspektivy, ale je to nekonečný boj. Často si připomínám: The time will pass anyway. A to je největší pravda. Taky často myslím na ty dva vlky from the Cherokee legend a na to, že musíme krmit toho správného.

Self-awarness moudra - někdy je potřeba dát si polívku a otevřít víno. 

Stavebně dokončujeme střechu a svátečně máme největší pohodu jen tak doma ve dvou, a tak si mysím, že by to mělo být.

Koukám, že bez ohledu na to, co na stavbě dokončíme, euforie, která po tom přijde je vždycky jenom chvilková a potom hlavu okamžitě zavalí nové strachy spojené s další fází stavby. Není konec dokud není konec. Od začátku stavby se to fakt vlastně snažím jenom nějak přežít - ponořit se do práce, utopit se v knížkách, vypsat se v deníku a v příbězích, vyběhat to a protáhnout se při józe, aby se uvolnilo napětí nahromaděné v těle. 

People need people, reconnecting období. 

Chybím si v době, kdy bylo největší dobrodružství přespávat na cizích bytech a v cizích postelích. Teď spím nejradši doma ve vlastní posteli a opravdu jsem každý den vděčná, že můžu usínat vedle L. a každý večer jí to před spaním i říkám. Opravdu nechápu, že máme tohle štěstí a tuhle lásku, která jenom roste po letech.

__

Neil Gaiman říká,

že když se chceš naučit dobře psát rozhovory, musíš poslouchat, jak se spolu lidi doopravdy baví.

Holky za mnou v kině na Barbie:

Víš, co je dobrá gay storka?

To..Call me by your name.

Já vím tam hraje Timothee.

Já jsem to zjistila až teď, že tam hraje. 

Jak jako zjistila až teď?

On je mega krásný, kámo.

Já vím, kámo.

__

Jí je 25 ta je mega stará.

Kámo, až mi bude 25 budu lítat kolem světa a vůbec nebudu myslet na děti.

Ty jsi mega v obraze, kámo.

__

To je mega Alfons Mucha vibe.

__

A moje postřehy z víkendu:

Není nic něžnějšího než když tatínci utahujou svým dcerám culíky. 

Otakárek Fenyklový je nejhezčí motýlí jméno.

__

‘Touching grass isn’t enough, I need money.’

Jediné informace k tvorbě skript, které jsme od naší ředitelky dostali byly: ‘shromážděte si materiály a pomalu si to pište.’ Díky.

Jsme sice working adults, ale všechny ty naše práce jsou dost absurdní. Š. a K. v práci dělají tak deset náhodných pozic. Já na uni, D. v národním divadle, V. v nezisku.

V. bude tlumočit nějakým karatistům a Š. překládá web z češtiny do angličtiny a ruštiny, kterou neumí. Jak ale už všichni víme, po studiu japonštiny si ruštinu prostě odvodíš. K. má exkurze v servrovnách a dělá v práci nově i IT.

Po celodenním workshopu jsem byla chvilku ztracená v časoprostoru a zapomněla jsem, že mám za patnáct minut učit na úplně jiné škole. Běžela jsem tam a mastně jsem zaimprovizovala 90min individuální lekci.

Š: Co to je tady zase za změny povinností a šíleností v práci.

Taky jsme se shodly, že je sice 2.2, ale už je to úmor.

Zůstávám doma a čtu si v příručce moderního lektora. Andulka přešlapuje, že chce ven, tak ji pouštím, lítá jako šílená a nakonec mi přistane na hlavě. Kocour musí být zavřený, dokud si andulka nevleze zpátky do klece. Musím střídat zvířata na směny. A tak si tady žijem. 

Posílám holkám fotku a Š. to komentuje: Líbí se mi vypnutý notebook. Důležité pro mental health na HO.

Mezitím u Kupce v práci budou losovat o nevyužitý bazén. Výherce si ho pak odnese domů.

Studentka dnes říkala že se letos chystá do Amstru a pak se mě ptala: Have you been? a já povídám: Yes, and I barely survived. (I did not elaborate.)

Me: Did you do anything for your mental health last year?

Studentka: Nothing. Just crying. <3

Ja: Petře, co tady děláte, vy patříte do jine skupin,y která začla pred dvěma hodinama.

Petr: kurva...

Pokračujeme ve skupinové práci z minulého týdne, já opět zmatená: Petře, kde máte skupinu, vy jste tady minule nebyl?

Petr: Já jsem z té jiné skupiny…

Už je sice úterý, ale asi mám pořád trošku pondělí - diktovala jsem do telefonu svoje jméno, ať si mě můžou napsat na schůzku a píšu si debil do diáře - ‘svoje přijmení’ v pátek ve 4.

“The time will pass anyways”

Už začíná 4. týden v lednu a já jsem furt ztracená v časoprostoru, zkouškové je limbo.

Šílené ráno - v hlavě mobility a daně a truhláři a letní semestr. Jdu se chystat do koupelny s tím, že se pak rychle sbalím. Když rozsvítím světlo, s hroznou ránou mi vybuchne světlo nad hlavou, hrozně se leknu a couvám ven s bušícím srdcem. Zkouším nahodit jističe - nejde to. Rychle teda zametám potmě střepy na podlaze a ve vaně. Mám chuť se na to vykašlat, protože mi za chvilku jede autobus, ale dojde mi, že když to tak nechám, vyteče mrazák. Za 15 minut musím vyrazit na bus. Běžím naproti k domovníkovi. Otevře mi jeho žena a hrozně dlouho napínavě hledá inbus od hlavního jističe. Na chodbě nás u toho poslouchá dělník, co nám na chodbě dělá obklady, protože nám s L. je souzeno furt bydlet na staveništi. Nakonec najde starou kliku od okna, která přesně sedí do dveří jističe. Povídá: “Tak jsme to zvládly i bez chlapů,” a já si říkám yes, YES. Asi bych nějaký inbus taky doma našla, ale nevím jestli by seděl a navíc teď na to nemám čas. Jak říká K: We don’t need no men. 

V bytě se svítí a já se bleskově balím, všecko hážu do kabelky a batohu a letím na bus そのまま. Zavřela jsem dveře do koupelny, aby kocour nešlápnul na nějaké zapomenuté střepy a nestačila jsem uklidit hadry pod lednicí.

Když jsem slavnostně dojela na nádraží, zjistila jsem, že vlak má hodinu zpoždění :)

__

Ve vlaku

“Oni maj rádi, když máš skicák zaměřený na něco konkrétního. Třeba tě baví malovat města, tak skicák plný toho,” povídá slečna s kudrnatýma vlasama v nedbalém drdolu.

“To se mi ještě nepodařilo,” odpovídá jí nejspíš spolužačka v mikině ušpiněné od červené barvy.

“Mně taky ne. Mám tam co mě zrovna baví, svoje depky i šťastný období a do toho češtinu a matiku…Nat, kolik máš skicáků?” otočila se na holku v omlácených martenskách.

“Nevím, tak pět, šest, sedm, osm, devět…ale těch novějších tak čtyři,” reaguje Nat. Potom se otočí na kluka v dlouhém svetro-kabátů se svojí zmuchlanou bundou v ruce: “Můžu?” 

Kluk si ani nesundal sluchátka, přikývnul a vrátil se ke sledování Breaking bad na telefonu. Nat si o jeho rameno opřela hlavu a zavřela oči.

__

Koukám, že tady nemám ani zmínku o nejmilejším setkání s L. ve Frýdku, takže to tahám ze zamlžených vzpomínek. I don’t remember shit, man. Jela jsem tehdy na druhé kolo prezidentských voleb a vzala jsem to okružní cestou přes Frýdek a spojila jsem to zase po čase se zhodnocením života. Bolesti, terapie, prášky, ale taky kamarádství, už tolik let, že to málem nedokážem spočítat. Nejdřív kávičky a potom přeslazená ochutnávka vín v Rybízáku, ke které nám krásně hrál týpeček na kytaru Delicate od Damiena Rýženky. FM je hodně nostalgička a už taky začínám vnímat, jak je můj hometown ‘na severu,’ protože u nás ‘na jihu’ rozhodně taková kosa není. Frýdeckomístecko a moravskoslezsko ti proudí v žilách, tyvole, to ze sebe jen tak nikdy nedostaneš. 

__

Čtvrtek - v přestávkách na workshopu Základních lektorských dovedností si čtu na Bažině diskurz, jestli je víc hot Pavel nebo George Clooney, který začal T. of all people. Nečekala jsem, že se od toho dostaneme k hodnocení hotness ss uniforms, ale here we are I guess. Taky miluju jak D. hodnotí muže (podle toho, jestli by to mohla být žena). Je to jediná evaluace, na kterou jsem zvědavá. Říkám po tom, co jsem si přečetla poslední evaluace zimního semestru.

__

“horrors beyond my comprehension

more like horrors beyond my articulation. i know exactly what it is but id never be able to explain it to anyone” :)  

zpátky ke starým zápiskům po více než dvou měsících

Můj mozek asi všeobecně teď nějak stagnuje, včera večer jsem chtěla ať mi studenti přeloží do aj fire brigade a nevěděla jsem, jak to říkáme česky: povídám: no hasiči...ale ne jako fire fighters, ale to mužstvo.

Achne, stala se mi taková věc, že jsem odpověděla na hromadný meil místo na tu adresu, která byla uvedená v těle mailu, like a fucking idiot. Naštěstí to je adresa univerzitních informací a neposlala jsem to všem zaměstnancům uni. 🙂

Kafe s A. - jediné, co si přeju je, aby se jí povedlo otěhotnět. Tenhle rok je pro ni šílený v rámci svatby v Brazilii na pláži, v Česku formálně, rekonstrukci kuchyně, provizorního bydlení a nemocech rodičů. 

Kafe s M. - catch-up po půl roce. Všechno se v našich životech změnilo k lepšímu. Obě jsme odešly z jazykovky (i když já tam ještě pár prsty u nohy jsem) a začly učit jinde - ona na gymplu a já na uni. Taky jim moc přeju, aby jim vyšlo nové bydlení a těhotenství. Moc mě baví být teď 先輩 ve stavbách a rozebírat různá technická řešení. Please ask me what do I think o dřevostavbách, rekuperacích a fotovoltaických panelech. 

(V polovině dubna si říkám, že tenhle rok není horší než jsme čekali, jen je to období velkých změn.)

Plníme roční plán good times, ze kterého jsem L udělala kalendář k vánocům, a tak jdem s L. večer na wellness. Miluju se nahřát v sauně a pak si dát studenou sprchu a pak si unaveně číst na lehátku a dát si prosecco, které tě příjemně přiopije tak pětkrát větší rychlostí. 

Radost je, když v kuchyňských a koupelnových studiích ani na minutu nikdo nezpochybní, že spolu stavíme dům. Připadám si jenom trochu jako idiot, ale zároveň se nebojím ptát na debilní otázky, když něčemu technicky nerozumím. Vždycky je to na třihodinovou schůzku, která obsahuje miliardu informací. Když L. odpoví na nějakou odbornou otázku, u které vůbec nevím, jak to máme v domečku naplánované, objímám ji kolem ramen a říkám: “ještě, že tě mám” přímo před týpečkem, odborným konzultantem. 

Naše kuchyň bude nakonec vymazlená, přesně tak, jak jsem si to představovala. Nenapadá mě míň pitomé slovo, které by to tak dobře vyjadřovalo. 

Koupelnu i kuchyň mám celou na starost a mám z toho radost a baví mě to. 

Odpoledne vyčerpaně usínám na gauči, zatímco L. kouká na biatlon. Pak se budím z kómatu znovuzrozená a jdu L. pomoct dělat kimchi ze třech zelných hlávek, which is craziness. Jsem hrozně ráda za to, kde teď jsem. 

“Hey man, whatever lorems your ipsum”

Od A. jsem dostala nečekaný dárek k Vánocům - mindfulness journal. Našla jsem ho ve schránce společně s pohlednicí se zenovou žábou na lotosu od M. Vůbec nechápu, že mi někdo, koho jsem párkrát náhodně potkala po letech, mi dal dárek takhle nejvíc mojí duši na míru. Myslím, že mi to hodně pomohlo a pomáhá vymotat se z prohlubní a každý den ‘se srovnat’. Všechno píšu tam, jsem ráda, že po dlouhé době je to totálně transparentní, i když jenom pro mě, you know.

Jsem hrozně ráda za všechny nepravděpodobná přátelství v práci. P., která je mi asi nejblíž věkem, hodně mi pomohla vyrovnat se s některými věcmi - jako kamarádka i jako garant. J., která je o víc jak deset let starší, která je vždycky pozitivní, má dobrou náladu a dokáže člověka neskutečně nabít. Minulý týden mě vzala v pracovní době na filmový klub seniorů na film Buko, což byla krása nesmírná. Váhala jsem, jestli jít, byl to špatný timing a mohla jsem místo toho pracovat nebo si dělat svoje věci v klidu doma. J. ale říká - ‘nejen prací je člověk živ’ a je to největší pravda. V kině jsem se potmě hodně smála a taky to celé probrečela, tím jak to bylo krásně dojemné a celou dobu jsem si intenzivně uvědomovala, jakou mám radost, že jsem šla a byla jsem ráda na světě. Film je o tom, jak žít život, tak jak chceme, vidět věci ze svého úhlu pohledu, dělat rozhodnutí za sebe, o životě v přírodě, o životě se zvířaty, o životě s autismem, o stárnutí a o překonávání strachu. Miluju a všem doporučuju. Vzala jsem si papírový program FKS a třeba tam někdy zase zajdu s J. a nebo jenom tak sama.

Další nepravděpodobné přátelství je se S., se kterou bydlím v kabinetu. 

Taky máme teď na CJV, jak to J. správně pojmenovala, ‘kulturní revoluci.’ V únoru s L., J. a V. jedeme do UH do Slováckého divadla, kam se s L. chystáme od té doby, co bydlím ve Zlíně na takovou komorní inscenaci, která mě z celého programu zaujala úplně nejvíc. A taky nás čeká s kolegyněmi první dopolední veřejná generálka ve Zlínském divadle. Chci si koupit nové šaty a lodičky, normal girly stuff.

Po dlouhé době jsem taky zvládla kafe s A. a na pátek mám naplánované další s M, na kterém chceme porovnat naše pracovní zkušenosti v posledním semestru, na to se moc těším. Jsem ráda, že se teď zase něco takhle kulturně a společensky děje a mně už se nechce jenom sedět doma pod dekou a číst si. I když teda taky pořád hodně čtu a návštěvy knihovny jsou instantní self care.

Stavba jde krásně. Věřím, že tento týden bude hotová střecha. Vždycky, když tam jedem, prohlašuju, že už se tam chci nastěhovat, i když mezerama mezi cihlami i pod střechou ještě profukuje vítr. Už to ale fakt brzo bude. Neskutečně se těším a jsem na nás nekonečně pyšná, jak jsme to spolu krásně zvládly i jako holky a kolik jsme se toho naučily a jak strašně moc jsme vyrostly, i když byl loňský rok k smrti náročný a vyčerpávající.

Taky se těším, že ségry budou mít brzy po státnicích a taky konečně dostanou ponožku. K. potom hned odlítá do UK na zkušenou, což pro nás možná znamená i výletek do Londýna, na který jsem poslední dobou tak chtěla.

M. bude nový garant na FaMe, což je další věc, ze které mám velkou radost. Znamená to řešení věcí v klidu, v pohodě a s nadhledem. MP, se kterým jsme byli na táboře, zase nastupuje na FaMe jako externista. Těším se, těším. Změničky.

Mám radost, jak se nám s P. povedl rozhovor s M. Dostaly jsme pochvalu od paní proděkanky i od M. za editaci. Nechci působit jako nafoukanec, ale kdybych mohla, upravím i některé ostatní texty od kolegyň, které jsou nachystané do dalšího čísla.

Pořád všude píšu, jak jsem ráda, ale já jsem teď fakt tak hrozně ráda, which is a good thing. Největší předsevzetí na tenhle rok a na pořád je krmit toho druhého vlka!

Poslední zápisky loňského roku

HP únikovka, kterou jsem dostala od sester k narozeninám, byla zatím nejlepší, na které jsme spolu byli. Na začátku jsme dostali hůlky, se kterými se dalo kouzlit a připadali jsme si skvěle, jako banda bláznů, co říká nahlas zaklínadla, které fungujou. Kluci dělali hrozně výborně predátory, všichni jsme se váleli smíchy. S klapkama na uších jsme přesazovali mandragory a dostávali jsme se do různých malých komůrek. Sranda. Jediné čeho litujem je, že jsme si neudělali několik fotek na různých místech a nevzali jsme si na sebe hábity.

Cestou do Zlína jsme se stavovaly u L. babičky, která nám při ukazování fotek ze stavby říkala: jste dobré holky, to jste toho hodně dokázaly v životě. Což bylo moc milé, protože i když nás L. rodina všemožně podporuje a moje snad taky, i když to nedává moc najevo, nikdo nám to zatím takhle hezky neshrnul.

Ptám se studenta Dana: “Are you done?” 

Dan: Yes, I’m done. Hoho

Olomoucké tradiční punčování - pro mě tentokrát s dětským punčem, což bylo za mě v poho až na to, že jsem do sebe nejspíš nacpala strašně moc cukru. Mínusové body dávám za rozdílné požadavky na to, kde se najíst a plusové body zase za knižní klub v (Ne)vinném baru a potom i u Š. doma a hlavně taky za diskuze zatímco Š. s L. chystali gjózu a potom taky za výsledný produkt, který byl k smrti dobrý. 

Po updatu moodlu mi nefunguje zrovna kurz dálkařů, ve kterém v zápočtovém týdnu musím zkontrolovat odevzdané prezentace. Top. If it ain’t broke, don’t fix it. Teď to vypadá hůř, je to míň přehledné a celé se to roztahalo.

Alespoň na email už mi teda ale přišla první prezentace na male reproductive organs. Co je moje práce.

Miluju, že jedna zoufalá paní co si není jistá v angličtině si na doporučení chichotajících se spolužaček vybrala taky ten male reproductive system, že jí to přišlo z těch možností jako něco, co nejvíc zvládne popsat.

P. mi mezi řečí řekla, že když teď odchází, padla na mě volba jako na nového garanta na FaMe. V pondělí za mnou o přestávce přišla M: Tak co, Veroniko, budete tady tomu na FaMe šéfovat? Před M. nikdo nic neutají a když to ví ona, tak už to ví celý ústav.

30. prosince jsem vstala v 10, začala ráno jógou a potom jsem zbytek dopoledne seděla na gauči a četla prezidentské debaty na Beerpongu a to jak si Greta podala Andrew Tata na Názvu.

Věty do korpusu:

Když ukážu vykřičník, tak to znamená: nezabíjejte běžícího šaška. 

Toho šaška musíme zlikvidovat.

Zas milion peněz a už se mi nevleze nic do kapsy.

NKU je buď náležitá kouzelnická úroveň nebo národní kontrolní úřad.

Chtěla jsem poslat svoje klasické nože na beer pong, ale popletly se mi chaty a poslala jsem to kolegyni (P.), se kterou jsme zrovna doeditovaly článek do fakultního časopisu. Jaká výhružka na závěr naší spolupráce.