“How about do you have a burning passion in your soul

and a little bit of madness?”

Víkend v Praze. Se sestrami vymýšlíme společnou kérku, smějeme se, vybíráme barvičky, hledáme ideální místa na těle. V sobotu pak ženské fotbalové derby Sparta-Slávie s velkou skupinou leseb. Miluju, že to vždycky jsou ty stereotypes; krátké vlasy, culíky, sportovní kraťásky, košile a šiltovky. Pak na Radka za 37 korun, převlíct se v hospodě na záchodě do společenského a vyrazit do Národního. Kytice byla tak nádherná, že jsem měla celou dobu husí kůži a slzy v očích. Nikdy jsem neviděla vizuálně krásnější divadlo. Zlatý kolovrat tnoucí vždycky když dopadne sekera. Vodník z jiného světa pod jezerem a jeho žena v šatech s flitry, které házely světýlka všude po hledišti. Taky měla rusalčí rusé vlasy. Dítě jako stříbrná koule, skrz kterou po jejím rozbití navazuje Dceřina kletba. Nevěsta z Holoubka v dlouhých bílých šatech, které přikryly celé jeviště a rozvlněné volány, které vytvořily rozbouřenou řeku. Naprosto maniakální ženich ze Svatební košile. Jako dospělí málo přemýšlíme nad Kyticí, a to je velká chyba. Standing ovation na konci velice zaslouženě.

__

Chtěla jsem něco napsat o D. jenom proto, že nikdy nevíš, co tě čeká a kolik různých životů prožiješ.

Zamilovala jsem se do vypravěče jejího blogu, což vždycky není úplně ta stejná osoba jako autor.

Měly jsme přesně jedno randíčko kdysi dávno v Olomouci v Druhém domově. Pila jsem kafe a D. mi říkala, že jí připomínám její bývalou tím, jak z hrnečku otírám rtěnku. Jiskra nepřeskočila, ale dala mi svojí knihu básní Václava Hraběte, která měla ohnuté rohy u těch oblíbených, což nikdy nedělám, ale respektuju. Svým způsobem ji mám hrozně ráda a mám pocit, že ji tolik znám z jejich písmenek a toho jediného setkání. Když jsem ji nedávno hodně opilá psala, tak odpověděla, že to cítí podobně. Teprve před pár dny jsem zjistila, že je o dva roky mladší, to je taky prostor na jeden celý život.

__

Velice dramatický odjezd na výjezdní pořadu se zácpami a zpožděním všeho včetně autobusu, který pro nás jel.

V kapse jsem omylem změnila téma Názvu na pavouky a Spidermana, a pak se tomu pod vousy strašně smála při projevu děkana.

S J. po cestě na Modrou o pop music a o Kytici v ND. J. prohlásila, že jsem moc éterická na to, abych si k obědu objednala svíčkovou. Vize, které o nás má každý, kdo nás zná. Jako zákusek jsme dostali taky neéterické škubánky s mákem a tvarohem.

S. E. u oběda o potápění se žraloky a murénami.

V altánku u jezírka mi bylo řečeno, že tam krásně zapadám ve svých impressionistických šatech s lekníny.

Na bazilice bylo nejnádhernější světlo, které dopadalo dovnitř. A na závěr nás čekal varhanní koncert, ze kterého mě trochu bolela hlava a na kterém jsem si připadala trochu nepatřičně, tím, že jsme seděli zády k umělci. 

Celkově mi bylo trochu těžko od oběda, vedro a nepříjemně z vydýchaného vzduchu v podzemní místnosti, kde probíhaly úvodní prezentace. Trochu tak byl ten celý den na hranici úzkosti, i když jsem sebe a všechny ostatní v okolí neustále ovívala vějířem s Hokusaiem.

Po cestě do zlína autobusem píšu Názvu:

My eyes are trošku bleeding ale asi si nemůžu stěžovat kdyz jsem to zpusobila. Tak máme teď téma APAHM which stands for Asian/Pacific American Heritage Month -> což znamená: hůlky, enoki a výbuch.

This is what you get když tvoje kapsa zvolí spidermana I guess.

Jak jste tady měnily ty módy tak jsem málem vyprskla smíchy při proslovu děkana. I swear to god.

__