Just keep going. No feeling is final.” Rilke
Výborná absurdní scénka. Š. (L. máma) rozsypala krabici mandarinek máčených v čokoládě, které má M. na vyhození z čokoládovny. L. k tomu hraje na klavír rock-'n'-roll, který má v hlavě, jak říká. M.a já se tomu jenom hrozně smějem.
Já: Tak já se objednám na to tetování
L: Aha, takže takhle budeš řešit problémy
Já: Mohly bych brát drogy
L: To je pravda.
Slepice, která vždycky nějak tajemně utekla z výběhu a objevila se u našich v pergole, vyseděla kuřátka. Když utekla, často tam takhle trávili spolu čas - rodiče, pesečci, kocour a ta jedna slepice. Když začala kvočet, máma sehnala vajíčka od sousedů, co mají kohouta. Já, dítě z vesnice, jsem si myslela, že kuřátka se rodí jenom na jaře. Slepice je snad konečně spokojená a už nebude nikam utíkat. Máma říkala něco ve smyslu, že to bude dobrá ‘mama,’ protože si vždycky jen na chvíli odskočila a běžela zpátky sedět na vejcích.
M. konečně (po dvou a půl letech!) čte motherfucking masterpiece Challenger deep, tak jsem jí mohla říct, že jsou klíční kosti moje oblíbené kosti v lidském těle. From all the places on human body we have bones sticking out, this is my favourite place.
Včera jsem L. vzala na Barbie, aby měla kompletní zážitek, protože Oppenheimera jsme už viděly. Potom jsme se přesunuly ještě na zámek na divadelní letňák Jedlíci čokolády z Dramoxu. Kdysi jsem to viděla v Trámtárii v Olomouci a tentokrát to byla inscenace z Klicperova divadla v Hradci Králové. Zase jsem se moc smál a taky mi bylo dost ouzko. Herci hráli hlavně taky pro ostatní herce a byli výborně šílení. Dvouapůlmetrový faun na konci was the creepiest shit I have ever seen.
Dneska jsme s L. jely na skútru obhlídnout dveře. Intenzivně cítím, že jsou to poslední letní dny, které ještě stojí za to si užít.
__
Deníkové reflexe - prosinec
Pořád dokola se snažím naučit být trpělivější a pořád mi to moc nejde. Nekonečně přesvědčuju hlavu, že ještě kousek, že už to snad těch pár měsíců vydržíme než se přestěhujeme a snažím se dívat na čas z větší perspektivy, ale je to nekonečný boj. Často si připomínám: The time will pass anyway. A to je největší pravda. Taky často myslím na ty dva vlky from the Cherokee legend a na to, že musíme krmit toho správného.
Self-awarness moudra - někdy je potřeba dát si polívku a otevřít víno.
Stavebně dokončujeme střechu a svátečně máme největší pohodu jen tak doma ve dvou, a tak si mysím, že by to mělo být.
Koukám, že bez ohledu na to, co na stavbě dokončíme, euforie, která po tom přijde je vždycky jenom chvilková a potom hlavu okamžitě zavalí nové strachy spojené s další fází stavby. Není konec dokud není konec. Od začátku stavby se to fakt vlastně snažím jenom nějak přežít - ponořit se do práce, utopit se v knížkách, vypsat se v deníku a v příbězích, vyběhat to a protáhnout se při józe, aby se uvolnilo napětí nahromaděné v těle.
People need people, reconnecting období.
Chybím si v době, kdy bylo největší dobrodružství přespávat na cizích bytech a v cizích postelích. Teď spím nejradši doma ve vlastní posteli a opravdu jsem každý den vděčná, že můžu usínat vedle L. a každý večer jí to před spaním i říkám. Opravdu nechápu, že máme tohle štěstí a tuhle lásku, která jenom roste po letech.
__
Tetování taky může být pěkná terapie, víš. :)
OdpovědětVymazatDoufám, že ta slepice nepůjde na pekáč ani na polívku. Doufám, že už nikdy žádná slepice/kohout nebude muset umřít kvůli vajíčkám nebo masu, byť vím, že je to absurdní doufání a ty tak mě to naštvává, když si na to vzpomenu.
Klíční kosti má myslím oblíbených dost lidí, třeba včetně Effy. Já tuhle obsesi nikdy neměla a raději preferuji u každého něco jemu tělně specifického.
O Barbie a Oppenheimerovi je super tento podcast – https://soundcloud.com/advojka2013/tldr-14?utm_source=clipboard&utm_medium=text&utm_campaign=social_sharing – hrozně moc jsem se u spousty věcí smála dlouho a hlasitě, jak moc je to za mě pravda. A ten Kundera tomu dodal jen třešničku. Alespoň mi to vysvětlilo, proč jsem k němu nikdy neinklinovala a považovala jej za přeceňovaného.
Chtěla bych vidět takového fauna! Mé pokoutné guilty pleasure. Tedy fauni všeobecně, nejenom ti dvoumetroví.
Poslední odstavec/věty si musím uložit, abych si je mohla jako poselství občas přečíst. <3
Tetování je trochu terapie.
OdpovědětVymazatSlepice u nás většinou umírají stářím.
Pravda! S Eff jsme sdílely tuhle obsesi klíčníma kostma.
Podcast si zítra poslechnu na cestě na Moravsko-Slezsko.
Ke Kunderovi jsem si taky nikdy nenašla cestu! Nevím, jestli jsme se o tom už někdy bavily. Musela jsem číst jeho Směšné lásky na literární seminář na gymplu a hrozně jsem to nesnášela a pak už si od něj nikdy nic nepřečetla.
Fauna můžeš vidět v Jedlících na Dramoxu, ale asi to není takový zážitek jako v divadle nebo aspoň na velkém plátně.
<3