“It is difficult to look alive every day.”

V poslední epizodě Doktora, je Jodie extrémně roztomilá a navíc tam jsou něžné momenty s Yaz. Hrozně se mě to dotýká. Připomnělo mi to, jak moc je M. jako doktor, jak je rozlítaná, ucestovaná to see everything there is to see, ale nemůže se nikde zastavit a usadit, v chování a vyjadřování je jako dítě, ale emotionaly unavailable. You don’t understand, I know, but it is intense.

Odsuplovat Ukrajinky <3, běžet na nádraží v neskutečném vedru, stavit se do alberta a do vinárny a pak už nekonečně objímat M. Our flag means death po druhé, gay pirates s Taikou a Rhysem po druhé na obřím studentském bytě <3 Víno a panáky a v mlze domů vlakem s výlukou. 

Ráno mi na můj hangover brain volala O., která mi dohodila kurzy češtiny pro Ukrajince přes léto. To vše při deštivé cestě na schůzku s H. ohledně shrnutí starého školního roku a představ ohledně toho následujícího. Kupa plánů na léto i na podzim. Těším se na nové výzvy a nové studenty.

Ráno si prohlížím knižní časopis z Luxoru, který mi odněkud přinesla L <3, i když můj hangover brain to ještě moc nezvládá. Taky jsem včera opilá ve vlaku listovala rwarb, co měla M. půjčené a luštila její podtržítka (já vím, že to není správné slovo, ale chci ho takhle použít) a poznámky.

Říkám si, že události posledních dní jsou zase jenom následek přetížení systému a i když mi přišlo jak všecko dobře zvládám, stejně to jednou bouchne, když už je toho moc. Tak se fakt snažím odpočívat tělo, dávám si horkou vanu a koukám na filmy v posteli. Potřebovala jsem něco příjemného, tak jsem začla u Emmy a potom jsem pokračovala přes The Dutchess k Marii-Antoinettě. U toho luštím křížovky. Pořádně se začíst mi teď nějak nejde. Skvělé je, že aspoň L. se teď cízí fyzicky i psychicky dobře, tak jsme se aspoň hezky vystřídaly a vždycky je někdo, kdo může hlídat, aby oheň nevyhasl and hold the fort.

V noci nemůžu spát, poslouchám déšť a přemýšlím nad tím, jak mohl padat na naši vylitou desku, ale nenaděláš nic. Decisions, decisions a intrusive thoughts.

Na češtině jsem se dneska musela dívat do příručky, co to je marmeláda, džem a exkurze a připadala jsem si u toho jak blázen.Taky mě za boha nenapadal příklad, co může v češtině “puknout.” Nakonec jsem skončila jen u ‘puklého srdce’ a nebo ‘puknout vzteky.’

Also мармелад je zdá se nějaký želé bonbon a duha je веселка.

Věta do korpusu: Marmeládový ukrajinský diskurz, piatoček prostě.

Od dubna se táhnoucí health issues. Nakonec se ukázalo, že je to opravdu subakutní thyroida, kterou jsem si prapůvodně diagnostikovala správně. Mezitím ale několik návštěv endokrinoložky, obvoďáka, telefonování do všech ordinací orl ve Zlíně a krušná cesta na orl do Kroměříže s bambilionem výluk a nepříjemnosti, na které chci zapomenout. Tenhle stres v kombinaci se stavbou odpálil anxieties through the roof. Jsem ráda, že na ten kritický víkend přijela ségra a pomohla mi jezdit zalívat desku, dělat obyčejné chores doma, na které bych jinak neměla sílu, uklidňovala moje výbuchy šílenství a koukala se mnou na asijské reality show na rozptýlení. Máma nám poslala koprovku, vajíčka, bezový sirup a sáček krowek. <3

Výhoda je, že v nemocniční cukrárně mají hrozně dobré zákusky, takže ‘bolestné’ je vždycky zajištěné. To, že jsem měla asi měsíční detox bez alkoholu did wonders to my skin. 

Teď už jsem ale fully medicated na kortikoidech, prášcích, které ochrání žaludek proti kortikoidům a taky kompenzační vitamíny. Zase jsem začala běhat, můžu polykat a dýchat a normálně žít and I finally feel like a person again.

I’m getting tumblr famous with my latest dracula daily post:

Me cooking with paprika: “Can’t wait for the queer dreams I’ll have tonight.”

After getting some kudos and comments on AO3, tumblr je jediná další internetové komunita, kde pro mě srdíčka a reblogy něco znamenají.

Vůbec nechápu, jaký si teď jedem social life. Začalo to, když jsem I. pozvala na Ziburu místo L, která byla emotionally unavailable. Pak někdy pivko s E. a P (vlastně už asi dvakrát za poslední dobu?), kde na ně chrlíme novinky ze stavby a holky to hodnotí, jako že vidí tu moji šílenou jiskru v oku a pouští nám týpečka, co se směje a u toho brečí a to jsme přesně my.

V pátek na L. důležítý zápas na velký stadion s T., která je k smrti vtipná, ale taky mám dobrý pocit z kvalitního přátelského povídání. Jdem pěšky, protože jsme skoro sousedky a stavujem se na zmrzku. Vždycky když se někdo při utkání válí na zemi, T. křičí: Medik! Medik! a já se můžu potrhat smíchy. Tento týden taky s H. na kafíčku po třech letech, protože kovid a životek, které jsem dohodila práci na uni, tak shrnujem všecko, co se událo za poslední tři neobyčejné roky a vibujem si v parku. Ve stejný den ještě večer s P. a I. na Tři tygry ve filmu, na které jsme se chystaly, ale neodhodlaly a P. má zrovna volňásky i pro nás, tak díky Vesmíre! 

S M. se vidíme mostly na stavbě, protože nám jako jediný pomáhá vozit kolečka a tahat balvany a ztracené bednění, já ho za to krmím domácíma matcha sušenkama, limonádkama a taky burritama z nové mexické restaurace, která je kousek od parku, takže si to jenom vyzvedneš a jdeš si to sníst na sluníčko do trávy. 

P. nám dala ještě další volňásky, takže zítra zase do kina, asi na Vyšehrad, protože nic jiného nehrajou nebo nestíháme. Ale nebudu to předem odsuzovat, aspoň se někdo snaží dělat českou komedii jinak, jak říkal Čuba.

V pondělí je poslední Trivia v sezóně, tak se tam plánujeme po sto letech potkat s Whatever. 

P. na konec června plánuje oslavu narozenin někde na chatě (30!) a jsme taky zvané, takže se těším a trošku obávám víkendové párty. Ještě předtím jedu do Prahy na obří koncert My chemical romance, na který mě bere moje teenage srdce, které neodolalo po všech těch zprávách z jejich prvních show v Americe, kterýmy mě bombardoval tumblr (a Ng. která mi prodala lístek). 

Co se týče stavby, příští týden by měla být deska, což je unbelievable, unreal and makes me so happy I could cry.

Na názvu řešíme paralelně přechodníky a management.

Začala jsem zase běhat a nově u toho poslouchám podkasty, což je hrozně efektivní, aspoň zvládnu všecky ty rozposlouchané epizody, kterých je :) 170.

Stará historka z kabinetu: K. přiběhla k nám do kanclu, že jí na hodinu přišli nějací mladí hot týpečci podívat se na angličtinu. Byla z toho celá hotová a V. to z chodby komentovala jako: Kristýna na zaječí farmě. I cannot.

Věta do korpusu: Of course, Náhodné Znaky se vždycky někde náhodně vynoří.

i hope i die

warmed 

by the life that i tried

to live

Nikki Giovanni, The Collected Poetry, 1968-1998

Ráno jsme měli druhou schůzku redakční rady fakultního časopisu, ze které jsem měla dobrý pocit. Byla méně chaotická, plány do budoucna byly jasnější a taky s P. víme, na co se dál zaměřit a co budeme psát do dalšího čísla i studentského speciálu, který by měl vyjít na podzim. 

Ve stagu se objevují první evaluace, což je stresující. Kolega z kabinetu říkal, že před tím otevřením má stejnou úzkost jako třeba z dopisu o přijetí na univerzitu. Taky se vždycky musím hrozně přemlouvat, abych na to klikla.

Náhodičkou jsem J. dohodila známou, která dlouhodobě pracuje jako lektorka, protože sháníme nové externisty. Bylo by super, kdybychom byly od příštího semestru kolegyně. Taky mám dobrý pocit, že jí můžu trošku vrátit laskavost, hodně mi totiž pomohla s prvním daňovým přiznáním jako osvč.

Od opravování testů hned za holkama (E. a P.) do Plzeňské, kterým zase demonstrujeme naše šílenství pramenící ze stavby, ale jenom v dobrým. <3

Středa - další celkem úspěšný den, dořešujeme přípojku na elektřinu, okna a odhadce, který přijede zkontrolovat, jestli máme proinvestované peníze. Hned potom jedu na konzultace a zkoušet. L. odpoledne jede na pozemek, dořešit smlouvu s dělníky, předat stavební deník a doladit nějaké detaily. Já mám večer ještě hodinu docházkového kurzu. 

Momentálně mám hroznou radost, že spolu máme tenhle projekt. Když L. volá po společném prostudování smlouvy paní přes okna a potom odhadci, chce se mi skoro brečet štěstím, jak dobře všechno vypadá. 

Pak ještě znovu brečím v autobuse nad “Jak číst romány jako profesor,” kvůli tomu jak autor krásně píše about humanity, literature, history and life.

Deformace stavbou je, že si pod ipou uz nepředstavím ani fonetickou abecedu ani pivo ale hydroizolaci.

Asi už nikoho nepřekvapí, že při kopání základů bagr narazil na skálu zrovna v místě, kde potřebujeme položit ztracené bednění a udělat prostupy. Běžně se to rozbíjí "kangem" (čti "sbíječkou"). Tenhle záhadný kámen ale nejde ani tím. A nenaděláš nic, máš tam prostě fucking mysterious skálu.

Namísto posledních konzultaček jsem ráno hodinu koukala na videa se Zendayou a Tomem Hollandem. Please don’t sue me. They are the cutest.

I did some work and then watched the whole my chemical romance concert that happened a few years ago.

“I’m neither beautiful nor admirable. I’m tired and I’m bruised.”

Martha Gellhorn, Selected Letters

S Ukrajinkami jsme braly slovesa končící na -ovat. Jedna z otázek byla: Co potřebujete? A ona začla jmenovat: dům, auto…Sice se u toho smála, ale i tak to bylo heartbreaking.

Asi pět minut jsme řešily, co je to šlehačka. Ony říkaly něco se ‘slivki’ a já, že to teda asi ne. Ještě na tom obrázku byla třešeň, tak jsem si říkala, jestli si to nepletou s tím. Nakonec mi ale K. říkala, že se to opravdu řekne взбитые сливки. Ok, then.

S dálkařema, na které jsem si už dopředu stěžovala, že jsou jako toddlers (což někteří fakt jsou) byla překvapivě fajn hodina i s mým usmaženým mozkem, který byl zmatený z předchozí hodiny v češtině (ruštině/ukrajinštině) a těžko se mi šlo do angličtiny a pak ještě hůř do češtiny. Můj mozek stagnoval a říkal: jazykového chaosu už dneska bylo dost. Povídala jsem hlouposti a šíleně se smála před tabulí, ale stejně si myslím, že hodina byla povedená. Možná si o mě jenom studenti myslí, že jsem blázen. 

(Ukrajinky se dneska ptaly: što takoje “jenom.”) I love the language chaos. 

Miluju svoje studentky a hlavně dvě holky, které jsou hrozně cool a nad věcí a mají roztomilé otázky a čeština jim hrozně jde (Nasťa a Božena, my beloved <3). Rozhodla jsem se, že ten kurz budu učit až do svojí dovolené, i po tom co oficiálně skončí, když o to bude zájem. Stejně mi za to navíc neplatí, tak je to jedno.

Musím říct, že semestr na uni mě zase naučil hodně o lidech a taky teda vyvstalo spoustu nových otázek o tom jak někteří fungujou.

Věty do korpusu:

K: Úplně si ji maže na chleba, který pak griluje.

Š: Jak sup se na ni sletěl a ona je ta mršina.

You have no idea, mám pocit, že od ledna neřešíme nic jiného než bagry (krom toho že řešíme bambilión jiných věcí), kdy přijedou, kdy nebude pršet nebo sněžit, kdy začnou bagrovat, kdy jim nepraskne hadička a nevyteče olej / a pak ta radost, když ten bagr opravdu vidíš na pozemku 😳 / že nám začali bagrovat základy v pátek 13. je opravdu velice symbolické gesto, díky Vesmíre, za všecko, jsi fakt kámoš 💕 / všichni věděli, že začít novou práci a stavbu ve stejném období bude náročné, ale takový madness zřejmě nečekal nikdo z nás / top rozhodnutí, doporučuje 10/10 señorů / #životek #fuckingadulthood 🏡🤹

Na Názvu je poslední dobou neskutečná sranda. 

Do Colours zbývají dva měsíce <3

Konečně doma a čas podívat se na Eurovizi.

V pondělí nejpřínosnější schůzka poslední doby se sousedem na pozemku. Přibily jsme, že máme povolenou stavbu, probraly jsme s H. co a jak ohledně základů, bagrů, betonu, toho jak se chovat k dělníkům, kvůli čemu volat, co řešit se stavebním dozorem a jak se z toho nezbláznit. <3 Mám pocit, že to byl totální zlom a spousta obav z nás spadla. Problém je akorát v tom, že jakmile z L. spadl stres, zase začala mít problémy se spánkem.

“bisexuality is when u are attracted to both vampires and werewolves”

Víkend v Praze s Názvem, ze kterého nemám zápisky, takže jenom střípečky.

Koncert Julien Baker po 5(?) letech upřímně nebyl tak dobrý jako ten předchozí. Víc mi seděla jako sólistka než s kapelou. Morbidní socialy awkard Ratboys jako příjemné překvápko. Also ve vydýchaném podzemním klubu v milionu stupňů poprvé po kovidu it feels like after 10 years. Spousta lidí všude, drala se na mě úzkost, ale s V. jsme ji odehnali tak ve 2 minutách, z čehož jsem měla neskutečnou euforickou radost. 

V Komedii s lesbama, D. bratránkem a nějakýma dalšíma lidma. Moje social skills ještě víc utlumené únavou jsou fakt na bodě mrazu. 

Noční Praha, která je zase jako před kovidem, je hrozný vjemový šok.

Ráno koukáme na díl Euforie a D. je zmatený, že tohle byla naše volba.

Druhý den sraz s Názvem a Partnery na Rámenu a pak jen s dívčí sekcí v parku za Smíchovským obchoďákem probíráme naše životy a náš kroužek infiltrujou bezprizorní čivavy. We could talk forever and we surely did a potom jsme ještě pokračovaly v Bullerbynu, nejvíc cute nepopsatelném podniku, kde mají pro každého něco. U V. spí i Š. a já ji před spaním straším bytovými duchy a taky máme literární kroužek.

Ráno dospáváme a stavujeme se ještě na chvilku na food festival.

Pořád mám trochu obavy z celého závěru semestru, zkouškového a evaluací, ale dnes mi udělal radost jeden student, který se ptal, jestli budu mít semináře i příští semestr. <3

Absurdity s pozemkem už jsou zas neúnosné, tak píšu Názvu, že se oběsím a prosím je, aby mě rozprášili na pozemku, abych mohla aspoň navždy strašit sousedy, kteří jenom přilívají olej do ohně.

Š: Bych tě rozprášila schválně u nich na pozemku. Do klimy bych to hodila.

V: Miluju, že se bavíme o mojem prachu -> do klimy bych to hodila.

V: Aha o mojem prachu 🙂 přišlo mi to nějaké divné, zapomněla jsem, že se tomu říká popel.

Životek a adulthood je, že největší highlight mého dne je, když mi přijdou do zásilkovny menstruační kalhotky.

Moment, kdy mi přijde další Dracula Daily email je nejlepší část každého dne poslední doby.

Na názvu se bavíme spellingem hallelujah a hoglight. 

Věta do korpusu: Kupec si nechává démony až k večeři.  

Když studenti píšou zápočtové texty, dusím smích na chatu s Názvem nebo si čtu greek mythology gay teenage porn. The song of Achilles, my beloved <3

I can’t believe we survived another week. Každý týden teď pocitově trvá tak měsíc. Š. stihla vystřídat dvě práce. Bambilion dramat s bagry. Zkoušení, testy, Ukrajinky a dálkaři. Ještě ani není ukončený letní semestr a už plánujeme podzim.

“listening to the same music i used to listen when i was 14-15

is something else i'm still her i'm nothing like her anymore she knew everything she knew nothing she was so right she was so wrong”

I když jsem v neděli dořešila všechny emaily, v pondělí ráno jsem měla zase plný inbox. Další informace ohledně kurzů pro Ukrajince zase přišly před půlnocí. Pak celý den neřeším nic jiného než absence studentů. Do toho mi píše ředitelka, jestli za ni nemůžu vzít Ukrajince někdy v červnu a pak taky pozvánka v rámci rektorského dne sportu a email z fakultního časopisu (prosíme o shrnutí prvních dojmů z výuky nejlépe ještě dnes, nejpozději zítra dopoledne) a taky informace ohledně kurzu angličtiny pro Ukrajince. Taky dořešujeme dopisování midterm testů a za dva týdny nás čekají zápočty. 

Po večeři teda píšu ještě několik odstavců o výuce češtiny, posílám před sedmou dead and buried. 

To byla zase naivita, jak si ty články budu v klidu psát, když nebude takové šílenství s výukou a vlastně nebudu mít co na práci. Mhm. Určitě.

Už jsem přemýšlela o tom, že bych to úplně pustila a přenechala P. Bylo by fajn si po dlouhém dni v práci otevřít pivo, dát si večeři a pustit si seriál, ale guess what. Otevřela jsem si pivo a prostě jsem to sepsala. And I think I did a fucking great job. You can fucking sue me, but I’m good at writing and I want to do this.

Myslela jsem, že poslední koncert Julien Baker byl tak před dvěma třemi lety…It was 5 years ago. Co je čas.

Slyším na všechno. Studenti mi říkají ‘paní učitelko’ nebo ‘profesorko.’ Minulý týden mi přišel email, který začínal ‘paní doktorko,’ tak jsem chvilku přemýšlela, jestli je fakt pro mě a byl, akorát mayhem univerzitních emailů.

Citaci z článku, který jsem psala v největší pain v pondělí večer po celodenní výuce, se nakonec objevila ve zlínském deníku i na stránkách města a univerzity.

Miluju náš vztah s kolegou z kabinetu. Jedem si univerzitní chaosek. Vždycky má v rukávu nějakou absurdní historku a já se vždycky v šílenství práce směju bez zábran jako šílenec. Dneska vyprávěl, že už se pomalu bojí vstoupit do kabinetu, protože když dneska přišel do práce, načapal naši kolegyni v babičkovském věku, jak si převlíká kalhoty. Jindy ji zase přistihl jak leží vzadu v kabinetu na koberci a vyděsil se, že musí rychle volat sanitku a ona, že si jenom potřebovala natáhnout záda. Smála jsem se jako šílenec.