pondělí 28. března 2022

I hope you go out in the sun and live a little

Nevěděly jsme kolik koupit ztraceného bednění a projektant říkal, že můžem klidně víc, že se to neztratí hoho.

Co dneska studenti plácají na semináři:

I would like to be a teddy bear because everyone wants to hug them.

I would like to be a hippo, they can roll their eyes and it looks kinda cool.

What would you do, if you could be invisible? -> I would look at animals and they wouldn't be scared.

Ve sborovně v jazykovce se nikdy nedá udělat žádná práce. Strávila jsem třičtvrtě hodiny povídáním s Diegem z Columbie o jeho životě, uni life (he’s a phd student), o všech možných jazycích, cestování a future plans.

“You’re a phd student right?”

“Don’t I look like an exhausted phd student?”

“Teachers look exhausted as well.” 

Dneska se mi chtělo na józe brečet, když nám jógínka říkala ‘probudíme v sobě vlastnosti válečníka.’ Říkala jsem si ‘I'm a fucking warrior’ vyhrkly mi slzy and I felt it. 

Taky mám ráda, když si říkáme, že zapomeneme na minulost a na budoucnost a opouštíme vše nepotřebné, vše šedé. A když jsme sami na svém ostrůvku blaženosti a pak se rozpustíme do písku jako čokoláda. I think that’s what death feels like. I hope so. 

Když jsme si poprvé v sobě představovali svého vnitřního mistra (takhle se to jmenovalo?), seznamovala jsem se s ním a říkala jsem si ‘who are you, sensei?’ Teď už to přijímám, že je ve mně.

Pak honem domů, blesková sprcha a večeře a pěšky s mokrými vlasy a nefungujícími sluchátky na Malou scénu. Nejdřív (2x2) víno s I, se kterou jsme se neviděly asi rok a půl, takže rychle probíráme nejdůležitější změny, radosti a starosti. Pořád se klepu, když mám někomu poprvé vykládat o Portu.

A potom už na Ziburovu přednášku Prázdniny v Česku, kterou jsem taky celou probrečela. Nevím jestli je to hormonama, just being a female v téhle části menstruačního cyklu a nebo jestli to bylo uvolněním z jógy (na které jsme tentokrát probouzeli hadí sílu kundalini, which for me was superfunny, ale apparently according to Název it’s a thing).

Zibura dělá tak hrozně důležitou práci. Šíří štěstí a lidskost do světa a já fakt nevím, jestli můžeš jako člověk v životě zvládnout něco víc než tohle.

Brečím, že Česko má jednu z nejhustších sítí veřejních knihoven a značení turistických stezek, protože to je taky tak hrozně lidské přečíst si knížku a nebo jít na výšlap do hor a co víc v životě potřebuješ. Knihovny jsou útočiště pro všechny, můžeš tam sedět v teple, studovat a hlavně vybrat si z bambilionu knížek, které si můžeš pučit za mini poplatek.

Brečím taky nad poťouchlým češstvím a nad našima pitomýma (skvělýma) nápadama a debilníma nápadama kamarádů, bez kterých by život vůbec neměl smysl.

A zase brečím nad lidskostí, jak tě lidi pozvou k sobě domů, dají ti kafe, pivo, najíst, nechají tě u sebe přespat jenom proto, že si s vámi chtějí popovídat. 

Slzy mi tečou i od smíchu, od toho jaký je Zibura blbeček a nevadí mu dělat ze sebe šaška, psát o tom a vyprávět před plným sálem, protože to přináší lidem radost.

Když na konci tleskáme, hrozně si užívám ten pocit, že tohle zase můžeme a jak bez toho taky nemá nic smysl.

neděle 27. března 2022

Now is the time of monsters

Po středečním maratonu se ptám na přípravy k maturitě studentky, která se přidala do večerního kurzu v září, a povídala, že v mluvení určitě pozoruje i za ten půlrok zlepšení, i když testy zatím píše na trojky. <3 Povídá: “Mě to hrozně baví, vy mě strašně motivujete.” <3 I když na začátku roku koktala a měla problém dát dohromady větu a říkala jsem si, že bude muset máknout, aby dohnala ostatní, co už chodí dlouho. Tak si zas říkám, že to tak nějak má všecko zas nakonec smysl. 

Me: What was the name of Aladdin's princess?

Student: Shakira

Me: *zoufalý smích*

Po maratonu v práci od pondělí do středy ve čtvrtek na gynekologii k nové paní doktorce. Mám PMS a po cestě brečím kvůli kocourovi, který utíká z Ukrajiny.

Jsem zavalená emocemi souvisejícími s mým tělem a paní doktorka říká “děložka,” čemu se chci hrozně smát and it feels like záchvaty smíchu vevnitř.

Protože je to přes L kamarádku, která mi ji našla, donesla jsem jim oběma thank you bonboniéru. Paní doktorka byla moc ráda a říkala, že si to dají na směně.

Potom za odměnu na jógu, kterou jsem minulý týden vynechala, kvůli šílenostem, takže jsem se těšila o to víc. Jóga je teď můj středobod celého týdne. Když nejdu, všecko mě bolí (Hey, old.) a moje mental health cítí ten strain, že musí čekat další týden. 

Cestou domů a do obchodu poslouchám Studio N s Danou Drábovou a směju se a brečím, že žijem v téhle době a v tomhle světě, kdy musíme řešit a poslouchat tyhle věci o nukeárních hrozbách. Paní Drábková je stejně cool jako paní Procházková.

Ráno mě potěšil komentář u nové kapitoly mojí witcher fikce v češtině, která byla můj nejmilejší mentální útěk v rámci šílenství měnění zaměstnání. Slečna, která čeká na každou kapitolu mi píše, že má taky novou práci a děkuji mi za úniky. <3 Endless, endless love. 

Dopoledne pracuju doma, čekají mě emaily, dopisování moodlu, kontrolování prezentací a příběhů, které studenti napsali a potom přípravy na pondělí. Cestou do práce se chci stavit do divadla vybrat nějaká dvě představení, protože nám zbyly lístky z předloni, které by snad měly pořád platit. Potom za paní S. po skoro dvouměsíční pauze, která mi psala, že se na mě už moc těší a nakonec poslední skupinka dálkařů od 4-7.

Všichni na bažině prokrastinujem od práce u kolektivního luštění šifry a probírání příběhů z bible.

M. změnila obrázek na pagan crew na kozu, aby se to nepletlo s bažinou. M: It's us, climbing the tricky mountains of life.

Náhodně jsem na obědě v menze potkala P. a K:

K: Takže chodíš na jógu a otevíráš červené čakry?

Me: Jo, a posílám lásku všem bytostem do celého světa, ale vůbec to nepomáhá, Putin pořád okupuje Ukrajinu. 

Přijala jsem roli klauna v téhle konkrétní mini skupince.

čtvrtek 24. března 2022

“it’s just an F followed by whatever vowels you have in your heart”

Opravila jsem šíří gramatiku v ‘před dvěma lety’ v rámci debaty o tom, jak šílenství graduje, protože už jsem držela v sobě to, že M. v ten stejný den napsala ‘slevněno’ a tu jsem opravit nemohla. Věděla jsem, že šíří to unese.

Pořád nepřijímám, že this is my actual life. Can you imagine, jak řeším ty traverzy zatímco mi 20 studentů píše test a ptají se mě na dotazy k otázkám?

Hrozně mě teď vždycky pobaví ty memy, jak devadesátkové děti dohání třicítka. Soon.

Na Názvu vzpomínáme na to, jak jsme se snažily udržet oheň, když si šel někdo mýt vlasy, protože se mezitím měnili ministři ‘zahraničí,’ jak píše širu. V té době jsme si myslely, že pandemie je peak šílenství. Little did we know.

Nejhorší je, že dokud ten svět neskončí, tak v něm musíme žít. S tím teď hodně bojuju poslední dny.

V: Směju se doma jak blázen a do toho mi občas zamrzá ten úsměv na rtech.

Od té doby, co jsem četla ‘Byli jsme tu vždycky,’ teď místo Netflixu koukám na V Tranzu od Lenky Králové. Hezky se to poslouchá, baví mě ty lidské příběhy a navíc je po tom celodenním topení se ve stavbě (a v univerzitním chaosu) fajn přepnout na úplně jiná témata a problémy.

P. mi říká: Mi přijde hezký, že učíš. Takové milé. (Tohle je autenticky zachovaná mluva Ostravačky, co teď žije v Praze.)

Je to k smrti vtipné, že jsme teď obě učitelky. Těším se, že se snad na konci dubna v Praze potkáme. 

Bažina je vlastně takový náš bookclub, který vždycky ožije, když martinus udělá novou knižní šifru.

Mezi prací, telefonáty s finančákem ve frýdku i ve zlíně týkající se potvrzení o příjmech, které souvisí s daňovým přiznáním, které je potřeba k prodloužení hypotéky, poštou, kam musím ohledně ossz a řešením železa na stavbu, jsem potkala ve výtahu paní docentku, která řeší propagaci, tak mi ještě říkala, že tento týden bude schůzka ohledně univerzitního časopisu. Tento týden se děje všecko.

Cestou domů to naprosto dorazil ten absolutní mindfuck a změny, jaké se dějou v životě L. Tohle je opravdu peak šílenství. Něco takového bych čekala ještě míň než že Putin napadne Ukrajinu. Je mi teď vždycky tak nějak podivně a špatně, kdykoliv se řeč stočí ke svatbám. Největší wake-up-call co se svateb týče.

U Š. doma mezitím zdobí byt vejci a kaligrafií.

středa 23. března 2022

“Sometimes it's like someone took a knife, baby

edgy and dull and cut a six-inch valley through the middle of my skull”

Zdá se že teď několik lidí v názvu včetně mě čte Ziburu, protože je to nejlepší odreagování milými blbíčky. Celou dobu si u toho jenom říkám, že je to takový neskutečný blbeček (nejvíc affectionate ❤).

Náhodná vzpomínka ze včerečjí výuky. Řešili jsme, jestli by studenti chtěli žít ve starém nebo novém domě a jedna studentka povídá: “I would prefer an old one because there are ghosts, ghosts and spirits.”

Psala jsem na tabuli spirits úplně okay..if that's what you want.

Protože v pátek učím až 4-7, dopřála jsem si spánek až do 8 a musím říct, že jsem se poprvé za celý týden cítila vyspaná, odpočatá a ready na práci. Možná tomu napomohla i včerejší jóga, u které jsem málem umřela a zase si potvrdila, že jsem slaboučká jak čajíček. #weaksauce

V poledne mám ze sebe ale dobrý pocit, že jsem udělala spoustu práce, odpověděla na bambilion emailů zmatených studentů, spravila nefunkční moodle, poplatila účty a ještě dořešila nějaké staré resty. Dávám si teda dokonce i čas na oddechové čtení a vaření oběda.

Viděla jsem post Bistra Kudlov, že vyrobili placky, jejichž výtěžek půjde na pomoc Ukrajině, tak mě napadlo napsat Š. jestli nechce konečně přijet to have some good times, protože očividně bad times are coming. Tak mám radost, protože Š. psala, že jí to vdechlo život do žil. V budoucnosti nečeká jenom jaderná válka, ale i Bistro Kudlov.

Lidí, kteří pochopí spojení 'yis tanošimizno' je fakt málo.

Po maratonu v práci, bambilionu studentských prezentací, ze kterých mi už hrabe, a nečekané hospitaci od garantky, jedeme do Hradiště na debatu s Petrou Procházkovou z Deníku N. <3 Večeřím perlivé víno a tyčinky. 3 dámy a jedna moderátorka vedou debatu o válce na Ukrajině. #womenpower

Náhodný oběd s Kristou, poprvé ve velké menze. Celý proces je hrozná disaster, ale máme bonding.

Mám volnou hodinu, tak si čtu v Ziburovi a piju kávu. Studenti už jsou se mnou ve třídě a řeší tady nějaké šílené matematické rovnice. Snadno poznáš, že jsou šílené, protože v nich nejsou žádná čísla jenom písmenka.

Těšila jsem se na prezentaci společnosti, která dělá witchra, ale nakonec mě úplně uchvátila jiná o elektrických autech. Nejvíc cool kluk, professional businessman s nádhernou angličtinou, hned bych si ho najala, aby propagoval moji společnost. Na konci bylo ještě krátké video o výměně baterií, což vůbec nezní tak působivě, jak to ve skutečnosti bylo. 

V jiné skupince v ten stejný den zase jedna slečna přednášela o hotelech Hilton, která měla zase tak přirozenou a sympatickou body language, že jsme všichni měli pocit, že nám to vykládá jako nejzajímavější příběh a po hodině bych s ní klidně zašla na pivo. Její visuals byly taky boží a kdyby to šlo, dala bych jít 10 bodů z 5. I’m just endlessly impressed. 

Proč je život a železo tak těžké.

sobota 19. března 2022

“ur early 20s are about being obsessed with kindness and mary oliver

and seasonal fruits and recreating comfort foods you ate as a child and learning how to love and crying because you have no choice but to live the life before you and finding god on the bus back from the grocery store”

I’m in my late 20s, but this still hits hard and makes me cry.

Přes víkend jsem dohazovač, sehnala jsem N. dceři v Olo pokoj přes B. a postel přes M. a taky jsem udala dva lístky sestře na swing akci v Praze.

Po úterní dopolední výuce mě v kabinetu čeká čokoláda k svátku od M. <3 Is this the kabinet life?

P. se za mnou zastavila v kabinetu a omlouvala se, jestli to nevyznělo nezdvořile, když říkala, že ji studium japonštiny neláká a potom začala jmenovat všechny věci, které mají v jejím životě spojitost s Japonskem. Miloučké, že o tom tak přemýšlela. P. je jediná kolegyně, se kterou cíleně občas zajdeme na oběd.

Tím, jak jsou na utb převážně ty technické obory, tak mi pořád chodí pozvánky na workshopy programování a přednášky o tom, jak chutná hmyz a o bakteriálních plastech, ok.

All my male students at the FT seems to be gay, for some reason.

Jeden týpeček se mě ptá, jestli je na Duolingu i japonština <3 Je to takový hrozný fuckboy už od pohledu, který mi důležitě přeje už mezi dveřma k mdž a pak se ještě chlubí spolužákovi, že to psal i holkám do skupiny. Jako je to milé samozřejmě, ale musím se tomu taky trochu smát pod vousy tím jak je to frajírek, baby prvák.

S M. v kabinetu probíráme válečné taktiky a co víme o válkách obecně a co dělat v případu jaderného výbuchu a o studentech a o sbírkách a o všech absurditách všedního dne.

Když odchází na výuku, loučíme se: “tak snad se ještě uvidíme.” :)

Jeden student na FaMe nosí k jakémukoliv outfitu kolem krku perly nebo nějaké jiné korálky. Bondli jsme přes Bo Burnhamův Inside. <3 Se studentkama zase přes Zendayu, Toma Hardyho a Venoma a Witchra.

Včera večer jsme si po nakumulovaných trápeních náhodně otevřely sekt, který se nám válel doma, abysme to všecko přebily bublinkama. (V: Ten sekt krásně voní. L: Ty jsi krásně voňavý sekt.) 

Odpoledne zvládám už jenom číst Ziburu, což je ultimátní rozptýlení a navození dobré nálady a léčba absurditama. Když mám víc brain power, tak píšu witcher stories, což je taky můj oblíbený mentální útěk.

Monday to Wednesday jsou totální šílenství, ale mám pocit, že už to zvládám líp, studenty si vychovávám, atmosféra na hodinách je čím dál lepší, můžeme se bavit víc i o off-topic věcech a hlavně se už konečně usazujou skupiny. 

Me: How are you doing?

A: Trying not to go crazy.

Me: So the same as everyone.