Red, White & Royal Blue

Přišlo mi líto mít tohle deeply personal spoiler free (I think) 1K words review jenom na Goodreads.

Nevím proč právě Red, White & Royal Blue agresivně vytahuje napovrch spoustu vzpomínek. S gay wizards to tak vůbec nebylo. Možná je to to načasování a podzimní melancholie. It is coming back to me in circles, všechny mladické nerozvážnosti all the boys and girls and people who were neither. All the crushes and feelings and drunk making out and chaos. Já se omlouvám, všechno co píšu se dříve nebo později změní v deník. I am aware that this one is public, almost all of them are. 

Možná se zase jenom snažím říct, že je to o mojem smutku kvůli promeškanému queer teenagehood (actually, not really, depends on the perspective), so let me have this, ok? Let me have this fuzzy, warm, hot, teenage gay fantasies. Další důvod je, že je to tak duhové a zalité sluncem, že mě to vytahuje z mých černých nálad and I guess whatever works, right?

At the same time, I do feel so happy for the kids these days to have this kind of representation a nemusí jenom po nocích číst fanfikce z útrob internetu that would help them navigate their complicated and confusing teenage desires.

Taky mě to nutí myslet na lidi, vůči kterým jsem byla špatný kamarád nebo jsem jenom nevěděla jak být dobrý a určitě mě vidí jako nudnou osobu nebo podivného, špatného člověka. Není tam nic z lehkosti jiných přátelství. Je to kvůli těm částem with the late night calls and deep conversations about everything and especially about the parts that hurt.

Taky to otevřelo všechny rodinné rány. I can’t with this anymore. This hole has been also growing deeper and darker recently. 

Je to taky o tom, kolik životů stihneš prožít do té doby než je ti dvacet a jak máš všechno před sebou a v každém okamžiku máš možnost svůj život změnit totálně od základů. 

Idk, man, this one hit hard, nevím, jestli je to načasováním? Jak všichni víme, timing is everything.

Naprosto miluju Noru. <3

Namísto líbací scény z knihovny v gay wizards máme jednu z Red Room v Bílém domě, při které málem shodí obraz ALEXANDRA HAMILTONA (po kterém se Alex jmenuje) a myslím, že je to celé naprostá dokonalost. (Red Room vyvolává spíš představu Kingovského hotelu v horách se spoustou krve valící se chodbama - in this scene, blood flow was also important but from completely different reasons, if you know what I mean. Also why am I like this and I apologize.) 

They don’t take it slow jako v gay wizards, i když je to taky enemies to lovers - (Teď už prostě používáme tyhle fanfiction tagy v recenzích na knihy. Future is now, I guess. Zajdeš si do knihkupectví pro lgbtq YAL v krásné vazbě.) což je za mě trochu škoda, ale je to jenom personal preference. Rainbow Rowell nám dala nádherný slow burn, she made us wait and work for it and it was totally worth it in the end. In RW&RB you get everything quite soon and oh, boy, oh, boy, do I mean e-v-e-r-y-t-h-i-n-g. 

Musí dát trochu bídu fakt hrozně pitomým fantaziím spojeným s polem a hlavně oblečkama a pomůckama na polo, ale zároveň...chápu. It is the horse riding pants (jodhpurs, apparently, což vůbec nevypadá jako reálné slovo ani nevím, jak to vyslovit) and horse riding thighs and all that fucking leather. 

Místy až příliš patetické dokonce i na mě (a to už je co říct). Musela jsem občas zatnout zuby a rychle přeletět určitý odstavec. Taky volba hudby v těchhle scénách nemohla být víc too much. Musela jsem si říkat oh God a oh no, ale přežili jsme. Na druhou stranu ale, all things considered, věřím, že Henryho oblíbená písnička je Your song. Možná ale rada pro všechny (a hlavně pro Henryho): není úplně nutné si všecky svoje romantické gay fantazie fakt prožít, my sweet child. Něco by mělo zůstat fakt jenom v tvojí hlavě, kde to nepůsobí tolik klišéjovitě. At the same time, go big and live your fucking stupid přeslazenou gay fantasy if you want to. (You will feel a little bit embarrased after, though.)

Šťastné konce jsou fajn a v téhle knize si nehrajeme na realitu, ale žijeme na duhové hoře plné jednorožců, chápu, ale přece jenom by možná neuškodilo trochu ubrat. Za mě trochu moc mávání všema možnýma super specifickýma queer vlajkama. Nevím jestli právě víc labelů je ta odpověď na všecky otázky. Já jsem za who cares přístup, hlavně když nejsi straight, ale jestli někdo potřebuje labely, ok, no problem, you can have them, you are allowed to fly your flag in those specific colours high and proud.

Asi všichni jsme dokázali přesně odhadnout dějovou linku, což je taky v pořádku, viz výše, na překvápka si tady taky nehrajeme.

Postavy možná trochu placaté (až na H&A samozřejmě). 

Poslední věc, kterou musím vytknout je popis panických atak. Cílem je popsat tu situaci tak, aby to každý pochopil aniž by bylo potřeba to takhle pojmenovat. Moc hezky s tím pracovali v Young Royals, you could absolutely tell without being told. Also cast young royals za pár let by z fleku mohl hrát ve filmové adaptaci rwarb. They are the same people. Wilhelm je Prince Charming Henry with his perfect hair and shy personality a Simon je Alex - hot cheeky biracial peasant. Jako by to nebyl ten stejný příběh, který nás baví furt dokola. Jako třeba Han a Leia (as suggested in rwarb).

A na závěr se omlouvám, protože tohle review je zamlžené gay wizards. Možná bych tomu dala všecky hvězdičky, které existují, kdyby to nepřišlo až po perfect perfect gay wizards. Jestli máte reading list lgbtq YAL nechte si gay wizards naposledy, aby vaše expectations měly kam gradovat. Seriously, it is the best one from the genre. Or is there a better one? I need to know. 

‘if this is the game of life, im gonna fuckin ride it.’

Pláču nad tím jak skvělá je naše garantka na UTB a jak podrobné informace nám dává. To se mi zatím ještě nikde na žádné škole nestalo. 

Miluju, jak V. na pagan crew vždycky upozorní na M. koncept toho, co je realita.

Na hodině měl student nové slovíčko “ridiculous” a furt se mu to nedařilo správně vyslovit, fakt desetkrát jsem ho opravila a pak jsme přišli na to, že to má z českého dabingu Harryho, kde to vyslovujou jako ridikulus. A já úplně...right right, it's a spell a snažili jsme se přijít na to, co je to za kouzlo a ve kterém to je díle, aby se na to mohl podívat v originále. Když jsme přišli na to, že je to třetí díl, tak si ještě vzpomněl, že je tam původně pun ‘this lesson is ridiculous,’ který zůstal ztracený v překladu. 

Pak ještě povídá, že Harryho česky viděl milionkrát, ale anglicky jen asi jednou, tak jsem k němu okamžitě pocítila příval náklonnosti, jak nás to spojuje a za úkol teda Vězeň z Azkabanu v angličtině. Na konci lekce chtěl ještě přehodit příští hodinu a povídá: We'll have a teambuilding on Tuesday, so I HOPE I will wake up on Wednesday. Tak se loučím, že taky doufám, že se ve středu probudí a uvidíme se. 

Rozebíráme na Názvu situaci, kdy K. spal nevědomky u Š. v obýváku se svým současným i budoucím přítelem a všichni jsme se zasekli na tom, jak se říká harému naopak. 

Me: (kladu googlu fancy otázky) What is the male equivalent of a harem.

V: Harlem but men

Zdá se, že nejvíc správný název je male concubines. Zdá se, že od teď už P. neřeknem jinak, než Kupcova konkubína.

That perfect weekend

Vyzvednout v Opavě diplom, sesterský čas v Ostravě at its finest <3, svatba L, slavení mých narozenin, (nejmilejší dárky: duhové ponožky, poukázka na knížky a přání z Anglie, které mi sestra zapomněla tři roky dát, home-made Harry Potter cake a home-made sushi od mámy) a seznámení se sestřiným přítelem. 

Svatba L. byla po celou dobu prostě perfektní - na krásném místě uprostřed lesa na Čeladné s jezírkem, luxusním bazénkem a zimní zahradou (jak říká M).

Klíčové je dát si hned po příjezdu na svatbu panáka slivovice s někým z rodiny. Bylo moc milé vidět po dlouhé době i L rodiče a bráchu. Cítila jsem se společensky a šla se hned seznámit i s K., která pořádala rozlučku. M. byla nádherná jako vždycky, i s manželem jim to spolu dohromady moc sluší. Všichni jsme pak ještě rychle dopili pivo, protože za chvilku už se jelo na obřad. H. to měl hezky vymyšlené, že nás rozdělil do aut podle toho s kým jsme měli něco společného, tak jsme se aspoň seznámili s dalšími hosty většinou kamarády z práce. L. tohleto umí, ví jaké klást otázky, aby konverzace nestála a pro mě je to příjemné, že nemusím nic vymýšlet a stačí poslouchat.

S L. vtipkujeme a povídáme H., že nevíme jestli se v kostele posadit na stranu nevěsty nebo ženicha, tak mě to zase hřeje, jak se máme všichni rádi. 

Po obřadu, gratulacích a dojemném proslovu L táty spousta catching up s M&P u stolu. <3 

Procházky, rituálky, focení. L. se opravdu baví snad se všemi hosty. Možná kromě LMek, I’m sorry, but if you can’t answer the question ‘How are you?’ honestly, are we even friends anymore? Aspoň z opilého M. pak L. dostala při tanci nějakou brutal honesty, which in the end made us all even sadder I guess.

Dj je mladý týpeček, který hraje nejlepší pecky hned po hostině, že bychom šly s radostí tancovat, ale před prvním novomanželským tancem to nejde. Při něm jsem potom ještě znovu nejvíc dojatá, když všichni stojí v kroužku, rodina a přátelé, všichni, kteří mají novomanžele rádi a přijeli jenom proto, aby oslavili jejich lásku, všechno to obrečeli a zapili. Cítím se tam nejvíc jako mezi svými a doma a ani trošičku awkard, když začnou všechny páry tančit a my s L. jsme tam jediná gay couple. Je pravda že všichni už máme v sobě nějakého toho panáka a v náladě tančíš jako kdyby se nikdo nedíval. Hned potom tančím s ženichem a pak už vlastně trochu ztrácím přehled o posloupnosti událostí. Za chvilku už taky nemůžu a snažím se doplňovat zásoby vody, ale taky vína a panáků, to se musí, žejo.

Pak se mě P. nejmileji ptá, jestli jdeme jíst nebo tancovat, tak samozřejmě povídám, že tancovat. 

Bambilion panáků, protože si musíš dát s každým, že jo, taky s nevěstou a jejíma kamarádkama a se svýma kamarádkama a s přítelkyní od bráchy, fakt bych to nespočítala, ani kdybych chtěla. Krom toho mi v jedné chvíli M. přinesl asi dvě deci jägera ve vinné skleničce, že mi jako nebude přece pořád chodit dolívat ty panáky, tak co se dá dělat, nevyliju to. 

Venku pak taky milý bonding time, vzpomínáme na školu a na naše lowest and highest points. Pálíme a prskáme prskavky a není nám ani venku zima, jak nás to všecko hřeje.

L. má bonding s M, protože spolu nikdy pořádně nemluvily, tak nám zase s P. nezbývá nic jiného než jít spolu tancovat, což je největší zábavička a P. je k smrti roztomilý tanečník. Je to vlastně vůbec nejlepší, jak jsme se takhle rozdělili a měli time of our lives s našimi partnery navzájem a jak jsme si sedli, jako bychom se znali odjakživa. 

Pak taky hodně opilé povídání s M. všechno si to nepamatuju, ale jsem ráda, že jsem jí řekla jak moc jí to slušelo, když šla k oltáři (did I?) a jak moc mě to dojímalo (tím jsem si jistá). Jsem moc ráda i jak se všechno vysvětlilo, že L. nemohla na jejich svatbu a jak oba manželé říkali, že je to mrzí, ale že to chápou. Teď je mi strašně líto, že jsme se nezvládli víc vídat a doufám, že to do budoucna napravíme. 

Všechna moje láska k M. zase vyplavala na povrch, I do love her dearly. Přeci jenom se známe už tak dlouho a hodně jsme toho spolu prožily. M. je navíc pořád stejná, pořád má tuhle svoji párty náladu, kdy dokáže vypít všechno, co jí kdo dá do ruky a pak spolu tancujeme jako na parties na střední a jako na afterparties po tanečních, to se mi vrací asi nejvíc ještě jak jsme všichni ve svátečním.

At some point jsme se taky všichni cpali u stolečku pistáciemi a pozorovali z okna L. jak se nejvíc baví s celou dívčí skupinkou, která šla chytat nevěstinu kytici a jak to vůbec není její obvyklý crowd.

At some point jsme se taky s manžely C. cpali u rautu a M. mě krmila řízečkama. 

Nakonec jsme tam zůstali úplně poslední a jeli s nimi autem, opilí a unavení s hlasy ochraptělými od povídání, smíchu a zpívání na parketu. Pamatuju si, že jsme se nejvíc od srdce smáli špatným vtípečkům řidiče, což byl taky mladý týpek. 

Když už jsem byla v té catching up with old friends náladě, psala jsem i P. ohledně lístků na girl in red a ona na to, že vlastně nemá s kým jít a pokud se situace nezmění, můžem jet spolu. <3

Omlouvám se, za ten chaos se jmény, it is unfortunate, že hodně mých blízkých lidí začíná na M nebo L, ale nemůžu napsat jejich jména, protože by to bylo ‘too close to my vulnerable and beating heart’ jak říká John Green. Někdy budu muset napsat knihu i kdyby jen proto, abych mohla mluvit i na veřejnosti taky takhle pateticky, jak si můžou dovolit jenom spisovatelé. (Prosím neříkejte mi, že už to stejně dělám.)

I keep thinking how we almost made it.

Na názvu to poslední dobou dost žije: lezení, karaoke, těhotní pavouci, losos v myčce a Landa. 

Od karaoke přes Landu až ke vzpomínkám z dětství k mému exhibicionistickému já. Začalo to když jsem moderovala besídku ve školce a pak už se to semnou táhlo přes všechny soutěže v recitování a ve zpěvu. Dneska teda z nostalgie k úklidu Lit hity z totality a prohlížení fotek z gymplu. I cannot believe this, že tohle byly všechno moje životy.

Tohle léto je nejspíš kompenzace předchozích dvou let balancování školy a práce. Nemám žádnou energii ani odhodlání dělat cokoliv navíc kromě odučení svých hodin (a odsuplování něco málo za A.), místo toho mám čtecí a bingovací maraton. Right now gay wizards Carry on a Downton Abbey.

Po dlouhé době busy day. Ráno absolutoria hned snadno zpátky do role učitele, už vím, co se ode mně očekává, tak se doptávám studentů u zkoušky na to co mě zajímá a radím, na co si dát pozor do budoucna. Potom pochůzky ve městě - banka, divadlo, zásilkovna, pošta - na pozdní oběd s L, pak poskládat nový stoleček a nakonec běh a jóga. Já během s L, i když to nemám moc ráda, ale vím, že to potřebuju a L zase na oplátku dělá se mnou jógu. This is how we torture/motivate each other.

Běží se mi čím dál líp a někdy si u toho říkám: ‘my body is a perfect machine,’ when it feels good. Nikdy jsem běhání nebrala tak vážně, L. je můj skutečný trenér, říká mi ‘jedeš dobře,’‘zvedej nohy’ a ‘dýchej.’

Busy days are good. Už nám chyběly, please don’t take them away from us.

I’m just tired from thinking about babies and motherhood all day every day / about if I want a baby for the RIGHT reasons and what are the right reasons and if straight people are having babies for the right reasons and if it’s the same for me. If my reasons are selfish and if everyone’s reasons are selfish. What are we even doing, how do we l i v e a life? Also thinking about gay rights and human rights and why can’t I have them and if it’s worth living like this. 

It is the little things, které tě nakonec rozloží, jako když ti L teta řekne: Ještě nejste svoji, tak vás neberu jako rodinu. O-fucking-course, we aren’t. We never will be, we can’t get married. A jestli se mě ještě jeden člověk zeptá, proč se neregistrujeme, když je to stejné jako manželství, I’m gonna flip the nearest table. 

Ještě štěstí, že se už nezadržitelně blíží nový školní rok, ze kterého je mi zatím jenom hlavně špatně, but I know it will also make me feel like A PERSON again. 

I’m glad that gay wizards made me feel all of the feelings that I enjoy having and also shed a light on how empty I have felt recently.

Jsem zase busy Seňor, domlouvání kurzů, uspořádávání rozvrhů, příprava plánů a učení, emaily, ukázkové hodiny, faktury a zase jenom hodina na oběd (když zrovna L nechce přeložit dopis pro nějakého policejního kapitána z Ameriky).

Watching Trixie Mattel baking tiny cakes in toy ovens is my self care.

Po tom, co jsem s Názvem po nekonečné době hrála volejbal, vybublaly na povrch vzpomínky, které jsem si myslela, že už jsou navdžycky poztrácené. 

Pořád si pamatuju rady trenéra ještě ze staré tělocvičny, že musíš při vyskakování zvednout hlavně ruce, protože je to pár kilo navíc, které tím dostaneš nahoru. Spoiler - nikdy mi to nešlo ani jsem se to nikdy pořádně naučila ani s jiným trenérem ani později s učitelkou na gymplu. Smečovat mi docela šlo, ale nebylo to zásluhou toho, že bych uměla pořádně vyskočit. It was just some raw power and energy.

Potom tréninky za žáky v tělocvičně na základce - same story - nejdřív na kole / pěšky / busem do školy se spolužáky ze základky (já jsem v té době už byla na gymplu?). Matně si pamatuju šatnu, kde jsme se převlíkali všichni dohromady, protože jsme byli přece v jednom týmu a (jenom napůl) jsme předstírali, že jsme nad to povznesení? 

Tyhle tréninky byly mnohem zábavnější - byli jsme už starší a navíc dohromady s klukama. Pamatuju si jak jsme se většinou během tréninku doslova váleli na zemi smíchy. Taky trochu crushe z téhle doby (I think so), nebo jsem už byla povznesená nad kluky “ze základky?” Taky hrozný pressure během zápasů a hlavně jestli zkazíš servis jsi nejhorší looser. Feeling like ‘can you please do just the bare minimum and fucking serve without mistakes?’

Nedokážu uvěřit, že jsem potom na střední vstávala o hodinu dřív (což znamenalo ne před 6 ale před 5), abych mohla ještě před vyučováním chodit na sedm hrát volejbal. Intenzivně si pamatuju, že jsem v autobuse i po cestě přes spící město poslouchala Klenot od Fixy, který v té době čerstvě vyšel. 

Volejbal na 7 mimo jiné s M, se kterou jsem prožila nejkrušnější roky dospívání, a které jsem byla nedávno na svatbě. Byly jsme spolu na prvním koncertě, což byla taky právě Fixa. Náhodně jsem si k ní přisedla na prvním dni školy and we were best friends po zbytek střední. Když jsme každá odešly na výšku do jiného města, postupně jsme se vídaly čím dál víc. Life happened. Často jsem si říkala, že už máme natolik odlišné životy, že už si nemůžeme rozumět a pak byla opakovaně překvapená, že je to pořád ta stejná M. z druhé lavice uprostřed. 

I have nothing but nakumulovanou lásku pro M. and maybe that’s why it hit me this hard to see her walking down the aisle. Me and Lu both cried hard. Během obřadu jsem myslela opravdu jen na: “Good for you girl, I’m so happy for you and I hope you will be happy together forever.”

I když jsem se pár let úspěšně vyhýbala školním srazům a repetitivním rozhovorům - co studuješ, kde pracuješ, s kým chodíš, budete se brát, kolik máš dětí, kdy budete mít děti, plánujete děti? Na svatbě jsem se tomu kroužku nevyhla - jednak tam byl celý krypl tým, ale taky M. s K. Musím ale upřímně říct, že bylo fajn je vidět, zjistit co dělají se životem a zase se ujistit, že se nikdo nemění.

Poslední volejbalový střípek jsou školní turnaje, během kterých jsem se cítila jako přínos do školního kolektivu, což se nestávalo moc často. 

How long will it feel like burning.

Už asi měsíc špatně spím. Zdají se mi komplikované, dramatické příběhy, po kterých se ráno probouzím jako mrtvola. Jenom pro ilustraci útržky z mojí snové appky: Mám 19 ďáblů, vlněná chobotnice, kterou musím porodit, výšlap na Lysou, alkoholy v cold cold chatě, vývar, ping pong, déšť, příběh, ve kterém se míchá aerobic, chemie, magie a cestování v čase, vlci, musím zapisovat noty v ruštině, vlci, knížka, co jsem četla o někom z Kazachstánu za WWII, třízení věcí z babiččiny půdy, hemžící se bílé můry.

Nevím, proč se z některých věcí, které jsem nikdy nevnímala jako traumatizující staly moje noční můry. Pořád dokola se mi zdá, že se ráno chystám do školy. Jako dítě z vesnice dojíždějící na gympl do města jsem vstávala za tmy a často si až ráno chystala učebnice a sešity podle rozvrhu. Nevím, proč tahle část je ve snech vyobrazená jako nejhorší drama a chaos. Nikdy nevím co se děje a zdá se být úplně bez šance si ve všem udělat pořádek. Taky vždycky zběsile hledám po celém domě oblečení do tělocviku, chystám si svačinu a balím ještě nějakých milion dalších věcí. Mezitím v panice sleduju jak ubíhají hodiny a za oknem už vidím autobus. Ten vždycky vyjel na zastávku na kopec a v ten moment byl nejvyšší čas vyrazit z domu na zastávku, než se tam otočí a pojede zpátky. Možná to ani takhle všechno nebylo, tyhle dramatické sny zdá se úplně vytlačují moje skutečné vzpomínky.

Další věc, která se mi vrací jsou noční cesty domů autobusem s přestupy, což mi taky na střední přišlo jako nejvíc běžná věc. Většinou pro mě třeba i o půlnoci, kdy jel poslední autobus z města, některý z rodičů přijel na zastávku. To se dělo většinou po tanečních, když jsem chtěla zůstat ještě na afterparty. Jindy jsem ale neměla problém o té půlnoci vystoupit a pak jít nějaké tři kilometry domů často v šatech, přes které jsem měla jenom (svetr a?) kabát. Někdy jsem se taky v prázdném autobuse vzadu na sedačce převlíkla nebo si normálně pod šaty oblíkla džíny, abych cestou nezmrzla. Jako jo, občas to bylo creepy, hlavně když se sama vypsychuješ, že za tebou někdo jde a pak se musíš celou cestu otáčet a kontrolovat, jestli za tebou někdo nejde dokud za sebou nezavřeš domovní dveře. 

Další noční můry jsou o přípravách hodin nebo celkově na nějaké nové místo ve škole. Většinou musím jít učit bez jakýchkoliv informací o studentech, kurzu nebo o tom, co mám vlastně učit. 

Obdoba těchhle snů je, že musím jít vystupovat před lidi se skupinovým tanečním číslem, ve kterém si ale vůbec nejsem jistá, jestli dobře umím všechny kroky, což se mi ve skutečnosti taky nikdy nestalo, choreografie jsme trénovali bambilionkrát. Když jsem před několika lety po dlouhé době viděla záznam z jednoho takového představení, it dawned on me, how much had the image of myself in my head nothing to do with reality. It was probably this “culture” in a “dancing group” among all the naturaly fit and skinny girls. I was huuuge in my head I couldn’t look at myself in the mirror. The reality wasn’t this bad at all, my body was a perfectly normal size.

Can you see now how much do I need to be in charge of every situation? I can’t help it, it’s just the way I am deep inside.