This week was surely eventful.

Takže teď čtu první kapitolu R’s historického románu. Look at where we are.

Posezení nad prvním točeným pivem od začátku karantény s Whatever. <3 Plánujeme survival čtyřdenního hiku.

M. se stěhuje od rodičů to get his shit together. Good for you, boy. We are all trying our best.

Z úterního docházkového kurzu mi přišly nejmilejší evaluace. Po cestě do práce slzím, když se dojímám jak na to myslím. Fakt nevím, co je poslední dobou s mýma emocema.

S T. jsme si daly první a poslední online test. Teď už nás žene jenom touha to letošní nekonečně zkouškové konečně ukončit ( :) ). Ještě funkční větná perspektiva (ne, nikdo neví, o čem ten předmět je) a bude hotovo.

Moje nová studentka od čtyř krasobruslí. Miluju human diversity.

Stály jsme asi deset minut na červené, protože paní před náma zastavila moc daleko od stop čáry.
L: Asi vystoupím a půjdu jí říct, že musí blíž.
V: Nechceš na ni zatroubit?
L: Ne. Já si totiž vždycky představím, že bys za volantem mohla sedět ty a úplně by tě to rozhodilo.
Když měli protijedoucí červenou, tak fakt šla a ještě jsme se potom smály, jak z reakce té paní bylo jasně vidět, že vůbec nemá ponětí o tom, jak fungujou semafory. I mean how did she survive until now.

Na ročníkovku jsem pyšná. Byl to mashup všeho možného co vím ze studijí japanistiky a anglistiky, a navíc nejdelší věc, jakou jsem v angličtině napsala. We dropped the formalities s vedoucí. Napsala mi, že se to čte moc dobře, což je větší odměna, než áčko v systému. Teď už “jen” napsat diplomku, což si vlastně nakonec myslím, že nebude zas takový problém. Důležité je o čem a jak.

Poslouchám kpop playlist for when ur fellin' like a badass queen a tvořím final assignments do posledního předmětu.

Když jsem se ptala včera studentů jak se učí jazyky, jedna slečna říkala, že pomocí memes. Future is now.

What is happening. V. s M. se na Vánoce stěhujou zpátky do Zlína, protože M. je v Brně smutno? Which means more lesbian gatherings and bonding I guess?
Všechno hotovo i do práce? Ještě si odbýt poslední týmové setkání a prázdniny?
V srpnu letíme na Maltu? OK. Nějak poslední dobou nestačím všechno vstřebávat.

První pokaranténní výprava do knihovny, abych v tom všem volnu měla, co číst. Gillian Flynn je vždycky sázka na jistotu, Planina, protože jsem ještě nečetla nic z Islandu a Vetešnictví pana Nakana, protože Japonsko.

M: Jo, takže někdo dělal cosplay possum. This is it, we've reached the peak of humanity and now the world can end.
V: Já miluju, že to píšeš tak jako, že si jen potvrzuješ fakt, který už ti byl dávno jasný.

V: Musíme udělat na konci roku nějaký obřad.
M: na konci roku??? bold of you to assume we'll still be alive by then 🙂

Pijeme s M. šéfem jehož dceru učím, který nám kupuje rum a miliony piv. What is happening. Za hodinu jsme o půl sedmé večer úplně za zenitem.
“Já si připadám jako plus 1.” “Já si připadám jako plus 0.”
Objednáváme panamský rum z Karibiku a vždycky tomu říkáme tahkle.
This time three people cried including me. Ještě nikdy jsem neviděla dospělého člověka takhle brečet.
Mám pocit, že všechny vztahy eskalují úplně špatným směrem. Večer plný slz a alkoholu, ale na druhou stranu na povrch vyplavala spousta emocí.
“Já jsem hrozně ráda, že jsem get this off my chest.”

Nakonec jsem musela zrušit ranní hodiny. L. taky nezvládla jít do práce, takže jsme vyspávaly bolehlav do 12. Když L. po pozdní snídani zase usnula, zděšeně jsem si při prohlížení instagramu uvědomila, že jsem úplně zazdila schůzku ve škole ohledně konce školního roku, která začala před hodinou.

Na pět už jsme zase byly domluvené s M., která přijela na návštěvu do Zlína asi po roce (a P., kterou jsem neviděla někdy od začátku roku.)
Tentokrát úplně poklidný a příčetný večer, i když padlo pár piv a panáků (které nás možná napravily?).
S M.už dlouho máme nejvíc přátelské povídání o všem (naposled se ze všech přítomných svěřila zrovna mně s dramaty ohledně marriage proposal) a překvapilo mě, že ke konci večera se rozpovídala i P. S I. někdy musíme na soukromé pivo, až nebudeme po věčůrku, jak říká E.
Překvapilo mě, že P. ráda a s teplýma pocitama, jak říká D., vzpomíná na naše noční opilé koupání v Chorvatsku.
Zdá se, že se všechny lesby stěhují zpátky do Zlína. Možná že si na lepší zítřky budeme muset opravdu počkat až do příštího roku.

V sobotu šla L. hrát fotbal a já jsem nechtěla nic jiného, než si celý den číst v dece. Nějak se mě dlouho nechtěla pustit úzkost i když jsem byla doma a v klidu, což se mi normálně nestává. Nakonec jsem se jí zbavila až večer s L. nácvikem stojek. Je sice fajn, že jsem našla svůj první grounding mechanism, není to ale úplně ideální, protože se to nedá aplikovat vždy a všude.

V neděli jsme jako návrat do reality zvolily výlet do Ikey, aby si M. mohl zařídit kuchyň ve svém novém bytě. Protože je to z Brna do Ivaně jen 20 minut, samozřejmě, že jsme skončili u Holánků na kávě, obědě a dvou lahvích nejlepšího jihomoravského vína. Všechna dramata se nejvíc přirozeně uklidnila a navíc jsme se jim společně smáli během příjemného kamarádského bonding povídání, které trvalo asi tři hodiny, než nás vyhnaly další povinnosti. Seděli jsme na zahrádce a působilo to jako největší letní pohoda deštivému počasí navzdory.