U snídaně dokoukáváme poslední díly všech remaků SKAM.
Absurdní rozhovory o jehňatech v horách, Janu Lucemburském a katedrálách, které se jmenujou Notre-Dame.
V. předstírá, že je Is-this-art? mimozemšťan.
Jedeme vlakem na hlavní nádraží se spoustou lahví od vína, protože tam je nejbližší kontejner na sklo.
Do krypty nakonec nemůžeme, protože ji připravujou na pohřeb Velkovévody.
Z velké výpravy teda nakonec zvládáme pouze Chocolate house, kde dostáváme sugar rush z čokolády na lžičce, která se rozmíchá v mlíku s jedním obřím nadýchaným marshmellounem. Ptáme se číšníka: "What do we do with it?" a on odpovídá: "You eat it."
Celý fancy Chocolate house, s luxusníma čokoládkama a obříma kusama dortu - a místo účtu dostaneme malý útržek papíru, kde je něco ručně načmárané. S tím jdeme dolů po schodech ke kase a platíme.
Paní majitelce říkáme něco ve smyslu, že máme teď sladko všude po těle a ona odpovídá, že to přece vůbec není špatný pocit.
Stavujeme se koupit pohled s obrázkem Velkovévodkyně a jejích (?) tří psů, který je jako stvořený pro M.
Doma pijeme sedmou láhev vína za poslední čtyři dny a píšeme opilé psaní.
Dáváme si šlofíček jako za starých časů a vyrážíme na nákup do Kaktusu.
Mně přišly peníze z tax return a V. udělala souborku, tak pijeme na úlevu a připíjíme na odpadnuté kameny.
Víc vína a pohodová komedie, s jejíž pomocí se připravujeme na párty a tanečky.
Nejprve Irish pub, kde neslyšíme vlastního slova. Koťátko gay person nám vypráví o podivných, holandských zvycích při rodinných sešlostech a vždycky když k nám mluví, tak bere naše ruce do svých dlaní. (?)
Hrozně se nám chce tančit a táhne nás to do Jacobova domu, který je téměř za rohem. Mám pocit, že po cestě vyvádíme nějaké opilé hlouposti. Vybavuju si jenom kamenný most, širokou řeku a pouliční lampy.
Na to, jak jsme chtěly být původně rozumné a umírněné, vzhledem k tomu, že musím nad ránem odletět zpátky do Česka, hodně rychle zapomínáme. Házíme všechny věci na náhodnou sedačku a přikrýváme kabáty.
Tancujeme a V. nám všem kupuje další alkoholy.
V. mi šeptá: "We are dancing closer to that person, who might be gay." Myslím, že to bylo anglicky a nějak takhle.
Já nám kupuju další pití, vůbec nechápu jak. Křičím na barmany z plných plic a stejně se vůbec neslyším.
Pak se někdy uprostřed noci objevuje A. Hrozně mi připomíná upírá a možná mu něco takového i říkám.
Zase tanečky. Trochu mě otravuje nějaký týpek, tak se sunu po parketu blíž k A. Ten úplně přirozeně předstírá, že je můj boyfriend, v klidu týpkovi domlouvá a ten se mu pak ještě navrch omluví. Absurdity.
Zároveň oba kluci nezávisle na sobě berou náhodné cizí alkoholy ze stolečků pod náma, které potom nějak kolektivně pijem. #superstupid
Potom už je najednou půl třetí ráno a musím na autobus, který mě doveze zpátky na Bujón a odtamtud na letiště do Šarloa. S A. se loučíme jako nejstarší a nejlepší kamarádi.
Jsem dost mimo, ale Bujón poznávám. Pamatuju si, že jsem se v autobuse hrozně vnitřně smála pytlíkům na zvracení, protože na nich byly vtipné popisky.
Nejdřív mi byla hrozná zima, pak jsem ale usnula a probudili mě až na letišti. Zmateně jsem se potácela ven a sluchátka se mi motaly do všeho, co mi stálo v cestě.
Konečně jsem se dostala k life-saving coffee, kterým jsem si popálila pusu a jazyk, jak jsem se na něj vrhla, a čokoládovému donutu. Setřepávám kocovinu. Od prvních pěti minut letu až do konce se modlím, aby to už rychle skončilo.
Z letiště běžím na bus, na metro a na vlak, abych byla co nejrychleji doma. Další umírání po cestě do Zlína.
Doma v dečkách připravuju hodinu pro Nepálce jako dead person.
Žádné komentáře:
Okomentovat