Absurdity v Pobaltí / Riga, Lotyšsko 3

Vlezlou zimu vyháníme M. instantkou. Já mám instantní šílenství z kombinace zbytkáče a únavy.
Cestou na vřesoviště nám v autě hraje lotyšský rap. Rádio pětka (pieci.lv) - nejlepší hudbička na výletky kolem Rigy. /Instrumenti - Apēst Tevi/
Magické lesy a černá voda. Na vřesovištích se utopili vojáci a tanky během WWII, jejich duše nám dělají společnost.
Nechoďte za světlíšky. Chodníčky už požírá voda.
Creepy lesní hřbitov s umělými květinami zářivých barev.
Kousek od vřesoviště začíná pláž a za ní Baltské moře. Sbíráme mušličky zmrzlými prsty. V moři se koupou šílení Lotyši. Na pobřeží hejna vran.
Snažíme se dostat k majáku. Místo toho přijíždíme k bráně s nápisem „border control,“ která má na vrátnici Rusa. Radí nám, kudy jet, abychom se vyhnuli pevnosti obehnané vysokou zdí a ostnatými dráty. Jedeme cestou, která v sobě má co kousek půlmetrové prohlubeniny.
Načínáme tramín a prohlubujem šílenství. (See what I’m doing here?) Jdeme kolem pole rákosu a hned za ním začíná pláž. Později večer jsem říkala jednomu drobnému Guatemalci, že hned vedle moře bylo „field.“ Překvapivě mi vůbec nevěřil. Po levé straně betonové pláty, pláž a moře, po pravé straně industriální komplex, do kterého nesmíme. Šplháme přes duny k majáku a pijeme víno. #happy times
Maják je jako vystřižený z muminího údolí.
Proklouznem kolem něj a vydáváme se na molo s vlnolamy. Promrzlé a šťastné zpátky do centra. Traumatizující boj o jídlo v „Lidu.“ Před ním obrovský vánoční stromeček s kuchařskou čepičkou. Lotyšské jídlo je největší mňaminka.
V centru rychlý nákup pohledů a pivo u ježka.
Mighty ohňostroj na oslavu dne nezávislosti. Oslavujem s českým vínem.
Scházejí se erasmáci a ochutnávají tramín. Lotyšská slečna vytahuje prskavky a všichni si jednu zapalujeme.
Poslední noc v ruském ghettu a brzy ráno cesta nekonečným Polskem domů.

Absurdity v Pobaltí / Riga, Lotyšsko 2

Démonci nás volají do parku. Hlavy z Afriky a hrdelní zpěvy z Asie. Kunst, pro který nemám slova.
Mrzlo, bylo devět hodin večer, z repráku v parku hrála náhodná lotyšská hudba, hledali jsme sochu opice ve skafandru and I was so happy to be alive.
Už jsme trošku umíraly, ale nemohly jsme se obejít bez návštěvy uměleckého squatu D27. Rozpadající se dům. V kuchyni hrálo opuštěné rádio. Všude voněly barvy a ředidlo. Zeď s nápisem „This is piece of art“ a naproti „This is not piece of art.“
Nejnáhodnější útržky papírů, fotky a obrázky. The feeling of missing someone who doesn’t exist. Stará magnetofonová kazeta Expressions 009, figurka igráčka a nápis: „You is the you,“ který mě bude ještě dlouho strašit ve snech. Save us from anyone at all.
Celý večer jsme zakončili na místě, kterému M. říkala kulturák. Koupili jsme si lístky za Euro, na kterém byli Morticia and Gomez Addams. Už si zkušeně objednávám na baru pro sebe světlé a pro L. tmavé pivo lotyšsky. Jenom po M. chtěli občanku.
Náhodný koncert lotyšské skupiny The creek s německým zpěvákem Janisem, jehož příjmení se už nikdy nedozvíme. Pily jsme lotyšké pivo a poslouchaly Janisův hlas, který hrozně připomínal Kings of Leon. Hráli je a taky Kooks a nakonec jsme všichni zpívali Proud Marry.
I've been dead inside lately, but that night I felt something / I felt everything for the first time in ages / How can people recharge properly without travelling?
Po koncertu vystěhovali židle a okna ucpali černými matracemi, aby mohl začít hrát DJ. K jeho hudbičce promítali náhodné výjevy z Afriky s ještě náhodnějšími nápisy. Měla jsem tu správnou opilost a chuť tancovat až do rána. M. a L. ale byly rozumné, takže jsme kolem jedenácté vyrazily domů. M. se svým typicky afektovaným způsobem radovala, že může mluvit česky a nikdo jí nerozumí a ve dveřích posílala hlasitě všechny do píči. Jeden chlápek se na nás otočil a vrazil nám do ruky načatou flašku cabernetu. What a time to be alive.

Absurdity v Pobaltí / Riga, Lotyšsko 1

Cestou do Lotyšska posloucháme v autě Hamiltona. M. vypráví o svých teenage trápeních a self developmentu až k současné chvíli. Zpíváme Hamiltona a šílenství se zase stupňuje.
Za hranicemi měníme hudbu na Mountain Goats, kteří se hrozně hodí do krajiny kolem. Road trip at its finest.
Při vjezdu do Rigy zapínáme Lotyšské rádio.
U koleje první setkání s Rižskými kočičkami.
Ubytováváme se na koleji v ruském ghettu (čtvrť s příhodným názvem Ķengarags /ďengarags/) a potom už vyrážíme do centra trolejbusem číslo 15, kterým se místní bojí jezdit. Kolem památníku, kterému se z nějakého důvodu říká Milda, do města, nad kterým už zase zapadá slunce. První unavené fotky.
Stavujeme se na výborné levné typické jídlo „pelmeni.“
Fotíme se s pásovcem. Špetky šílenství. Nejstarší rižské domečky, kterým se říká „tři bratři.“
Snažili jsme se vloupat zamčenou bránou na světelnou instalaci, která byla součástí festivalu světel u příležitosti dne nezávislosti, kteří Lotyši slaví 18.11.
Když jsme poprvé zamířily k Daugavě (mighty široká řeka), potkaly jsme na cestě obrovské vojenské transportéry, které vezly auta a tanky. Příliš mnoho emocí.
Všudypřítomné lotyšské vlajky.
Slunce už bylo za obzorem, když jsme si prohlížely panorama kolem řeky a mířily k národní knihovně. Nádherná, nádherná knihovna, ve kterém dosahujeme nových stupňů šílenství. Dostáváme návštěvnické kartičky a zastavujeme se v oddělení dětských knížek v části české literatury. Mají tam Krtečka.
Zpátky v centru – lišky a graffiti v azbuce.
Na kostelech a dalších historických budovách světelné projekce, které doprovází démonická hudba.
Na rychlé pivo do Ježka v mlze (Ezitis Migla), bar, jehož název odkazuje ke starému ruskému animovanému filmu. Lingvistický koutek, ve kterém je název baru napsaný ve všemožných jazycích včetně korejštiny, finštiny, irštiny a slovenštiny.
Bylo skvělé sledovat M. v každodenní interakci s Lotyšskem, jak by řekl T. Byla jsem hrozně zmatená, když jsem ji najednou slyšela mluvit lotyšsky a korejsky.
Absurdní představení „Šerloks Holms un doktors Vatsons.“ Barevná světla a uprostřed jediný balkón, na kterém dva herci předváděli scény z Sherlocka za hudebního podkresu. M. stála uprostřed ulice a řvala na ně: „More gay! More gay!“
Na jedné křižovatce náhodné hodiny z Kóbé.

Absurdity v Pobaltí / Vilnius, Litva

Vyjíždíme nelidsky brzy. Rozednívá se a v rádiu hraje polský pop.
Po více než deseti hodinách a tisíci kilometrech dorážíme do Vilniusu. Hipster hostel osvětlený elektrickými světýlky. M. má čekat na baru. Ptám se barmanky, jestli jsme tady správně a ukuzuju jí adresu. Chce mě poslat do patra, kde je recepce, tak vysvětluju, že: „we are staying here tonight, but my friend is supposed to be here somewhere.“
“The blond one?“
“Yes, the blond one.”
“That’s her stuff,” ukazuje.
“Thank you, I can tell that’s hers.” Na žlutém gauči leží M. šála, batoh a rozevřený zápisník. Stěny jsou hebké a černé a na nich jsou v řadě zavěšené jelení parůžky. Čekám na M. Scéna jako z filmu. Vychází zpoza černého závěsu, zdravíme se jako bychom se viděly naposledy včera. Nekončící objetí. Dát si sraz na baru ve Vilniusu mi připadá jako nejpřirozenější věc na světe. M. se s námi dělí o pivo.
„Nechci tě moc objímat, jsem nechutná z auta.“
„Dej mi všechny svoje nechutnosti z auta.“
Převlíkáme se v autě a vyrážíme na tour po nočním Vilniusu.
V první zapadlejší uličce otvíráme Svatomartinské růžové. Míjíme obří sochu vejce, fotíme selfie, blokujeme pána na kole a M. málem zapaluje koš špatně típnutou cigaretou.
Všude budovy se znakem iluminátů. Přemýšlím, jestli sochy na náměstíčku představují spíše jeptišky nebo Egypťanky.
V jedné výloze byly vystavené osamocené svatební šaty, nad kterými problikávalo modré tlumené světlo. Scénka jak z hororu.
Velká větev, na které jsou ukotvené balónky z papírmašé – to celé je zavřené do skleněné vitrínky před kostelem.
M. chce fotku s vínem a Ježíšem.
Fotíme se u M. nejoblíbenější budovy ve městě se sochou pána, který se opírá o opilý stojánek, a s vínem.
Krátká návštěva Užupisu (Užupio Res Publika), což je čtvrť, ze které si bohémská skupina umělců vytvořila vlastní „autonomní republiku.“ Mají i svoji ústavu, která je vyvěšená na zídce na stříbrných plaketkách asi ve dvaceti jazycích. První zákon zní:
1. Everyone has the right to live by the River Vilnele, and the River Vilnele has the right to flow by everyone.
Zbytek zde: http://uzhupisembassy.eu/uzhupis-constitution/
U řeky je osvícený plácek s buddhist prayer flags. Nad řekou bylo zavěšených několik prostěradel. K uschnutí asi těžko, když bylo kolem nuly.
Na vysokém podstavci obrovská socha anděla. Temné slepé uličky, do kterých jsem měla zakázáno chodit.
Světelná show v budově, která vypadala jako iglú. Co se tam dělo, zůstane navždycky tajemstvím.
Cesta nočním parkem. Nikde nikdo, opuštěný carousel. Kolem řeky až k dřevěným schodům, které nikde nezačínají. Šplhání v noci neosvětleným lesem ke třem mighty bílým křížům, které jsou fialově nasvícené a od kterých je výhled na celé město. Pijem červené víno, chroupeme kakaové piškoty a prohlížíme si z výšky noční Vilnius. #happy times
Kolem hradu z kopce dolů k majáčku uprostřed náměstí. Rozhovory o antických sochách a cukrovce.
Člověk, který založil Litvu není na svém koni.
Creepy sošky se zlatými tvářemi na stříšce nad divadlem.
Z poledních sil k M. oblíbené zdi, u které potkáváme člověka v pandím oblečku.
Před hostelem dopíjíme víno. Přichomýtla se k nám nějaká slečna, která se představila jako Gertruda. Dala si s námi víno a vyprávěla nám svůj životní příběh. Ptala se nás, jestli jsme někdy dated s French guys, po čemž nastalo awkward silence. Při loučení říkala, že jsme „all very sweet girls.“
Před recepcí je obří nápis „Make everything great again.“ A naproti našeho pokoje píšou: „Don’t waste life for sleep. Take free coffee.“ Free coffee tam fakt měli. Celkem nechutného turka. Během kocovinového rána nám to ale nikomu moc nevadilo.
V lounge měli bedýnku s hrami, učebnicí biologie a japonskou konverzací.
Spaly jsme na bunk beds v pokoji pro osm lidí. Postele byly měkoučké, ale hrozně vrzaly, když se někdo převaloval.

I must find a way how to recharge properly.

Travelling is one option, but it takes too much time and money.

Procházky po kdysi nejluxusnější čtvrti v Praze, kde teď mají LMka maličký byt. Milníky. Spíme s L. pod duhou z balónků.

Měla bych na tom testu dostat nějaké plusové body už jen za to, že jsem dokázala najít nejvíc zapadlou budovu Karlovky, která nebyla nikde nijak označená, zvenku vypadala jako komunistický panelák a zevnitř jako komunistický hotel s recepcí a dřevěným obložením.

Do třídy jsem vešla se starším Japoncem a nervózním chlapcem. Pořadatelé se mě snažili přesvědčit, že tam vůbec nepatřím. Po chvilce se přihlížející pán v námořnickém tričku a dlouhém culíku slitoval a pučil mi tablet, abych jim mohla ukázat email s potvrzením o registraci od ETS Global. Celou dobu jsem byla zmatená, jestli mám mluvit česky nebo anglicky. Ani potom mi nikdo nedokázal s jistotou říct, že je všechno v pořádku. Měla jsem chuť ten test vyhodit zavřeným oknem.

Rozhořčení mě opouští s K. v kavárně, která měla označení jeden dolar. Skvělé kafe a ještě lepší konverzace. S K. bych se dokázala bavit týden v kuse, bohužel jsme ale měly jenom dvě hodiny. Moc se mi líbí, jak široké spektrum témat dokážeme pokrýt, i když se bavíme zdánlivě jen o svých oborech. Pokračujeme v rozhovoru i po rozloučení, K. z domu a já z vlaku. Proč už teď nepotkávám žádné zajímavé lidi?

Odjíždím z Prahy renovovaná, s čistou hlavou a s čistou duší.

V Olo punčiska v masných krámech. Jsem ráda, že mě lidé všeobecně berou jako někoho, komu se můžou svěřit. K. mi vypráví o temných stránkách F., V. o teenage crushích a D. mi píše o lesbické komunitě v Tokiu. Malí a větší démonci.

Taky mám radost, že se K. tak stará o F.

Být bez mámy ve dvaceti je stejně špatné jako být bez mámy v sedmi. Ve dvaceti jsme ještě pořád hrozně děti. (A co ve čtyřiadvaceti?)

Všechno tak nějak hezky doplňuje Afterdark, který jsem přečetla ve vlaku.

Během nočního rozhovoru s K. bych brečela v nanosekundě, kdybych si to jenom trošku dovolila. Bylo by to ale na úplně nové téma než kdy dřív. Co-nás-spojuje. We’re broken people, oh.

Mít namalované nehty na nohou je můj nejvíc lady-like pocit.

Kupujeme pětapůl litru vína a tvarůžky na survival trip do Lotyšska.

Hřeju se u ohně hořících deadlinů.

Kapitola ze života: O půl desáté teprve dokončuju lesson plans na další den. Popíjíme víno, jíme sýr a já se začítám do poezie, kterou budeme rozebírat na páteční hodině.

Na hodině poezie zase nikdo nechtěl diskutovat. Rozesmála jsem profesora dramaticky, sarkasticky, hlubokým hlasem proneseným „Not at all.“

Somebody was shouting my name from across the street (Verunko!). I would never shout at someone I barely know like this, but it was completely natural for her. I’ve realized that maybe she’s the only person in Zlín who I actually really like. It’s a shame that we don’t see each other anymore. She’s a kitten.

Kolik let už nemám čas užít si na podzim žloutnoucí listí?

Miluju učebnice jazyka: „Speakers of English understand what boy means, and that it means something different from toy or girl or pterodactyl.“

Maliny chutnají nejlépe z prstů špinavých od práce na zahradě.
Jablíčka chutnají nejlíp, když je podá máma během toho, co je krájí na štrúdl.

Celý život pořád jenom někam běhám.

Jsem ráda, že ve mně D. vidí člověka, kterému může napsat o náhodném rande a existenciální krizi.

Lack-of-home chaos,

jak říká Amanda, to mám celý život.

I když nemám na nic čas tak poctivě posílám před deadlinem protokol, časové a tematické plány jenom proto, aby mi zpět přišla zpráva, že děkují a že jsem první, kdo to všecko poslal. Ostatní na to samozřejmě kašlou. I don’t know whether I’m conscientious or stupid.

Naše nová director of studies mi na střídačku komolila jméno (jednou ho napsala špatně, pak dobře, pak zas dvakrát špatně atd.) až jsem to nevydržela, a upozornila ji na to. Navíc do mejlů píše „byjste.“ Sweet baby jesus.

Umírám a nestíhám, takže power nap a ruším korejštinu. Informaci o nové skupině jsem dostala docela pozdě, takže moc času nebylo. Vůbec jsem nedělala úvodní hodinu, protože se jim už potřetí za tři čtvrtě roku změnil lektor. Potom jsem šikovně protáhla speakingové části, aby nám to vyšlo na celou hodinu. Jedině tak se dá nezbláznit a jakž takž všechno zvládat.

Protože teď angličtinu beru jako nutnost pro školu a práci, je pro mě korejština největší zábavička a relax. I když by bylo rozumné a časově efektivní se korejštiny zbavit, držím se jí zuby nehty a nechci se jí vzdát.

Píšu esej na úvod do literatury a poslouchám korejský pop. Když si pouštím BTS je mi zase patnáct.

Pozitiva poslední doby: Martinus zase spustil předvánoční knižní šifru.

V. po deseti sekundovém rozhovoru identifikovala můj současný stav. Psala jsem jí, že jsem se školou, prací i ostatními věcmi nutnými pro život pozadu jako nikdy. Zároveň to ale mám docela na háku. Občas se seknu a už prostě nemůžu dál pracovat, občas se hecnu a zvládnu během několika hodin šílené množství práce. Zatím mi nějakým způsobem všechno prochází a daří se mi dodržovat deadliny. Teď mám za sebou dva měsíce šílenství a počet kurzů stále roste.

Úvodní hodina s novým studentem. Shrnul svoje představení jako: „that’s me in a cube.“ I když jsem mu řekla, že v angličtině používáme „in a nutshell,“ říkal, že se mu in a cube stejně líbí víc.

Čím méně mám času, tím rychleji dokážu plánovat lekce.