V sobotu výprava

za naší první keškou. V mírném deštíku až ke kráteru. B. sešplhává tam, kde je zakopaný poklad. Ve větším dešti šplháme do kopců a překonáváme příkopy. Jsem mokrá, ale šťastná (trošku metafora pro všechno) a běžím loukou. Málem padáme ze srázu a škrábeme se zpátky nahoru už ve velkém dešti. Prcháme od křovíčka, ve kterém se skrývá divá zvěř (podle řevu snad jelen), a nakonec ještě přes potok promočené a špinavé.

V její rodině jsou na mě všichni miloučcí. Říkají nám „dcérky“.

Pijeme víno a pak B. hraje na klavír Křemílka a Vochomůrku. Zneucťuji Kunderu.

Když hledáme kešky, tak jsem správce navigace a kormidluju na místo určení. B. chvilku navigovala, ale odbočili jsme špatně, takže nemůže být kapitán.

Kostel pro ptáky. Podivnosti. Na lovu jsme objevily krásný tajný rybník.

Cestou domů mluvíme o tom, jak bychom spolu mohly žít.

Uklidňující rozhovory se sestrami jsou majáky na rozbouřeném moři mojí duše. Říkají: ,musíš si něco najít / důvod, proč si ráno oblíct kalhoty.‘ A mají největší pravdu.

Vyhlodaná díra ve mně, kam padají prolité slzy.

Všechno se vždycky děje ve špatný čas.

Tohle stěhování je jako bych si přes hrudník před několika měsíci nalepila obrovskou náplast a teď ji potřebuju strhnout co nejrychleji a bezbolestně. Místo toho je to jako bych ji strhávala týden v kuse.

Poslední týden na bytě. Věci do krabic, všude nacházím vzkazy a dárečky / vzpomínky. Brečím hodiny v kuse. Předpověděla jsem to už dřív. Nezvládám teď být sama.

Přechodné domovy.

Mám hned několik domovů, ale všechny jsou přechodné. Těším se na vše pohlcující stabilitu. Už mě nebaví převážet hrstičku oblečení a knížku, kterou zrovna čtu, z jednoho domova do druhého. Chci mít všechno svoje oblečení doma ve skříni a knížku, kterou zrovna čtu, na nočním stolku u postele.

Večer mi Borůvka hraje na klavír v jejich pustině.

V příští sérii budou Sherlock s Johnem na lodičce.

Jsem sama doma a hlídám psa, který mě pronásleduje všude po domě.

S Borůvkou si hrajeme s koťaty v seně, jedno se vedle ní stočilo do klubíčka a usnulo.

Zdálo se mi, že ze mě vymítali démony. Unikali mi z pusy jako lehounká pára.

Vařím oběd na Širuin způsob (akorát rajčata místo špenátu) a poslouchám u toho Lumineers. Seňor je しゅふ.

Pátá série AHS mě moc nebavila, ale Liz mám ráda. A tolik citu v očích Evana Peterse.

Ráno mě probudila pošta, šla jsem otevřít a řekla jsem: „Dobrý den, tady není nikdo, kdo tady patří.“
A pošťák mi zmateně odpověděl: „Aha, tady nikdo nepatří…“

Částečně uklizeno ve stažených souborech, částečně uklizeno v sobě.

Zdálo se mi, že organizuju divadlo pro dinosaury.

Ještě chvilku.

Ještě mě pořád všechno trhá na kusy.

Třičtvrtěhodinový rozhovor s mámou. Nejvíc uklidňující za poslední dobu.

Jen-tak-dárečky od nejmilejších. Láskyplný podtácek od B., Velryba s dortíky od Š. a K. a Liška z pohody od M.

Spím tolik klidně, domácí bezpečí, venku bouřka a za pootevřenými dveřmi na balkón se holky dívají na Doctora.

Na balkóně máme nová ptačí miminka.

Poznatky z hromadného pohovoru - pan ředitel říkal: „ale dobrý, pobavila jste mě.“ Při představování jsem si přidala rok a ani jsem si toho nevšimla. Bylo nás tam 8 - zajímavý průřez společnosti.

Nejdřív jsem rozkoukala Annu Kareninu, ale potom jsem nějak skončila u Š. fotek s kosatkami na libimseti.

You and I are monsters / And I am eating badly / Still don't cry but I keep me in tears
/ Obviously / My wounds are open to you to see / But don't take them seriously

Vyklízím psací stůl a pláču nad lístečky se vzkazy.

Promeškávám Kupcovy státnice, kvůli pracovnímu pohovoru, který byl naprostá ztráta času. Tak aspoň fotka na náměstí a pak s Širunkou se zmrzlinou u Trojice probíráme, jak kdo zvládá svůj život.

Pak v plné polní na promocích V. Š. znesvětila žezlo i pasovací kouzelnou hůlku.

Když hrála hymna, byla jsem ráda, kde jsem doma. Cestou z náměstí si všechny broukáme Gaudeamus.

Víkend v Ově v Ulicích a u Širunky.

Chvilku tanečky s KT. Reunion s těmi, kteří zůstali. Pak hledáme Š. a K. na Stodolní. Holky pijou, já se bavím z pohledu střízlivého / moje první virgin mojito. Pak v klubu rázná B. zachraňuje K. a já jsem ráda, ne že bych měla přímo strach, ale bylo to krajně nepříjemné. Š. chodí po Stodolní jako by jí patřila.

Š. říkala: „Běž, Bílý Tesáku.“

O půl třetí ráno jsme ještě cestou od autobusu potkaly bouřku / běžíme mezi hromy a blesky a promokáme skrz naskrz. Pak mokré sedíme v chodbě na zemi s Š. smečkou.

Jsem ráda, že holky přijaly B., i když Š. třeba jen kvůli tomu, že má mikinu s Batmanem.

K. je další den téměř mrtev a léčí se spánkem skoro celý den. My s Š. a B. zatím koukáme na první dva díly Lvího krále u Š. v nejútulnějším obýváku v dečkách. Chill. Š. máma nám vaří nejchutnější vývar a Š. nám vaří oběd. Do toho Š. smečka psů + nejmenší Shelly od N. (V obýváku V: „Š., to není váš pes.“)

Minulost si musíš hodit na hlavu.

U Š. doma mají vycpané zvířata, které její táta ulovil v Africe.

Scénka v kuchyni, kdy nám Š. máma nalívá polívku, Š. bere ze země psa, zvedá ho nad hlavu a křičí úvodní písničku Lvího krále (v pozadí hrajou v televizi zprávy).

Navečer se dostáváme do centra na koncert Astronautalise / láska / pozitivní vibrace z Floridy / alternativní rap / tanečky a mimorealita a moje srdce, když křičel.
He said, follow me tonight, I show you what it's like to be alive.

Všechny jsme unavené, usínáme u Fight clubu.

Dokoukáváme s Borůvkou OITNB. Poslední tři epizody jsou bolestivě tnoucí. Jsem rozesmutnělá a pak pláču, když odprovádím B. na vlak. Ohňostroje emocí a láska.

Za soumraku

Bee je třetí pád od jména Bea a ne včela.
Pravda může často znít jako klišé.
Smutné, depresivní a plné zklamání. „Obejmi mě, temnoto.“
Kdo by nechtěl vyznání lásky od zhmotnělého uměleckého díla bez ohledu na to, že by bylo falešné?
„Většina lidí si myslí, že nejsou většina lidí.“
„Bette stojící u tlamy žraloka. Míla, jak sedí den za dnem v japonském klášteře.“
Je nemožné být konstantně šťastný a vyrovnaný.

První den bez úzkosti a deprese. Budu to psát v jednotném čísle, takhle to vypadá, že jich je méně.

Pomáhá mi stanovit si malé úkoly a potom je postupně plnit. Jednoduché cíle - uvařit, vyprat, dočíst knihu, dokoukat seriál. Utopit se v knihách než se rozhodnu, co se životem.

Jako bych měla jen dva módy: výkonnost na 150 % nebo naprostá neschopnost, kdy se mi nechce ani vstát z postele a nejradši bych prospala celé dny.

Jako by doteď všechno byly jenom pojmy, které se teprve teď začínají zhmotňovat do své skutečné podstaty.

Zdají se mi nádherné pirátské sny. Nejsem kapitánka, ale to mi vůbec nevadí. Máme krásnou loď a zvednuté plachty a plavíme se vstříc slunci. Proplouváme skrz zatopené město.
Pak se mi zdá, že se k nám V. brácha vrátil z Ruska a všichni jsme slavili Vánoce v červenci.
Potom jsem chytala v obýváku červenou rybu, která měla v puse malou zelenou rybku. Ta červená nepotřebovala být pořád ve vodě, ale ta zelená ano. Nakonec jsem tu zelenou chytla, když ji ta červená vyplivla a dala jsem ji do vody k hroznům.

Skutečná tragédie je nemít čas na čtení.

It took a while for you to find me
But I was hiding in the lime tree
/ Hymna posledních dní /
So save me, love, save me all the time
I'll wash you down with a simple sip of wine

Na zahradě teď máme dvě velká dřevěná lehátka a na nich dečky. Hrajeme se sestrou prostorové piškvorky a koupeme se ve slunci. Pak vaříme oběd a posloucháme u toho mighty orchestr.

Vybarvuju lodě, ryby a mušle a hledám vnitřní mír.

Loterie se životem.

Z ‚po státnicích‘ se stalo ‚po tom, až si najdu práci‘.

Zdálo se mi o třech awkward minutách s Iggy Popem.

Píšu v noci do poznámek v mobilu dopis bytečku, pak přepíšu a předám.

Jak mi chyběli motýli!

Přecpala jsem se duhovými muffiny.

Hrajeme Temné znamení na zahradě pod hvězdným nebem, dokud nezačnou přilítávat můry a nevidíme první tlustou světlušku. Zboňuju naši zahradu a naše nekonečné nebe. Dusivý strach, že se jednou na naši zahradu nevrátím už nikdy. A že třeba naše zahrada už nebude naše, ale bude úplně cizí.

Procházka na Hukvaldy. Nespočetněkrát projité cestičky.

Potom odpoledne u přehrady s drahými. Jen tak spolu, pak si kupujeme večeři a jdeme ji sníst k LCh domů. Tohle jsme ještě nedělali. Je fajn, že i po devíti letech pořád máme nějaká poprvé. Ha-ha.

Cpu se malinami,

jahodami a hráškem a čtu. Mám čokoládu a povídky Neila Gaimana. Heaven.

Náhodou s M. čteme stejnou knihu. Vesmírné spojení.
M: „Vedené po Kryštůfkových chloupcích.“
V: „Po chomáčcích vlny na větvičkách.“ ☁
M: „Přes peříčka malých ptáčátek.“

Sbírat vlnu z větviček v pozvolných horách.
„Noc byla jasná a chladná, nebe bylo plné hvězd, které vypadaly tak zářivé a tak blízko, až mi připadalo, že kdybych natáhl ruku, očešu je jako ostružiny.“
Pravda je jeskyně v černých horách.
Přísahat při stínech a tichu a orlích perech.
„Dobrodružství mají svoje místo v životě, ale pravidelná strava a vyhýbání se bolesti mají taky něco do sebe.“
U kalendáře příběhů už jsem byla zamilovaná. Další Neil, kterého musí každý milovat.
Schovávají se za sekundami. Kapitánka skoro jako já.
„Když vám kachny přestanou věřit, víte, že jste zašli až příliš daleko … “
„Slyšel jsem vzdálené zahřmění a v noci, když jsme spali, začalo pršet, kapky bubnovaly na iglú z knih a smývaly slova ze světa.“
Koš na oheň, smrt a med, včely z mlžných kopců, tenké nebe a elegance příšer.
Doctor Who, vlna neexistence, ticho bylo absolutní a utěrky s ovečkami.

闇

Snažila jsem se mít v hlavě prázdno, když jsem v altánu uklízela absolutně všechno, co se dá hodit. Střepy a fleky od krve, můj třetí den doma. Ještě že se vidličky nedají rozbít.

Alkoholový a filmový víkend s V.

Náš náhodný neuvážený výběr filmů.
Milk. Krása, láska a duha. Silní odhodlaní lidé, kteří mění svět. Těch je třeba.
Procházka do města. Autorské čtení a vernisáž / Tlamy / Jdeme tam už po pár ginech s tonikem. Venku je neskutečné vedro a nehybný vzduch. Za okny kavárny probíhá půlmaratón (hoho-hohoho). Mezi čtením básní slyšíme běžce a povzbuzující fanoušky, do toho občas zakňučí pes a kolem umělkyně pobíhají její děti. Další víno a jahody se šlehačkou. Pak jdeme domů kolem trati půlmaratónu. Pohřebiště hub a vodiči s vlaječkami. I po osmé je horko k zalknutí. Za rok budem s V. koukat na půlmaratón z okna našeho nového bytu.
Moulin Rouge. Zklamání a jiskřivý kýč.
Me & Earl & the Dying Girl. Výborné a doporučuji.

V neděli pokračujeme Mysterious Skin. Joseph Gordon-Levitt v roli, po které už se na něj nikdy nebudu moct dívat stejnýma očima.
An Education. Zajímavé, vůbec neodpovídá tomu, co čekáte z traileru.
When Marnie Was There. Ghibli bez Mijazakiho. Moc jednoduchá zápletka.
Celé jsme to zakončily tříhodinovým Braveheart. Modrooký Mel Gibson v kiltu proti anglickému králi. Bláznivý Ir, kterému patří celé Irsko.
Někdo měl na nádraží v batohu surikatu s jedním fouskem.

V pondělí poslední díl got a další haldy vína tentokrát i se Š. a K.
Přes Skarsgårda jsme se dostaly k Nymfomance.
Kupec nakonec rozlil červené víno, tak jsem ho utřela do stejné utěrky, se kterou jsem nedávno utírala vlastnoručně rozlité růžové šampaňské. Naše utěrky musely za ty tři roky vypít hromady vín.
Š. je nejstatečnější bojovník a lovec můr.
Ukládám všechny do deček a sebe na kobereček do peřin.
Píšu P: Nakonec u nás přespí Kupec, Širu a Kupec.
P: Ale ne! Dva kupci?!