V Chelsea s R., která mi několikrát psala, že můžem někdy zajít na kafe nebo na pivo a i při loučení ještě znova Let me know if you want to meet. Obě s L. běží v sobotu festivalovou relay (za jiné týmy), tak mě mrzí, že nebudu moct fandit, protože dělám doma housesitting.
Shodujeme se na tom, že zlínternationals meetups můžou působit trochu contrived a mně se stejně vždycky nejlíp povídá one-on-one. Na kvíz ale příště prý přijde.
Přinesla mi ohmataný paperback prvních dvou dílů 1Q84, ‘cause I ABSOLUTELY HAVE TO read it. Poslední dobou se mi často stává, že mi někdo půjčí nebo rovnou koupí knížku, protože hrozně chce, abych si ji přečetla.
V pátek celodenní workshop na téma online výuky, takže bambilion informací a hlava jak balón. Mezitím nám přišla ředitelka školy oznámit, že od pondělí pojede jedna z největších firem, pro které jazykovka učí, online. Docela mě to rozhodilo a zase se mi v hlavě rozjely stejné myšlenky jako na začátku karantény. Přes co učit, jakým stylem, kolik firem se přidá, co když voška pojede online, co když si firemní kurzy dají zase pauzu? Už tak jsem plánovala o víkendu připravit úplně nové lesson plans, které by měly moje studenty umění pomalu připravovat na absolutorium. Teď mě čeká mnohem víc práce. Za dva týdny mají začít docházkové kurzy (do kterých se studenti určitě nepohrnou, když neví, na čem jsou) a ve stejný týden bych měla jet poprvé do školy. Ohledně začátku výuky na univerzitě mimochodem nemám žádné informace. Navíc mám ještě víc předmětů než minulý semestr a měla bych se pustit do psaní diplomky. This is fine.
Řízení mě překvapivě uklidnilo. Když jsem přijížděla do Kozlovic a konečně jsem viděla Ondřejníky, tak jsem najednou začla brečet únavou i úlevou.
Doma se postarat o drůbež a vyvenčit psa. Potom videocall s LMkama a L. o novinkách, zvykání si na adulthood, svatbách a můrách.
Potom ještě s V. srandičky až do půlnoci.
T. nám letos nasdílela svoje “oficiální” táborové fotky nafocené zrcadlovkou. Je hrozně zvláštní dívat se na to takhle zvenčí. Hodněkrát jsme si říkaly, že pro děcka je to completely different experience. Obviously. Že si nejspíš budou pamatovat úplně jiné věci a možná ani neregistrujou ten totální chaos, ve kterém se celou dobu plácáme jako vedoucí.
Teď jak koukám na fotky z párty, vzpomněla jsem si na moment, jak jsem se těšila, že si konečně sednem do našeho rožku, vypijeme si točené a budeme hrát karty. Jenže někdo z děcek zhasnul všecky světla, takže byla v jídelně complete darkness. Úplně mě to vytočilo. How dare you. Jenom jsem křikla na Arethu: Hold my beer! podala jsem jí to pivo a šla jsem je seřvat a říct jim, ať se uklidní.
Z těch fotek jde vidět, že to byla fakt wild ride. Miluju, jak bez kontextu nedávají žádný smysl. M. povídá, že to nejsou jen fotky z tábora, ale celý náš život celkově. I guess that’s true.
Čím jsem starší, tím raději se vracím domů a tím jednodušší věci chci / Vyšlápnout si kopec, koupat se v řece, číst si na zahradě, pověsit venku prádlo, posekat zahradu a posbírat jabka. / 🌳🍎🏡 #babíléto #domadoma
Žádné komentáře:
Okomentovat