“I put flowers in my tea.

I watch it brew and let it be.”

19. den karantény.
Jsem vděčná, že jsem se loni v létě rozhodla studovat. Aspoň mě teď trochu zabaví úkoly na dálku.

20. den karantény
Cesta domů, všechno se ve mně hýbe, tady je naše škola, náš kostel se zelenou patinou na měděné střeše, autobusová zastávka, na které jsem snad strávila dětství už od doby, kdy jsem z lavičky nedosáhla nohama na zem, tady jsme si hráli v potoce na příliš tenkém ledě, tady bydlí A. (a v hlavě vidím její pokojíček, jejich obývák a zahradu), touhle cestou jsme se bezpočtukrát vraceli pěšky domů ze školy, v tomhle lesíku jsme si hrávaly s kuchyňkou a tady jsme vyrostly.

Máma povídá: V. si hodně vyhrála sama. Bylo mi dva a půl roku a rodiče měli plné ruce práce s dvojčaty. Najednou dává všechno smysl, že ze mně vyrostl perfektní introvert, jak říká K. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si celé hodiny hrála sama a mluvila si pro sebe.

Večer si se sestrami a s mámou prohlížíme fotky a protahujeme to až do půlnoci. Pak překvapivě příčetné rozhovory, o kterých jsem si myslela, že už ani nebudou nikdy možné.

Potřebuju, aby mi P. častěji říkal: “A teď už nic nemusíte,” abych se nezalkla vším tím tlakem.

21. den karantény
S L. pikýrujem sazeničky. Chci si sednout rovnou do trávy, ale máma mě varuje “sedni si na tu studenou zem a já tě praštím,” ale mně to z nějakého důvodu zní nejvíc mile, protože se cítím v pozici dítěte.

Uklízení pergoly je duševní očista. Vymetám suché listí a připadám si jako babička Sofie, když Howlovi vymetala pavučiny z Hradu. K a L brousí a natírají zahradní nábytek. Já se sluním u ohniště s kocourem a ostaním zvířectvem.

Cesty k sobě jak říká L. Letos je to 5 let od doby since I turned gay. Mám se sebou duhové výročí.