Seňor na cestách I

Zlín -> Praha -> Miláno -> Tokio -> Hirošima -> Kjóto -> Osaka -> Soul -> Miláno -> Praha -> Koncert Die Antwoord -> Zlín -> Chorvatsko -> Zlín
What a crazy, beautiful and magical journey.
Tolik zážitků, že je nikdy nemám šanci sepsat.

Japonsko bylo plné svobody, dálek, plnění snů a reunionů se starými přáteli.
Chorvatsko bylo plné svobody, alkoholu, moře, slunce a bondingu s novými přáteli.

LMka mě utěšujou před letem tak, že mi radí, jak na palubě lépe uškrtit člověka (látka je pevnější, když se namočí do vody.) Záchvaty smíchu nad seznamem předmětů, které není povoleno brát do letadla.
Před spaním si všichni na uklidnění pouštíme Byl jednou jeden život.
Ještě za tmy na letiště. Paní za přepážkou se mi směje, že tam těch letů mám nějak moc. Nakonec si krosnu beru jako příruční zavazadlo. Na tři týdny v Japonsku si nevezu víc než pět kilo.
Ani se nenaděju a jsem v Itálii. Na milánském letišti jsem dohromady strávila tolik času, že ho začínám pod povrchem nenávidět a ráda bych se mu během budoucího cestování vyhnula.
Obdivuju letušky a stevardy, kteří mluví italsky, anglicky a japonsky.
Kvůli únavě mě The greatest showman zasáhl ještě silněji, takže jsem si pobrečela někde nad Ulánbátarem.
Slečna, která vedle mě seděla se z nějakého důvodu přesunula, takže jsem měla všechny tři sedadla jen pro sebe, a navíc jsem seděla u okýnka. Nové zjištění: nedokážu v letadle najít ucházející polohu ke spánku. Good to know.
Máme zpoždění. Někdy ve čtyři v noci našeho a v deset ráno místního času přistáváme v Tokiu. Je mi mlžně a dostávám první facku teplotou a vlhkostí vzduchu. U letištních kontrol první milí japonští stařečkové. Pod časovým tlakem vybíhám ven a snažím se zorientovat. 漢字 everywhere. Všude pobíhám, ptám se a staff mě směruje na správný vlak. Snažím se udržet vzhůru a říkám si: „Jsi v Japonsku, koukej, rýžová políčka!“ Druhé tokijské letiště a další zmatené pobíhání. Mladá Japonka u check-inu se mi hluboce klaní.
Almost there, víc než 24 hodin vzhůru. Boarding má organizovaný systém a za deset minut je hotovo. Poslední letadlo a Hirošima. Protože jsem všechny přistávací formality zvládla už v Tokiu, jsem venku asi za dvě minuty, takže V. nestihla ani vytáhnout uvítací cedulku. Reunion po roce.
Na letišti je akvárko s maličkýma koi.
Venku další facky vedra, how is this hell even possible. Dostávám vějíř s borůvkama, bez kterého se léto nedá přežít.
V autobuse jsme neslušní cizinci, protože si nahlas povídáme, smějeme se, a ještě k tomu jíme, ale v tu chvíli je nám to jedno.
V. si plete jeřáby s jestřáby.
Jsem unešená první maličkou svatyní hned u guesthousu. Vůbec nic nepůsobí reálně.
V parku mají obrázek tanukiho v zástěře, smetáček a lopatku, kdyby se někomu chtělo uklízet při procházkách.
Ubytovávají mě kluci s roztomilým japonským přízvukem v angličtině. Pak ještě na ihouse. Potkávám první kamarády V. z univerzity, ale nejsem schopná mluvit japonsky, ani žádným jiným jazykem. Real food a kafe po dvou dnech.
Na balkóně, kde jsou popelnice na všechen možný tříděný odpad, je krásný výhled na řeku a na havrany.
I. mě spolu s V. večer doprovází na guesthouse. Vedro nikdy nemizí. Probíráme velké a malé hady.
Na pokoji potkávám spolubydlící, které jsou nadšené z mojí japonštiny. Dostávám hirošimské mňamky lemon cake a 紅葉饅頭.
Do postele jako mrtvola.