Zase jako kapitán na trajektu.

Sledovat, jak se pomaličku vzdalují břehy Francie s větrem ve vlasech.
L byla sea sick, takže jsem po zbytek cesty sama koukala dolů do vln a hřála si ruce o kelímek s kávou.
Británie je země obřích hrnků kávy. Možná proto jsem od Brita, který obsluhoval ve Starbucks na lodi, dostala na výběr jen dvě možnosti: small or medium. Jako medium jsem samozřejmě dostala asi půllitr.
L. říkala, že moře tady prý bývá neklidné, což jsem si dopředu neuměla moc představit, protože cestou do Dánska nebyly vlny cítit vůbec. Proto jsme taky byly tolik zmatené, když jsme vyšlapaly všechny schody až na open deck a před náma se najednou otevřel pohled na nekonečnou vodní hladinu. Ani jsme totiž nepoznaly, že už jsme dávno vypluly.
Na trajektu do Anglie nebylo prakticky možné jít rovně, protože vás vlny házely z jedné strany chodby na druhou. Můj žaludek to trochu překvapilo, ale celkově jsem si to spíš celé užívala.

Po letech, co jsem o nich slyšela poprvé, konečně vidím nádherné white cliffs of Dover.
Jen co jsme přijely do Anglie, začalo pršet. Of course. Hned, jak jsme se vypletly z přístaviště, potkal nás první anglický kruhový objezd. Pocit, jako by se celý svět najednou obrátil naruby.
Na cestě z Doveru už jsem cítila, že jsme moc daleko na to, aby nás dohonily jakékoliv starosti z domova. V rádiu hrálo No place I’d rather be.
Abychom se nezbláznily, hrajeme po cestě Dark stories a smějeme se smíchem šílenství a únavy z cest.
Zbytek cesty byl jen déšť a nekonečné kolony.

Před vchodem jsme ještě zmokly, protože klukům nefungoval zvonek.
Zvláštní pocit, být tady po půl roce podruhé, ale úplně jinou, mnohem delší a složitější cestou. You can really feel the distance when you’re driving.
Připadalo mi to celé neskutečně surrealistické. To, jak jsou země prostě nalepené vedle sebe, obehnané hranicemi a jen co překročíš čáru všechno je úplně jiné.
Měla jsem pocit jako kdybych doma vyskočila, zeměkoule se pode mnou pootočila, zatímco jsem byla ve vzduchu, a na zem jsem dopadla až v Anglii.
Trochu jsme se vzpamatovaly a nechaly kluky všecky svoje věci přemístit do auta.
Když se jeli s koblihama rozloučit do práce, vlezly jsme si s L. do horké vany, umyly se pánskými mýdly a šampóny jenom proto, abychom smyly špínu z cest a voněly jako borovice.
Program na večer byl pizza, cider a nové Jumanji, které bylo překvapivě ucházející.
Cítila jsem se na bytečku mnohem uvolněněji než v létě a smála jsem se ze všech nejvíc nahlas hloupým vtípkům.

Cestu zpátky jsme z velké části prospali, so I have almost nothing to write about.
Při čekání na trajekt jsme se skvěle bavili při poslechu hlášení v různých jazycích. Očividně všechny národnosti nemají nárok na veškeré informace.
Vlny byly snad ještě větší než předchozího dne. Další kýbl kafe a náhodné rozebírání historie a traumat z dětství. Obnovení děsu z pohádky s černou princeznou.
Nějak jsme se dostali i k Penny Dreadful, které s L. teď sledujeme. Neuváženě jsem se rozbásnila o tom, jak zbožňuju Evu Green a její hraní. (Doteď nejsem schopná vstřebat, co všecko bylo schopná v tom seriálu předvést. Už by nikdy nemusela hrát v ničem jiném a budu ji napořád považovat za jednu z nejlepších hereček.)
Mimo jiné jsem klukům (se kterýma se mimochodem neznáme nijak dlouho ani důvěrně), že první film, který jsem s ní viděla byl Womb. Protože jsem si nemohla vzpomenout, že se to do češtiny překládá jako Lůno a nebyla jsem si jistá, jestli by věděli, co je womb v angličtině, řekla jsem jim, že se to jmenuje Děloha a v jedné větě shrnula děj. Teprve zpětně mi došlo what have I done. Tohle asi není téma na nějakou light, casual conversation with people you barely know. What a fucking riduculous person I am.

Někde v Německu nás jenom několik sekund oddělilo od nehody. Seděla jsem vzadu uprostřed a nebyla ani připoutaná, protože jsem byla vmáčknutá mezi L. a krabice s počítačem a televizí. Trhnutím jsem se probudila z polospánku a viděla před sebou silnici utopenou v mlze a odbočku, kterou téměř míjíme. V. najednou strhnul volant doprava a pokusil se přeci jen odbočit. Byla jsem přesvědčená, že nemáme šanci minout patník před náma, že za několik vteřin narazíme a já pravděpodobně proletím předním sklem. Naprosto jsem to přijala, a navíc nebyl čas cokoliv udělat nebo říct. Nějakým záhadným kouzlem se nám ale podařilo přece jen vyhnout a z dálnice sjet bez úhony.