Dvě věci

mě inspirovaly k pokusu napsat něco for real.
První bylo čtení knížky Kaziměsti od autora, který vystudoval žurnu v Olomouci. Jeho styl psaní mě rozčiloval takovým způsobem, že jsem si řekla: „Proboha, jak těžké je napsat knihu, která není otravná a plná otřepaných frází, které byly použité už milionkrát?“
Druhá byla sledování Girls, ve které hlavní hrdinka píše svoje memoáry ve 24 letech, což je tak absurdní, že už se můžu klidně pokusit něco napsat sama.
Protože jsem už za studií prohlašovala, že jednou napíšu knížku o našem spolubydlení na bytě, téma bylo docela předem jasné.
Otevřela jsem si wordový dokument a nazvala jsem ho „I should finally write something down“ a nahrubo rozvrhla strukturu a některé kapitoly.
We will see. Všechno, co jsem napsala, je zatím tak z poloviny pravdivé. Taky jsem zjistila, že mi vůbec nejde psát dialogy.
Sestry mě hrozně podporujou a říkají: „Piš, protože to jsi ty.“
Všechno to myslím tak napůl vážně a nemám moc žádný konkrétní plán.
Když mám dobrý den, docela mi to i jde a jsem schopná napsat kus za krátký čas.
Nemám kvůli tomu ale prostor na svoje normální deníkové zápisky.
Zároveň ale odjíždíme na výlet a už zítra budu zase On the road (can’t wait), takže bych mohla napsat něco málo alespoň o tom.