Co jiného je život než sled absurdit.

V. duch za hořícím dortem, so this is real
S: I'm impressed že mě poznáš i jako ducha za hořícím dortem

K: Tak tu teď poslouchám komunistické hymny a vybírám u toho trsátko se srpem a kladivem.
S: Do you question your life, kupče?
K: toki doki

Na otočku do Olo vrátit klíče a patnáctiminutový reunion s Š. (předávání dárečků a nejzásadnějších zážitků included).

Po šesté večer na bazén. The Sun was still high shining and water was freezing cold, which felt incredibly great. Diving into icy water with music in my ears and sunshine in my eyes. Nothing could have felt better.

Mem se za mnou zastavila na cestě domů ze Slovenska. Byla ten vůbec nejsprávnější člověk to talk to right now. Celoodpolední piknik v parku and talking about everything.

Chvilku jsem jí dělala modelku a válela se v trávě.

I’m worrying all the time about my future lesbian family and then there’s M. wanting A-Home-at-the-End-of-the-World-family and accepting it completely.

I like walking around in my new navy dress from Dresden for 3€, red lipstick, 森 tattoo and hand-made Ravenclaw bracelet.

M: Uhádnete, co mám domalovaného u lišky? *ukazuje na svoje zarudlé tetování*
V: Je to zázvor? *vůbec nevěří tomu, co říká*
M: Ano!
V: Ale proč?
M: Běží liška k Táboru…

I realized during the Prague Pride how much I love being around you girls and how much I‘m going to miss you. <3

Save the wine!

I’ve spent last year accepting who I am. During that time I’ve always seen my relationship with P. as the most ‚normal‘ part of my life. And now the Universe is like: „Into your face! You’ve never had a chance for a normal life. Get over it.“

I think I do not want to date anyone else. Do you? - je nejkrásnější proposal.

Novou básničku

vždy poslu K., protože je jediný skutečný kritik poezie.

Budu tě čekat v minulém čase
je chtěla jsem, abys přišla,
víš Hrabě.

Čekala jsem v tramvaji,
až se ti přestanou třást ruce.

Čekala jsem u nás doma,
až nikam nebudeš muset.

Čekala jsem na lavičce v parku,
až přestaneš vonět po tabáku
a mezitím jsem natrhala
celou náruč vlčích máků.

Čekala jsem na námětí u fontány
na punch line,
protože všechno mezi námi je vtip
legrační jen pro někoho.

Čekala jsem v tvoji posteli
dokud nepřišlo ráno.

Četla jsem Hraběte

po cestě do práce a měla jsem chuť psát básně:

Poslední den léta
a já pořád na jahodách na třešních,
hledám v trávě hrany tvého těla,
které obrušuje déšť.

Poslední den léta
a já pořád na borůvkách, v rybízu,
tvoje rozmočené utopené řasy
lovím z rybníka.

Poslední den léta
a já pořád na malinách, angreštu,
svoje dlouhé plavé vlasy
zapletla sis do větru.

**

Nemám ráda tvoje zlé dvojče.
Naposled když se ukázalo,
skočila jsem do průzračné vody lomu
s rozběhem
nestihla jsem si ani sundat šaty.

Nemám ráda tvoje zlé dvojče.
Vrací se do údolí
zrovna když slunce svítí nejupřímněji
s odhodláním
lišky si před ním řeknou dobrou noc
a uloží se ke spánku.

Nemám ráda tvoje zlé dvojče.
Zabijeme ho?

**

V knihovně jsou dveře do nikam.
Vždycky čekáš,
že každé dveře někam vedou,
ale tyhle
ne.

Náhodné zápisky a věty do korpusu

Doctor: I don't know. That's the trouble with hope. It's hard to resist.

Kocour má nový obojek proti parazitům. Když projde kolem, všechno voní po zeleném čaji.

S: Nechci nic říkat, ale z gay friendly lidí se často stávají gayové. Dívám se na tebe, Aneto.
K: Jako that ship has sailed podle mě.

D: Chci dceru jako on.

P: Si tak pluješ životem, jak nějaký kapitán na korábce.
V: Já jsem kapitán bez kormidla.

Někdy je nevýhoda mít hodně dobrou paměť. Pamatuju si spousta věcí, které mi kdy lidi řekli. Těžko zapomínám. A ještě hůř zapomínám věci, které chci zapomenout. Když si přečtu text k písničce, jako by se mi vyryl do mozku písmenko po písmenku a přehrával kdykoliv ta slova slyším.
Zvláštní je, jak se podobně hluboko zaryjou některé věty. Náhodně se mi pak vybavujou ještě po letech. Smazat se někdy dají jen tak, že je napíšu.
„Já jsem se do tebe asi zamiloval,“ napsala mi ta malá holka se zrzavým culíkem.
„Asi mi tak úplně nesedí jenom ten label holka,“ řekla mi v nočním parku nad ciderem a borůvkovýma cigaretama.
„Kdybys byla moje holka, já bych ti nosil snídaně do postele,“ řekl mi na naší zahradě pod hvězdným nebem na lavičce u ohniště.

Někteří lidé se za celý život nikam neposunou. A to je jedna z nejděsivějších představ.

I have to keep reminding myself that I’m not useless.

Čekám až jdou vosy spát, a pak jdu bosky do zahrady.

Památná cesta do Těšína.

Druhý cestovní den ve čtyřiceti stupňových vedrech.
Začalo to tím, že jsem se rozhodla nejet linkovým autobusem podle plánu, ale nasedla jsem na mhd. Bude to tak přece levnější. Udělala jsem si okružní jízdu po okolních vesnicích a pokoušela jsem se nevypotit duši. Když jsme přijeli do FM, zjistila jsem, že autobus nestaví na železničním nádraží, takže tam musím dojít přes celé město pěšky. Šla jsem parkem k mostu, který vede přímo na nádraží. Protože vedro bylo už fakt nesnesitelné, vyhrnula jsem si tričko až nad břicho a bylo mi úplně jedno, že chodím v maličkých kraťáskách ve městě polonahá. Nejdřív jsem měla docela rezervu, ale čas mi už začínal pomalu docházet. Proto bylo nemilým překvapením, že most k nádraží je uzavřený a opravuje se. Co teď. Kdybych se vrátila zpátky a obešla to přes jiný most, ujel by mi vlak. Nenapadlo mě nic lepšího než se přebrodit. Hned u mostu byl jez a vody málo. Sundala jsem si boty a ponožky a uložila je do tašky. Na dně řeky nebyly kamínky, jak jsem čekala, ale kulaté kluzké klády. Nevadí, je to kousek, za chvilku jsem na druhé straně. Voda byla teplá jako čaj. Nebylo moc kam stoupnout, takže jsem se posunovala pomalu.
Za půlkou mi podklouzla noha a spadla jsem do řeky, což se dalo očekávat už od začátku.
Úplně jsem si promočila plátěnou tašku a všechno uvnitř včetně nových bot, peněženky, telefonu a Virgine Woolfové. (S kým jiným spadnout do řeky než právě s ní.)
Jako první jsem začala zachraňovat kartu. S promočeným tričkem, kraťasy, taškou a levou botou jsem spěchala na vlak a sušila jsem v diáři mokrou stovku na jízdenku. Karta naštěstí fungovala. U bankomatu jsem rozebrala telefon a vylila z něj vodu. Tomu už jsem tolik šancí na přežití nedávala.
Už by nemělo smysl vracet se domů a stejně jsem neměla jak dát vědět D., že nedorazím. Tak jsem si koupila zpáteční jízdenku do Těšína a nasedla do vlaku.
Rozložila jsem si na sedačce všechny mokré věci včetně ponožek. Lidi na mě koukali trochu zvláštně.

V: Ahoj, spadla jsem do řeky.
D: Co je to za přivítání? Ty už jsi tady byla u řeky?

SKAM

Už dlouho jsem neměla takovou obsesi seriálem (/postavami/zemí/jazykem).
Noora: Everyone you meet is fighting a battle you know nothing about. Be kind. Always.
Even: I don't sleep cuz sleep is the cousin to death.
Nejvíc realistická věc na Skam je Noořin oprýskaný lak na nehtech. Postavy nejsou perfektně nalíčené. Když se probouzí nebo se doma válí v posteli, tak na sobě žádný mejkap nemají. A po probuzení mají zmuchlané tvářičky. (I tak jsou ale všichni pořád krásní). Nenosí každý den nové oblečení, ale vkusně kombinují kousky, které jsme už předtím viděli.
Další skutečná věc je psaní zpráv a následné jejich mazání nebo přetvoření v úplně něco jiného.
Líbí se mi, že postavy dělají chyby a snaží se je napravit, díky čemuž se rozvíjí jejich osobnost. Postavy nejsou černobílé. Když se někdo zachová špatně, ostatní se snaží pochopit, co se stalo a proč se to stalo. Prožíváme všechno s nimi, stejně jako oni potřebujeme čas, abychom věci vstřebali a další informace, abychom je cele pochopili. Občas na něco přijdou sami, občas jim pomůže slyšet názor blízkých.
Zpomalené záběry a vynikající soundtrack.
Norština <3 a plynulé přecházení do angličtiny.
Náhodné útržky norského hip-hopu.
Sana nesoucí Vilde v náručí.
Die Antwoord jsou ta pravá hudba k bitkám.
Postelové scény a uvěřitelné štěstí, jak říká D.
William ve slow mo pohazuje vlasama ve svém fancy dlouhém černém kabátě.
Nejdojemnější scéna druhé série je, když Vilda přijde Nooře udělat bramborovou omeletu. Kamarádi, kteří se starají, abyste jedli. <3
Věci pod povrchem, které se neříkají, mám nejradši.
Dosáhnout Noořina sebevědomí.
Eskild je hrozně výborná a nedoceňovaná postava.
Nejkrásnější speech o gay pride.
S jakou lehkostí a bez dramat Even přijal, že je zamilovaný do kluka.
Není to tak, že by Isakovi kamarádi měli jakýkoliv problém s gayi. Všichni berou Esklida úplně v pohodě, dalo by i se říct, že ho mají všichni rádi. Je to o tom, že Isak bojuje sám se sebou. Potřebuje si to nejdřív urovnat v sobě. Jde o jeho vlastní předsudky. S tímhle mu nikdo nemůže jakkoliv pomoct. Jediné, co lidé kolem něj mohli udělat, je dát mu najevo, že při něm stojí za jakýchkoliv okolností, že o něj mají starosti a chtějí mu pomoct. A přesně tak se zachovali. Friendship goals.
Když Jonas zkoušel uhádnout, kdo se Isakovi líbí s hintem, že to není holka, a jeho první tip byl on sám. (Jak se asi musel Isak cítit s vědomím, že to donedávna byla pravda.)
Jonas je koťátko, když se snaží s Isakem mluvit o Evanovi, i když moc neví, jak na to.
A pak mu všichni kluci z partičky radí, jak se k němu chovat a co mu napsat.
Když se každý předem omluví, jestli to vyzní hrubě, než se zeptá na něco osobního.
Jonas se svým „straight up.“
Elsker deg = Miluji tě
Jonas je pro mě vzor pro ostatní lidi, jak bych chtěla, aby se chovali k lgbtq people.
„Teď je to skvělé, ale před týdnem to bylo fakt špatné, takže je to trochu nahoru dolů, ale stejně ten fakt, že je to dobré, když je to dobré, je svým způsobem ten důvod, proč je to tak špatné, když je to špatné, jestli to dává smysl. A může to být najednou zítra všechno pryč, ale stejně jsem šíleně šťastný, že jsem ho poznal.“ I can relate.
Sanina série byl asi můj první obsáhlejší vhled do života muslimů.
Eva je krásná vždycky, když je s Jonasem.
Všechny nádhernosti SKAM a do toho upozorňování na uprchlickou krizi, lgbtq people, eating disorders, náboženství a další věci, o kterých je důležité mluvit.

Praha ->

Berlín -> Kodaň -> Drážďany -> Praha -> Prague Pride / zážitky, vyčerpanost, krásy, málo spánku, absurdity, loučení, šílenství #vercicestujou 🐎⚓️☀️🚴🍷✨🌈

Nevím, jestli budu schopná napsat všechno, co se stalo na výletu do Kodaně. Možná se do toho pustím s nějakým mírným odstupem, až vzpomínky začnou být mlžnější a jejich hrany obroušenější. Teď je toho moc v hlavě, v kronice i na fotkách.

Duhový průvod byl nádherný způsob, jak ten týden šílenství ukončit a rozloučit se s holkama, které odjíždí pryč na rok.
Tancujeme v průvodu, máváme vlaječkou a cizí slečny nám sypou do vlasů třpytky.
Na Letné potkáváme Effy, po tom, co jsme se marně hledaly na Václaváku, což je počátek absurdit celého večera. Původně chtěla jít domů už ve dvě odpoledne, a nakonec s náma zůstala až do dvou do rána. #party
Do Billy, kterou gayové do konce akce úplně vykoupili, pro jídlo a víno.
Nad košíky s pečivem jsme zavedli řeč na společný výlet za M. do Rigy, který spustil vlnu sdílení osobních dramat.
Předvádíme s V. kompletní prezentaci zážitků s fotkama i kronikou.
Po první lahvi vína taháme z M. tajemství. Jsem vyděšená, trochu se mi chce brečet a trochu je to jako rána do břicha. Nabalování absurdit.
Pak největší zábavička, přidává se i L. a přibývají vypité lahve od vína. Nemáme vývrtku, tak M. obchází okolní skupinky a hledá, kdo by nám byl schopný otevřít víno. Vždycky je úspěšná a to je 40 bodů pro Nebelvír.
Vedle naší dečky-tábora zabodáváme duhovou vlajku.
Tanečky s V jsou největší uvolněnost a svoboda.
V. má pocit, že se o mě musí starat, ale přitom už ji dávno hlídám já.
V noci na dečce na Letné posloucháme někdy do jedné ráno Hamiltona. S E. jsme zabalené do spacáku jako šťastná burrita. Nabalování absurdit.
Ve dvě ráno šťastně doma, i když jsme ani jedna nevěřily, že se tam fakt zvládnem dostat.
V. už zase začíná být příčetná, i když si nic nepamatuje. Záchvaty smíchy v posteli.

Moji japonštináři z Olomouce a lidi z bytečku budou vždycky láska. Kdybych někomu cizímu vyprávěla celý příběh a všechny vztahové propletence, nevěřil by mi.

Ve vlaku z Prahy do Olo nemají kafe a já umírám na kocovinu.
V Olo na nádraží s kelímkem v ruce a největším pocitem what the fuck just happened ever.