Polské střípky a náhodnosti

Děsivé a nádherné komplexní sny a po nich ranní prázdnota.
Čteš moje tajné básničky a já tě líbám na tvář. Potom přeju M. k narozeninám, na což jsem v realitě zapomněla. Podotýkáš: „Aha, tak ty píšeš svoje básničky...krví.“ A je to tak, jsou to obří archy papíru a všechno je sytě karmínovou.
Potřeba psát a být s mými příběhy protekla do snu.

Me:*wearing red and white sweater with penguins, polar bears and anchors*
My student: Isn‘t it too soon for Christmas sweater?
Me with a straight face: This is sweater for polar expedition.

Dneska mi slečna, kterou učím japonsky řekla: „Čekám tady, protože venku je zima a já nemám kamarády.“ Jestli se rozhodne zaprodat duši ďáblu a studovat na upolu, můžou s T. a J. založit klub. Jung do svých archetypů zapomněl zahrnout studenta japonštiny.

Teď už je to ancient history, co jsem M. v noci psala zamilované výlevy. Poslední dobou mi zase ona na oplátku posílá svoje noční breakdowny nasáklé smutkem. Je výborné, že jsme skrz to všechno zůstaly kamarádky. Těší mě, že jsem pro tebe člověk, kterému píšeš tyhle věci a taky mě mrzí, že nemáš někoho takového blíž u sebe.

Words can't express feelings I have for John Darnielle and The Mountain Goats. Tomorrow in Poland for 100 Czech crowns. What is this unbelievable magic?! OR lie? More on this story as it develops. (I‘m listening too much wtn.)
The mountain goats concert was highlight of our lives / Everything was leading to this moment / After that we casually chatted with JD / And he read a fragment from his book next day as a bonus / The most unpredictable and beautiful trip to Poland ✨✨✨❤️❤️❤️
That moment when JD is speaking to you and you don't know if you're Veronika with a C or with a K 'cause letters and words have no meaning 'cause that is not real and can't be happening. /
Když jsem tu historku vyprávěla A., už dopředu se děsila: „Oh no, you did something bad, didn‘t you? What did you do?“ Samozřejmě, že se mi povedlo udělat trapas. That‘s me. And I like when someone knows me like that.

JD si během čtení pohrával v ruce s kamínkem a uhlazoval si vlasy nožkama brýlí.
Art is the representation of what happened in the wordless space.
A good artists never finish only abandon.
Nemůžu přidat uvozovky, protože nevím, jak to přesně říkal.

Před začátkem čtení jsem se snažila parafrázovat JB, což nevím nakolik se mi podařilo, a proto raději citát:
„For a person like me, who feels a lot of things, the amplitude is really high—I experience so much joy that I want to cry, because the air feels nice and the flowers are blooming. Or I hit a really low point. We can learn how to move through those changes more skillfully.“
V těchhle dvou větách Julien Baker shrnuje jak moc je pro mě reletable.
V. řekla něco v tom smyslu jako že ví, že je to o mně pravda a že se snaží brát si jenom ty horní vrcholy pocitové sinusoidy.
Stává se mi často, že i když o sobě něco s jistotou vím, slyšet to z cizích úst je svým způsobem silně eye-opening moment.

Po pár dnech mimo domov je hrozně satisfying sedět doma pod dečkou s kočkou v ideální vzdálenosti ke hlazení a článkem do práce.

Nemůžu už polské zážitky sepsat, protože jsou proceděné v kronice a převyprávěné Š. po půlnoci na koleji.

Really, really, really tired body, but healed soul thanks to conversations with people I love, great live music, travelling and well also wine. 
鬼は外✨

Myslel jsem, že jsem Král Pathos,

ale během této písně jsem si uvědomil, že jsme oba stejní, lidé, kteří se cítí více k extrémům. Chtěli jste jít tančit, zatímco JD zpíval vaše belgické věci. A samozřejmě s takovou písní muselo být pomalý tanec. Rozběhli jsme se do rohu místa konání, přitiskli jsme těla k sobě. Byla to tak neuvěřitelně krásná chvíle. Tipy z vína, hlas JD, tmavě červené místo a nás. Nemohl jsem to mluvit, tak jsem se snažil vysvětlit vše, co jsem cítil, když jsem stiskla ruku co nejvíce a vy jste mě zmáčkli zpátky. Tančili jsme se a všichni nás na nás zírali a cítil jsem se trochu strašně, ale také opravdu úžasný. Tančili jsme a hlavu si položili na rameno tak přirozeně, i když jsem si myslela, že to není možné, protože jste o něco vyšší než já. A byl to náš okamžik a vy jste říkali, že to byl vrchol našeho života a všechno vedlo k tomu okamžiku, který byl zcela pravdivý. A tančili jsme a všechno, co jsem chtěla, bylo plakat a křičet, ale všechno, co jsem dělal, se široce usmíval s vybuchujícím srdcem.

Občas vkládám krátké textu do google překladače, aby mi rychle podtrhal překlepy, které nevidím, protože už nějakou dobu nepoužívám word a můj nový textový editor neumí pracovat s cizími jazyky. Špatné překlady jsou samostatný druh umění and I love them for that.

A teď tedy originál:

I thought that I was The King of Pathos, but during that song I realized, that we are both the same, the people who feel more to the extremes. It was you who wanted to go to dance while JD was singing Your Belgian Things live. And of course with that kind of song, it had to be slow dance. We ran into the corner of the venue, pressed our bodies together. It was such unbelievably beautiful moment. Tipsy from wine, JD‘s voice, dark red venue and us. I couldn‘t speak so I tried to explain everything I felt with squeezing your hand as hard as I could and you squeezed me back. We danced and everyone stared at us and I felt a little bit awkward but also really amazing. We danced and you rested your head on my shoulder so naturally, even though I thought, that that‘s not possible because you‘re way taller than me. And it was our moment and you said that it was the highlight of our lives and everything lead to that moment, which was completely true. And we danced and all I wanted was to cry and scream, but all I did was smiling wide with exploding heart.

Have you ever tried to erase a memory as it was happening?

Tiny lesbian gathering. M. Přijela na návštěvu z Brna. I když už se nějakou dobu známe, tím, že jsou mezi setkáními dlouhé přestávky, je mezi námi spousta cizoty.
Dozvuky nemoci, tak nepokračujem na párty.
Nothing turns out like you pictured it, jak říká Julien Baker.

V sobotu na dosud nejpříšernější divadlo, ukřičenou italskou komedii, při které si H. s prasklým ušním bubínkem musela co chvíli zacpávat uši.
Když jsme vyjížděli z parkoviště, H. trochu drcla do auta za sebou.
Na to jak špatný to byl večer, jsme to myslím všechno zvládly docela s grácií.
Potom deštěm do Salónu na víno. Kavárna, která podle bůhvijakého klíče kombinuje kýč a vkus, že výsledek je překvapivě příjemný.
Zůstáváme až do zavíračky. Nejmilejší povídání a roztomilá servírka, která nám k vínu nosí brambůrky a tousty grátis.
Když už jsme byly skoro na odchodu, dvacet minut před půlnocí, vecpala se do kavárny banda ožralých fotbalových fanoušků. Začali si objednávat, i když slečna říkala, že bude za chvilku zavírat. Protože jsme byly v místnosti jediní další zákazníci, samozřejmě si neodpustili několik debilních poznámek naším směrem. Snažila jsem se je zabít pohledem a sarkastickými odpověďmi, ale nic není víc neodbytnějšího a sebevědomějšího než připitý chlap.
Za chvilku tomu nasadili korunu, když shodili velký skleněný tác tak šikovně, že spadl slečně servírce na ruce, takže začala krvácet.
Ptaly jsme se, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje pomoct.
Nakonec přeci jen jednoho z pánů napadlo, že by se mohli přesunout domů k někomu, u koho bude víc alkoholu. Ode dveří na nás ještě houkli pozvání jestli se nechceme připojit, zatímco slečna stála opodál, držela se za krvácející ruku a sbírala střepy. Když konečně vypadli, pomohly jsme slečně uklidit. Z vedlejší místnosti se k nám přidala ještě další zákaznice, kterou její přítel nechal v kavárně, protože šel někde do města shánět cash na zaplacení útraty. Woman power.

V Gulliveru sice nemáme svůj stůl, ale stejně je to nejvíc domácí prostředí.
Karty proti lidskosti měly nakonec úspěch a všichni jsme se ujistili v tom, že jsme příšerné lidské bytosti a skončíme v pekle.
M. a P. míří do Jordánska. Dobrovolné bezdomovectví v poušti na šest týdnů. Please be safe.

Čím víc se chceme přestěhovat, tím víc mám ráda náš miniaturní byt. Moje každodenní paradoxy. Dlouho jsem si říkala, že je přece jedno, kde bydlíš, jak dlouho a jak často byty střídáš. Teď je ale ta představa přestěhovat (i když jen přechodný) domov mezi nové studené stěny, čím dál nepříjemnější.

Seňor na cestách III

Ráno dospávám nedospánky a vyrážím do konbini pro snídaňo/oběd お握り 🍙 a ラーメン v kelímku.
S V. na dálku pláčem nad zrušeným 花火大会, kvůli kterému jsem si původně koupila letenku.
Vyrážím na obhlídku Hirošimského hradu. Po cestě tam zase umírání na sluníčku a pocit, že se během té dvacetiminutové cesty rozpustíš na asfalt.
V parčíku stromy, které přežily atomový výbuch.
Před hradem se předvádí párek kluků převlečených za samuraje a nindži.
Ještě před začátkem expozice jsem chtěla doplnit tekutiny, ale zastavil mně uniformovaný hlídač, že se to vevnitř nesmí.
Lezu až nahoru na výhled, i když na hradě není klimatizace, jenom obří větráky, které se snaží horký vzduch alespoň rozhýbat.
Nevědomky si prohlížím pána, který se nechává chladit pod vyhrnutým tričkem. Vykládá si to jakože ho chci vystřídat a posunky mě zve k sobě. Se smíchem odmítám.
V Japonsku je přísně organizované všechno včetně směrů prohlídky. Nahoru vpravo a dolů vlevo včetně bambilionu šipeček.
Za mě japonské hrady stojí hlavně za prohlížení zvenčí a za výhled z nejvyššího patra.
Potom opodál potkávám svoji první větší svatyni, kde mají お守り proti démonům. Kupuju si i věštbu, protože je mají výjimečně i v angličtině.
Sedím na lavičce, odpočívám a mává na mě nějaký japonský strejda. Když mu říkám, že jsem z Česka, odpovídá „hezký“ a radí mi, abych se šla zchladit do galerie, než se venku usmažím.
Cestou zpátky si prvně všímám jak obří jsou cikády a od té doby mě místa s jejich řevem děsí ještě víc.
Fascinuje mě skupinka dětí, která ve vedru probíhá rychlým klusem kolem mě.
Směju se na paní, která venčí šibu.

Pak s V. do supermarketu a Dona Qui nakoupit jídlo, alkoholy a ohňostroje. Krásná mimorealita zmatků a překonávání jazykové bariéry všemi možnými prostředky. Mám no shame.
Nestíhám vstřebávat japonský supermarket. Matcha zmrzlina!!!
Nakonec nás jde k řece 11. 2xV., jeden bezprizorní Němec, Taiwanec, 2 Korejky, T., I-čan a koťátko M.
Krásy ve tmě v poli před řekou. Prskavky a ohňostroje pokračují donekonečna.
A potom přišla policie. My s V. jako správné Češky utíkáme. Japonci klidně čekají, až k nim policista dojde.

Přesouváme se do zavírající hospody. Servírka nám říká, že za chvíli končí a na přímou otázku za kolik minut s japonskou tváří mlží. Všichni cizinci si přečtou vzduch a začnou se zvedat. Jediný Japonec říká, že je všechno v pořádku a dál se soustředí na skládání ptáčků z mokrých ručníků.
S V. mu potom dáváme bídu, že je KY.

V druhé hospodě číšníci s největším entusiasmem a nadšením do práce. Atmosféra jako ve fotbalovém týmu. Všecky otázky na nás se smíchem křičí.
K pivu jsme dostali zelí jak praví legenda. Ujišťuju se, jestli je to to slavné zelí.
Když na stůl dorazí 枝豆, bez přemýšlení si strčím do pusy celý lusk a sežeru ho, místo toho, abych si vyloupla jen plody, jak se to dělá normálně.
Šikovně jsme si sedli a konverzace funguje.
Nikoho v hospodě nepřekvapuje, že mluvím korejsky. Japonština se bere jako samozřejmost.
Skládáme všechny jazyky a je zábavička.
T. pokračuje ve skládání postaviček z ručníků. Konečně se mu povedla kachna a taky Totoro.
Telepatie s úhoři.
Na dotazníky píšeme adresy všech zemí.
Kolem druhé se vracíme domů a neuváženě ještě s V. slízáme dolů na další alkoholy.

Poslední hezký podzimní víkend.

Na horách v lesích, kde vzduch chutná pětkrát víc sladce. No mountains feel like home mountains. Barevné listí a nehybná voda v tůňce. 木漏れ日
Potom v lázních. Japonské pralinky a koupání v nedovařeném karamelovém pivě.
„Je vám příjemně, nebo chcete, abych vás zabalila do dečky?“ Heaven.

Poprvé to přesně vystihla K. v září v Praze u té kašny, ve které se koupali holubi a do které chodily pít veverky.
Řekla: „Byly jsme nejlepší kamarádky a teď už ani nevím, co se jí děje v životě.“
Když jsem o tom potom přemýšlela a zkoušela to aplikovat na další lidi, spousta z nich postupně v mojí hlavě přešla ze skupiny označené štítkem „kamarádi“ do „známých.“
O to víc mě potěšilo, že mi M. dala vědět o velkých změnách, když právě o ní jsem si myslela, že každý další člověk je pro ni jen další člověk.
Je zvláštní, jak se mezi nás s prostorovým přiblížením vkradla ještě větší vzdálenost.
M. & P. už za chvíli mizí do Jordánska, čímž se změní i celková nálada Trivia nights.
I also cancelled the London trip, because of reasons.
Duševní rozpoložení otočené úplně na druhou stranu od léta, kdy se všechno zdálo možné.
Na venek se nezměnilo nic, pod povrchem určitě alespoň něco, ale nejsem schopná určit, co přesně.
I don‘t know why all the sadness. Maybe autumn.

Speaking of sadness...Sad gym fight night byla nad očekávaní výborná. Nebýt toho, že jsem se potila z prášků, chtělo se mi spát a občas se mi motala hlava, užila bych si to ještě víc.
Všechno bylo jako z filmů. Hudbička při které nakráčeli fighteři jenom v kraťasech a boxerských rukavicích. Jedna z nich byla Heads wil roll od Yeah yeah yeahs. All lights and eyes on them. Slečny v upnutých oblečcích, které se procházely po ringu s cedulemi s čísly kola. Rozhodčí v oblecích a rukavičkách. + Jako bonus hot ženská rozhodčí v obleku s motýlkem a vlasy v culíku.

Julien Baker v NODu

Thank you, Julien Baker, that you’re coming to Prague to sing for me on my birthday / Not necessary, greatly appreciated though. ❤️✨

When she pulled her hair back and her soul was dripping from her fingers I realized she’s a girl with some serious mental issues or just a really big heart. No one can tell the difference anymore. / If you don’t like sad music how can you understand the depth of people’s feelings and how can you tell what is genuinely beautiful?

I did a lot of thinking during that concert. Na vteřinu jsem měla dokonce pocit, že jsem si vzpomněla, kdo byla moje duše.

Bylo krásné topit se v emocích a těžké neutopit se úplně.

Prosím zeptejte se mě na koncert Julien Baker, až se příště potkáme.

Mám ráda, jak D. ráno po večírku neví, co se životem, tak se rozhodne jít na houby. Taky jak budí lidi tím, že jim sáhne na nos.

Š. mluví o tom, jak už je na určité věci moc stará, a zároveň ta historka obsahuje bunkr.

Bambiliontá revize všeho, co jsem napsala o třech letech života na bytě. Procházím poslední zdroj – svoje staré deníkové zápisky, ale jsou tak zmatečné, že jim buď nerozumím nebo si tu situaci už dávno nepamatuju.

Chorvatsko ~

Protože povídání o Japonsku nejspíš už nikdy nedokončím, sdílím aspoň to, co už jsem napsala dřív o dvou týdnech svobody u moře. Stejně tak nikdy nedopíšu všechno o životě na Bytě. 27 short chapters and counting. Need to finish it though. The final closure. When I proofread it recently, I quite liked it to be honest. I hate it only when I think about it.

Na poněkolikáté skládáme člun a potom ho vezeme s P. do přístavu a máme pseudoromantiku na moři při západu Slunce. Mluvím opatrně, abych něco nerozbila. Zkouším pár slov o svojí největší lásce a připadá mi, že zním jako idiot. Mám letní šaty, a tak P. vtipkuje o tom, že mě přiveze na břeh jako princeznu a teprve potom přiváže člun k bójce.

P: „Ta kotva nás neudrží, musíme to uvázat na bójku a ke břehu.“
V: „Tak na co je nám ta kotva?“
P: „Na hovno.“

Častokrát se vracíme po celém dni zmožení mořskou solí a sluncem, hudba v autě na plné pecky, žijeme. A ty ach ty západy Slunce.

Opíjíme se kvalitním rumem a po všech možných hrách po půlnoci dostáváme skvělý nápad, že by nebylo špatné jít se koupat. Ještě v přístavu kloužu na mokrých kamenech a pak krvácím z lokte a z kotníku, což ale vůbec nemírní moji rozjařenost. Svlíkáme se do naha, skáčeme do moře a plaveme ke člunu.

„Kde máme rum?“
„Teď pro něj plavu, asi?“

Startujeme bez klíče a vyplouváme. Ztrácíme přístav a pak ho asi hodinu hledáme. Pořád nazí, naše oblečení na nás čeká v přístavu.

S vypětím všech sil šplháme po skalnatých cestičkách do hor v národním parku. Několikrát se vzájemně ztrácíme a zase se nacházíme v typické horské chatce. P. dostává turka v hrnečku s mumínkama.

Celodenní výlet na člunu na ostrov, kde bydlí jen ovečky. Parkujeme mezi ježky a dofoukáváme. P. se snaží krmit ovce sušenkama, ale ty se staví do obranné pozice. Pak pivo a dobble, všichni s mírným úpalem, si myslím.

V: „Tak co teď, jaké jsou vaše priority?“
*všichni krčí rameny*
V: „Jaké jsou tvoje priority, P?“
P: „Pivo.“

Při never have I ever jsem opila tak akorát sebe.

„Tys kouřila i v tom základním táboře v Nepálu?“
P: „Já jsem kouřila po cestě.“

M. bude za rok v Californii, tak jsme se domluvili, že se příště sejdeme na dovolené v Americe a mysleli jsme to jako vtip jen napůl.