Seňor na cestách III

Ráno dospávám nedospánky a vyrážím do konbini pro snídaňo/oběd お握り 🍙 a ラーメン v kelímku.
S V. na dálku pláčem nad zrušeným 花火大会, kvůli kterému jsem si původně koupila letenku.
Vyrážím na obhlídku Hirošimského hradu. Po cestě tam zase umírání na sluníčku a pocit, že se během té dvacetiminutové cesty rozpustíš na asfalt.
V parčíku stromy, které přežily atomový výbuch.
Před hradem se předvádí párek kluků převlečených za samuraje a nindži.
Ještě před začátkem expozice jsem chtěla doplnit tekutiny, ale zastavil mně uniformovaný hlídač, že se to vevnitř nesmí.
Lezu až nahoru na výhled, i když na hradě není klimatizace, jenom obří větráky, které se snaží horký vzduch alespoň rozhýbat.
Nevědomky si prohlížím pána, který se nechává chladit pod vyhrnutým tričkem. Vykládá si to jakože ho chci vystřídat a posunky mě zve k sobě. Se smíchem odmítám.
V Japonsku je přísně organizované všechno včetně směrů prohlídky. Nahoru vpravo a dolů vlevo včetně bambilionu šipeček.
Za mě japonské hrady stojí hlavně za prohlížení zvenčí a za výhled z nejvyššího patra.
Potom opodál potkávám svoji první větší svatyni, kde mají お守り proti démonům. Kupuju si i věštbu, protože je mají výjimečně i v angličtině.
Sedím na lavičce, odpočívám a mává na mě nějaký japonský strejda. Když mu říkám, že jsem z Česka, odpovídá „hezký“ a radí mi, abych se šla zchladit do galerie, než se venku usmažím.
Cestou zpátky si prvně všímám jak obří jsou cikády a od té doby mě místa s jejich řevem děsí ještě víc.
Fascinuje mě skupinka dětí, která ve vedru probíhá rychlým klusem kolem mě.
Směju se na paní, která venčí šibu.

Pak s V. do supermarketu a Dona Qui nakoupit jídlo, alkoholy a ohňostroje. Krásná mimorealita zmatků a překonávání jazykové bariéry všemi možnými prostředky. Mám no shame.
Nestíhám vstřebávat japonský supermarket. Matcha zmrzlina!!!
Nakonec nás jde k řece 11. 2xV., jeden bezprizorní Němec, Taiwanec, 2 Korejky, T., I-čan a koťátko M.
Krásy ve tmě v poli před řekou. Prskavky a ohňostroje pokračují donekonečna.
A potom přišla policie. My s V. jako správné Češky utíkáme. Japonci klidně čekají, až k nim policista dojde.

Přesouváme se do zavírající hospody. Servírka nám říká, že za chvíli končí a na přímou otázku za kolik minut s japonskou tváří mlží. Všichni cizinci si přečtou vzduch a začnou se zvedat. Jediný Japonec říká, že je všechno v pořádku a dál se soustředí na skládání ptáčků z mokrých ručníků.
S V. mu potom dáváme bídu, že je KY.

V druhé hospodě číšníci s největším entusiasmem a nadšením do práce. Atmosféra jako ve fotbalovém týmu. Všecky otázky na nás se smíchem křičí.
K pivu jsme dostali zelí jak praví legenda. Ujišťuju se, jestli je to to slavné zelí.
Když na stůl dorazí 枝豆, bez přemýšlení si strčím do pusy celý lusk a sežeru ho, místo toho, abych si vyloupla jen plody, jak se to dělá normálně.
Šikovně jsme si sedli a konverzace funguje.
Nikoho v hospodě nepřekvapuje, že mluvím korejsky. Japonština se bere jako samozřejmost.
Skládáme všechny jazyky a je zábavička.
T. pokračuje ve skládání postaviček z ručníků. Konečně se mu povedla kachna a taky Totoro.
Telepatie s úhoři.
Na dotazníky píšeme adresy všech zemí.
Kolem druhé se vracíme domů a neuváženě ještě s V. slízáme dolů na další alkoholy.

Seňor na cestách II

Vyrážím z Yokogawa station sama za V. na univerzitu. Mám pocit, že musím během té patnáctiminutové chůze umřít na Slunce.
U řeky ječí cikády.
Na zastávce se vyhýbám obří vose, ale snažím se před Japonci dělat jako že nic a nepanikařit.
Chvilku bloudím a pak mě zachraňuje J先生. Když vysvětluju, že hledám kamarádku, ale nestanovily jsme si meeting point, rovnou se ptá, jestli moje kamarádka je V. Posílá mě do icafe, kde potkávám další lidi. Nakonec jsem svojí špatnou japonštinou požádala H., jestli by za mě nenapsala V. Díky autocorrectu jsem jí nakonec poslala tuto zašifrovanou zprávu:
„Najdi mě v i čase. V.“
S J先生 si pak ještě chvíli povídáme o učení cizích jazyků a o životě.
Každý náhodný Japonec, který přijde do kavárny a identifikuje mě jako Češku a kamarádku V. na mě nadšeně volá: „tučňák,“ protože právě tohle slovo se V. z nějakého důvodu rozhodla všechny naučit.
Učím se čínská slovíčka a největší zábavička nad rámenem z menzy se Z. z Nového Zélandu.
Warmness is leaking inside. 死ぬほど暑い。
Na Novém Zélandu jsou všichni zrzci a nemají duši.
Z. umí říct česky „ovečka“ a bude tak říkat svojí budoucí přítelkyni.
Všichni jsou nadšení z toho, že se s V. jmenujeme stejně.
Věty do korpusu:
Do you have the cabbage?
Male whales are bulls.
Pak si V. balí svůj rok života z koleje, pijeme u toho japonské pivo a posloucháme Fixu jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Zmrzlé mlíko je největší mňaminka.
Na udon kolem 平和公園 a purikura v děsivém domě zábavy. Čekáme, až si jedna cizinka sundá všechny flower crowns, abychom mohly taky nějakou použít. It’s supposed to make you look pretty, but instead it makes you look like monsters.
Nakonec salty lichi alkohol u řeky s výhledem na 原爆ドーム. Čiré štěstí, na které budeme vzpomínat, až nám bude padesát. Vstřebáváme absurdity.
Pozdě v noci zpátky na pokoj. Jedné ze spolubydlících se tak moc líbí, že umím něco říct japonsky, že mi přísahá, že se kvůli mně naučí anglicky. Dává mi náušnice, které koupila v Hirošimě, aby podpořila oblast zničenou povodněmi a klade mi na srdce, abych na ni nezapomněla.

Seňor na cestách I

Zlín -> Praha -> Miláno -> Tokio -> Hirošima -> Kjóto -> Osaka -> Soul -> Miláno -> Praha -> Koncert Die Antwoord -> Zlín -> Chorvatsko -> Zlín
What a crazy, beautiful and magical journey.
Tolik zážitků, že je nikdy nemám šanci sepsat.

Japonsko bylo plné svobody, dálek, plnění snů a reunionů se starými přáteli.
Chorvatsko bylo plné svobody, alkoholu, moře, slunce a bondingu s novými přáteli.

LMka mě utěšujou před letem tak, že mi radí, jak na palubě lépe uškrtit člověka (látka je pevnější, když se namočí do vody.) Záchvaty smíchu nad seznamem předmětů, které není povoleno brát do letadla.
Před spaním si všichni na uklidnění pouštíme Byl jednou jeden život.
Ještě za tmy na letiště. Paní za přepážkou se mi směje, že tam těch letů mám nějak moc. Nakonec si krosnu beru jako příruční zavazadlo. Na tři týdny v Japonsku si nevezu víc než pět kilo.
Ani se nenaděju a jsem v Itálii. Na milánském letišti jsem dohromady strávila tolik času, že ho začínám pod povrchem nenávidět a ráda bych se mu během budoucího cestování vyhnula.
Obdivuju letušky a stevardy, kteří mluví italsky, anglicky a japonsky.
Kvůli únavě mě The greatest showman zasáhl ještě silněji, takže jsem si pobrečela někde nad Ulánbátarem.
Slečna, která vedle mě seděla se z nějakého důvodu přesunula, takže jsem měla všechny tři sedadla jen pro sebe, a navíc jsem seděla u okýnka. Nové zjištění: nedokážu v letadle najít ucházející polohu ke spánku. Good to know.
Máme zpoždění. Někdy ve čtyři v noci našeho a v deset ráno místního času přistáváme v Tokiu. Je mi mlžně a dostávám první facku teplotou a vlhkostí vzduchu. U letištních kontrol první milí japonští stařečkové. Pod časovým tlakem vybíhám ven a snažím se zorientovat. 漢字 everywhere. Všude pobíhám, ptám se a staff mě směruje na správný vlak. Snažím se udržet vzhůru a říkám si: „Jsi v Japonsku, koukej, rýžová políčka!“ Druhé tokijské letiště a další zmatené pobíhání. Mladá Japonka u check-inu se mi hluboce klaní.
Almost there, víc než 24 hodin vzhůru. Boarding má organizovaný systém a za deset minut je hotovo. Poslední letadlo a Hirošima. Protože jsem všechny přistávací formality zvládla už v Tokiu, jsem venku asi za dvě minuty, takže V. nestihla ani vytáhnout uvítací cedulku. Reunion po roce.
Na letišti je akvárko s maličkýma koi.
Venku další facky vedra, how is this hell even possible. Dostávám vějíř s borůvkama, bez kterého se léto nedá přežít.
V autobuse jsme neslušní cizinci, protože si nahlas povídáme, smějeme se, a ještě k tomu jíme, ale v tu chvíli je nám to jedno.
V. si plete jeřáby s jestřáby.
Jsem unešená první maličkou svatyní hned u guesthousu. Vůbec nic nepůsobí reálně.
V parku mají obrázek tanukiho v zástěře, smetáček a lopatku, kdyby se někomu chtělo uklízet při procházkách.
Ubytovávají mě kluci s roztomilým japonským přízvukem v angličtině. Pak ještě na ihouse. Potkávám první kamarády V. z univerzity, ale nejsem schopná mluvit japonsky, ani žádným jiným jazykem. Real food a kafe po dvou dnech.
Na balkóně, kde jsou popelnice na všechen možný tříděný odpad, je krásný výhled na řeku a na havrany.
I. mě spolu s V. večer doprovází na guesthouse. Vedro nikdy nemizí. Probíráme velké a malé hady.
Na pokoji potkávám spolubydlící, které jsou nadšené z mojí japonštiny. Dostávám hirošimské mňamky lemon cake a 紅葉饅頭.
Do postele jako mrtvola.