Seňor na cestách III

Ráno dospávám nedospánky a vyrážím do konbini pro snídaňo/oběd お握り 🍙 a ラーメン v kelímku.
S V. na dálku pláčem nad zrušeným 花火大会, kvůli kterému jsem si původně koupila letenku.
Vyrážím na obhlídku Hirošimského hradu. Po cestě tam zase umírání na sluníčku a pocit, že se během té dvacetiminutové cesty rozpustíš na asfalt.
V parčíku stromy, které přežily atomový výbuch.
Před hradem se předvádí párek kluků převlečených za samuraje a nindži.
Ještě před začátkem expozice jsem chtěla doplnit tekutiny, ale zastavil mně uniformovaný hlídač, že se to vevnitř nesmí.
Lezu až nahoru na výhled, i když na hradě není klimatizace, jenom obří větráky, které se snaží horký vzduch alespoň rozhýbat.
Nevědomky si prohlížím pána, který se nechává chladit pod vyhrnutým tričkem. Vykládá si to jakože ho chci vystřídat a posunky mě zve k sobě. Se smíchem odmítám.
V Japonsku je přísně organizované všechno včetně směrů prohlídky. Nahoru vpravo a dolů vlevo včetně bambilionu šipeček.
Za mě japonské hrady stojí hlavně za prohlížení zvenčí a za výhled z nejvyššího patra.
Potom opodál potkávám svoji první větší svatyni, kde mají お守り proti démonům. Kupuju si i věštbu, protože je mají výjimečně i v angličtině.
Sedím na lavičce, odpočívám a mává na mě nějaký japonský strejda. Když mu říkám, že jsem z Česka, odpovídá „hezký“ a radí mi, abych se šla zchladit do galerie, než se venku usmažím.
Cestou zpátky si prvně všímám jak obří jsou cikády a od té doby mě místa s jejich řevem děsí ještě víc.
Fascinuje mě skupinka dětí, která ve vedru probíhá rychlým klusem kolem mě.
Směju se na paní, která venčí šibu.

Pak s V. do supermarketu a Dona Qui nakoupit jídlo, alkoholy a ohňostroje. Krásná mimorealita zmatků a překonávání jazykové bariéry všemi možnými prostředky. Mám no shame.
Nestíhám vstřebávat japonský supermarket. Matcha zmrzlina!!!
Nakonec nás jde k řece 11. 2xV., jeden bezprizorní Němec, Taiwanec, 2 Korejky, T., I-čan a koťátko M.
Krásy ve tmě v poli před řekou. Prskavky a ohňostroje pokračují donekonečna.
A potom přišla policie. My s V. jako správné Češky utíkáme. Japonci klidně čekají, až k nim policista dojde.

Přesouváme se do zavírající hospody. Servírka nám říká, že za chvíli končí a na přímou otázku za kolik minut s japonskou tváří mlží. Všichni cizinci si přečtou vzduch a začnou se zvedat. Jediný Japonec říká, že je všechno v pořádku a dál se soustředí na skládání ptáčků z mokrých ručníků.
S V. mu potom dáváme bídu, že je KY.

V druhé hospodě číšníci s největším entusiasmem a nadšením do práce. Atmosféra jako ve fotbalovém týmu. Všecky otázky na nás se smíchem křičí.
K pivu jsme dostali zelí jak praví legenda. Ujišťuju se, jestli je to to slavné zelí.
Když na stůl dorazí 枝豆, bez přemýšlení si strčím do pusy celý lusk a sežeru ho, místo toho, abych si vyloupla jen plody, jak se to dělá normálně.
Šikovně jsme si sedli a konverzace funguje.
Nikoho v hospodě nepřekvapuje, že mluvím korejsky. Japonština se bere jako samozřejmost.
Skládáme všechny jazyky a je zábavička.
T. pokračuje ve skládání postaviček z ručníků. Konečně se mu povedla kachna a taky Totoro.
Telepatie s úhoři.
Na dotazníky píšeme adresy všech zemí.
Kolem druhé se vracíme domů a neuváženě ještě s V. slízáme dolů na další alkoholy.