"I actually need to sleep for five days straight."

Studenti mě dneska zvou na pivo. To určitě v pondělí. Prý pondělí je malý pátek. A že prý kdyžtak aspoň zítra na kafe místo obědové pauzy.

L o klempířovi: Já mám z něho dobrou radost. / Jsme večerní unavení magoři.

Studentovi spadlo při prezentování moje elektronické ukazovátko do přednášejícího pultu takovým způsobem, že to budou muset rozšroubovat ajťáci.

Dneska byli studenti hrozně ukecaní a už to přesně znám, jak mě neposlouchají a pak neví, co mají dělat. Povídám: Alice, vy nevíte, co máte dělat, že? Protože tam Kryštof do vás pořád něco hustí.

Alice: No, je to tak.

Povídám: Dneska je to zase nějaké kritické.

Studentka: Tak půjdeme domů?

Já: ne, budete tady schválně trpět. To určitě, když zlobite. Kdybyste byli hodní, tak mužem jit domů dřív.

A potom se všichni smáli svému utrpení. //

Dopuju se tinkturou z lichořeřišnice a vyháním z těla démony ve stylu village witch, kterou jsem. Taky piju různé bylinkové čaje a pevně věřím, že to vyřeší všechny moje problémy. //

Po páteční poradě v práci jsem se konečně dozvěděla, co budu učit v letním semestru. Zůstane mi 7 skupin na FaMe, takže by mi více méně mělo zůstat hodně mých studentů plus jedna malá skupinka dálkařů, sociálně-zdravotnických pracovníků (je jich jenom 6), kteří jsou taky hrozně fajn. <3

True blessing je uvařit si k večeři špagety ze zeleniny, co zavařila máma a s kečupem, který dělala babička.

Dneska jsem dostala nějaké nevyžádané second-hand rady od L. psychiatra. Prohlubuju svoje witchy znalosti to drive away demons in my body.

Šílenosti se zase budou stupňovat s blížícím se koncem semestru, svátky (dárky a setkávání s širokou rodinou) a s pracema, které jsou naplánované na stavbě. Zase to ale nějak společně zvládneme. <3

Bavili jsme se o duolingu a jeden student říká: nechci to dělat kvůli TOHO streaku, tak jsem hned věděla, že je od nás a byl indeed z Ostravy.

O: a máme na tu poslednú hodinu aj napéct koláčiky? <3

Dnešní série malých nešťastných příhod:

Mrzne a já jsem ztratila čepici.

Dostala jsem krámy a zapomněla kalich, tak jsem musela o obědové pauze do dmka pro prášek a tampony. Pak jsem na uni šla na záchod spolknout prášek a dát si ten tampon a celý den jsem žila v domnění, že jsem to tak udělala. Až večer jsem po zhrození, že ten tampon nemůžu najít, přišla na to, že jsem to neudělala. Musela jsem i zkontrolovat, že je ta krabička fakt zavřená. #theendofthesemestergotmelike

Paní v menze se mi vždycky smějou když si dávám nějaké sladké jídlo na oběd nebo zákusek. Nechápu, co je na tom tak vtipného, jsem v práci od rána do večera a dopuju se cukrem. 🤷

Na knížku z knihovny jsem si vylila kafe

On the bright side, máme doma 'nový' gauč, který jsme zdědily po L. mámě. Je větší a pohodlnější než pohovka, která už v bytě byla. Teď se sem vlezeme na lenošení obě najednou. Zní to hrozně banálně, ale je to life improvement jak sviň.

Ředitelka i její asistentka mě ženou do práce už od 8 ‘podepsat dokument,’ tak pak aspoň v kabinetu doplňuju všechny memrisy. Je to bič, který jsem si na sebe upletla sama, ale nelituju, i když to pomůže třeba jen části studentů.

“oh hey sorry I’ve been distant lately…

I’ve been really busy having a brain that is bad”

Nejmíň měsíc staré zápisky dopsané v paralýze po špatných zprávách ze stavby v čase, který jsem mohla využít na opravování zápočtových testů, kdybych líp zvládala zpracovat stres.

Věty do korpusu:

Miluju, po japonštině si ruštinu bez jakékoliv předchozí znalosti prostě odvodíš.

Měla bys být nějaký válečný špión a spálit rusákům nějaké strategické mosty.

Prváci na začátku hodiny v pět odpoledne: “Vypadáte strašně unaveně, ale pojďme, to zvládneme, já jdu taky z práce.” <3 

Studentka mi řekla, že testy byly super, že by chtěla, aby takhle vypadaly všechny, že to hezky reflektovalo, co jsme spolu dělali a ukázalo se, kdo na hodinách dává pozor a kdo dělá úkoly. That’s honestly all I need.

Ok. Tak nejspíš to všechno stálo za to nedělní ráno na chalupě v Jestřebí na nezvyklém říjnovém sluníčku. Nejpomalejší dojezd a nevím a fakt přísahám, že největší sranda. 

Je to jenom utrpení, kterým se musíš prokousat, because your panic button is broken a pak máš pocit  že na tebe místo kamarádů čeká bunch of wild animal monsters a tvoje tělo a taky hlava si for no reason myslí, že si v life-threatening situation, ze které musíš buď utéct a nebo budeš za vteřinu bojovat o život. A je ti hrozně zle, ale když řekneš je-mi-zle tak to v sobě vůbec nemá šanci obsáhnout, jak se doopravdy cítíš, jak příšerné to je to live through this in this body. //

Cítila jsem, že je to správná volba na ten kvíz jít. Spoluhráči byli nejvíc fajn a V. říkal: s tebou na příště počítám <3 / Víno a panáky a skvělá nálada a přemlouvám všechny, ať si se mnou dají ještě skleničku. Domů s A. a upřímné rozhovory v autobuse a potom ještě po cestě domů, spousta objetí a pochopení a mám pocit, že konečně jsem po dlouhé době pro někoho dobrý kámoš. Bydlíme od sebe kousek a opravdu kdykoliv jenom na víno nebo klidně jenom na písek nebo cokoliv. A A. povídá, že co řekla mně si nikdy ještě takhle nezformulovala a že je tady pro mě, že jsme tady pro sebe. Nepravděpodobná staronová přátelství.

Nainstalovali nám okna. Půl roku to řešíš, vymýšlíš, objednáváš, schůzuješ kvůli tomu, stojí to statisíce a pak je to hotové za půl dne. S L. a L. jsme jeli pro vozík, provizorní dveře a taky nové panty, protože ty co koupil L. neseděly. Fakt nechápu, že někdo zvládne jen tak nainstalovat provizorní dveře. L. prostě naměřil latě, pomocí klínů z nich udělal rám, našrouboval panty, nasadil do nich dveře a pak ještě dodělal práh, aby tam netáhlo. Napůl ze srandy říkám, že L. je můj nejoblíbenější člověk ze všech našich rodičů. Přivezla jsem varnou konvici, která zůstala po někom u nás v kanclu. Moji rodiče pak dovezli stůl a židle do prozatimní kuchyně, aby si tam dělníci mohli uvařit kafe nebo čaj. Nábytek je z našeho současného bytu. Je takový prozorozpadlý, nějakou dobu byl u našich a doufáme, že ho náš domácí nebude chtít zpátky, až se budem stěhovat pryč, když mu tam necháme naši náhradu.

Taky jsou už zpoloviny vyzděné příčky a my se tak můžeme konečně projít našimi budoucími pokoji. //

Štěstí je pít pod dekou domácí čerstvě rozmražený mošt s kouskama ledové tříště a k tomu jíst chleba s máslem a zavařené kyselé zelí s řepou, kterou přivezla máma.

Safety is not the absence of threat. It is the presence of connection.

Měsíc staré zápisky se mi těžko čtou, ale musí tady být pro pravdivé bilance na konci roku, který se už blíží.

Trošku upřímností: jdu pálit démony do vany, koukám na svoji divokou šalvěj a rozmarýn a taky si je pouštím a brečím do bublinek:

On some days I don't miss my family / On some days I do / On some days I think I'd feel better if I tried harder / Most days I know that's not true / 

Taky koukám na svoje kapybary, jak je všecko láska. A fakt si říkám, let’s enjoy the suffering. Čtu Ocean Vuonga a říkám si, že třeba z těch svých fyzických a psychický bolestí jednou aspoň napíšu něco nádherného jako on.

V horké vaně koukám na svůj instagram až tři roky dozadu a čtu to jako deník. We’ve been through a lot. Teprv/už před rokem jsme byly přestěhované na novém bytě. A před rokem nebylo na pozemku ještě vůbec nic jenom pole. A teď je tam už skoro celý dům. A taky moc fotek s M & V a fakt ty naše šílené roadtripy. Vůbec nechápu, jak jsme to mohly ‘dát.’ A je mi to všechno hrozně líto, h o w I a m. 

V úterý jsem docela normálně spala, cítila jsem se fyzicky i psychicky líp a chtěla jsem hrozně jet. Protože jsem ale neměla nic sbaleno, běžela jsem o obědové pauze do dmka pro cestovní kartáček a deodorant. Chvilku před tím mi zrovna psala P. jestli nechci jít na kafe a pak jsem ji náhodou i potkala, tak jsem jí během nákupu musela vysvětlovat celou tuhle ságu. Nakonec jsem se ale přese všechno rozhodla nejet, protože jsem usoudila, že by to na mě bylo in the mids of everything moc. V autobuse jsem psala zprávu M. a brečela jsem po cestě domů, ale byla jsem smířená a spokojená s tímhle rozhodnutím, že je to tak správně.

I'm empty or filled with anxiety there's nothing in between.

Po cestě zpátky na fakultu jsme potkaly mého studenta, který na mě volal: "Pani profesorka, dajte si perničkové laté." <3 Pak jsme se ještě bavili o studentském životě teď a kdysi a o tom jak pracuje doma v pražírně a jak máme v Česku obecně lepší kafe.

L. mi dala ultimátum, že si budu moct pořizovat jen tolik knih, kolik se vejde do knihoven, naše největší hádka kolem domu zatím. Říkala jsem, že pokud mi bude zakazovat pořizovat si knihy, odstěhuju se i s nima někam jinam. Je to doslova jeden z důvodů, proč chci ten dům, abych měla kam dát svoje knihy! Nic jiného, co by pro mě mělo nějakou cenu nevlastním.

L. se pořád bojí, kam dáme knihovny, a přitom máme na knihy ještě celou pracovnu, která bude sloužit i jako pokoj pro hosty. Na to mi L. řekla, že tam přece knihy dávat nebudeme, protože by tam těm hostům hrozně vadily. Na to konto se ozvala P., že jí rozhodně bude vadit, když tam budou knihy typu Letuška. Já si přečtu jednu (1) oddechovou knížku a budu to mít od ní na talíři celý život!

Až si L. postaví saunu, tak si budu v době rezervovat ten stejný prostor v metrech krychlových na knihy.

V: To je dobře meta jak tady v té debatě o zavalení knížkami D. přichází s příkladem z literatury o zavalení knížkami.