Dům, ve kterém jsi vyrůstal

Tohleto má na svědomí tumblr a wtnv.
1) Fakt je, že texty v druhé osobě jsou hrozně creepy.
2) Nejinspirativnější personality test, co se writing ideas týče: https://uquiz.com/quiz/u208eO/what-tarot-card-are-you

konkrétně tahle část:

The house you grew up in was a rambling farmhouse, sprawled around a massive grounds, draughty and boarded up in odd spots. The door needed to be kicked to close and the chimney sputtered and the wind whistled right through it. The sounds of a family cooking and cleaning and playing the radio warmed it up throughout the day, but at night it was impossible to ignore the fact that no one lived near enough to hear you.

(also I hate proofreading and editing more than anything in the world. Once I finish writing something it’s DEAD to me and I don’t want to see it ever again in my life. This is the reason why I will never finish anything perfectly. It will be just drafts forever. Here’s one:)

Dům, ve kterém jsi vyrůstal

Dům, ve kterém jsi vyrůstal, byl starý, rozhrkaný venkovský barák s velkou zahradou, sadem a polem. Na různých místech kolem oken profukovalo. Do některých dveří se muselo kopnout, aby šly dovřít. V krbu prskal oheň a komínem se proháněla meluzína. Přes den atmosféru v domě zpříjemňovaly zvuky vaření, úklidu a hudby z rádia, ale v noci bylo nemožné ignorovat fakt, že nikdo nebydlel dost blízko na to, aby tě uslyšel, kdyby se ti něco stalo.
Ráno tě probudí kokrhání kohouta a sluneční paprsky, které rozhánějí stíny ve všech koutech pokoje. Ze všeho nejdřív opatrně zajedeš rukou pod polštář a nahmatáš něco tvrdého a hladkého. Když to vytáhneš na světlo, zjistíš, že Víla zuběnka opravdu vyměnila špičák, který ti včera vypadl z pusy za stříbřitou minci. Zasuneš ji zpátky pod polštář a necháš ji tam bezpečně ukrytou.
Vyklouzneš z postele a přejdeš přes pokoj zkontrolovat klidně oddechující brášky v postýlkách. V pyžamu se loudáš do koupelny. Ve snaze vyhnout se studeným kachličkám přeskočíš až na kobereček před umyvadlem. Zrcadla tě vždycky děsila, protože jsi nikdy nedokázal s naprostou určitostí vyloučit, že v nich neuvidíš něco, co za tebou ve skutečnosti není. Z toho důvodu si při čištění zubů raději prohlížíš květy na světlemodrých kachličkách vpravo nad pračkou. Když vyplivneš pěnu ze zubní pasty, sáhneš si do pusy, jestli se ti nekývá nějaký další zub, na kterém bys mohl vydělat. Všechny ale pevně drží na svém místě. Letmo se zahlédneš v zrcadle a rukou si prohrábneš přes noc slehlé vlasy.
“Vítku, vstáváš už?” volá máma z kuchyně.
“Nojo, už jdu. Co bude dobrého k snídani?” odpovídáš rozespale.
“Dělám vaječinu, tak se pojď najíst dokud je teplá.” Vidíš mámu u sporáku soustředěně míchat vajíčka. Scéna, kterou budeš mít do konce života spojenou se slovem “domov.” Máma si netrpělivě strká pramen vlasů za ucho: “No tak pojď honem,” pobízí tě.
Posadíš se za stůl a čekáš, až ti máma nandá na talíř.


Střih. S mámou každý vytahujete z postýlky jedno řvoucí dítě a tisknete si ho k hrudníku. Sedneš si pohodlně na zem a opřeš se o svoji postel. “Na, tu máš mlíčko, otevři pořádně pusu,” říkáš vlídně bráškovi a příkládáš mu láhev k jeho tvářičce červené od křiku. Máma sedí v houpacím křesle a postupuje stejně s druhým bráškou.
Chvilku nic neříkáme. Jdou slyšet jen zvuky dětí potahujících z lahví. Když jsou lahvičky prázdné, máma jemně pokládá dítě na koberec a povídá: “Zabav je prosím na chvilku, já mám spoustu práce.” Přikyvuješ a vytahuješ hračky z košíku u postýlek. Některé stavíš na zem a některé dáváš dětem rovnou do drobných ruček. Jsou tam barevné dřevěné kostky, které padají na zem s dutým žuchnutím. Když jsi byl malý, tenhle zvuk kostek o podlahu ti vždycky připadal uklidňující. Lovíš plyšáky jednoho po druhém. Jsou už trochu opelichaní, protože sis s nimi kdysi hrál ty a před tebou ještě další děti.
Stačilo se jenom chvilku zamyslet a zelený míček ti nešikovně vypadl z ruky a několikrát se odrazil od podlahy. Ignoruješ skutečnost, že se zakutálel pod postel. Nebudeš ho vytahovat, i když je teď den a pokoj je zalitý sluncem. Nenecháš se uchlácholit zdánlivým pocitem bezpečí.
Jeden z brášků si míčku ale všiml a teď je jen otázka času, než si toho všimne i ten druhý. Natahuje ručky směrem, kterým se míček odkutálel a se smíchem se za ním vydává. “Tam ne!” zhrozíš se. Honem zvedáš plastové chrastítko a máváš jím dítěti před obličejem: “Koukej co mám! Tohle je na hraní mnohem lepší.” Rukou za zády mezitím nenápadně stáhneš peřinu tak, aby pod postel nebylo vidět.


Střih. Obloha už pomalu rudne. Slunce už brzy zapadne a celou zahradu spolkne tma. Opatrně našlapuješ a zaháníš slepice na noc do kurníku, aby je neodnesla liška nebo kuna. Potom ještě přivřeš dvířka u kačen, které se jdou samy poslušně schovat, když se začne stmívat. Vzpomeneš si, že máma říkala, abys taky zavřel skleník, aby se do něj ráno nedostaly přízemní mrazíky. Stíny se pomalu usazují v trsech trávy a okvětní lístky se k sobě vzájemně přibližují jako když schováš prsty do dlaně. Tobě mezitím v břiše roste neklid.
Přejdeš zšeřelou zahradu až k seníku, kde spává kočka s koťaty. Podrbeš jedno z nich za uchem, dokud nezačne spokojeně vrnět. Vylezeš kousek po žebříku a natáhneš se pro proutěný koš. Ostražitě se suneš dolů v jedné ruce šprušle žebříku a druhou objímáš koš. Nacpáváš koš senem, tak abys neodehnal kočky a myslíš na to, že si musíš pospíšit, abys to stihl dřív než bude úplná tma.
Na nebi už se rozsvítila hrstka hvězd. Ještě jednou pohladíš kotě a poklusem se vydáš ke králíkárně. Otvíráš jeden kotec po druhém a ukládáš do žlábků seno. Jen co vytáhneš ruku, králící už z něj vytahují stébélka. Nakonec pečlivě zkontroluješ, jestli jsou všechna dvířka zajištěná.
Ještě vrátíš košík a máš pro dnešek hotovo. Stromy v zahradě už tonou v temnotě. Vlastně rozeznáváš už jen jejich obrysy pohupující se v lehkém vánku jako podmořské rostliny v příboji. Už už se chceš vrátit dovnitř, když v tom se pod jedním z kamenů něco zatřpytí. Košík položíš na zem. Srdce ti sice buší v krku, ale zvědavost ti nedovolí se za zdrojem třpytu nevypravit. Světlo ze seníku tak daleko do zahrady nedosáhne. Musíš vkročit do nicoty. Rychle střídáš nohy. Jenom se mrkneš a hned se zase vrátíš domů. Nic se ti nestane. Nic se ti přece nemůže stát. O nic nejde.
Nervozně se rozhlížíš kolem sebe. Každé zašustění v korunách stromů tě znepokojí. Snažíš se zklidnit dech a neohlížet přes rameno. Záře je sice nepatrná, ale když víš, kde hledat, už ji nelze přehlédnout. Už jsi skoro u něj. Seník teď z dálky vypadá mnohem menší, vchodové dveře v domě za ním už kvůli tmě nerozeznáš. Teď už jsi ale zašel příliš daleko na to, aby ses vrátil zpátky bez odhalení zdroje světla.
Dole u země je v kůře stromu díra, ze které třpyt vychází. Sebereš veškerou odvahu, kterou v sobě máš, a zvolna do ní strčíš ruku. Nahmatáš hromádku tvrdých a hladkých objektů podobně jako dnes ráno. Tvar je ale jiný. Asi už tušíš o co jde, ale přece jen to se zatajeným dechem vytáhneš ven. Když si ruku přistrčíš až před obličej, zjistíš, že se ti na dlani opravdu kutálí tvůj vlastní mléčný zub.