Očividně mám teď místo snů vize a zdá se mi o tom, co dělají blízcí, i když mi o tom neříkali. Možná je to tím, že čtu Kerouaca.
Jack Kerouac byl jeden z nejkrásnějších lidí, ‘kteří kdy chodili po týhle planetě,’ tbh. Takhle to myslím někdo napsal. Vždycky jsem si myslela, že jsem vnitřně Allen, ale možná jsem nakonec fakt Jack. Možná mám kousek z nich obou.
V. se zase zdá o tom, že jsme spolu na pirátské lodi a já neohroženě mluvím španělsky, i když znám jen pár slovíček z duolinga.
V poslechovém cvičení měli studenti určit, ve kterých dvou afrických zemích se příběh odehrává.
Jeden student se nás snažil přesvědčit, že je to Rulanda a Uganda.
Věta do korpusu:
“Učíme se u Seňora ve Zlíně a S. říká, že je hlimážď.”
Sestra s R. teď pěstujou živé lístečky, které občas předstírají, že jsou normální listí. Když k nim přiblížíte prst, natahujou k němu ručky/packy - you choose.
Během zkouškového a celého šíleného ledna jsem cítila, že síla, která mě žene kupředu je pořád zběsilejší. Teď už jenom hrozně potřebuju, aby už bylo po tom nekonečném zkouškovém. Nemilé je, že hned za týden od jeho konce začíná nový semestr, takže i když zvládneš všechny zkoušky napoprvé, nemáš žádné volno. Včera před spaním jsem si říkala, že tohle tempo rozhodně není dlouhodobě udržitelné.
Pomalu už v sobě přemýšlím nad ročníkovou prací a chystám se napsat paní docentce. Pořád mám ohledně školy takovou “let’s do this” a “nemáš co ztratit” náladu. Absurdní je, že jestli se všechno povede, budu mít už na konci letního semestru hotové skoro všechny áčkové předměty.
Po posledních zkouškách level vyčerpanosti = musím si jít lehnout v 7 večer a spím jak zabitec až do rána.
Při ústní zkoušce z praktik se nějak dostáváme k duolingu a norštině a najednou mluvím na zkoušejícícho norsky a povídám: “Tohle je teď můj život” a on hledá vhodný kontext pro tuhle větu. Absurdity.
M. se teď učí po italštině i portugalsky, protože na podzim odjíždí na Erasmus do Porta(?). Pro studenty japonštiny už není žádný další jazyk nezvládnutelná výzva (obzvlášť, když to jsou evropské jazyky).
Moc milý dýchánek s P., R. a sestrama. Nejdřív jsme chvilku pozorovali lístečky a potom se přesunuli do kuchyně za občerstvením, dárkama z Číny s vyměňování novinek. Jsem mile překvapená, jak P. hrozně dospěl (i když na ruce nosí smart watch-věc (?) na chytání pokémonů).
Nejhezčí blok s japonskými znaky, červenými mosty a Fudži (?) v pozadí, malá, hebká pandička v čínském pyžámku (?), mňaminky, přání k čínskému novému roku s drobnýma uvnitř a barevné náplasti s tvorečky a nápisy o kráse sakur.
Zajímalo by mě, jestli P. životní foreshadowing bylo, že bydlel blízko u Duhy.
Byly jsme zmatené, jak je japonština vysoce kontextuální jazyk, při tom v češtině průvodčí řekne: “Přistoupili prosím” a znamená to, že jí máte dát lístek.
Všichni se teď nějak ztrácí v životě víc než já. That’s new.
Žádné komentáře:
Okomentovat