Nevím, proč se mi v životě hromadí lidi se sebedestruktivními sklony, kteří se toulají po světě s pudem sebezáchovy sníženým na minimum, až mám chuť najít je a odnést je v zubech do bezpečí.
P. je v tomhle zatím největší extrém. Navíc má vysoké nároky na dávky adrenalinu.
Alespoň M. se zdá být mírně příčetný a rozhodl se pořídit si něco jako alarm do kapsy, který přivolá pomoc (když bude mít signál), v případě, že by se mu něco stalo, což bude v kalifornských horách lepší než drátem do oka.
Kladu mu na srdce, aby na sebe v Jordánsku dávali pozor a pokud možno se drželi pospolu.
M. poslouchá a já čtu Into the wild a přemýšlíme, jak moc nám to připomíná P.
There was a lot of mess in me, but I cleaned it up and tonight I’m a proper 主婦, peču a chystám dobroty k vínu a čančám se na večer, až přijde L. z tréninku.
Teď už víc chápu, co to znamenalo, když jsi mi vložila do dlaní svoje hodinky, abych ti je pohlídala.
Volání divočiny a povídky z Aljašky
(pro mě možná trošku překvapivě) výborné!
Nechápu, kde přesně v tom všichni vidí Londonovu lásku k divočině? Popisuje, jak je všecko surové, syrové a nehostinné a každou chvíli tam někdo umrzne, je v nebezpečí, že ho sežere nějaká šelma nebo se mu dějí jiné brutální nepříjemnosti. A myslím to ironicky jenom napůl.
No já nevím, jakým způsobem to četl Alexandr Supertramp, ale mě by to k sólo výletu na Aljašku rozhodně nenavnadilo.
Přijde mi vtipné, jak si Vesmír s lidma skvěle pohrál. Zlatá horečka na Aljašce a pak už stačí jenom sledovat kolik lidí umře kvůli vlastní chamtivosti nebo blbosti.
Kdy už se lidi poučí a přestanou lízt do hor sami? (Případně se taky sami vydávat na procházky do lesa, když je mínus bambilion stupňů a na nose se začnou dělat po třech krocích rampouchy.)
"Ale ze všeho nejraději běhal ponurým soumračným šerem letních půlnocí, naslouchal tlumeným a ospalým hlasům lesa, četl znamení a zvuky, jako člověk čte knihu, a pátral po onom tajemném a neznámém, po tom, co volalo - volalo ho, ať bděl nebo spal, neustále volalo, aby přišel."
"Mráz vesmírného prostoru doléhal na nechráněný vrchol planety a člověk, který se octl na nechráněném vrcholu, musil nést plnou sílu dolehnuvšího nárazu."
pondělí 17. září 2018
úterý 11. září 2018
Seňor na cestách II
Vyrážím z Yokogawa station sama za V. na univerzitu. Mám pocit, že musím během té patnáctiminutové chůze umřít na Slunce.
U řeky ječí cikády.
Na zastávce se vyhýbám obří vose, ale snažím se před Japonci dělat jako že nic a nepanikařit.
Chvilku bloudím a pak mě zachraňuje J先生. Když vysvětluju, že hledám kamarádku, ale nestanovily jsme si meeting point, rovnou se ptá, jestli moje kamarádka je V. Posílá mě do icafe, kde potkávám další lidi. Nakonec jsem svojí špatnou japonštinou požádala H., jestli by za mě nenapsala V. Díky autocorrectu jsem jí nakonec poslala tuto zašifrovanou zprávu:
„Najdi mě v i čase. V.“
S J先生 si pak ještě chvíli povídáme o učení cizích jazyků a o životě.
Každý náhodný Japonec, který přijde do kavárny a identifikuje mě jako Češku a kamarádku V. na mě nadšeně volá: „tučňák,“ protože právě tohle slovo se V. z nějakého důvodu rozhodla všechny naučit.
Učím se čínská slovíčka a největší zábavička nad rámenem z menzy se Z. z Nového Zélandu.
Warmness is leaking inside. 死ぬほど暑い。
Na Novém Zélandu jsou všichni zrzci a nemají duši.
Z. umí říct česky „ovečka“ a bude tak říkat svojí budoucí přítelkyni.
Všichni jsou nadšení z toho, že se s V. jmenujeme stejně.
Věty do korpusu:
Do you have the cabbage?
Male whales are bulls.
Pak si V. balí svůj rok života z koleje, pijeme u toho japonské pivo a posloucháme Fixu jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Zmrzlé mlíko je největší mňaminka.
Na udon kolem 平和公園 a purikura v děsivém domě zábavy. Čekáme, až si jedna cizinka sundá všechny flower crowns, abychom mohly taky nějakou použít. It’s supposed to make you look pretty, but instead it makes you look like monsters.
Nakonec salty lichi alkohol u řeky s výhledem na 原爆ドーム. Čiré štěstí, na které budeme vzpomínat, až nám bude padesát. Vstřebáváme absurdity.
Pozdě v noci zpátky na pokoj. Jedné ze spolubydlících se tak moc líbí, že umím něco říct japonsky, že mi přísahá, že se kvůli mně naučí anglicky. Dává mi náušnice, které koupila v Hirošimě, aby podpořila oblast zničenou povodněmi a klade mi na srdce, abych na ni nezapomněla.
U řeky ječí cikády.
Na zastávce se vyhýbám obří vose, ale snažím se před Japonci dělat jako že nic a nepanikařit.
Chvilku bloudím a pak mě zachraňuje J先生. Když vysvětluju, že hledám kamarádku, ale nestanovily jsme si meeting point, rovnou se ptá, jestli moje kamarádka je V. Posílá mě do icafe, kde potkávám další lidi. Nakonec jsem svojí špatnou japonštinou požádala H., jestli by za mě nenapsala V. Díky autocorrectu jsem jí nakonec poslala tuto zašifrovanou zprávu:
„Najdi mě v i čase. V.“
S J先生 si pak ještě chvíli povídáme o učení cizích jazyků a o životě.
Každý náhodný Japonec, který přijde do kavárny a identifikuje mě jako Češku a kamarádku V. na mě nadšeně volá: „tučňák,“ protože právě tohle slovo se V. z nějakého důvodu rozhodla všechny naučit.
Učím se čínská slovíčka a největší zábavička nad rámenem z menzy se Z. z Nového Zélandu.
Warmness is leaking inside. 死ぬほど暑い。
Na Novém Zélandu jsou všichni zrzci a nemají duši.
Z. umí říct česky „ovečka“ a bude tak říkat svojí budoucí přítelkyni.
Všichni jsou nadšení z toho, že se s V. jmenujeme stejně.
Věty do korpusu:
Do you have the cabbage?
Male whales are bulls.
Pak si V. balí svůj rok života z koleje, pijeme u toho japonské pivo a posloucháme Fixu jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Zmrzlé mlíko je největší mňaminka.
Na udon kolem 平和公園 a purikura v děsivém domě zábavy. Čekáme, až si jedna cizinka sundá všechny flower crowns, abychom mohly taky nějakou použít. It’s supposed to make you look pretty, but instead it makes you look like monsters.
Nakonec salty lichi alkohol u řeky s výhledem na 原爆ドーム. Čiré štěstí, na které budeme vzpomínat, až nám bude padesát. Vstřebáváme absurdity.
Pozdě v noci zpátky na pokoj. Jedné ze spolubydlících se tak moc líbí, že umím něco říct japonsky, že mi přísahá, že se kvůli mně naučí anglicky. Dává mi náušnice, které koupila v Hirošimě, aby podpořila oblast zničenou povodněmi a klade mi na srdce, abych na ni nezapomněla.
středa 5. září 2018
Seňor na cestách I
Zlín -> Praha -> Miláno -> Tokio -> Hirošima -> Kjóto -> Osaka -> Soul -> Miláno -> Praha -> Koncert Die Antwoord -> Zlín -> Chorvatsko -> Zlín
What a crazy, beautiful and magical journey.
Tolik zážitků, že je nikdy nemám šanci sepsat.
Japonsko bylo plné svobody, dálek, plnění snů a reunionů se starými přáteli.
Chorvatsko bylo plné svobody, alkoholu, moře, slunce a bondingu s novými přáteli.
LMka mě utěšujou před letem tak, že mi radí, jak na palubě lépe uškrtit člověka (látka je pevnější, když se namočí do vody.) Záchvaty smíchu nad seznamem předmětů, které není povoleno brát do letadla.
Před spaním si všichni na uklidnění pouštíme Byl jednou jeden život.
Ještě za tmy na letiště. Paní za přepážkou se mi směje, že tam těch letů mám nějak moc. Nakonec si krosnu beru jako příruční zavazadlo. Na tři týdny v Japonsku si nevezu víc než pět kilo.
Ani se nenaděju a jsem v Itálii. Na milánském letišti jsem dohromady strávila tolik času, že ho začínám pod povrchem nenávidět a ráda bych se mu během budoucího cestování vyhnula.
Obdivuju letušky a stevardy, kteří mluví italsky, anglicky a japonsky.
Kvůli únavě mě The greatest showman zasáhl ještě silněji, takže jsem si pobrečela někde nad Ulánbátarem.
Slečna, která vedle mě seděla se z nějakého důvodu přesunula, takže jsem měla všechny tři sedadla jen pro sebe, a navíc jsem seděla u okýnka. Nové zjištění: nedokážu v letadle najít ucházející polohu ke spánku. Good to know.
Máme zpoždění. Někdy ve čtyři v noci našeho a v deset ráno místního času přistáváme v Tokiu. Je mi mlžně a dostávám první facku teplotou a vlhkostí vzduchu. U letištních kontrol první milí japonští stařečkové. Pod časovým tlakem vybíhám ven a snažím se zorientovat. 漢字 everywhere. Všude pobíhám, ptám se a staff mě směruje na správný vlak. Snažím se udržet vzhůru a říkám si: „Jsi v Japonsku, koukej, rýžová políčka!“ Druhé tokijské letiště a další zmatené pobíhání. Mladá Japonka u check-inu se mi hluboce klaní.
Almost there, víc než 24 hodin vzhůru. Boarding má organizovaný systém a za deset minut je hotovo. Poslední letadlo a Hirošima. Protože jsem všechny přistávací formality zvládla už v Tokiu, jsem venku asi za dvě minuty, takže V. nestihla ani vytáhnout uvítací cedulku. Reunion po roce.
Na letišti je akvárko s maličkýma koi.
Venku další facky vedra, how is this hell even possible. Dostávám vějíř s borůvkama, bez kterého se léto nedá přežít.
V autobuse jsme neslušní cizinci, protože si nahlas povídáme, smějeme se, a ještě k tomu jíme, ale v tu chvíli je nám to jedno.
V. si plete jeřáby s jestřáby.
Jsem unešená první maličkou svatyní hned u guesthousu. Vůbec nic nepůsobí reálně.
V parku mají obrázek tanukiho v zástěře, smetáček a lopatku, kdyby se někomu chtělo uklízet při procházkách.
Ubytovávají mě kluci s roztomilým japonským přízvukem v angličtině. Pak ještě na ihouse. Potkávám první kamarády V. z univerzity, ale nejsem schopná mluvit japonsky, ani žádným jiným jazykem. Real food a kafe po dvou dnech.
Na balkóně, kde jsou popelnice na všechen možný tříděný odpad, je krásný výhled na řeku a na havrany.
I. mě spolu s V. večer doprovází na guesthouse. Vedro nikdy nemizí. Probíráme velké a malé hady.
Na pokoji potkávám spolubydlící, které jsou nadšené z mojí japonštiny. Dostávám hirošimské mňamky lemon cake a 紅葉饅頭.
Do postele jako mrtvola.
What a crazy, beautiful and magical journey.
Tolik zážitků, že je nikdy nemám šanci sepsat.
Japonsko bylo plné svobody, dálek, plnění snů a reunionů se starými přáteli.
Chorvatsko bylo plné svobody, alkoholu, moře, slunce a bondingu s novými přáteli.
LMka mě utěšujou před letem tak, že mi radí, jak na palubě lépe uškrtit člověka (látka je pevnější, když se namočí do vody.) Záchvaty smíchu nad seznamem předmětů, které není povoleno brát do letadla.
Před spaním si všichni na uklidnění pouštíme Byl jednou jeden život.
Ještě za tmy na letiště. Paní za přepážkou se mi směje, že tam těch letů mám nějak moc. Nakonec si krosnu beru jako příruční zavazadlo. Na tři týdny v Japonsku si nevezu víc než pět kilo.
Ani se nenaděju a jsem v Itálii. Na milánském letišti jsem dohromady strávila tolik času, že ho začínám pod povrchem nenávidět a ráda bych se mu během budoucího cestování vyhnula.
Obdivuju letušky a stevardy, kteří mluví italsky, anglicky a japonsky.
Kvůli únavě mě The greatest showman zasáhl ještě silněji, takže jsem si pobrečela někde nad Ulánbátarem.
Slečna, která vedle mě seděla se z nějakého důvodu přesunula, takže jsem měla všechny tři sedadla jen pro sebe, a navíc jsem seděla u okýnka. Nové zjištění: nedokážu v letadle najít ucházející polohu ke spánku. Good to know.
Máme zpoždění. Někdy ve čtyři v noci našeho a v deset ráno místního času přistáváme v Tokiu. Je mi mlžně a dostávám první facku teplotou a vlhkostí vzduchu. U letištních kontrol první milí japonští stařečkové. Pod časovým tlakem vybíhám ven a snažím se zorientovat. 漢字 everywhere. Všude pobíhám, ptám se a staff mě směruje na správný vlak. Snažím se udržet vzhůru a říkám si: „Jsi v Japonsku, koukej, rýžová políčka!“ Druhé tokijské letiště a další zmatené pobíhání. Mladá Japonka u check-inu se mi hluboce klaní.
Almost there, víc než 24 hodin vzhůru. Boarding má organizovaný systém a za deset minut je hotovo. Poslední letadlo a Hirošima. Protože jsem všechny přistávací formality zvládla už v Tokiu, jsem venku asi za dvě minuty, takže V. nestihla ani vytáhnout uvítací cedulku. Reunion po roce.
Na letišti je akvárko s maličkýma koi.
Venku další facky vedra, how is this hell even possible. Dostávám vějíř s borůvkama, bez kterého se léto nedá přežít.
V autobuse jsme neslušní cizinci, protože si nahlas povídáme, smějeme se, a ještě k tomu jíme, ale v tu chvíli je nám to jedno.
V. si plete jeřáby s jestřáby.
Jsem unešená první maličkou svatyní hned u guesthousu. Vůbec nic nepůsobí reálně.
V parku mají obrázek tanukiho v zástěře, smetáček a lopatku, kdyby se někomu chtělo uklízet při procházkách.
Ubytovávají mě kluci s roztomilým japonským přízvukem v angličtině. Pak ještě na ihouse. Potkávám první kamarády V. z univerzity, ale nejsem schopná mluvit japonsky, ani žádným jiným jazykem. Real food a kafe po dvou dnech.
Na balkóně, kde jsou popelnice na všechen možný tříděný odpad, je krásný výhled na řeku a na havrany.
I. mě spolu s V. večer doprovází na guesthouse. Vedro nikdy nemizí. Probíráme velké a malé hady.
Na pokoji potkávám spolubydlící, které jsou nadšené z mojí japonštiny. Dostávám hirošimské mňamky lemon cake a 紅葉饅頭.
Do postele jako mrtvola.
neděle 2. září 2018
Víc než měsíc staré zápisky
Jakože rozlučková hospoda s Trivia group. Řešíme v angličtině rozdíly mezi místy, kde se dá koupat v přírodě a slovy pro cvrčky, kobylky a sarančata.
Snažili jsme se být prozíraví a koupit už teď letenky do Londýna na říjen. Když jsme zjistili, že ta hrozně levná letenka není zpáteční, M prohlásila: They played us like a damn fiddle a potom jsme to vzdali.
Letní kino a další lesbian gathering. Rozlívám po stole pivo přímo před očima jedné studentky, která sedí u vedlejšího stolu. All the drama and tears included. My pouze jako přihlížející.
M. se snaží vysvětlit A. děj Hastrmana:
A: So…she was crazy…
M: No, she was a woman.
Probíráme otázku, na kterou všichni myslí už dlouho, ale nikdo se ji neopováží vyslovit nahlas. Jak spolu přežijete jako dvě holky? A. to hezky shrnuje: I want to choke myself to death when I have my period.
No chocolate factory for you. Byla L. největší výhrůžka.
S M. jsme na novém levlu přátelství. Poslala mi odkaz na hannigram fanfikci na ao3.
Už je to skoro rok od té doby, co jsou všichni daleko. Čím víc se blíží návrat, tím je mi smutněji, i když pořád víc a víc prohlubujeme pouta se zlínskými blízkými.
První záchvat smutku byl během movie night, když selhalo sledování Hamiltona.
Druhý srdcervoucí moment proběhl, když jsme nakonec odvolali setkání s M. což znamená, že se uvidíme až za další měsíc nebo vlastně bůhvíkdy.
Snažili jsme se být prozíraví a koupit už teď letenky do Londýna na říjen. Když jsme zjistili, že ta hrozně levná letenka není zpáteční, M prohlásila: They played us like a damn fiddle a potom jsme to vzdali.
Letní kino a další lesbian gathering. Rozlívám po stole pivo přímo před očima jedné studentky, která sedí u vedlejšího stolu. All the drama and tears included. My pouze jako přihlížející.
M. se snaží vysvětlit A. děj Hastrmana:
A: So…she was crazy…
M: No, she was a woman.
Probíráme otázku, na kterou všichni myslí už dlouho, ale nikdo se ji neopováží vyslovit nahlas. Jak spolu přežijete jako dvě holky? A. to hezky shrnuje: I want to choke myself to death when I have my period.
No chocolate factory for you. Byla L. největší výhrůžka.
S M. jsme na novém levlu přátelství. Poslala mi odkaz na hannigram fanfikci na ao3.
Už je to skoro rok od té doby, co jsou všichni daleko. Čím víc se blíží návrat, tím je mi smutněji, i když pořád víc a víc prohlubujeme pouta se zlínskými blízkými.
První záchvat smutku byl během movie night, když selhalo sledování Hamiltona.
Druhý srdcervoucí moment proběhl, když jsme nakonec odvolali setkání s M. což znamená, že se uvidíme až za další měsíc nebo vlastně bůhvíkdy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)