takže odmítám nosit cokoliv jiného než tenisky, i když sněží.
V pondělí jsem po večerních kurzech rychle zavřela a zakódovala školu a běžela jsem do Nového světa na cestovatelskou přednášku. Monika (I’MON da road) je původně ze Zlína a zároveň je to taky lesba, takže to byl částečně taky velký lesbian meeting. Zlínské lesby pořád tvoří drtivou většinu lidí, které tady znám.
Přednáška byla výborná se značnou dávkou syrové autentičnosti, zábavnosti a spoustou absurdit, které mám v životě nejradši. <3
Na konci roku by jí měla vyjít knížka a už teď se nemůžu dočkat, až si ji přečtu.
Velký lesbian meeting bude ještě na Zelený čtvrtek, so I’ll probably meet people I haven’t seen for a long time.
E. se spletla a místo toho, aby si objednala Poutníka, řekla si o Proutníka. Smála jsem se jak šílenec ještě další minutu.
Pořád se teď něco děje. Miluju mít diář nacpaný naplánovanými akcemi. #happytimes
One of my students brings me sweets, when he’s late. It was Kofila last time and Ginger candy today.
Následovala výborná improvizovaná hodina o našem potenciálním cestování po Skotsku.
Stalo se už asi třikrát od té doby, co jsi pryč, že jsem měla slabou chvilku a chtěla jsem ti napsat
Chtěla jsem ti napsat
okamžitě se vrať,
vrať se co nejdřív
a jak mi chybíš,
jak si chybím já
vedle tebe.
Někdy je mi tolik smutno,
až mám pocit, že bych byla schopná
najít tě kdekoliv na světě,
a přinést v zubech zpátky domů
jako to dělají kočičí matky s koťaty.
Potom to ale přejde a já si uvědomím, že už se musím snažit chovat víc jako dospělá, což znamená méně ukazovat emoce, because no one fucking really cares.
Je až děsivé, jak rychle se z D. stala víc vzpomínka než skutečný člověk. M. už se taky neozývá tak často jako dřív, takže bledne a bledne.
čtvrtek 29. března 2018
čtvrtek 22. března 2018
Our first Trivia night.
S A. se cítím jako bychom byly znova na střední. We know the same group of people, keep meeting actually at school, joke around and speak about daily things.
She waited for me in the teacher’s room and then we half walked half run to get to the pub on time.
Our team was called “Whatever” – me, L. and A.
Even though the first round seemed hopeless, we ended up in the third place and won some banana cake.
I was really proud of myself when I answered correctly a math question, but I’m embarrassed that we didn’t get right the English title of the first Lord of the Rings book.
For next time we need someone who is really good at history and art.
Our host was Amanda from the USA. She made a few mistakes, so sometimes the questions weren’t clear, and people wanted to argue with her. And few questions were also a little bit too American, and we didn’t even stand a chance.
E. and her new hair are back from Scotland for a while. We met there by chance, because she was a member of another team.
The café/chocolate place/pub, where the event took place is really cosy and the stuff is wonderful, so we’ll check some other events there in the future.
In the middle of the game we were in the middle (3rd place from 6 teams), so we got free chocolate as a special reward.
L: Ty ses včera zapomněla odlíčit?
V: Ne, to, co vidíš, jsou kruhy pod očima.
The meeting room was occupied, so we went to my student’s office. There were ancient armchairs similar like the ones my grandmother had and between them small table with open package of sweets. What a weird place to have a lesson.
Sobota: Velký jarní úklid + Welcome to Night vale
Během úterního kvízu nás E. přemluvila, abychom s nimi šly už potřetí za poslední půlrok na Muchu. Protože lístky skoro nic nestojí a holky jsou v Česku jen na skok, nakonec jsme souhlasily.
Byl z toho parádní večer. Myslím, že jít na Muchu nikdy nemůže dopadnout špatně. Její průpovídky, tanečky a k tomu pár pivek. Po koncertu jsme se tak zapovídaly, že jsme si nechaly ujet několik autobusů a naplánovaly jsme hypotetickou návštěvu do Skotska.
E. is so nice and funny. I like her. It’s a pity that she’s leaving again on Thursday.
She waited for me in the teacher’s room and then we half walked half run to get to the pub on time.
Our team was called “Whatever” – me, L. and A.
Even though the first round seemed hopeless, we ended up in the third place and won some banana cake.
I was really proud of myself when I answered correctly a math question, but I’m embarrassed that we didn’t get right the English title of the first Lord of the Rings book.
For next time we need someone who is really good at history and art.
Our host was Amanda from the USA. She made a few mistakes, so sometimes the questions weren’t clear, and people wanted to argue with her. And few questions were also a little bit too American, and we didn’t even stand a chance.
E. and her new hair are back from Scotland for a while. We met there by chance, because she was a member of another team.
The café/chocolate place/pub, where the event took place is really cosy and the stuff is wonderful, so we’ll check some other events there in the future.
In the middle of the game we were in the middle (3rd place from 6 teams), so we got free chocolate as a special reward.
L: Ty ses včera zapomněla odlíčit?
V: Ne, to, co vidíš, jsou kruhy pod očima.
The meeting room was occupied, so we went to my student’s office. There were ancient armchairs similar like the ones my grandmother had and between them small table with open package of sweets. What a weird place to have a lesson.
Sobota: Velký jarní úklid + Welcome to Night vale
Během úterního kvízu nás E. přemluvila, abychom s nimi šly už potřetí za poslední půlrok na Muchu. Protože lístky skoro nic nestojí a holky jsou v Česku jen na skok, nakonec jsme souhlasily.
Byl z toho parádní večer. Myslím, že jít na Muchu nikdy nemůže dopadnout špatně. Její průpovídky, tanečky a k tomu pár pivek. Po koncertu jsme se tak zapovídaly, že jsme si nechaly ujet několik autobusů a naplánovaly jsme hypotetickou návštěvu do Skotska.
E. is so nice and funny. I like her. It’s a pity that she’s leaving again on Thursday.
středa 21. března 2018
Zase jako kapitán na trajektu.
Sledovat, jak se pomaličku vzdalují břehy Francie s větrem ve vlasech.
L byla sea sick, takže jsem po zbytek cesty sama koukala dolů do vln a hřála si ruce o kelímek s kávou.
Británie je země obřích hrnků kávy. Možná proto jsem od Brita, který obsluhoval ve Starbucks na lodi, dostala na výběr jen dvě možnosti: small or medium. Jako medium jsem samozřejmě dostala asi půllitr.
L. říkala, že moře tady prý bývá neklidné, což jsem si dopředu neuměla moc představit, protože cestou do Dánska nebyly vlny cítit vůbec. Proto jsme taky byly tolik zmatené, když jsme vyšlapaly všechny schody až na open deck a před náma se najednou otevřel pohled na nekonečnou vodní hladinu. Ani jsme totiž nepoznaly, že už jsme dávno vypluly.
Na trajektu do Anglie nebylo prakticky možné jít rovně, protože vás vlny házely z jedné strany chodby na druhou. Můj žaludek to trochu překvapilo, ale celkově jsem si to spíš celé užívala.
Po letech, co jsem o nich slyšela poprvé, konečně vidím nádherné white cliffs of Dover.
Jen co jsme přijely do Anglie, začalo pršet. Of course. Hned, jak jsme se vypletly z přístaviště, potkal nás první anglický kruhový objezd. Pocit, jako by se celý svět najednou obrátil naruby.
Na cestě z Doveru už jsem cítila, že jsme moc daleko na to, aby nás dohonily jakékoliv starosti z domova. V rádiu hrálo No place I’d rather be.
Abychom se nezbláznily, hrajeme po cestě Dark stories a smějeme se smíchem šílenství a únavy z cest.
Zbytek cesty byl jen déšť a nekonečné kolony.
Před vchodem jsme ještě zmokly, protože klukům nefungoval zvonek.
Zvláštní pocit, být tady po půl roce podruhé, ale úplně jinou, mnohem delší a složitější cestou. You can really feel the distance when you’re driving.
Připadalo mi to celé neskutečně surrealistické. To, jak jsou země prostě nalepené vedle sebe, obehnané hranicemi a jen co překročíš čáru všechno je úplně jiné.
Měla jsem pocit jako kdybych doma vyskočila, zeměkoule se pode mnou pootočila, zatímco jsem byla ve vzduchu, a na zem jsem dopadla až v Anglii.
Trochu jsme se vzpamatovaly a nechaly kluky všecky svoje věci přemístit do auta.
Když se jeli s koblihama rozloučit do práce, vlezly jsme si s L. do horké vany, umyly se pánskými mýdly a šampóny jenom proto, abychom smyly špínu z cest a voněly jako borovice.
Program na večer byl pizza, cider a nové Jumanji, které bylo překvapivě ucházející.
Cítila jsem se na bytečku mnohem uvolněněji než v létě a smála jsem se ze všech nejvíc nahlas hloupým vtípkům.
Cestu zpátky jsme z velké části prospali, so I have almost nothing to write about.
Při čekání na trajekt jsme se skvěle bavili při poslechu hlášení v různých jazycích. Očividně všechny národnosti nemají nárok na veškeré informace.
Vlny byly snad ještě větší než předchozího dne. Další kýbl kafe a náhodné rozebírání historie a traumat z dětství. Obnovení děsu z pohádky s černou princeznou.
Nějak jsme se dostali i k Penny Dreadful, které s L. teď sledujeme. Neuváženě jsem se rozbásnila o tom, jak zbožňuju Evu Green a její hraní. (Doteď nejsem schopná vstřebat, co všecko bylo schopná v tom seriálu předvést. Už by nikdy nemusela hrát v ničem jiném a budu ji napořád považovat za jednu z nejlepších hereček.)
Mimo jiné jsem klukům (se kterýma se mimochodem neznáme nijak dlouho ani důvěrně), že první film, který jsem s ní viděla byl Womb. Protože jsem si nemohla vzpomenout, že se to do češtiny překládá jako Lůno a nebyla jsem si jistá, jestli by věděli, co je womb v angličtině, řekla jsem jim, že se to jmenuje Děloha a v jedné větě shrnula děj. Teprve zpětně mi došlo what have I done. Tohle asi není téma na nějakou light, casual conversation with people you barely know. What a fucking riduculous person I am.
Někde v Německu nás jenom několik sekund oddělilo od nehody. Seděla jsem vzadu uprostřed a nebyla ani připoutaná, protože jsem byla vmáčknutá mezi L. a krabice s počítačem a televizí. Trhnutím jsem se probudila z polospánku a viděla před sebou silnici utopenou v mlze a odbočku, kterou téměř míjíme. V. najednou strhnul volant doprava a pokusil se přeci jen odbočit. Byla jsem přesvědčená, že nemáme šanci minout patník před náma, že za několik vteřin narazíme a já pravděpodobně proletím předním sklem. Naprosto jsem to přijala, a navíc nebyl čas cokoliv udělat nebo říct. Nějakým záhadným kouzlem se nám ale podařilo přece jen vyhnout a z dálnice sjet bez úhony.
L byla sea sick, takže jsem po zbytek cesty sama koukala dolů do vln a hřála si ruce o kelímek s kávou.
Británie je země obřích hrnků kávy. Možná proto jsem od Brita, který obsluhoval ve Starbucks na lodi, dostala na výběr jen dvě možnosti: small or medium. Jako medium jsem samozřejmě dostala asi půllitr.
L. říkala, že moře tady prý bývá neklidné, což jsem si dopředu neuměla moc představit, protože cestou do Dánska nebyly vlny cítit vůbec. Proto jsme taky byly tolik zmatené, když jsme vyšlapaly všechny schody až na open deck a před náma se najednou otevřel pohled na nekonečnou vodní hladinu. Ani jsme totiž nepoznaly, že už jsme dávno vypluly.
Na trajektu do Anglie nebylo prakticky možné jít rovně, protože vás vlny házely z jedné strany chodby na druhou. Můj žaludek to trochu překvapilo, ale celkově jsem si to spíš celé užívala.
Po letech, co jsem o nich slyšela poprvé, konečně vidím nádherné white cliffs of Dover.
Jen co jsme přijely do Anglie, začalo pršet. Of course. Hned, jak jsme se vypletly z přístaviště, potkal nás první anglický kruhový objezd. Pocit, jako by se celý svět najednou obrátil naruby.
Na cestě z Doveru už jsem cítila, že jsme moc daleko na to, aby nás dohonily jakékoliv starosti z domova. V rádiu hrálo No place I’d rather be.
Abychom se nezbláznily, hrajeme po cestě Dark stories a smějeme se smíchem šílenství a únavy z cest.
Zbytek cesty byl jen déšť a nekonečné kolony.
Před vchodem jsme ještě zmokly, protože klukům nefungoval zvonek.
Zvláštní pocit, být tady po půl roce podruhé, ale úplně jinou, mnohem delší a složitější cestou. You can really feel the distance when you’re driving.
Připadalo mi to celé neskutečně surrealistické. To, jak jsou země prostě nalepené vedle sebe, obehnané hranicemi a jen co překročíš čáru všechno je úplně jiné.
Měla jsem pocit jako kdybych doma vyskočila, zeměkoule se pode mnou pootočila, zatímco jsem byla ve vzduchu, a na zem jsem dopadla až v Anglii.
Trochu jsme se vzpamatovaly a nechaly kluky všecky svoje věci přemístit do auta.
Když se jeli s koblihama rozloučit do práce, vlezly jsme si s L. do horké vany, umyly se pánskými mýdly a šampóny jenom proto, abychom smyly špínu z cest a voněly jako borovice.
Program na večer byl pizza, cider a nové Jumanji, které bylo překvapivě ucházející.
Cítila jsem se na bytečku mnohem uvolněněji než v létě a smála jsem se ze všech nejvíc nahlas hloupým vtípkům.
Cestu zpátky jsme z velké části prospali, so I have almost nothing to write about.
Při čekání na trajekt jsme se skvěle bavili při poslechu hlášení v různých jazycích. Očividně všechny národnosti nemají nárok na veškeré informace.
Vlny byly snad ještě větší než předchozího dne. Další kýbl kafe a náhodné rozebírání historie a traumat z dětství. Obnovení děsu z pohádky s černou princeznou.
Nějak jsme se dostali i k Penny Dreadful, které s L. teď sledujeme. Neuváženě jsem se rozbásnila o tom, jak zbožňuju Evu Green a její hraní. (Doteď nejsem schopná vstřebat, co všecko bylo schopná v tom seriálu předvést. Už by nikdy nemusela hrát v ničem jiném a budu ji napořád považovat za jednu z nejlepších hereček.)
Mimo jiné jsem klukům (se kterýma se mimochodem neznáme nijak dlouho ani důvěrně), že první film, který jsem s ní viděla byl Womb. Protože jsem si nemohla vzpomenout, že se to do češtiny překládá jako Lůno a nebyla jsem si jistá, jestli by věděli, co je womb v angličtině, řekla jsem jim, že se to jmenuje Děloha a v jedné větě shrnula děj. Teprve zpětně mi došlo what have I done. Tohle asi není téma na nějakou light, casual conversation with people you barely know. What a fucking riduculous person I am.
Někde v Německu nás jenom několik sekund oddělilo od nehody. Seděla jsem vzadu uprostřed a nebyla ani připoutaná, protože jsem byla vmáčknutá mezi L. a krabice s počítačem a televizí. Trhnutím jsem se probudila z polospánku a viděla před sebou silnici utopenou v mlze a odbočku, kterou téměř míjíme. V. najednou strhnul volant doprava a pokusil se přeci jen odbočit. Byla jsem přesvědčená, že nemáme šanci minout patník před náma, že za několik vteřin narazíme a já pravděpodobně proletím předním sklem. Naprosto jsem to přijala, a navíc nebyl čas cokoliv udělat nebo říct. Nějakým záhadným kouzlem se nám ale podařilo přece jen vyhnout a z dálnice sjet bez úhony.
neděle 18. března 2018
Zlín -> Bruggy -> England -> Zlín
S L. On the road, téměř 4 000 kilometrů / to už je skoro jako tolik, co ujeli Sal Paradise a Dean Moriarty z New Yorku do San Francisca. ( - drugs, + ferry, though). 🚙
Před touhle cestou jsme prodělaly upgrade vzhledem k výletu do Litvy. Lépe jsme si nastudovaly cestu, nezapomněly jsme nabíječku do auta ani jsem si doma nezapomněla kalhoty, navíc jsme pořídily falešnou kazetu, díky které se dají v autorádiu přehrávat písničky z mp3 nebo telefonu.
Ráno temnota přerušená akorát občasným štěknutím, které se ozve, když ve vysoké rychlosti přejedeš středovou čáru.
Lépe než do Pobaltí se cestovalo taky proto, že už se dřív rozednívalo a večer bylo déle světlo. Že se prodlužuje den nebo je déle světlo, s tím mí studenti vždy bojují při překladu do angličtiny. Problém je v tom, že překládají českou větu přímo -> do angličtiny. Zapomínají, že musí přemýšlet nad tím, co chtějí vyjádřit -> podívat se do systému anglického jazyka, jaké pro to má prostředky -> zvolit ty správné a větu přeložit.
V Česku jsme zažily suverénně nejpříšernější dálnice.
V rádiu nám hrál Passanger: /You only hit the road when you’re missing home/ and I really did miss home, but not the one in Zlín, not even home home. I missed home which means the people I love.
Po vší té době, co jsem byla zvyklá poslouchat britskou angličtinu, mě překvapilo americké sharp r, když jsme si pustily My chemical romance a já jsem zažívala návrať do doby, kdy jsem byla teenager, a zpívala všechny písničky slovo od slova zpaměti. //
Bruggy jsou jako mix Kodaně a Rigy. Taky tam všichni jezdí na kole, ale styl domečků je specifický. Když jsme přijeli kolem šesté večer, všichni v centru už vzorně vyskládali veškeré roztříděné smetí na ulici. Takže jsme se proplétali kolem hromádek s krabicemi plnými papírů a obřími pytli s plasty. Vůbec to ale nepůsobilo špinavě, ale naopak čistě a upraveně.
Oblast kolem školky byla označená cedulemi s fialovými chobotničkami, aby řidiči dávali pozor na děti.
Do města vede masivní kamenná brána s dvěma věžemi po stranách.
Kouzelné uličky kolem řeky, mosty a budovy utopené ve vodě.
V obřím parkovišti pro kola jsme potkali všechny členy Power rangers.
Hostels for travellers are the best. V Bruggách jsme bydleli na místě, které nese název Travellers’ shrine a je podle toho i zařízené. I fell in love immediately. Celý prostor baru + restaurace je zařízený ve stylu středověku. Dřevěné nahrubo pospojované stoly a židle. Nad barem visí obrovské hodiny a po stranách několik staře vyhlížejících lamp. Největší dojem na mě udělaly svícny stojící po stranách baru. Byly to dvě obrovské červené koule vosku, který se nahromadil postupem času přidáváním a zapalováním dalších a dalších svíček.
Belgické pralinky a pivo a pokojík v hostelu s výhledem na okolní červené stříšky.
Nejměkčí postel a žluté závěsy, které ve mně vyvolaly vzpomínku na paralelní vesmíry.
Před touhle cestou jsme prodělaly upgrade vzhledem k výletu do Litvy. Lépe jsme si nastudovaly cestu, nezapomněly jsme nabíječku do auta ani jsem si doma nezapomněla kalhoty, navíc jsme pořídily falešnou kazetu, díky které se dají v autorádiu přehrávat písničky z mp3 nebo telefonu.
Ráno temnota přerušená akorát občasným štěknutím, které se ozve, když ve vysoké rychlosti přejedeš středovou čáru.
Lépe než do Pobaltí se cestovalo taky proto, že už se dřív rozednívalo a večer bylo déle světlo. Že se prodlužuje den nebo je déle světlo, s tím mí studenti vždy bojují při překladu do angličtiny. Problém je v tom, že překládají českou větu přímo -> do angličtiny. Zapomínají, že musí přemýšlet nad tím, co chtějí vyjádřit -> podívat se do systému anglického jazyka, jaké pro to má prostředky -> zvolit ty správné a větu přeložit.
V Česku jsme zažily suverénně nejpříšernější dálnice.
V rádiu nám hrál Passanger: /You only hit the road when you’re missing home/ and I really did miss home, but not the one in Zlín, not even home home. I missed home which means the people I love.
Po vší té době, co jsem byla zvyklá poslouchat britskou angličtinu, mě překvapilo americké sharp r, když jsme si pustily My chemical romance a já jsem zažívala návrať do doby, kdy jsem byla teenager, a zpívala všechny písničky slovo od slova zpaměti. //
Bruggy jsou jako mix Kodaně a Rigy. Taky tam všichni jezdí na kole, ale styl domečků je specifický. Když jsme přijeli kolem šesté večer, všichni v centru už vzorně vyskládali veškeré roztříděné smetí na ulici. Takže jsme se proplétali kolem hromádek s krabicemi plnými papírů a obřími pytli s plasty. Vůbec to ale nepůsobilo špinavě, ale naopak čistě a upraveně.
Oblast kolem školky byla označená cedulemi s fialovými chobotničkami, aby řidiči dávali pozor na děti.
Do města vede masivní kamenná brána s dvěma věžemi po stranách.
Kouzelné uličky kolem řeky, mosty a budovy utopené ve vodě.
V obřím parkovišti pro kola jsme potkali všechny členy Power rangers.
Hostels for travellers are the best. V Bruggách jsme bydleli na místě, které nese název Travellers’ shrine a je podle toho i zařízené. I fell in love immediately. Celý prostor baru + restaurace je zařízený ve stylu středověku. Dřevěné nahrubo pospojované stoly a židle. Nad barem visí obrovské hodiny a po stranách několik staře vyhlížejících lamp. Největší dojem na mě udělaly svícny stojící po stranách baru. Byly to dvě obrovské červené koule vosku, který se nahromadil postupem času přidáváním a zapalováním dalších a dalších svíček.
Belgické pralinky a pivo a pokojík v hostelu s výhledem na okolní červené stříšky.
Nejměkčí postel a žluté závěsy, které ve mně vyvolaly vzpomínku na paralelní vesmíry.
čtvrtek 15. března 2018
Z hlubin
I didn’t have time to rest on Monday, got up at 5:30 went to bet at 10pm. The sleep wasn’t helpful at all. I almost fainted during my first morning lesson next day. This is how you can tell what is too much. Constant headache and too many coffees.
Tohle bylo před pár týdny, ale už mi to přijde jako věčnost. Teď už mám méně hodin. Skončil kurz korejštiny, což pro mě znamená spoustu volného času, který jsem věnovala přípravám, navíc.
Na konci března ještě skončí nějaké další, takže bude zase čas pustit se do něčeho nového. Budou čerství studenti a navrství se další zkušenosti.
Mám na jednom svém studentovi hrozně ráda jeho tatínkovství. Překládá svojí dceři, která je tuším ve druhé třídě, Monty Pythona. Konkrétně to byla písnička Always look on the bright side of life. He’s the proud father. He told me a beautiful story how they built a snowman together.
He met his wife during some English course somewhere, so now I can present this story to my future students. Study English! You may find the love of your life this way.
I love how we can talk together about the Tesla car, Japan, Korea, Olympic games, Canadian national anthem…everything really.
Their previous teacher was my friend who has actually climbed to the first base camp on the Mount Everest recently.
It’s a small world.
Tohle bylo před pár týdny, ale už mi to přijde jako věčnost. Teď už mám méně hodin. Skončil kurz korejštiny, což pro mě znamená spoustu volného času, který jsem věnovala přípravám, navíc.
Na konci března ještě skončí nějaké další, takže bude zase čas pustit se do něčeho nového. Budou čerství studenti a navrství se další zkušenosti.
Mám na jednom svém studentovi hrozně ráda jeho tatínkovství. Překládá svojí dceři, která je tuším ve druhé třídě, Monty Pythona. Konkrétně to byla písnička Always look on the bright side of life. He’s the proud father. He told me a beautiful story how they built a snowman together.
He met his wife during some English course somewhere, so now I can present this story to my future students. Study English! You may find the love of your life this way.
I love how we can talk together about the Tesla car, Japan, Korea, Olympic games, Canadian national anthem…everything really.
Their previous teacher was my friend who has actually climbed to the first base camp on the Mount Everest recently.
It’s a small world.
úterý 13. března 2018
Knižní zápisky
HP a relikvie smrti
Teď už mě rozbrečí skoro všechno – třeba Hagridovo setkání s Charliem.
Na začátku mě i při vší té děsivosti hrozně pobavilo Harryho: „Accio Hagrid.“
„Harry je naše největší naděje, věřte mu.“
Rozčílená Hermiona, jejíž hlas mohou slyšet jen netopýři.
Lenka <3
Když Lee Jordan cokoliv komentuje. <3
Hostinský od prasečí hlavy venčí svého kocoura.
Na Nevillovu babičku jsou Smrtijedi krátcí.
Badass McGonagall a její stádo stolů a badass Molly.
„Náš ředitel se odebral na krátkou dovolenou,“ odpověděla profesorka McGonagallová a ukázala na okenní sklo v němž zela díra velikosti Snapova těla.
Percy <3
Na konci přijde chvíle chytit vlak.
*
Life of Pi
I felt the night in me.
Come aboard if your destination is oblivion.
I felt I was beating a rainbow to death.
Miluju, že se tygr jmenuje Richard Parker a orangutan Orange Juice.
*
Kaziměsti
Nejdřív by se mělo chválit, takže body za fantazii, i když mi spoust věcí přišla spíš jako variace na prvky z dobře známých děl. Když jsem si po pár stránkách zvykla na styl, jakým je to psáno, docela mě to bavilo číst. Stejně mě na tom ale rozčilovala spousta věcí, nemůžu si pomoct.
Tak za prvé pravopisné chyby, i když to je nejspíš chyba korektora a ne autora.
Autor minimálně třikrát zmínil zbytečnost humanitních oborů, což je vzhledem k tomu, že má sám vystudovanou žurnu přinejmenším podivné.
Musela jsem protáčet oči při každém popisu ženského těla a vlastně i popisování pocitů hlavního hrdiny. Neřekla bych, že antické sochy žen se vyznačují zrovna obříma prsiskama a útlým pasem, ale nijak zvlášť se v tom nevyznám.
Opakování nejrůznějších klišé, ať už v podobě slovních spojení nebo celých vět.
Líbil se mi kluk na kárce tažené divočákem, though.
A pro města pohřbená pod vodní hladinou mám soft spot od sledování Les Revenants.
*
Poznámky z Hamleta:
scholar: i.e., an educated person, therefore one who knows what to say to a ghost.
Hamlet mluví jak pirát:
HAMLET
74 Ay, madam, it is common.
just looking down into the sea from a high cliff makes a person think about jumping.
quicksilver: mercury O.O
ještě víc pirátství:
MARCELLUS
115 Illo, ho, ho, my lord!
Teď už mě rozbrečí skoro všechno – třeba Hagridovo setkání s Charliem.
Na začátku mě i při vší té děsivosti hrozně pobavilo Harryho: „Accio Hagrid.“
„Harry je naše největší naděje, věřte mu.“
Rozčílená Hermiona, jejíž hlas mohou slyšet jen netopýři.
Lenka <3
Když Lee Jordan cokoliv komentuje. <3
Hostinský od prasečí hlavy venčí svého kocoura.
Na Nevillovu babičku jsou Smrtijedi krátcí.
Badass McGonagall a její stádo stolů a badass Molly.
„Náš ředitel se odebral na krátkou dovolenou,“ odpověděla profesorka McGonagallová a ukázala na okenní sklo v němž zela díra velikosti Snapova těla.
Percy <3
Na konci přijde chvíle chytit vlak.
*
Life of Pi
I felt the night in me.
Come aboard if your destination is oblivion.
I felt I was beating a rainbow to death.
Miluju, že se tygr jmenuje Richard Parker a orangutan Orange Juice.
*
Kaziměsti
Nejdřív by se mělo chválit, takže body za fantazii, i když mi spoust věcí přišla spíš jako variace na prvky z dobře známých děl. Když jsem si po pár stránkách zvykla na styl, jakým je to psáno, docela mě to bavilo číst. Stejně mě na tom ale rozčilovala spousta věcí, nemůžu si pomoct.
Tak za prvé pravopisné chyby, i když to je nejspíš chyba korektora a ne autora.
Autor minimálně třikrát zmínil zbytečnost humanitních oborů, což je vzhledem k tomu, že má sám vystudovanou žurnu přinejmenším podivné.
Musela jsem protáčet oči při každém popisu ženského těla a vlastně i popisování pocitů hlavního hrdiny. Neřekla bych, že antické sochy žen se vyznačují zrovna obříma prsiskama a útlým pasem, ale nijak zvlášť se v tom nevyznám.
Opakování nejrůznějších klišé, ať už v podobě slovních spojení nebo celých vět.
Líbil se mi kluk na kárce tažené divočákem, though.
A pro města pohřbená pod vodní hladinou mám soft spot od sledování Les Revenants.
*
Poznámky z Hamleta:
scholar: i.e., an educated person, therefore one who knows what to say to a ghost.
Hamlet mluví jak pirát:
HAMLET
74 Ay, madam, it is common.
just looking down into the sea from a high cliff makes a person think about jumping.
quicksilver: mercury O.O
ještě víc pirátství:
MARCELLUS
115 Illo, ho, ho, my lord!
středa 7. března 2018
Dvě věci
mě inspirovaly k pokusu napsat něco for real.
První bylo čtení knížky Kaziměsti od autora, který vystudoval žurnu v Olomouci. Jeho styl psaní mě rozčiloval takovým způsobem, že jsem si řekla: „Proboha, jak těžké je napsat knihu, která není otravná a plná otřepaných frází, které byly použité už milionkrát?“
Druhá byla sledování Girls, ve které hlavní hrdinka píše svoje memoáry ve 24 letech, což je tak absurdní, že už se můžu klidně pokusit něco napsat sama.
Protože jsem už za studií prohlašovala, že jednou napíšu knížku o našem spolubydlení na bytě, téma bylo docela předem jasné.
Otevřela jsem si wordový dokument a nazvala jsem ho „I should finally write something down“ a nahrubo rozvrhla strukturu a některé kapitoly.
We will see. Všechno, co jsem napsala, je zatím tak z poloviny pravdivé. Taky jsem zjistila, že mi vůbec nejde psát dialogy.
Sestry mě hrozně podporujou a říkají: „Piš, protože to jsi ty.“
Všechno to myslím tak napůl vážně a nemám moc žádný konkrétní plán.
Když mám dobrý den, docela mi to i jde a jsem schopná napsat kus za krátký čas.
Nemám kvůli tomu ale prostor na svoje normální deníkové zápisky.
Zároveň ale odjíždíme na výlet a už zítra budu zase On the road (can’t wait), takže bych mohla napsat něco málo alespoň o tom.
První bylo čtení knížky Kaziměsti od autora, který vystudoval žurnu v Olomouci. Jeho styl psaní mě rozčiloval takovým způsobem, že jsem si řekla: „Proboha, jak těžké je napsat knihu, která není otravná a plná otřepaných frází, které byly použité už milionkrát?“
Druhá byla sledování Girls, ve které hlavní hrdinka píše svoje memoáry ve 24 letech, což je tak absurdní, že už se můžu klidně pokusit něco napsat sama.
Protože jsem už za studií prohlašovala, že jednou napíšu knížku o našem spolubydlení na bytě, téma bylo docela předem jasné.
Otevřela jsem si wordový dokument a nazvala jsem ho „I should finally write something down“ a nahrubo rozvrhla strukturu a některé kapitoly.
We will see. Všechno, co jsem napsala, je zatím tak z poloviny pravdivé. Taky jsem zjistila, že mi vůbec nejde psát dialogy.
Sestry mě hrozně podporujou a říkají: „Piš, protože to jsi ty.“
Všechno to myslím tak napůl vážně a nemám moc žádný konkrétní plán.
Když mám dobrý den, docela mi to i jde a jsem schopná napsat kus za krátký čas.
Nemám kvůli tomu ale prostor na svoje normální deníkové zápisky.
Zároveň ale odjíždíme na výlet a už zítra budu zase On the road (can’t wait), takže bych mohla napsat něco málo alespoň o tom.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)