AFO 59

Mem nadhodila, že už dlouho nebyly žádné zápisky a že by mohly nějaké přibýt třeba o AFu, tak tedy píšu. 

Afo má letos krásný pastelový vizuál - růžová a žlutá jsou teď moje barvy. Na tašce world on fire, švábi a Wish you were here. Samolepky s t-rexem (?) Enjoy the ride a more švábi. Taky triko z loňska - In science we trust (I think it says on the back). V. se ptá zmatených holek u merche: Jaký je příběh těch švábů? No one knows.

It is beautiful and I’m a fucking coward, that’s what I am. 

Středa / rektorský den sportu

Od vlaku rovnou do divadelního sálu. Mám růžové tenisky a skoro hořčicový svetr, říkám, že to jsou teď moje barvy. 

Space trash / Smetí bez tíže - Afo ti vždycky dá one more thing to worry about. Za všechno můžou bambilionáři, které jsme měli sníst už dávno. Již brzy nám nebe spadne na hlavu. Někdo ovládá laser na Tenerife, kterým mění trajektorii smetí ve vesmíru. How cool job is that?

Potom už s V. a Š.na přednášku o houbách od sběru po mykologii. To, že je ve slovenštině jí pro mě přidává padesát procent atraktivity. Týpeček je dost šílený, povídá: kdyby houby nerozkládaly lesní smetí, tak bychom se všichni za chvíli utopili v listech a bordeli. Na svoji houbo-akcičku má plakátek, na kterém se lidi drží za ruce a tnacujou spolu kolem obří houby. Sejdou se v Bratislave a jdou v noci hledat bioluminiscenční houby.

Pak zklamáníčko Příroda: Všechna práva vyhrazena s úvodem od nabubřelého ornitologa.

Kolik stojí pravěk / Jurassic Cash - Š. se ptá dalších nebohých uvaděček, jestli jdeme správně na dražbu dinosauřích kostí. Opět za všechno můžou bambilionáři. Je mi z nějakého důvodu strašně líto triceratopse, jehož kostra je před dražbou vystavená v nějakém fancy obchodě s oblečením v Paříži. I hate this so much. Očař, který pro zábavu archeoloží a půjčuje dinosaury muzejím. Blbeček, týpeček z Manily, co má v obýváku dinosauří kostru a plno věcí z lega. Děda, který pořídil dinosaura na zámeček ve Francii. Mají tam i keřové bludiště, kam můžeš jít na treasure hunting.

Mezitím nostalgie ve Špagetárně a pak špagety v Atriu. Rajčatové s cuketou chutnají pořád stejně. Je to tak strašně 懐かしい. Na večeři do cafe+ na tradiční hermelínové tousty a drinky za strašně málo korun. Řešíme, co si necháme zahrát na pohřbu. 

Na závěr do central muo na online lecture o altrusimu. Finally some fucking hope. Uvádí náš oblíbený moderátor, bezprostřední a přirozeně vtipný. Všichni v publiku jsou nesmírně inteligentní a kladou chytré otázky. Trochu uvnitř brečím because humanity. 

Z tramvaje do posledního patra M. nového spolubydlení. It’s a reminder how awkward I am in every social situation. It’s also a reminder of how I love M. and how I miss her. I can truly feel the love between us, can you imagine? I am getting only worse at human interactions - napsala jsem si očividně do deníku. 

Do you want to see?

If you want to show me?

Taky mi ukazuje Lin-Man knížku, kterou jsem jí dala spolu s naší fotkou, na které jsme princezny s korunkama na oslavě narozenin všech před nevím kolika lety. Pořád osciluju na škále - we have nothing in common, why are we even friends (Are we friends?) - až po no one understands me like you do - I don’t love anyone the way I love you. Úplně zbytečně přemýšlím nad tím, co to všechno znamená. 

Listuju jejím Hellbent a koukám na její opravdu šílené poznámky plné raw emocí zatímco mi vypráví o Spolku/Devítce. Nedávno jsem jí napsala: miluju tvoje velké emoce a to je největší pravda.

I’m PMSinghard - jsem jako Andrew Scott - I’m quite near my emotions. I cry and laugh easily.

Sobota je prostě jenom sobota

Chvilku se poflakuju na konviktu na dvorečku a slunce trochu léčí moji nevyspanost a period pains. Jdu si pro první záchranné kafe s V. a R. a ještě předtím potkávám v kavárně Foldy, tak se objímáme po letech. Lidi se nemění. We’ve known each other for ten years. Má tmavší vlasy, hlubší hlas a manšestrové šaty. Víc tetovaček. 

Pak jdeme na Síť života do Metropolu, kde můžem koukat na krásné, barevné 3D houby, ale povídání je česky, i když jsme přišly částečně proto, že mělo být v angličtině and by Björk. Největší neštěstíčko je to pro R. - Italku, která umí anglicky, německy a holandsky, ale česky skoro vůbec. 

Nabíráme S. (taky Italku) - obě dvě nám daly nejvíc judgemental pohled za to, že posloucháme Måneskin (prý pff, to je genZ hudba) a ocenily only some of my Italian rap. Přidala se ještě Š. a koukáme na Amazing Dinoworld: The Kingdom of the Supersizers (super slovo) v koprodukci (?) NHK. Používají tam vědce ležící na zemi vedle dinosauřích fosílií for scale jako v tom memečku. Š. nám říká, co všechno je v tom dokumentu špatně. Vědec odborník na dinosauří rozmnožování má fosilie vajec doma v šuplíku.

Potom Fancy Fries, řešíme krizi bydlení všude a Italky baví Brambora týdne. 

Zpátky na Konviktu zase s Foldy nejdřív v Atriu a pak ve frontě zhodnocení životku. Jsme broke třicátnice, které dělají zajímavé a záslužné věci, které je baví, ale taky jsou kvůli tomu completely broke. Cyclical reasoning.

V. říká, že F. je hodně cool, že jsme surrounded by cool people. Já říkám, že jsme všichni special creatures a je to největší pravda. 

Továrna na lži a vítez magnesie litery - akademik, který nedokáže na pět sekund stát na místě, strašně moc se pohybuje a prohrabává si vlasy. Za všechno můžou bambilionáři as always. 

Dlouhé rozhodování, co bude dál a nakonec nejlepší volba Neutrino - The Poet Among the Elementary Particles.

Moje oblíbená disciplína je popis afo filmu. Tvůrci jsou Holanďani. Neutrino pozorují a zkoumají v malé japonské horské vesničce v bývalém stříbrném dole inside a mountain. Je to jeskyně vydlabaná v hoře, je zatopená a stěny jsou pokryté kopulemi, které pohlcují světlo (?). Vypadají jako oči obřích vážek. Říkali to v tom filmu, nebo jsem si to vymyslela?

Všechny záběry na japonskou vesničku mi říkají, že bych tam měla být. Háček zaháknutý těsně za žebry mě škub škub tahá směrem k Japonsku. Měla bych tam být na prázdných ulicích po té, co všichni vědci na noc odjedou pryč. Měla bych se tam procházet lesem a mít respekt před místními kami a hlavně před Bohem Hory.

Mluví tam japonsky teoretický fyzik, který říká že neutrino je naše matka z počátku vesmíru a taky současného vesmíru, it’s our mother and also warm particle a říká Mystery is getting smaller and smaller a pak tam jsou mountain people, kteří povídají o Kami a o tom že bůh hory tam nejspíš přivedl ty vědce protože je to nejlepší místo na pozorování neutrina a pak je tam nizozemský vědec, který hodně jezdí na kole a pak jsou tam děti ze školy které neutrino kreslí a říkají že je fuwa fuwa a pak je tam jedna mladá Japonka která neutrino zahrála na klavír. A ještě tam jsou sintoištičtí a buddhističtí mniši / kněží (?) kteří to popisují z hlediska té své viry. Japonci mají na Japonce neuvěřitelně dobrou angličtinu.

Týpeček, co sedí vedle mě nádherně voní, vpíjím se do sedačky a hodně brečím, utírám si slzy rukávem. Stačí když šintoistický kněží říká それはそれで。A taky cokoliv co řekne Kacuko (?) おばあちゃん a matriarcha celé vesnice, která drží celou horskou vesnici a její komunitu pohromadě.

Autor kouká s náma a pak se účastní ještě Q&A a mluví krásně, jako umělec. Miluju, jak říká Rachmaninov. Pořád brečím, když mluví o neutrinu a o Japonsku. Tohle všichni nepochopí.

Po cestě do Metropolu s R. rozebíráme nizozemskou a jihoafrickou literaturu. <3 I really should study and more importantly teach literature. 

V Metropolu poslední rychlé dvě deci prosecca. Š. je zamilovaná do paleontoložky, z jejíž přednášky právě přišla a říká, že si ji chce vzít. Jsou tam i další japonštináři a taky K. 

Jedu domů tired but full of everything.

__