Očividně mám teď místo snů vize a zdá se mi o tom, co dělají blízcí, i když mi o tom neříkali. Možná je to tím, že čtu Kerouaca.
Jack Kerouac byl jeden z nejkrásnějších lidí, ‘kteří kdy chodili po týhle planetě,’ tbh. Takhle to myslím někdo napsal. Vždycky jsem si myslela, že jsem vnitřně Allen, ale možná jsem nakonec fakt Jack. Možná mám kousek z nich obou.
V. se zase zdá o tom, že jsme spolu na pirátské lodi a já neohroženě mluvím španělsky, i když znám jen pár slovíček z duolinga.
V poslechovém cvičení měli studenti určit, ve kterých dvou afrických zemích se příběh odehrává.
Jeden student se nás snažil přesvědčit, že je to Rulanda a Uganda.
Věta do korpusu:
“Učíme se u Seňora ve Zlíně a S. říká, že je hlimážď.”
Sestra s R. teď pěstujou živé lístečky, které občas předstírají, že jsou normální listí. Když k nim přiblížíte prst, natahujou k němu ručky/packy - you choose.
Během zkouškového a celého šíleného ledna jsem cítila, že síla, která mě žene kupředu je pořád zběsilejší. Teď už jenom hrozně potřebuju, aby už bylo po tom nekonečném zkouškovém. Nemilé je, že hned za týden od jeho konce začíná nový semestr, takže i když zvládneš všechny zkoušky napoprvé, nemáš žádné volno. Včera před spaním jsem si říkala, že tohle tempo rozhodně není dlouhodobě udržitelné.
Pomalu už v sobě přemýšlím nad ročníkovou prací a chystám se napsat paní docentce. Pořád mám ohledně školy takovou “let’s do this” a “nemáš co ztratit” náladu. Absurdní je, že jestli se všechno povede, budu mít už na konci letního semestru hotové skoro všechny áčkové předměty.
Po posledních zkouškách level vyčerpanosti = musím si jít lehnout v 7 večer a spím jak zabitec až do rána.
Při ústní zkoušce z praktik se nějak dostáváme k duolingu a norštině a najednou mluvím na zkoušejícícho norsky a povídám: “Tohle je teď můj život” a on hledá vhodný kontext pro tuhle větu. Absurdity.
M. se teď učí po italštině i portugalsky, protože na podzim odjíždí na Erasmus do Porta(?). Pro studenty japonštiny už není žádný další jazyk nezvládnutelná výzva (obzvlášť, když to jsou evropské jazyky).
Moc milý dýchánek s P., R. a sestrama. Nejdřív jsme chvilku pozorovali lístečky a potom se přesunuli do kuchyně za občerstvením, dárkama z Číny s vyměňování novinek. Jsem mile překvapená, jak P. hrozně dospěl (i když na ruce nosí smart watch-věc (?) na chytání pokémonů).
Nejhezčí blok s japonskými znaky, červenými mosty a Fudži (?) v pozadí, malá, hebká pandička v čínském pyžámku (?), mňaminky, přání k čínskému novému roku s drobnýma uvnitř a barevné náplasti s tvorečky a nápisy o kráse sakur.
Zajímalo by mě, jestli P. životní foreshadowing bylo, že bydlel blízko u Duhy.
Byly jsme zmatené, jak je japonština vysoce kontextuální jazyk, při tom v češtině průvodčí řekne: “Přistoupili prosím” a znamená to, že jí máte dát lístek.
Všichni se teď nějak ztrácí v životě víc než já. That’s new.
pátek 21. února 2020
neděle 9. února 2020
“There is no problem. You are travelling safely to your destination.”
"The sober virgins enjoy Tolstoy and saving themselves for marriages" trošku přes čáru navážet se do Tolstého but I'll allow it.
Meave je queen of hearts.
“I’ve turned myself inside out liking you.” - je moje nejoblíbenější věta z celé show. Bold of me to say.
Gillian Anderson prohlašující: “Behooold the clitoris” je priceless.
Na poslední večerní hodině: “I’m sorry, I was tired today.”
Student: “No, no, no, every lesson is nice with you.” Vysvětluju jim, že jsem nechtěla žádné večerní kurzy, ale nakonec jsem ráda, jaká se tam sešla skupinka a ještě jsme si tam mezi sebou na chvilku po skončení hodiny šířili lásku.
*Když jsme se učili Otčenáš v Old English* Spolužák: “Už vím, jak se cítí herci, když se učí vymyšlený jazyk. Umím si teď představit mluvit v dothraki.”
Ve třídě kde píšeme zkoušku před tabulí stojí klavír. Lidi šílí, jeden spolužák zpívá operu (moc hezky) a všichni mu tleskají. Všichni, kteří neprošli peklem japonštiny, jsou vyklepaní ze zkoušek.
V. s M. zažívají démony místo toho, aby je zazdívali.
L. chodil po skleničce s vínem mravenec (nejspíš z vánočního stromečku), tak povídám: vyhoď ho a L na to: já ho sním.
L. je tak líná, že by radši snědla mravence, než aby ho šla vyhodit. S kým to žiju.
Š. je Chaotic God a Kupec je Lawful God.
Čtu Irish lesbian vampire gothic novel z roku 1872 na doporučení mojí učitelky literatury.
Protože mám zřejmě spoustu volného času, čtu už čvrtou knížku ke státnicím od začátku ledna a zorganizovala jsem si přečtené knížky na goodreads na poličky podle národnosti. #whyamilikethis
M. je taky občas trošku jako můj mladší brácha. Když jsme s L. spaly v Praze v obývaku-kuchyni na obří matraci na zemi, ráno mezi nás skočil a zachumlal se pod peřiny.
“Don’t entertain anyone’s bullshit,” je jedna z nejlepších rad do života.
Kdysi dávno při nějakém board games večeru A. pustila jakýsi party playlist na youtube. Z nějakého důvodu začalo hrát Despacito s japonskými titulky. Díky tomu konečně trochu o vím, o čem to je. A. se mě zmateně ptala, jestli jsem to pochopila ze španělštiny nebo japonštiny.
Na Euforii bylo krásné hlavně to, že se tam neřešily žádné gendrové nebo vztahové labely, ani otázka sexuality.
Věty do korpusu:
V: Mám úplně žízeň, je čas na další očistu těla?
V: O čem je realitní kuchařka?
V: Jak nakupovat reality.
V: Já nebudu spát v takovém světle.
L: Ale já přes den nevidím kolik je hodin.
V: To je hlavně na noc ty hodiny. Hlavně v noci potřebuješ vědět kolik je hodin!
Panelová diskuze s představiteli alternativních škol mi nakonec dala spoustu věcí jako člověkovi, a ne tak moc jako učiteli.
Hrozně oceňuju, když se někdo aktivně snaží, abychom se mohli sejít. Pivo na oslavu toho, že jsme přežili tábor se nakonec konalo až o půl roku později, a to jenom díky Am. Jsem ráda, že jsme si řekly, že poslední semestr byl šílený, a tak byl meet-up imposiburu.
A. se snažila namluvit L., že míchá mimosu v poměru 1:1. O dvě hodiny později jsme zjistili, že je vypitý jen jeden karton džusu a tři lahve bohemky.
M. byl hrozně překvapený, když jsem najednou přečetla ruský nápis na lodi a vysvětloval, jak to musel složitě luštit s použitím ruské klávesnice. L.se na oko rozčilovala, že znám příliš mnoho jazyků. Absurdita je, že A. umí taky číst rusky, protože žila rok v Moskvě.
S hroznou kocovinou se snažím vstřebat semestr fonetiky. Mám na to už jenom jeden den, protože ve středu před zkouškou, kdy bych to mohla dohnat, máme dýchánek se sestrami a s P.
Zapomenutá básnička:
Přez ně dané,
přesně dané dásně
nevyvolávají zrovna příjemné
gums zní jako žvýkačka.
Sama nechoď, nechoď do lesů,
i když jsi jako malá
s medvědy ve skalnatých horách
spala pod širákem
sama potmě, neohrožená, nezkažená,
nezkušená,
vrať se, vrať se
blátivou cestičkou ozářenou svíticími
nezakopni, až nahoru na louku.
Neboj se hudby z cirkusu,
vyhýbej se červeným
a nahoře na louce
tě čeká pivo pod hvězdami
a pocit zadostiučinění.
Někdy prostě potkáš lidi, kteří jsou rovnou úplně jako literární postavy, takže o nich hned můžeš napsat třeba básničku bez jakéhokoliv námahy.
Meave je queen of hearts.
“I’ve turned myself inside out liking you.” - je moje nejoblíbenější věta z celé show. Bold of me to say.
Gillian Anderson prohlašující: “Behooold the clitoris” je priceless.
Na poslední večerní hodině: “I’m sorry, I was tired today.”
Student: “No, no, no, every lesson is nice with you.” Vysvětluju jim, že jsem nechtěla žádné večerní kurzy, ale nakonec jsem ráda, jaká se tam sešla skupinka a ještě jsme si tam mezi sebou na chvilku po skončení hodiny šířili lásku.
*Když jsme se učili Otčenáš v Old English* Spolužák: “Už vím, jak se cítí herci, když se učí vymyšlený jazyk. Umím si teď představit mluvit v dothraki.”
Ve třídě kde píšeme zkoušku před tabulí stojí klavír. Lidi šílí, jeden spolužák zpívá operu (moc hezky) a všichni mu tleskají. Všichni, kteří neprošli peklem japonštiny, jsou vyklepaní ze zkoušek.
V. s M. zažívají démony místo toho, aby je zazdívali.
L. chodil po skleničce s vínem mravenec (nejspíš z vánočního stromečku), tak povídám: vyhoď ho a L na to: já ho sním.
L. je tak líná, že by radši snědla mravence, než aby ho šla vyhodit. S kým to žiju.
Š. je Chaotic God a Kupec je Lawful God.
Čtu Irish lesbian vampire gothic novel z roku 1872 na doporučení mojí učitelky literatury.
Protože mám zřejmě spoustu volného času, čtu už čvrtou knížku ke státnicím od začátku ledna a zorganizovala jsem si přečtené knížky na goodreads na poličky podle národnosti. #whyamilikethis
M. je taky občas trošku jako můj mladší brácha. Když jsme s L. spaly v Praze v obývaku-kuchyni na obří matraci na zemi, ráno mezi nás skočil a zachumlal se pod peřiny.
“Don’t entertain anyone’s bullshit,” je jedna z nejlepších rad do života.
Kdysi dávno při nějakém board games večeru A. pustila jakýsi party playlist na youtube. Z nějakého důvodu začalo hrát Despacito s japonskými titulky. Díky tomu konečně trochu o vím, o čem to je. A. se mě zmateně ptala, jestli jsem to pochopila ze španělštiny nebo japonštiny.
Na Euforii bylo krásné hlavně to, že se tam neřešily žádné gendrové nebo vztahové labely, ani otázka sexuality.
Věty do korpusu:
V: Mám úplně žízeň, je čas na další očistu těla?
V: O čem je realitní kuchařka?
V: Jak nakupovat reality.
V: Já nebudu spát v takovém světle.
L: Ale já přes den nevidím kolik je hodin.
V: To je hlavně na noc ty hodiny. Hlavně v noci potřebuješ vědět kolik je hodin!
Panelová diskuze s představiteli alternativních škol mi nakonec dala spoustu věcí jako člověkovi, a ne tak moc jako učiteli.
Hrozně oceňuju, když se někdo aktivně snaží, abychom se mohli sejít. Pivo na oslavu toho, že jsme přežili tábor se nakonec konalo až o půl roku později, a to jenom díky Am. Jsem ráda, že jsme si řekly, že poslední semestr byl šílený, a tak byl meet-up imposiburu.
A. se snažila namluvit L., že míchá mimosu v poměru 1:1. O dvě hodiny později jsme zjistili, že je vypitý jen jeden karton džusu a tři lahve bohemky.
M. byl hrozně překvapený, když jsem najednou přečetla ruský nápis na lodi a vysvětloval, jak to musel složitě luštit s použitím ruské klávesnice. L.se na oko rozčilovala, že znám příliš mnoho jazyků. Absurdita je, že A. umí taky číst rusky, protože žila rok v Moskvě.
S hroznou kocovinou se snažím vstřebat semestr fonetiky. Mám na to už jenom jeden den, protože ve středu před zkouškou, kdy bych to mohla dohnat, máme dýchánek se sestrami a s P.
Zapomenutá básnička:
Přez ně dané,
přesně dané dásně
nevyvolávají zrovna příjemné
gums zní jako žvýkačka.
Sama nechoď, nechoď do lesů,
i když jsi jako malá
s medvědy ve skalnatých horách
spala pod širákem
sama potmě, neohrožená, nezkažená,
nezkušená,
vrať se, vrať se
blátivou cestičkou ozářenou svíticími
nezakopni, až nahoru na louku.
Neboj se hudby z cirkusu,
vyhýbej se červeným
a nahoře na louce
tě čeká pivo pod hvězdami
a pocit zadostiučinění.
Někdy prostě potkáš lidi, kteří jsou rovnou úplně jako literární postavy, takže o nich hned můžeš napsat třeba básničku bez jakéhokoliv námahy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)