Utéct do lesů I

I listen nothing but Ezra Furman these days. When I heard him describing the story behind the song Suck The Blood From My Wound, I could see that vividly in my head and I had to get it out, so here we are.

I didn’t realize it but the names Michael and Elliot are reference to a different, quite famous story, even though I chose the names because of other reasons.

1
Tvrdý náraz do ramene. Na dotek studí přes tenkou košili a potom už jenom cinkot tříštícího se skla. Napůl padám a napůl se vznáším potemnělým nebem z třetího patra. Nevím, jak je to možné, ale vzduch voní po skořici a cukrové vatě. Cítím tíhu křídel na zádech, jsou ale ještě bolavá a já stejně nevím, jak je správně používat. Obvazy mi prosakuje krev. Kolem poletují střepy a uvolněné peří.
Dopad na ulici pode mnou mě s největší pravděpodobností zabije, i když se mi zdá, že se země neblíží tak rychle, jak by měla.V případě, že to přežiju, zpřelámu si většinu kostí v těle. Padám zpomaleně nebo jenom jinak vnímám plynutí času? Jaktože mi není zima, když opadané stromy před nemocnicí jsou pokryté jinovatkou a od úst mi jde pára? Navíc mám na sobě jen dlouhou, plátěnou košili. Boty mi vzali jako další pojistku toho, že neuteču. Nejspíš nepočítali s tím, že se vrhnu proti zavřenému oknu a prostě zkusím štěstí.
Slunce už zvolna zapadá za obzor a barví mraky do ruda. Bude to poslední západ slunce, který budu moct sledovat?

“Sleduju okna ve třetím patře se zatajeným dechem. Tabulka jednoho z nich se najednou rozprskne jako když vybuchne ohňostroj a sklo se vysype ven jako cukr z cukřenky. Zaostřím na padající tělo, které se topí ve slabé září. Ve vzduchu se třepotá volná, bílá košile. Záda chrání křídla pokrytá šedavým peřím.
S nepříjemným bodnutím v břiše si uvědomím, že je to opravdu Michael. Nejsem si jistý, jestli padá zpomaleně, nebo je jen moje vnímání času pozměněné vyhrocenou situací a adrenalinem proudícím v žilách.
Mozek mi zamrznul, tak mě nenapadne nic lepšího, než rozevřít náruč.”

Elliot nejistě napřahuje ruce a čelist se mu sevře s pomyšlením na očekávaný úder. Je jasné, že jeho drobná postava nemůže blížící se náraz ustát. Klesající postava se ale dolů snáší až bolestivě pomalu, pět centimetrů za sekundu, stejnou rychlostí jakou opadávají květy sakur. Nakonec až téměř měkce dolehne plnou vahou do chlapcovy náruče. Ten udělá několik kroků dozadu a pak se oba svalí na zem.
Ve stejné chvíli se v rozbitém okně objeví muž s pistolí a zamíří na ně. Ozve se

“RÁNA

Pojď, proboha, vstávej! Poběž, parkuju támhle.

Popadnu Michaela za ruku. Překvapuje mě, že tolik hřeje, i když není moc teple oblečený a venku mrzne. Teprve teď si všimám, že

Panebože, ty krvácíš!”
To nic není, kroutím hlavou.

“Rychle si ho měřím zkoumavým pohledem a honem ho táhnu za roh do vedlejší ulice. Poznávám, že je to Michael, přestože z něj vyzařuje něco hrozně cizího. Jakoby se část naší blízkosti propadla do hluboké praskliny, kam na ni nedosáhnu, a tak ji nemůžu získat zpátky.
Krčíme se za auty a opatrně, ale hbitě mezi nimi kličkujeme.”

Vlaju za Elliotem. Vím, že se na mě několikrát zkoumavě podívá, ale teď není prostor na to něco vysvětlovat. Běžíme doslova jako o život. Občas se moje nohy ani nedotýkají silnice. Je to jako našlapovat na mechové polštáře v lese.
Když zahneme za roh, uvidím Elliotovu otřískanou dodávku. Odemyká na dálku, rozrazí zadní dveře a strká mě dovnitř. Všechno mi přijde jako ve snu. Barvy okolních předmětů se slévají dohromady, rozmazávají a odkapávají na podlahu.
Elliot oběhne auto, sedne si na místo řidiče, nervózně cpe klíček do zapalování a startuje. Hodí blinkr, sešlápne plyn a vyráží mnohem rychleji, než je povolená rychlost.

“Není čas, není čas, šeptám si mantru jako by mi magická síla slov pomohla jednat rychleji.”

Vzadu v dodávce je jen jedna řada sedadel na levé straně pod okny, aby se ušetřil prostor. Na zemi se povaluje prázdný batoh, pár kousků oblečení, deka a prázdné i plné lahve od piva. Třesoucíma rukama zvednu jedno z nich, urazím zátku o kovovou tyč, která trčí z boku sedačky a pořádně si hltnu. Pivo stéká do žaludku a po cestě uklidňuje každý kousek živé tkáně, které se dotkne. Zhluboka se nadechnu, vypustím vzduch z plic a vliju do sebe další dávku.

“Jsi v pořádku? Nevím, jak dlouho tam to pivo leží, kontroluju Michaela ve zpětném zrcátku.”

Přejdu otázku mlčením a s pivem v ruce nemotorně přelízám na přední sedačku. Otevřu palubní desku a chvíli se přehrabuju v kazetách, než vylovím Push the Sky Away od Nicka Cavea. Chvějící se rukou ji zasunu do autorádia. Celá dodávka se rázem potopí do zvuku něžných činelů a Nickova snového hlasu. Zpívá nám o tom, jak stromy nic nezajímá, zatímco vjíždíme do lesa.
Rozhlížím se kolem, co je v dodávce nového od té doby, co jsem se v ní vezl naposledy. Nepořádek je tu pořád stejný. Některé věci jsou pryč a jiné naopak přibyly. Nové jsou barevné, dřevěné korálky s přívěskem z jantaru a růženec. Obojí visí ze zpětného zrcátka. Nad rádiem je zastrčený obrázek Ježíše zalisovaný v plastu. Na palubní desce se objevily nové samolepky s logy kapel.

Myslím, že snad budu v pohodě, vracím se k otázce, která zůstala viset ve vzduchu.

And we know who you are and we know where you live
And we know there's no need to forgive

Slova, která se líně kutálí z rádia ve mně poprvé vyvolávají úzkostlivé pocity, i když jsem je předtím slyšel už mockrát.

Dostanou nás? Je vůbec možné jim utéct nebo se před nimi schovat?
“Budeme se o to muset alespoň pokusit.”

Chtěl bych ti všechno říct, ale...nevím, kde začít.
“Nemusíš mi nic vysvětlovat.”
Jenže já chci, jen nevím...kde začít.

“Hned jak jsem poprvé uslyšel o tom, co se děje, věděl jsem, že budeš jedním z nich.
Napadlo mě...jestli je pro tebe teď dobré...pít pivo, soukám ze sebe opatrně.”
Uchichtnu se. Hádám, že to, že mi narostly křídla, nijak neovlivňuje funkci jater.
Elliot se taky usměje a napětí mezi námi se znatelně uvolní.

“Bolelo to?”
Kývnu.
Zároveň to ale byl příjemný druh bolesti. Takový, který ti připomíná, že jsi naživu. Nevím, jak to líp popsat.
“Chápu. Nebo...aspoň se snažím.
Pokradmu si ho prohlížím. Pokožka mu slabě svítí, prsty přejíždí etiketu na lahvi od piva. Nevím, proč je pro mě najednou náročnější podívat se mu přímo do očí.”

Kam jedeme?
“Daleko. Pryč.”
Můžeš to trochu víc specifikovat?
“Moje teta má chatu v lesích poblíž Eugenu, kam během zimy nikdo nejezdí.”
Oukej. Věřím ti. Pokud si myslíš, že tam bude bezpečno, tak se nám tam nemůže nic stát.
“Bude, povídám a zesílím o stupeň rádio.”

Mírně se nakloním a lehce se dotknu jeho předloktí na znamení, že vyžaduju jeho pozornost.
Díky.
“To je v pořádku.”
Nějak na mě padla únava. Bylo by v pohodě, kdybych si zkusil trochu zdřímnout?
Vyčerpanost mi zalízá za nehty a putuje od konečků prstů nahoru a postupuje dál do těla.
“Jasně, někde vzadu by měla být i deka.”

Když se deru zpátky dozadu, Nick Cave zrovna zpívá

And I am too scared
And I am too scared to even walk on past

To sedí. Uvelebím se na sedačce a šmátrám potmě na zemi, dokud nenahmatám starou, sepranou deku. Zachumlám se do ní. Vědomí, že Elliot řídí a veze nás oba někam daleko, někam pryč, kde budeme v bezpečí mě neskutečně uklidňuje.
Za chvilku už se ztratím do ztracena.

“Slyším, jak se Michael vzadu uvelebuje a Nick Cave zrovna zpívá

I got love in my tummy and a tiny little pain

To sedí.”
✨

Everything feels overwhelming

I slept for 12 hours after awesome yet exhausting trip -> Utrecht-> Amsterdam -> Berlin - including 3 night buses, 2 concerts (The Mountain goats and Ezra Furman), 1 guesthouse, petting goats, sheep and pigs in a place called recovery college, wandering around Amsterdam during a cold night high on edibles, exploring one Berlin museum and attending a demonstration against our prime minister. The girls were also playing ukulele and singing in one German public bathroom at a railway station. I was just happily sitting there and enjoying that it’s warm.
Now I’m still disoriented, tired, sick (dizzy, stuffiness, sore muscles, headache + burning chest - possibly just general anxiety) and terribly behind with work and school. Writing emails to cancel lessons and receiving a lot of emails from work with more tasks.
If I fall asleep, needing a nap, I have a frightening sleep paralysis - kicking around and silently screaming in my head, because I can’t wake up.
I started reading a long post on Medium about Amanda Palmer’s tour by Jack Nicholls dealing with topics such as abortion, miscarriage, climate and refugee crisis and corrupted media and I felt even worse. I remembered also Ezra who’s dealing with anxieties, panic attacks and transgender issues. I feel too involved in everything and it’s too much. I feel too much.
I want to go and teach one lesson, because there’s a chance that it could fix me. I created a lesson plan with maximum input from the students. I will wear the comfortable Calm Down Ezra sweatshirt and scarf and I will stand far away in the background not to get my students sick.
The fact that Christmas are coming is also just stressful for me at the moment.
I know that everything will pass and everything will be 大丈夫 again, but right now I’m drowning.