Busy sobota během které jsme stihly vylézt na rozhlednu, najít kešku, přestěhovat M. a dát si za odměnu pivo na Konviktu.
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.
M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”
Žádné komentáře:
Okomentovat