Amanda fucking Palmer concert

We survived 4 hours long Amanda fucking Palmer concert (because we had #wine & tissues) / nekonečné krásy, spousta kolektivního pláče a na konci lehkost a katarze / I also hugged Amanda after the concert and realized how exhausted she must be after doing this every night several days in a row. / I have nothing but love for her and her art without intermission / 💕🍷🐿 / #amandapalmer #therewillbenointermission / taky sundávání punčoch na balkóně v divadle, protože bylo hrozné horko a protože #punk /
At least the baby didn't die ~

Nejdřív s LMkama v kasárnách Karlín u sochy jednorožce smotaného z drátů na žlutých křesílkách vedle beach volejbalového hřiště. Přeju si, abych se taky mohla svalit obličejem k zemi jako to asi dvouleté dítě a řvát, když se mi něco nelíbí. L. povídá, že kdyby to bylo přijatelné, chodníky by byly plné dospělých.

M’s vyučující prostě nedorazil na hodinu, tak jsme se rozhodli přesunout ještě do Nebe na pár drinků, slovy dva, po kterých jsem byla docela dost cinknutá.
Řady flašek s alkoholem podsvícené neonovými světly a dekadentní tapety v podzemí.
LMka mě ještě doprovodí do Hybernie, protože to mají po cestě. Než jsme opustili Nebe, ještě jsem si spravila rtěnku, abych si dokázala, že mám situaci pod kontrolou.

M. mě vítá s dvoulitrovou lahví olomouckého vína, sype na mě dramata posledních dní a nutí mě pít. Je mi lehce a málem se vznáším nad chodníkem. Inkoustové nebe, pouliční světla a noční Praha. Je mi horko v letních šatech, i když ve vzduchu už je cítit podzim.
Přidává se k nám slečna - M. známá - se kterou jsem shodou okolností viděla rozhovor na DVTV cestou do Prahy. Asi Vesmír nebo co.

Čůráme do zásoby a běžíme na balkón. Je mi neskutečné vedro, tak si svlíkám punčochy, když se zhasnou světla.
Nabízím kolegovi z práce, který sedí vedle, jenom jednou jedinkrát víno z plastové lahve, protože je na tohle moc fancy. Fuck it, Amanda told us to bring wine and tissues.

Amanda jen tak přijde tiše na pódium, bez žádných úvodů a začne zpívat a hrát na ukulele.
Zpívá a doprovází se na ukulele nebo piano a nebo nám vypráví nejvíc srdcelomné, drásající příběhy spojené s ženstvím, mateřstvím, soucitem, klimatem, terorismem a podobnými lehkými tématy.
Všichni v sále neskrývaně brečí, někdo potahuje, někdo nahlas smrká, mně třeba akorát tečou slzy po tváři a padají mi do klína. M. mi opírá hlavu o rameno, tak ji lehce hladím, because I thought she needed it? She was crying even harder than me.

Amanda přímo řve A Mother’s Confession a celý sál s ní zpívá “at least the baby didn’t die.”
And also the unexpected motherfucking disney Let it go, které už si nikdy nebudu moct poslechnout bez naprosto zdrcujícího obrázku zakrvácené Amendy někde na chatě v horách uprostřed zimy.

AfP is one of the most impressing, unbelievable, magnificent artist and person I know. She’s also the most human human.
Nádherná čtyřhodinová horroshow krásna.

Chtěly jsme se jít po skončení rychle vyčůrat a prošvihly jsme kvůli tomu první fotku s Patrony.
Křičíme: promiňte, potřebovaly jsme čůrat! A Amanda křičí: dělejte, tak znova!

Pak venku chvilku čekáme u merche, M. kouří a málem jsme se s Amandou zase minuly. Tohle už nikdy víc, žádné pokoncertní čůrání nebo cigarety until saying Hi to the artist.
Obě Amandu objímáme. Prohlíží si M. thai box kraťasy a chválí ji outfit. Potom dostala ještě podpis na ukulele spolu s poznámkou: Play me badly.

V metru potkáváme náhodné slečny, které šly taky z koncertu. M. dostává hrací kartu a já do ruky Měsíc.
Dead tired někdy ve dvě ráno nekonečná cesta k V. M. ještě nějakým způsobem zvládá en route objednat pizzu.
M. je posedlá tím, abysme zůstaly spát v obýváku a poprvé nechce do kobky. Chce tru sleepover a koukat, jak Japonci hrajou rugby.
Ptá se: “Můžeme jít spát s těmi rugby?”

Zatímco vzpomínám na Amandino vystoupení, jehož jedno z hlavních témat byly potraty, čtu si o anti-gender mobilization across Europe na zítřejší seminář, piju šampaňské z hipsterské skleničky a brečím.

Adventurous weekend with my favourite people

Busy sobota během které jsme stihly vylézt na rozhlednu, najít kešku, přestěhovat M. a dát si za odměnu pivo na Konviktu.
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.

M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”