Seňor na cestách III

Ráno dospávám nedospánky a vyrážím do konbini pro snídaňo/oběd お握り 🍙 a ラーメン v kelímku.
S V. na dálku pláčem nad zrušeným 花火大会, kvůli kterému jsem si původně koupila letenku.
Vyrážím na obhlídku Hirošimského hradu. Po cestě tam zase umírání na sluníčku a pocit, že se během té dvacetiminutové cesty rozpustíš na asfalt.
V parčíku stromy, které přežily atomový výbuch.
Před hradem se předvádí párek kluků převlečených za samuraje a nindži.
Ještě před začátkem expozice jsem chtěla doplnit tekutiny, ale zastavil mně uniformovaný hlídač, že se to vevnitř nesmí.
Lezu až nahoru na výhled, i když na hradě není klimatizace, jenom obří větráky, které se snaží horký vzduch alespoň rozhýbat.
Nevědomky si prohlížím pána, který se nechává chladit pod vyhrnutým tričkem. Vykládá si to jakože ho chci vystřídat a posunky mě zve k sobě. Se smíchem odmítám.
V Japonsku je přísně organizované všechno včetně směrů prohlídky. Nahoru vpravo a dolů vlevo včetně bambilionu šipeček.
Za mě japonské hrady stojí hlavně za prohlížení zvenčí a za výhled z nejvyššího patra.
Potom opodál potkávám svoji první větší svatyni, kde mají お守り proti démonům. Kupuju si i věštbu, protože je mají výjimečně i v angličtině.
Sedím na lavičce, odpočívám a mává na mě nějaký japonský strejda. Když mu říkám, že jsem z Česka, odpovídá „hezký“ a radí mi, abych se šla zchladit do galerie, než se venku usmažím.
Cestou zpátky si prvně všímám jak obří jsou cikády a od té doby mě místa s jejich řevem děsí ještě víc.
Fascinuje mě skupinka dětí, která ve vedru probíhá rychlým klusem kolem mě.
Směju se na paní, která venčí šibu.

Pak s V. do supermarketu a Dona Qui nakoupit jídlo, alkoholy a ohňostroje. Krásná mimorealita zmatků a překonávání jazykové bariéry všemi možnými prostředky. Mám no shame.
Nestíhám vstřebávat japonský supermarket. Matcha zmrzlina!!!
Nakonec nás jde k řece 11. 2xV., jeden bezprizorní Němec, Taiwanec, 2 Korejky, T., I-čan a koťátko M.
Krásy ve tmě v poli před řekou. Prskavky a ohňostroje pokračují donekonečna.
A potom přišla policie. My s V. jako správné Češky utíkáme. Japonci klidně čekají, až k nim policista dojde.

Přesouváme se do zavírající hospody. Servírka nám říká, že za chvíli končí a na přímou otázku za kolik minut s japonskou tváří mlží. Všichni cizinci si přečtou vzduch a začnou se zvedat. Jediný Japonec říká, že je všechno v pořádku a dál se soustředí na skládání ptáčků z mokrých ručníků.
S V. mu potom dáváme bídu, že je KY.

V druhé hospodě číšníci s největším entusiasmem a nadšením do práce. Atmosféra jako ve fotbalovém týmu. Všecky otázky na nás se smíchem křičí.
K pivu jsme dostali zelí jak praví legenda. Ujišťuju se, jestli je to to slavné zelí.
Když na stůl dorazí 枝豆, bez přemýšlení si strčím do pusy celý lusk a sežeru ho, místo toho, abych si vyloupla jen plody, jak se to dělá normálně.
Šikovně jsme si sedli a konverzace funguje.
Nikoho v hospodě nepřekvapuje, že mluvím korejsky. Japonština se bere jako samozřejmost.
Skládáme všechny jazyky a je zábavička.
T. pokračuje ve skládání postaviček z ručníků. Konečně se mu povedla kachna a taky Totoro.
Telepatie s úhoři.
Na dotazníky píšeme adresy všech zemí.
Kolem druhé se vracíme domů a neuváženě ještě s V. slízáme dolů na další alkoholy.

Poslední hezký podzimní víkend.

Na horách v lesích, kde vzduch chutná pětkrát víc sladce. No mountains feel like home mountains. Barevné listí a nehybná voda v tůňce. 木漏れ日
Potom v lázních. Japonské pralinky a koupání v nedovařeném karamelovém pivě.
„Je vám příjemně, nebo chcete, abych vás zabalila do dečky?“ Heaven.

Poprvé to přesně vystihla K. v září v Praze u té kašny, ve které se koupali holubi a do které chodily pít veverky.
Řekla: „Byly jsme nejlepší kamarádky a teď už ani nevím, co se jí děje v životě.“
Když jsem o tom potom přemýšlela a zkoušela to aplikovat na další lidi, spousta z nich postupně v mojí hlavě přešla ze skupiny označené štítkem „kamarádi“ do „známých.“
O to víc mě potěšilo, že mi M. dala vědět o velkých změnách, když právě o ní jsem si myslela, že každý další člověk je pro ni jen další člověk.
Je zvláštní, jak se mezi nás s prostorovým přiblížením vkradla ještě větší vzdálenost.
M. & P. už za chvíli mizí do Jordánska, čímž se změní i celková nálada Trivia nights.
I also cancelled the London trip, because of reasons.
Duševní rozpoložení otočené úplně na druhou stranu od léta, kdy se všechno zdálo možné.
Na venek se nezměnilo nic, pod povrchem určitě alespoň něco, ale nejsem schopná určit, co přesně.
I don‘t know why all the sadness. Maybe autumn.

Speaking of sadness...Sad gym fight night byla nad očekávaní výborná. Nebýt toho, že jsem se potila z prášků, chtělo se mi spát a občas se mi motala hlava, užila bych si to ještě víc.
Všechno bylo jako z filmů. Hudbička při které nakráčeli fighteři jenom v kraťasech a boxerských rukavicích. Jedna z nich byla Heads wil roll od Yeah yeah yeahs. All lights and eyes on them. Slečny v upnutých oblečcích, které se procházely po ringu s cedulemi s čísly kola. Rozhodčí v oblecích a rukavičkách. + Jako bonus hot ženská rozhodčí v obleku s motýlkem a vlasy v culíku.

Julien Baker v NODu

Thank you, Julien Baker, that you’re coming to Prague to sing for me on my birthday / Not necessary, greatly appreciated though. ❤️✨

When she pulled her hair back and her soul was dripping from her fingers I realized she’s a girl with some serious mental issues or just a really big heart. No one can tell the difference anymore. / If you don’t like sad music how can you understand the depth of people’s feelings and how can you tell what is genuinely beautiful?

I did a lot of thinking during that concert. Na vteřinu jsem měla dokonce pocit, že jsem si vzpomněla, kdo byla moje duše.

Bylo krásné topit se v emocích a těžké neutopit se úplně.

Prosím zeptejte se mě na koncert Julien Baker, až se příště potkáme.

Mám ráda, jak D. ráno po večírku neví, co se životem, tak se rozhodne jít na houby. Taky jak budí lidi tím, že jim sáhne na nos.

Š. mluví o tom, jak už je na určité věci moc stará, a zároveň ta historka obsahuje bunkr.

Bambiliontá revize všeho, co jsem napsala o třech letech života na bytě. Procházím poslední zdroj – svoje staré deníkové zápisky, ale jsou tak zmatečné, že jim buď nerozumím nebo si tu situaci už dávno nepamatuju.

Chorvatsko ~

Protože povídání o Japonsku nejspíš už nikdy nedokončím, sdílím aspoň to, co už jsem napsala dřív o dvou týdnech svobody u moře. Stejně tak nikdy nedopíšu všechno o životě na Bytě. 27 short chapters and counting. Need to finish it though. The final closure. When I proofread it recently, I quite liked it to be honest. I hate it only when I think about it.

Na poněkolikáté skládáme člun a potom ho vezeme s P. do přístavu a máme pseudoromantiku na moři při západu Slunce. Mluvím opatrně, abych něco nerozbila. Zkouším pár slov o svojí největší lásce a připadá mi, že zním jako idiot. Mám letní šaty, a tak P. vtipkuje o tom, že mě přiveze na břeh jako princeznu a teprve potom přiváže člun k bójce.

P: „Ta kotva nás neudrží, musíme to uvázat na bójku a ke břehu.“
V: „Tak na co je nám ta kotva?“
P: „Na hovno.“

Častokrát se vracíme po celém dni zmožení mořskou solí a sluncem, hudba v autě na plné pecky, žijeme. A ty ach ty západy Slunce.

Opíjíme se kvalitním rumem a po všech možných hrách po půlnoci dostáváme skvělý nápad, že by nebylo špatné jít se koupat. Ještě v přístavu kloužu na mokrých kamenech a pak krvácím z lokte a z kotníku, což ale vůbec nemírní moji rozjařenost. Svlíkáme se do naha, skáčeme do moře a plaveme ke člunu.

„Kde máme rum?“
„Teď pro něj plavu, asi?“

Startujeme bez klíče a vyplouváme. Ztrácíme přístav a pak ho asi hodinu hledáme. Pořád nazí, naše oblečení na nás čeká v přístavu.

S vypětím všech sil šplháme po skalnatých cestičkách do hor v národním parku. Několikrát se vzájemně ztrácíme a zase se nacházíme v typické horské chatce. P. dostává turka v hrnečku s mumínkama.

Celodenní výlet na člunu na ostrov, kde bydlí jen ovečky. Parkujeme mezi ježky a dofoukáváme. P. se snaží krmit ovce sušenkama, ale ty se staví do obranné pozice. Pak pivo a dobble, všichni s mírným úpalem, si myslím.

V: „Tak co teď, jaké jsou vaše priority?“
*všichni krčí rameny*
V: „Jaké jsou tvoje priority, P?“
P: „Pivo.“

Při never have I ever jsem opila tak akorát sebe.

„Tys kouřila i v tom základním táboře v Nepálu?“
P: „Já jsem kouřila po cestě.“

M. bude za rok v Californii, tak jsme se domluvili, že se příště sejdeme na dovolené v Americe a mysleli jsme to jako vtip jen napůl.