Po cestě do Olo poslouchám první díl

podcastu I only listen to the Mountain goats od tvůrců Night vale. Joseph Fink si povídá s Johnem Darniellem v jeho sklepě o písničkách Mountain goats, o životě a o tom, jaké je to být umělcem. Pro každý díl nějaký jiný zpěvák nebo skupina nahrála cover písničky TMG, kterou v tom díle zrovna rozebírali. (Podílela se třeba Amanda Palmer, Laura Jane Grace a mihl se tam i John Green jako jeden z velkých fanoušků). <3 Je to čistá krása a texty Johna Darniella jsou domov.

V Olo hnedka slunce do vlasů a do duše. Vydávám se na konvikt pro akreditaci na Afo. Pak jsem jenom rychle přelítla očima program a přesunula se do Metropolu na následující projekci - sestřih druhé série Planet Earth. Krásy od BBC.

Od té doby, co jsou všichni pryč, jsem si zvykla chodit ven sama. Je to svým způsobem osvobozující. Nemám žádný timetable. Rozhoduju se impulzivně kam zrovna chci, na nikoho nečekám a nediskutuju o změně plánů. Svoboda.

Chtěla jsem se jít najíst a pak už jít čekat na M. do muzea. Když jsem vyšla z kina přímo přede mnou seděla na zahrádce F. Zapovídaly jsme se asi na dvacet minut. Když s někým bydlíte tři roky, tak to jen tak nikam nezmizí.

Protože přednášku už jsem nestíhala, objednala jsem si tousty a kávu v Cafe +. Tuhle tradici nikdy nevynechám. Mezitím mi napsala M., že mají půlhodiny skluz, takže bych ještě chytla začátek. Požádala jsem je v kavárně, aby mi kafe přelili do kelímku a tousty zabalili. Dorazila jsem na přednášku o plastech v oceánech se single-used plastem v ruce. Good job, V. Dobrá práce hlavou.

Vklouzla jsem dovnitř a posadila se na schůdky tribunky. Mávla jsem na M. Přikradla se za mnou a tiše jsme se objaly. Potom mě propašovala dopředu na židličku.

Diskuze byla s režisérem snímku The Plastic Ocean. Je to na Netflixu, kdyby někdo měl zájem.
Dlouho jsem tápala nad tím, odkud ten člověk je. Některá slova (třeba vodu) vyslovoval jako Američan, pták byl například ale zase britsky. Někde v polovině se ukázalo, že je z Tasmánie.
Mimo vyprávění o filmování se s námi režisér občas podělil o nějaké osobní historky. Na jednom ostrově poblíž Tasmánie žijou jedni z nejjedovatějších hadů na světe. Plazí se v noci do nor a požírají malá ptáčata. Když usoudí, že jsou ta ptáčata už moc velká, místo toho, aby je sežrali, se k nim přitulí na noc kvůli teplu. 😊

Nikdy nejsem schopná napoprvé říct ghost nets, a místo toho říkám ghost nests. Kvůli tomu, že jsem tak zmátla mozek, kam patří které hlásky, začala jsem říkat Mountain ghosts místo goats.

Přednáška byla výborná, na konci už jsem ale začínala být nesvá, protože nás tlačil čas. Měla jsem na M. jen dvě hodiny do posledního vlaku, které už se pomalu scvrkávaly na hodinu…a pak dokonce na půl hodiny.

Na konci plnohodnotné objetí, po kterém mi M. předala Hamiltona, čtení tak na příští půlrok minimálně.
Nabraly jsme T. a přemístily se do Rytmusu.
Pár pivek a rozhovory o všem. Zrovna když jsme se dostávaly k těm nejosobnějším tématům, tak se k nám přidala skupinka Keňanů. (I think I haven’t met African people before?)
Naplánovala jsem T. wedding day po tom, co ji J. požádal o ruku. Najednou jsem slyšela Will you marry me, tak jsem se chytla příležitosti. Honeymoon na safari included.
Věta do korpusu: V Africe máš jenom dvě možnosti: jet v Lamborghini nebo na oslovi.
T. bude princezna a bude mít afrikánský crown.
Even after the African people left we kept speaking English because our brains were switched.
Jako vždycky to skončilo vyřváváním Hamiltona na obou náměstích.
Loučily jsme se asi pětkrát. M. se ale pořád nějak nezvládala rozloučit, takže jsme jí s T. musely říkat: „Go home, Alexander, that’s an order from your commander.“

K T. na byt jsme se dostaly až o půl 4 ráno. Nad ránem surreální zážitek – procházka po pavlači.
U T. jsem vyfasovala erární bambusový kartáček.

Kvůli ujetým vlakům a dalším zmatkům to byla moje nejdražší cesta do Olo, ale stálo to za to.
Celý zbytek noci mi bylo hrozně špatně, takže jsem usnula dohromady asi na hodinu. Zatímco T. spala, chodila jsem po prázdném bytě zabalená v dečce v pučeném triku s Gerardem, otvírala okna, přesouvala se z koupelny do kuchyně a přemýšlela jsem, jestli budu zvracet nebo omdlím nebo co.

Navzdory kocovině a tomu, že mi bylo pořád trochu špatně, jsem se cítila ráno psychicky hrozně dobře.
Cestou domů jsem se stavila pro hrozny to say sorry, že jsem L. vzbudila svým zoufalým telefonátem asi o půl šesté ráno. Kytky jsou moc klišé.
Doma jsme se obě daly trochu dohromady (L. byla taky na párty) a vyrazily do parku na piknik a deskovky. #happytimes