“If you have a deep scar,

that is a door, if you have an old, old story, that is a door. If you love the sky and the water so much you almost cannot bear it, that is a door. If you yearn for a deeper life, a full life, a sane life, that is a door.”

Clarissa Pinkola Estés, Women Who Run With the Wolves

__

Byla jsem se nechat přeočkovat, jak my téměř třicátníci musíme.

Zjistila jsem, jaký má význam písnička She’ll becoming round the mountain and I did not see that coming. Tančí na ni Daniel Radcliffe v Miracle Workers v roli reverenda v salónu na nějakém halucinogenním nápoji, I guess? Performance, za kterou by si zasloužil Oscara. Myslím, že tenhle žánr absurdní komedie, bylo jeho true calling. V MW je výborný, proper clown, někdy si fakt říkám, že jdou za všechny hrany a taky jak sakra všichni ti herci svolili k tomu, co se tam děje. V té stejné sérii, kde tancuje, se taky snaží svést jednoho týpečka převlečený za harémovou tanečnici, v řetězech a pomazaný olejem. U něho bych taky nečekala, že bude mít tolik svalů. Stejně jako jsem byla překvapená s Jaskierem, ale jak teď hodně poslouchám The Amazing Devil a mám ty jejích albové fotky in my face all the time, říkala jsem si Who was I kidding.

Měli nám dneska dovézt dlažbu a obklady do technické místnosti, ale prodejna ráno začala hořet. Is this a curse? Aspoň se teda ale u nás malovalo a bagrovala zahrada na hotovo. Nemůžeš mít všechno, že jo.

K. se dneska vrací zpátky do Česka a už se moc těším, až se v sobotu všichni uvidíme, dáme si skleničku a budeme tancovat někde uprostřed Beskyd. <3 

Hodně si teď křičím v sobě: “Well, you gotta do something!” od té doby, co jsem tu písničku objevila v playlistu od K.

Dneska taky vyšly nové kozy, se kterýma hrozně souzním:

Well, you may forget the whys and wheres

Of an old tattoo on your forearm there

But usually you recall the day you got one

And usually it fades in the sun

I really do feel hopeful today. Tři hodiny s A. were better than that first therapy session. <3 We both feel hopeful ohledně nadcházejícího podzimu a semestru, I think. Even though she’s been through the unimaginable. </3

Ráno jsem měla hodně pocit, že je nějak vychýlená rovnováha ve vesmíru, když nám Š. psala novinky z práce - ságu o Jardech.

Já: Na Netflixu je reality show Sirény, ve které soupeři Korejky v týmech hasičky, policistky, kaskadérky, atletky, osobní strážkyně, vojačky a je to hrozně výborné. Teď tam soupeří ve štípání dřeva and I could watch this for hours.

Š: Sounds very gay to me. 

V: Oj, už si svlékají trička na to sekání, it got even gayer. A různě se snaží ukrást si vlajky na základnách jako na táboře někdy v noci nad ránem a při tom tam vykopávají dveře a rozbíjejí okna a šplhají na střechy a tak, I'm not gonna lie, I'm half hard.

Ok, teď rozdělaly oheň a snaží si to navzájem uhasit a musí ty proudy zastavit vlastním tělem, tahle epizoda got super gay.

__

“Let everything happen to you: beauty & terror.

Just keep going. No feeling is final.” Rilke

Výborná absurdní scénka. Š. (L. máma) rozsypala krabici mandarinek máčených v čokoládě, které má M. na vyhození z čokoládovny. L. k tomu hraje na klavír rock-'n'-roll, který má v hlavě, jak říká. M.a já se tomu jenom hrozně smějem.

Já: Tak já se objednám na to tetování

L: Aha, takže takhle budeš řešit problémy

Já: Mohly bych brát drogy

L: To je pravda.

Slepice, která vždycky nějak tajemně utekla z výběhu a objevila se u našich v pergole, vyseděla kuřátka. Když utekla, často tam takhle trávili spolu čas - rodiče, pesečci, kocour a ta jedna slepice. Když začala kvočet, máma sehnala vajíčka od sousedů, co mají kohouta. Já, dítě z vesnice, jsem si myslela, že kuřátka se rodí jenom na jaře. Slepice je snad konečně spokojená a už nebude nikam utíkat. Máma říkala něco ve smyslu, že to bude dobrá ‘mama,’ protože si vždycky jen na chvíli odskočila a běžela zpátky sedět na vejcích. 

M. konečně (po dvou a půl letech!) čte motherfucking masterpiece Challenger deep, tak jsem jí mohla říct, že  jsou klíční kosti moje oblíbené kosti v lidském těle. From all the places on human body we have bones sticking out, this is my favourite place.

Včera jsem L. vzala na Barbie, aby měla kompletní zážitek, protože Oppenheimera jsme už viděly. Potom jsme se přesunuly ještě na zámek na divadelní letňák Jedlíci čokolády z Dramoxu. Kdysi jsem to viděla v Trámtárii v Olomouci a tentokrát to byla inscenace z Klicperova divadla v Hradci Králové. Zase jsem se moc smál a taky mi bylo dost ouzko. Herci hráli hlavně taky pro ostatní herce a byli výborně šílení. Dvouapůlmetrový faun na konci was the creepiest shit I have ever seen. 

Dneska jsme s L. jely na skútru obhlídnout dveře. Intenzivně cítím, že jsou to poslední letní dny, které ještě stojí za to si užít.

__

Deníkové reflexe - prosinec

Pořád dokola se snažím naučit být trpělivější a pořád mi to moc nejde. Nekonečně přesvědčuju hlavu, že ještě kousek, že už to snad těch pár měsíců vydržíme než se přestěhujeme a snažím se dívat na čas z větší perspektivy, ale je to nekonečný boj. Často si připomínám: The time will pass anyway. A to je největší pravda. Taky často myslím na ty dva vlky from the Cherokee legend a na to, že musíme krmit toho správného.

Self-awarness moudra - někdy je potřeba dát si polívku a otevřít víno. 

Stavebně dokončujeme střechu a svátečně máme největší pohodu jen tak doma ve dvou, a tak si mysím, že by to mělo být.

Koukám, že bez ohledu na to, co na stavbě dokončíme, euforie, která po tom přijde je vždycky jenom chvilková a potom hlavu okamžitě zavalí nové strachy spojené s další fází stavby. Není konec dokud není konec. Od začátku stavby se to fakt vlastně snažím jenom nějak přežít - ponořit se do práce, utopit se v knížkách, vypsat se v deníku a v příbězích, vyběhat to a protáhnout se při józe, aby se uvolnilo napětí nahromaděné v těle. 

People need people, reconnecting období. 

Chybím si v době, kdy bylo největší dobrodružství přespávat na cizích bytech a v cizích postelích. Teď spím nejradši doma ve vlastní posteli a opravdu jsem každý den vděčná, že můžu usínat vedle L. a každý večer jí to před spaním i říkám. Opravdu nechápu, že máme tohle štěstí a tuhle lásku, která jenom roste po letech.

__

Neil Gaiman říká,

že když se chceš naučit dobře psát rozhovory, musíš poslouchat, jak se spolu lidi doopravdy baví.

Holky za mnou v kině na Barbie:

Víš, co je dobrá gay storka?

To..Call me by your name.

Já vím tam hraje Timothee.

Já jsem to zjistila až teď, že tam hraje. 

Jak jako zjistila až teď?

On je mega krásný, kámo.

Já vím, kámo.

__

Jí je 25 ta je mega stará.

Kámo, až mi bude 25 budu lítat kolem světa a vůbec nebudu myslet na děti.

Ty jsi mega v obraze, kámo.

__

To je mega Alfons Mucha vibe.

__

A moje postřehy z víkendu:

Není nic něžnějšího než když tatínci utahujou svým dcerám culíky. 

Otakárek Fenyklový je nejhezčí motýlí jméno.

__

‘Touching grass isn’t enough, I need money.’

Jediné informace k tvorbě skript, které jsme od naší ředitelky dostali byly: ‘shromážděte si materiály a pomalu si to pište.’ Díky.

Jsme sice working adults, ale všechny ty naše práce jsou dost absurdní. Š. a K. v práci dělají tak deset náhodných pozic. Já na uni, D. v národním divadle, V. v nezisku.

V. bude tlumočit nějakým karatistům a Š. překládá web z češtiny do angličtiny a ruštiny, kterou neumí. Jak ale už všichni víme, po studiu japonštiny si ruštinu prostě odvodíš. K. má exkurze v servrovnách a dělá v práci nově i IT.

Po celodenním workshopu jsem byla chvilku ztracená v časoprostoru a zapomněla jsem, že mám za patnáct minut učit na úplně jiné škole. Běžela jsem tam a mastně jsem zaimprovizovala 90min individuální lekci.

Š: Co to je tady zase za změny povinností a šíleností v práci.

Taky jsme se shodly, že je sice 2.2, ale už je to úmor.

Zůstávám doma a čtu si v příručce moderního lektora. Andulka přešlapuje, že chce ven, tak ji pouštím, lítá jako šílená a nakonec mi přistane na hlavě. Kocour musí být zavřený, dokud si andulka nevleze zpátky do klece. Musím střídat zvířata na směny. A tak si tady žijem. 

Posílám holkám fotku a Š. to komentuje: Líbí se mi vypnutý notebook. Důležité pro mental health na HO.

Mezitím u Kupce v práci budou losovat o nevyužitý bazén. Výherce si ho pak odnese domů.

Studentka dnes říkala že se letos chystá do Amstru a pak se mě ptala: Have you been? a já povídám: Yes, and I barely survived. (I did not elaborate.)

Me: Did you do anything for your mental health last year?

Studentka: Nothing. Just crying. <3

Ja: Petře, co tady děláte, vy patříte do jine skupin,y která začla pred dvěma hodinama.

Petr: kurva...

Pokračujeme ve skupinové práci z minulého týdne, já opět zmatená: Petře, kde máte skupinu, vy jste tady minule nebyl?

Petr: Já jsem z té jiné skupiny…

Už je sice úterý, ale asi mám pořád trošku pondělí - diktovala jsem do telefonu svoje jméno, ať si mě můžou napsat na schůzku a píšu si debil do diáře - ‘svoje přijmení’ v pátek ve 4.

“The time will pass anyways”

Už začíná 4. týden v lednu a já jsem furt ztracená v časoprostoru, zkouškové je limbo.

Šílené ráno - v hlavě mobility a daně a truhláři a letní semestr. Jdu se chystat do koupelny s tím, že se pak rychle sbalím. Když rozsvítím světlo, s hroznou ránou mi vybuchne světlo nad hlavou, hrozně se leknu a couvám ven s bušícím srdcem. Zkouším nahodit jističe - nejde to. Rychle teda zametám potmě střepy na podlaze a ve vaně. Mám chuť se na to vykašlat, protože mi za chvilku jede autobus, ale dojde mi, že když to tak nechám, vyteče mrazák. Za 15 minut musím vyrazit na bus. Běžím naproti k domovníkovi. Otevře mi jeho žena a hrozně dlouho napínavě hledá inbus od hlavního jističe. Na chodbě nás u toho poslouchá dělník, co nám na chodbě dělá obklady, protože nám s L. je souzeno furt bydlet na staveništi. Nakonec najde starou kliku od okna, která přesně sedí do dveří jističe. Povídá: “Tak jsme to zvládly i bez chlapů,” a já si říkám yes, YES. Asi bych nějaký inbus taky doma našla, ale nevím jestli by seděl a navíc teď na to nemám čas. Jak říká K: We don’t need no men. 

V bytě se svítí a já se bleskově balím, všecko hážu do kabelky a batohu a letím na bus そのまま. Zavřela jsem dveře do koupelny, aby kocour nešlápnul na nějaké zapomenuté střepy a nestačila jsem uklidit hadry pod lednicí.

Když jsem slavnostně dojela na nádraží, zjistila jsem, že vlak má hodinu zpoždění :)

__

Ve vlaku

“Oni maj rádi, když máš skicák zaměřený na něco konkrétního. Třeba tě baví malovat města, tak skicák plný toho,” povídá slečna s kudrnatýma vlasama v nedbalém drdolu.

“To se mi ještě nepodařilo,” odpovídá jí nejspíš spolužačka v mikině ušpiněné od červené barvy.

“Mně taky ne. Mám tam co mě zrovna baví, svoje depky i šťastný období a do toho češtinu a matiku…Nat, kolik máš skicáků?” otočila se na holku v omlácených martenskách.

“Nevím, tak pět, šest, sedm, osm, devět…ale těch novějších tak čtyři,” reaguje Nat. Potom se otočí na kluka v dlouhém svetro-kabátů se svojí zmuchlanou bundou v ruce: “Můžu?” 

Kluk si ani nesundal sluchátka, přikývnul a vrátil se ke sledování Breaking bad na telefonu. Nat si o jeho rameno opřela hlavu a zavřela oči.

__

Koukám, že tady nemám ani zmínku o nejmilejším setkání s L. ve Frýdku, takže to tahám ze zamlžených vzpomínek. I don’t remember shit, man. Jela jsem tehdy na druhé kolo prezidentských voleb a vzala jsem to okružní cestou přes Frýdek a spojila jsem to zase po čase se zhodnocením života. Bolesti, terapie, prášky, ale taky kamarádství, už tolik let, že to málem nedokážem spočítat. Nejdřív kávičky a potom přeslazená ochutnávka vín v Rybízáku, ke které nám krásně hrál týpeček na kytaru Delicate od Damiena Rýženky. FM je hodně nostalgička a už taky začínám vnímat, jak je můj hometown ‘na severu,’ protože u nás ‘na jihu’ rozhodně taková kosa není. Frýdeckomístecko a moravskoslezsko ti proudí v žilách, tyvole, to ze sebe jen tak nikdy nedostaneš. 

__

Čtvrtek - v přestávkách na workshopu Základních lektorských dovedností si čtu na Bažině diskurz, jestli je víc hot Pavel nebo George Clooney, který začal T. of all people. Nečekala jsem, že se od toho dostaneme k hodnocení hotness ss uniforms, ale here we are I guess. Taky miluju jak D. hodnotí muže (podle toho, jestli by to mohla být žena). Je to jediná evaluace, na kterou jsem zvědavá. Říkám po tom, co jsem si přečetla poslední evaluace zimního semestru.

__

“horrors beyond my comprehension

more like horrors beyond my articulation. i know exactly what it is but id never be able to explain it to anyone” :)  

zpátky ke starým zápiskům po více než dvou měsících

Můj mozek asi všeobecně teď nějak stagnuje, včera večer jsem chtěla ať mi studenti přeloží do aj fire brigade a nevěděla jsem, jak to říkáme česky: povídám: no hasiči...ale ne jako fire fighters, ale to mužstvo.

Achne, stala se mi taková věc, že jsem odpověděla na hromadný meil místo na tu adresu, která byla uvedená v těle mailu, like a fucking idiot. Naštěstí to je adresa univerzitních informací a neposlala jsem to všem zaměstnancům uni. 🙂

Kafe s A. - jediné, co si přeju je, aby se jí povedlo otěhotnět. Tenhle rok je pro ni šílený v rámci svatby v Brazilii na pláži, v Česku formálně, rekonstrukci kuchyně, provizorního bydlení a nemocech rodičů. 

Kafe s M. - catch-up po půl roce. Všechno se v našich životech změnilo k lepšímu. Obě jsme odešly z jazykovky (i když já tam ještě pár prsty u nohy jsem) a začly učit jinde - ona na gymplu a já na uni. Taky jim moc přeju, aby jim vyšlo nové bydlení a těhotenství. Moc mě baví být teď 先輩 ve stavbách a rozebírat různá technická řešení. Please ask me what do I think o dřevostavbách, rekuperacích a fotovoltaických panelech. 

(V polovině dubna si říkám, že tenhle rok není horší než jsme čekali, jen je to období velkých změn.)

Plníme roční plán good times, ze kterého jsem L udělala kalendář k vánocům, a tak jdem s L. večer na wellness. Miluju se nahřát v sauně a pak si dát studenou sprchu a pak si unaveně číst na lehátku a dát si prosecco, které tě příjemně přiopije tak pětkrát větší rychlostí. 

Radost je, když v kuchyňských a koupelnových studiích ani na minutu nikdo nezpochybní, že spolu stavíme dům. Připadám si jenom trochu jako idiot, ale zároveň se nebojím ptát na debilní otázky, když něčemu technicky nerozumím. Vždycky je to na třihodinovou schůzku, která obsahuje miliardu informací. Když L. odpoví na nějakou odbornou otázku, u které vůbec nevím, jak to máme v domečku naplánované, objímám ji kolem ramen a říkám: “ještě, že tě mám” přímo před týpečkem, odborným konzultantem. 

Naše kuchyň bude nakonec vymazlená, přesně tak, jak jsem si to představovala. Nenapadá mě míň pitomé slovo, které by to tak dobře vyjadřovalo. 

Koupelnu i kuchyň mám celou na starost a mám z toho radost a baví mě to. 

Odpoledne vyčerpaně usínám na gauči, zatímco L. kouká na biatlon. Pak se budím z kómatu znovuzrozená a jdu L. pomoct dělat kimchi ze třech zelných hlávek, which is craziness. Jsem hrozně ráda za to, kde teď jsem. 

“Hey man, whatever lorems your ipsum”

Od A. jsem dostala nečekaný dárek k Vánocům - mindfulness journal. Našla jsem ho ve schránce společně s pohlednicí se zenovou žábou na lotosu od M. Vůbec nechápu, že mi někdo, koho jsem párkrát náhodně potkala po letech, mi dal dárek takhle nejvíc mojí duši na míru. Myslím, že mi to hodně pomohlo a pomáhá vymotat se z prohlubní a každý den ‘se srovnat’. Všechno píšu tam, jsem ráda, že po dlouhé době je to totálně transparentní, i když jenom pro mě, you know.

Jsem hrozně ráda za všechny nepravděpodobná přátelství v práci. P., která je mi asi nejblíž věkem, hodně mi pomohla vyrovnat se s některými věcmi - jako kamarádka i jako garant. J., která je o víc jak deset let starší, která je vždycky pozitivní, má dobrou náladu a dokáže člověka neskutečně nabít. Minulý týden mě vzala v pracovní době na filmový klub seniorů na film Buko, což byla krása nesmírná. Váhala jsem, jestli jít, byl to špatný timing a mohla jsem místo toho pracovat nebo si dělat svoje věci v klidu doma. J. ale říká - ‘nejen prací je člověk živ’ a je to největší pravda. V kině jsem se potmě hodně smála a taky to celé probrečela, tím jak to bylo krásně dojemné a celou dobu jsem si intenzivně uvědomovala, jakou mám radost, že jsem šla a byla jsem ráda na světě. Film je o tom, jak žít život, tak jak chceme, vidět věci ze svého úhlu pohledu, dělat rozhodnutí za sebe, o životě v přírodě, o životě se zvířaty, o životě s autismem, o stárnutí a o překonávání strachu. Miluju a všem doporučuju. Vzala jsem si papírový program FKS a třeba tam někdy zase zajdu s J. a nebo jenom tak sama.

Další nepravděpodobné přátelství je se S., se kterou bydlím v kabinetu. 

Taky máme teď na CJV, jak to J. správně pojmenovala, ‘kulturní revoluci.’ V únoru s L., J. a V. jedeme do UH do Slováckého divadla, kam se s L. chystáme od té doby, co bydlím ve Zlíně na takovou komorní inscenaci, která mě z celého programu zaujala úplně nejvíc. A taky nás čeká s kolegyněmi první dopolední veřejná generálka ve Zlínském divadle. Chci si koupit nové šaty a lodičky, normal girly stuff.

Po dlouhé době jsem taky zvládla kafe s A. a na pátek mám naplánované další s M, na kterém chceme porovnat naše pracovní zkušenosti v posledním semestru, na to se moc těším. Jsem ráda, že se teď zase něco takhle kulturně a společensky děje a mně už se nechce jenom sedět doma pod dekou a číst si. I když teda taky pořád hodně čtu a návštěvy knihovny jsou instantní self care.

Stavba jde krásně. Věřím, že tento týden bude hotová střecha. Vždycky, když tam jedem, prohlašuju, že už se tam chci nastěhovat, i když mezerama mezi cihlami i pod střechou ještě profukuje vítr. Už to ale fakt brzo bude. Neskutečně se těším a jsem na nás nekonečně pyšná, jak jsme to spolu krásně zvládly i jako holky a kolik jsme se toho naučily a jak strašně moc jsme vyrostly, i když byl loňský rok k smrti náročný a vyčerpávající.

Taky se těším, že ségry budou mít brzy po státnicích a taky konečně dostanou ponožku. K. potom hned odlítá do UK na zkušenou, což pro nás možná znamená i výletek do Londýna, na který jsem poslední dobou tak chtěla.

M. bude nový garant na FaMe, což je další věc, ze které mám velkou radost. Znamená to řešení věcí v klidu, v pohodě a s nadhledem. MP, se kterým jsme byli na táboře, zase nastupuje na FaMe jako externista. Těším se, těším. Změničky.

Mám radost, jak se nám s P. povedl rozhovor s M. Dostaly jsme pochvalu od paní proděkanky i od M. za editaci. Nechci působit jako nafoukanec, ale kdybych mohla, upravím i některé ostatní texty od kolegyň, které jsou nachystané do dalšího čísla.

Pořád všude píšu, jak jsem ráda, ale já jsem teď fakt tak hrozně ráda, which is a good thing. Největší předsevzetí na tenhle rok a na pořád je krmit toho druhého vlka!