‘Touching grass isn’t enough, I need money.’

Jediné informace k tvorbě skript, které jsme od naší ředitelky dostali byly: ‘shromážděte si materiály a pomalu si to pište.’ Díky.

Jsme sice working adults, ale všechny ty naše práce jsou dost absurdní. Š. a K. v práci dělají tak deset náhodných pozic. Já na uni, D. v národním divadle, V. v nezisku.

V. bude tlumočit nějakým karatistům a Š. překládá web z češtiny do angličtiny a ruštiny, kterou neumí. Jak ale už všichni víme, po studiu japonštiny si ruštinu prostě odvodíš. K. má exkurze v servrovnách a dělá v práci nově i IT.

Po celodenním workshopu jsem byla chvilku ztracená v časoprostoru a zapomněla jsem, že mám za patnáct minut učit na úplně jiné škole. Běžela jsem tam a mastně jsem zaimprovizovala 90min individuální lekci.

Š: Co to je tady zase za změny povinností a šíleností v práci.

Taky jsme se shodly, že je sice 2.2, ale už je to úmor.

Zůstávám doma a čtu si v příručce moderního lektora. Andulka přešlapuje, že chce ven, tak ji pouštím, lítá jako šílená a nakonec mi přistane na hlavě. Kocour musí být zavřený, dokud si andulka nevleze zpátky do klece. Musím střídat zvířata na směny. A tak si tady žijem. 

Posílám holkám fotku a Š. to komentuje: Líbí se mi vypnutý notebook. Důležité pro mental health na HO.

Mezitím u Kupce v práci budou losovat o nevyužitý bazén. Výherce si ho pak odnese domů.

Studentka dnes říkala že se letos chystá do Amstru a pak se mě ptala: Have you been? a já povídám: Yes, and I barely survived. (I did not elaborate.)

Me: Did you do anything for your mental health last year?

Studentka: Nothing. Just crying. <3

Ja: Petře, co tady děláte, vy patříte do jine skupin,y která začla pred dvěma hodinama.

Petr: kurva...

Pokračujeme ve skupinové práci z minulého týdne, já opět zmatená: Petře, kde máte skupinu, vy jste tady minule nebyl?

Petr: Já jsem z té jiné skupiny…

Už je sice úterý, ale asi mám pořád trošku pondělí - diktovala jsem do telefonu svoje jméno, ať si mě můžou napsat na schůzku a píšu si debil do diáře - ‘svoje přijmení’ v pátek ve 4.

“The time will pass anyways”

Už začíná 4. týden v lednu a já jsem furt ztracená v časoprostoru, zkouškové je limbo.

Šílené ráno - v hlavě mobility a daně a truhláři a letní semestr. Jdu se chystat do koupelny s tím, že se pak rychle sbalím. Když rozsvítím světlo, s hroznou ránou mi vybuchne světlo nad hlavou, hrozně se leknu a couvám ven s bušícím srdcem. Zkouším nahodit jističe - nejde to. Rychle teda zametám potmě střepy na podlaze a ve vaně. Mám chuť se na to vykašlat, protože mi za chvilku jede autobus, ale dojde mi, že když to tak nechám, vyteče mrazák. Za 15 minut musím vyrazit na bus. Běžím naproti k domovníkovi. Otevře mi jeho žena a hrozně dlouho napínavě hledá inbus od hlavního jističe. Na chodbě nás u toho poslouchá dělník, co nám na chodbě dělá obklady, protože nám s L. je souzeno furt bydlet na staveništi. Nakonec najde starou kliku od okna, která přesně sedí do dveří jističe. Povídá: “Tak jsme to zvládly i bez chlapů,” a já si říkám yes, YES. Asi bych nějaký inbus taky doma našla, ale nevím jestli by seděl a navíc teď na to nemám čas. Jak říká K: We don’t need no men. 

V bytě se svítí a já se bleskově balím, všecko hážu do kabelky a batohu a letím na bus そのまま. Zavřela jsem dveře do koupelny, aby kocour nešlápnul na nějaké zapomenuté střepy a nestačila jsem uklidit hadry pod lednicí.

Když jsem slavnostně dojela na nádraží, zjistila jsem, že vlak má hodinu zpoždění :)

__

Ve vlaku

“Oni maj rádi, když máš skicák zaměřený na něco konkrétního. Třeba tě baví malovat města, tak skicák plný toho,” povídá slečna s kudrnatýma vlasama v nedbalém drdolu.

“To se mi ještě nepodařilo,” odpovídá jí nejspíš spolužačka v mikině ušpiněné od červené barvy.

“Mně taky ne. Mám tam co mě zrovna baví, svoje depky i šťastný období a do toho češtinu a matiku…Nat, kolik máš skicáků?” otočila se na holku v omlácených martenskách.

“Nevím, tak pět, šest, sedm, osm, devět…ale těch novějších tak čtyři,” reaguje Nat. Potom se otočí na kluka v dlouhém svetro-kabátů se svojí zmuchlanou bundou v ruce: “Můžu?” 

Kluk si ani nesundal sluchátka, přikývnul a vrátil se ke sledování Breaking bad na telefonu. Nat si o jeho rameno opřela hlavu a zavřela oči.

__

Koukám, že tady nemám ani zmínku o nejmilejším setkání s L. ve Frýdku, takže to tahám ze zamlžených vzpomínek. I don’t remember shit, man. Jela jsem tehdy na druhé kolo prezidentských voleb a vzala jsem to okružní cestou přes Frýdek a spojila jsem to zase po čase se zhodnocením života. Bolesti, terapie, prášky, ale taky kamarádství, už tolik let, že to málem nedokážem spočítat. Nejdřív kávičky a potom přeslazená ochutnávka vín v Rybízáku, ke které nám krásně hrál týpeček na kytaru Delicate od Damiena Rýženky. FM je hodně nostalgička a už taky začínám vnímat, jak je můj hometown ‘na severu,’ protože u nás ‘na jihu’ rozhodně taková kosa není. Frýdeckomístecko a moravskoslezsko ti proudí v žilách, tyvole, to ze sebe jen tak nikdy nedostaneš. 

__

Čtvrtek - v přestávkách na workshopu Základních lektorských dovedností si čtu na Bažině diskurz, jestli je víc hot Pavel nebo George Clooney, který začal T. of all people. Nečekala jsem, že se od toho dostaneme k hodnocení hotness ss uniforms, ale here we are I guess. Taky miluju jak D. hodnotí muže (podle toho, jestli by to mohla být žena). Je to jediná evaluace, na kterou jsem zvědavá. Říkám po tom, co jsem si přečetla poslední evaluace zimního semestru.

__

“horrors beyond my comprehension

more like horrors beyond my articulation. i know exactly what it is but id never be able to explain it to anyone” :)  

zpátky ke starým zápiskům po více než dvou měsících

Můj mozek asi všeobecně teď nějak stagnuje, včera večer jsem chtěla ať mi studenti přeloží do aj fire brigade a nevěděla jsem, jak to říkáme česky: povídám: no hasiči...ale ne jako fire fighters, ale to mužstvo.

Achne, stala se mi taková věc, že jsem odpověděla na hromadný meil místo na tu adresu, která byla uvedená v těle mailu, like a fucking idiot. Naštěstí to je adresa univerzitních informací a neposlala jsem to všem zaměstnancům uni. 🙂

Kafe s A. - jediné, co si přeju je, aby se jí povedlo otěhotnět. Tenhle rok je pro ni šílený v rámci svatby v Brazilii na pláži, v Česku formálně, rekonstrukci kuchyně, provizorního bydlení a nemocech rodičů. 

Kafe s M. - catch-up po půl roce. Všechno se v našich životech změnilo k lepšímu. Obě jsme odešly z jazykovky (i když já tam ještě pár prsty u nohy jsem) a začly učit jinde - ona na gymplu a já na uni. Taky jim moc přeju, aby jim vyšlo nové bydlení a těhotenství. Moc mě baví být teď 先輩 ve stavbách a rozebírat různá technická řešení. Please ask me what do I think o dřevostavbách, rekuperacích a fotovoltaických panelech. 

(V polovině dubna si říkám, že tenhle rok není horší než jsme čekali, jen je to období velkých změn.)

Plníme roční plán good times, ze kterého jsem L udělala kalendář k vánocům, a tak jdem s L. večer na wellness. Miluju se nahřát v sauně a pak si dát studenou sprchu a pak si unaveně číst na lehátku a dát si prosecco, které tě příjemně přiopije tak pětkrát větší rychlostí. 

Radost je, když v kuchyňských a koupelnových studiích ani na minutu nikdo nezpochybní, že spolu stavíme dům. Připadám si jenom trochu jako idiot, ale zároveň se nebojím ptát na debilní otázky, když něčemu technicky nerozumím. Vždycky je to na třihodinovou schůzku, která obsahuje miliardu informací. Když L. odpoví na nějakou odbornou otázku, u které vůbec nevím, jak to máme v domečku naplánované, objímám ji kolem ramen a říkám: “ještě, že tě mám” přímo před týpečkem, odborným konzultantem. 

Naše kuchyň bude nakonec vymazlená, přesně tak, jak jsem si to představovala. Nenapadá mě míň pitomé slovo, které by to tak dobře vyjadřovalo. 

Koupelnu i kuchyň mám celou na starost a mám z toho radost a baví mě to. 

Odpoledne vyčerpaně usínám na gauči, zatímco L. kouká na biatlon. Pak se budím z kómatu znovuzrozená a jdu L. pomoct dělat kimchi ze třech zelných hlávek, which is craziness. Jsem hrozně ráda za to, kde teď jsem. 

“Hey man, whatever lorems your ipsum”

Od A. jsem dostala nečekaný dárek k Vánocům - mindfulness journal. Našla jsem ho ve schránce společně s pohlednicí se zenovou žábou na lotosu od M. Vůbec nechápu, že mi někdo, koho jsem párkrát náhodně potkala po letech, mi dal dárek takhle nejvíc mojí duši na míru. Myslím, že mi to hodně pomohlo a pomáhá vymotat se z prohlubní a každý den ‘se srovnat’. Všechno píšu tam, jsem ráda, že po dlouhé době je to totálně transparentní, i když jenom pro mě, you know.

Jsem hrozně ráda za všechny nepravděpodobná přátelství v práci. P., která je mi asi nejblíž věkem, hodně mi pomohla vyrovnat se s některými věcmi - jako kamarádka i jako garant. J., která je o víc jak deset let starší, která je vždycky pozitivní, má dobrou náladu a dokáže člověka neskutečně nabít. Minulý týden mě vzala v pracovní době na filmový klub seniorů na film Buko, což byla krása nesmírná. Váhala jsem, jestli jít, byl to špatný timing a mohla jsem místo toho pracovat nebo si dělat svoje věci v klidu doma. J. ale říká - ‘nejen prací je člověk živ’ a je to největší pravda. V kině jsem se potmě hodně smála a taky to celé probrečela, tím jak to bylo krásně dojemné a celou dobu jsem si intenzivně uvědomovala, jakou mám radost, že jsem šla a byla jsem ráda na světě. Film je o tom, jak žít život, tak jak chceme, vidět věci ze svého úhlu pohledu, dělat rozhodnutí za sebe, o životě v přírodě, o životě se zvířaty, o životě s autismem, o stárnutí a o překonávání strachu. Miluju a všem doporučuju. Vzala jsem si papírový program FKS a třeba tam někdy zase zajdu s J. a nebo jenom tak sama.

Další nepravděpodobné přátelství je se S., se kterou bydlím v kabinetu. 

Taky máme teď na CJV, jak to J. správně pojmenovala, ‘kulturní revoluci.’ V únoru s L., J. a V. jedeme do UH do Slováckého divadla, kam se s L. chystáme od té doby, co bydlím ve Zlíně na takovou komorní inscenaci, která mě z celého programu zaujala úplně nejvíc. A taky nás čeká s kolegyněmi první dopolední veřejná generálka ve Zlínském divadle. Chci si koupit nové šaty a lodičky, normal girly stuff.

Po dlouhé době jsem taky zvládla kafe s A. a na pátek mám naplánované další s M, na kterém chceme porovnat naše pracovní zkušenosti v posledním semestru, na to se moc těším. Jsem ráda, že se teď zase něco takhle kulturně a společensky děje a mně už se nechce jenom sedět doma pod dekou a číst si. I když teda taky pořád hodně čtu a návštěvy knihovny jsou instantní self care.

Stavba jde krásně. Věřím, že tento týden bude hotová střecha. Vždycky, když tam jedem, prohlašuju, že už se tam chci nastěhovat, i když mezerama mezi cihlami i pod střechou ještě profukuje vítr. Už to ale fakt brzo bude. Neskutečně se těším a jsem na nás nekonečně pyšná, jak jsme to spolu krásně zvládly i jako holky a kolik jsme se toho naučily a jak strašně moc jsme vyrostly, i když byl loňský rok k smrti náročný a vyčerpávající.

Taky se těším, že ségry budou mít brzy po státnicích a taky konečně dostanou ponožku. K. potom hned odlítá do UK na zkušenou, což pro nás možná znamená i výletek do Londýna, na který jsem poslední dobou tak chtěla.

M. bude nový garant na FaMe, což je další věc, ze které mám velkou radost. Znamená to řešení věcí v klidu, v pohodě a s nadhledem. MP, se kterým jsme byli na táboře, zase nastupuje na FaMe jako externista. Těším se, těším. Změničky.

Mám radost, jak se nám s P. povedl rozhovor s M. Dostaly jsme pochvalu od paní proděkanky i od M. za editaci. Nechci působit jako nafoukanec, ale kdybych mohla, upravím i některé ostatní texty od kolegyň, které jsou nachystané do dalšího čísla.

Pořád všude píšu, jak jsem ráda, ale já jsem teď fakt tak hrozně ráda, which is a good thing. Největší předsevzetí na tenhle rok a na pořád je krmit toho druhého vlka!

Poslední zápisky loňského roku

HP únikovka, kterou jsem dostala od sester k narozeninám, byla zatím nejlepší, na které jsme spolu byli. Na začátku jsme dostali hůlky, se kterými se dalo kouzlit a připadali jsme si skvěle, jako banda bláznů, co říká nahlas zaklínadla, které fungujou. Kluci dělali hrozně výborně predátory, všichni jsme se váleli smíchy. S klapkama na uších jsme přesazovali mandragory a dostávali jsme se do různých malých komůrek. Sranda. Jediné čeho litujem je, že jsme si neudělali několik fotek na různých místech a nevzali jsme si na sebe hábity.

Cestou do Zlína jsme se stavovaly u L. babičky, která nám při ukazování fotek ze stavby říkala: jste dobré holky, to jste toho hodně dokázaly v životě. Což bylo moc milé, protože i když nás L. rodina všemožně podporuje a moje snad taky, i když to nedává moc najevo, nikdo nám to zatím takhle hezky neshrnul.

Ptám se studenta Dana: “Are you done?” 

Dan: Yes, I’m done. Hoho

Olomoucké tradiční punčování - pro mě tentokrát s dětským punčem, což bylo za mě v poho až na to, že jsem do sebe nejspíš nacpala strašně moc cukru. Mínusové body dávám za rozdílné požadavky na to, kde se najíst a plusové body zase za knižní klub v (Ne)vinném baru a potom i u Š. doma a hlavně taky za diskuze zatímco Š. s L. chystali gjózu a potom taky za výsledný produkt, který byl k smrti dobrý. 

Po updatu moodlu mi nefunguje zrovna kurz dálkařů, ve kterém v zápočtovém týdnu musím zkontrolovat odevzdané prezentace. Top. If it ain’t broke, don’t fix it. Teď to vypadá hůř, je to míň přehledné a celé se to roztahalo.

Alespoň na email už mi teda ale přišla první prezentace na male reproductive organs. Co je moje práce.

Miluju, že jedna zoufalá paní co si není jistá v angličtině si na doporučení chichotajících se spolužaček vybrala taky ten male reproductive system, že jí to přišlo z těch možností jako něco, co nejvíc zvládne popsat.

P. mi mezi řečí řekla, že když teď odchází, padla na mě volba jako na nového garanta na FaMe. V pondělí za mnou o přestávce přišla M: Tak co, Veroniko, budete tady tomu na FaMe šéfovat? Před M. nikdo nic neutají a když to ví ona, tak už to ví celý ústav.

30. prosince jsem vstala v 10, začala ráno jógou a potom jsem zbytek dopoledne seděla na gauči a četla prezidentské debaty na Beerpongu a to jak si Greta podala Andrew Tata na Názvu.

Věty do korpusu:

Když ukážu vykřičník, tak to znamená: nezabíjejte běžícího šaška. 

Toho šaška musíme zlikvidovat.

Zas milion peněz a už se mi nevleze nic do kapsy.

NKU je buď náležitá kouzelnická úroveň nebo národní kontrolní úřad.

Chtěla jsem poslat svoje klasické nože na beer pong, ale popletly se mi chaty a poslala jsem to kolegyni (P.), se kterou jsme zrovna doeditovaly článek do fakultního časopisu. Jaká výhružka na závěr naší spolupráce.

"I actually need to sleep for five days straight."

Studenti mě dneska zvou na pivo. To určitě v pondělí. Prý pondělí je malý pátek. A že prý kdyžtak aspoň zítra na kafe místo obědové pauzy.

L o klempířovi: Já mám z něho dobrou radost. / Jsme večerní unavení magoři.

Studentovi spadlo při prezentování moje elektronické ukazovátko do přednášejícího pultu takovým způsobem, že to budou muset rozšroubovat ajťáci.

Dneska byli studenti hrozně ukecaní a už to přesně znám, jak mě neposlouchají a pak neví, co mají dělat. Povídám: Alice, vy nevíte, co máte dělat, že? Protože tam Kryštof do vás pořád něco hustí.

Alice: No, je to tak.

Povídám: Dneska je to zase nějaké kritické.

Studentka: Tak půjdeme domů?

Já: ne, budete tady schválně trpět. To určitě, když zlobite. Kdybyste byli hodní, tak mužem jit domů dřív.

A potom se všichni smáli svému utrpení. //

Dopuju se tinkturou z lichořeřišnice a vyháním z těla démony ve stylu village witch, kterou jsem. Taky piju různé bylinkové čaje a pevně věřím, že to vyřeší všechny moje problémy. //

Po páteční poradě v práci jsem se konečně dozvěděla, co budu učit v letním semestru. Zůstane mi 7 skupin na FaMe, takže by mi více méně mělo zůstat hodně mých studentů plus jedna malá skupinka dálkařů, sociálně-zdravotnických pracovníků (je jich jenom 6), kteří jsou taky hrozně fajn. <3

True blessing je uvařit si k večeři špagety ze zeleniny, co zavařila máma a s kečupem, který dělala babička.

Dneska jsem dostala nějaké nevyžádané second-hand rady od L. psychiatra. Prohlubuju svoje witchy znalosti to drive away demons in my body.

Šílenosti se zase budou stupňovat s blížícím se koncem semestru, svátky (dárky a setkávání s širokou rodinou) a s pracema, které jsou naplánované na stavbě. Zase to ale nějak společně zvládneme. <3

Bavili jsme se o duolingu a jeden student říká: nechci to dělat kvůli TOHO streaku, tak jsem hned věděla, že je od nás a byl indeed z Ostravy.

O: a máme na tu poslednú hodinu aj napéct koláčiky? <3

Dnešní série malých nešťastných příhod:

Mrzne a já jsem ztratila čepici.

Dostala jsem krámy a zapomněla kalich, tak jsem musela o obědové pauze do dmka pro prášek a tampony. Pak jsem na uni šla na záchod spolknout prášek a dát si ten tampon a celý den jsem žila v domnění, že jsem to tak udělala. Až večer jsem po zhrození, že ten tampon nemůžu najít, přišla na to, že jsem to neudělala. Musela jsem i zkontrolovat, že je ta krabička fakt zavřená. #theendofthesemestergotmelike

Paní v menze se mi vždycky smějou když si dávám nějaké sladké jídlo na oběd nebo zákusek. Nechápu, co je na tom tak vtipného, jsem v práci od rána do večera a dopuju se cukrem. 🤷

Na knížku z knihovny jsem si vylila kafe

On the bright side, máme doma 'nový' gauč, který jsme zdědily po L. mámě. Je větší a pohodlnější než pohovka, která už v bytě byla. Teď se sem vlezeme na lenošení obě najednou. Zní to hrozně banálně, ale je to life improvement jak sviň.

Ředitelka i její asistentka mě ženou do práce už od 8 ‘podepsat dokument,’ tak pak aspoň v kabinetu doplňuju všechny memrisy. Je to bič, který jsem si na sebe upletla sama, ale nelituju, i když to pomůže třeba jen části studentů.

“oh hey sorry I’ve been distant lately…

I’ve been really busy having a brain that is bad”

Nejmíň měsíc staré zápisky dopsané v paralýze po špatných zprávách ze stavby v čase, který jsem mohla využít na opravování zápočtových testů, kdybych líp zvládala zpracovat stres.

Věty do korpusu:

Miluju, po japonštině si ruštinu bez jakékoliv předchozí znalosti prostě odvodíš.

Měla bys být nějaký válečný špión a spálit rusákům nějaké strategické mosty.

Prváci na začátku hodiny v pět odpoledne: “Vypadáte strašně unaveně, ale pojďme, to zvládneme, já jdu taky z práce.” <3 

Studentka mi řekla, že testy byly super, že by chtěla, aby takhle vypadaly všechny, že to hezky reflektovalo, co jsme spolu dělali a ukázalo se, kdo na hodinách dává pozor a kdo dělá úkoly. That’s honestly all I need.

Ok. Tak nejspíš to všechno stálo za to nedělní ráno na chalupě v Jestřebí na nezvyklém říjnovém sluníčku. Nejpomalejší dojezd a nevím a fakt přísahám, že největší sranda. 

Je to jenom utrpení, kterým se musíš prokousat, because your panic button is broken a pak máš pocit  že na tebe místo kamarádů čeká bunch of wild animal monsters a tvoje tělo a taky hlava si for no reason myslí, že si v life-threatening situation, ze které musíš buď utéct a nebo budeš za vteřinu bojovat o život. A je ti hrozně zle, ale když řekneš je-mi-zle tak to v sobě vůbec nemá šanci obsáhnout, jak se doopravdy cítíš, jak příšerné to je to live through this in this body. //

Cítila jsem, že je to správná volba na ten kvíz jít. Spoluhráči byli nejvíc fajn a V. říkal: s tebou na příště počítám <3 / Víno a panáky a skvělá nálada a přemlouvám všechny, ať si se mnou dají ještě skleničku. Domů s A. a upřímné rozhovory v autobuse a potom ještě po cestě domů, spousta objetí a pochopení a mám pocit, že konečně jsem po dlouhé době pro někoho dobrý kámoš. Bydlíme od sebe kousek a opravdu kdykoliv jenom na víno nebo klidně jenom na písek nebo cokoliv. A A. povídá, že co řekla mně si nikdy ještě takhle nezformulovala a že je tady pro mě, že jsme tady pro sebe. Nepravděpodobná staronová přátelství.

Nainstalovali nám okna. Půl roku to řešíš, vymýšlíš, objednáváš, schůzuješ kvůli tomu, stojí to statisíce a pak je to hotové za půl dne. S L. a L. jsme jeli pro vozík, provizorní dveře a taky nové panty, protože ty co koupil L. neseděly. Fakt nechápu, že někdo zvládne jen tak nainstalovat provizorní dveře. L. prostě naměřil latě, pomocí klínů z nich udělal rám, našrouboval panty, nasadil do nich dveře a pak ještě dodělal práh, aby tam netáhlo. Napůl ze srandy říkám, že L. je můj nejoblíbenější člověk ze všech našich rodičů. Přivezla jsem varnou konvici, která zůstala po někom u nás v kanclu. Moji rodiče pak dovezli stůl a židle do prozatimní kuchyně, aby si tam dělníci mohli uvařit kafe nebo čaj. Nábytek je z našeho současného bytu. Je takový prozorozpadlý, nějakou dobu byl u našich a doufáme, že ho náš domácí nebude chtít zpátky, až se budem stěhovat pryč, když mu tam necháme naši náhradu.

Taky jsou už zpoloviny vyzděné příčky a my se tak můžeme konečně projít našimi budoucími pokoji. //

Štěstí je pít pod dekou domácí čerstvě rozmražený mošt s kouskama ledové tříště a k tomu jíst chleba s máslem a zavařené kyselé zelí s řepou, kterou přivezla máma.