I listen nothing but Ezra Furman these days. When I heard him describing the story behind the song Suck The Blood From My Wound, I could see that vividly in my head and I had to get it out, so here we are.
I didn’t realize it but the names Michael and Elliot are reference to a different, quite famous story, even though I chose the names because of other reasons.
1
Tvrdý náraz do ramene. Na dotek studí přes tenkou košili a potom už jenom cinkot tříštícího se skla. Napůl padám a napůl se vznáším potemnělým nebem z třetího patra. Nevím, jak je to možné, ale vzduch voní po skořici a cukrové vatě. Cítím tíhu křídel na zádech, jsou ale ještě bolavá a já stejně nevím, jak je správně používat. Obvazy mi prosakuje krev. Kolem poletují střepy a uvolněné peří.
Dopad na ulici pode mnou mě s největší pravděpodobností zabije, i když se mi zdá, že se země neblíží tak rychle, jak by měla.V případě, že to přežiju, zpřelámu si většinu kostí v těle. Padám zpomaleně nebo jenom jinak vnímám plynutí času? Jaktože mi není zima, když opadané stromy před nemocnicí jsou pokryté jinovatkou a od úst mi jde pára? Navíc mám na sobě jen dlouhou, plátěnou košili. Boty mi vzali jako další pojistku toho, že neuteču. Nejspíš nepočítali s tím, že se vrhnu proti zavřenému oknu a prostě zkusím štěstí.
Slunce už zvolna zapadá za obzor a barví mraky do ruda. Bude to poslední západ slunce, který budu moct sledovat?
“Sleduju okna ve třetím patře se zatajeným dechem. Tabulka jednoho z nich se najednou rozprskne jako když vybuchne ohňostroj a sklo se vysype ven jako cukr z cukřenky. Zaostřím na padající tělo, které se topí ve slabé září. Ve vzduchu se třepotá volná, bílá košile. Záda chrání křídla pokrytá šedavým peřím.
S nepříjemným bodnutím v břiše si uvědomím, že je to opravdu Michael. Nejsem si jistý, jestli padá zpomaleně, nebo je jen moje vnímání času pozměněné vyhrocenou situací a adrenalinem proudícím v žilách.
Mozek mi zamrznul, tak mě nenapadne nic lepšího, než rozevřít náruč.”
Elliot nejistě napřahuje ruce a čelist se mu sevře s pomyšlením na očekávaný úder. Je jasné, že jeho drobná postava nemůže blížící se náraz ustát. Klesající postava se ale dolů snáší až bolestivě pomalu, pět centimetrů za sekundu, stejnou rychlostí jakou opadávají květy sakur. Nakonec až téměř měkce dolehne plnou vahou do chlapcovy náruče. Ten udělá několik kroků dozadu a pak se oba svalí na zem.
Ve stejné chvíli se v rozbitém okně objeví muž s pistolí a zamíří na ně. Ozve se
“RÁNA
Pojď, proboha, vstávej! Poběž, parkuju támhle.
Popadnu Michaela za ruku. Překvapuje mě, že tolik hřeje, i když není moc teple oblečený a venku mrzne. Teprve teď si všimám, že
Panebože, ty krvácíš!”
To nic není, kroutím hlavou.
“Rychle si ho měřím zkoumavým pohledem a honem ho táhnu za roh do vedlejší ulice. Poznávám, že je to Michael, přestože z něj vyzařuje něco hrozně cizího. Jakoby se část naší blízkosti propadla do hluboké praskliny, kam na ni nedosáhnu, a tak ji nemůžu získat zpátky.
Krčíme se za auty a opatrně, ale hbitě mezi nimi kličkujeme.”
Vlaju za Elliotem. Vím, že se na mě několikrát zkoumavě podívá, ale teď není prostor na to něco vysvětlovat. Běžíme doslova jako o život. Občas se moje nohy ani nedotýkají silnice. Je to jako našlapovat na mechové polštáře v lese.
Když zahneme za roh, uvidím Elliotovu otřískanou dodávku. Odemyká na dálku, rozrazí zadní dveře a strká mě dovnitř. Všechno mi přijde jako ve snu. Barvy okolních předmětů se slévají dohromady, rozmazávají a odkapávají na podlahu.
Elliot oběhne auto, sedne si na místo řidiče, nervózně cpe klíček do zapalování a startuje. Hodí blinkr, sešlápne plyn a vyráží mnohem rychleji, než je povolená rychlost.
“Není čas, není čas, šeptám si mantru jako by mi magická síla slov pomohla jednat rychleji.”
Vzadu v dodávce je jen jedna řada sedadel na levé straně pod okny, aby se ušetřil prostor. Na zemi se povaluje prázdný batoh, pár kousků oblečení, deka a prázdné i plné lahve od piva. Třesoucíma rukama zvednu jedno z nich, urazím zátku o kovovou tyč, která trčí z boku sedačky a pořádně si hltnu. Pivo stéká do žaludku a po cestě uklidňuje každý kousek živé tkáně, které se dotkne. Zhluboka se nadechnu, vypustím vzduch z plic a vliju do sebe další dávku.
“Jsi v pořádku? Nevím, jak dlouho tam to pivo leží, kontroluju Michaela ve zpětném zrcátku.”
Přejdu otázku mlčením a s pivem v ruce nemotorně přelízám na přední sedačku. Otevřu palubní desku a chvíli se přehrabuju v kazetách, než vylovím Push the Sky Away od Nicka Cavea. Chvějící se rukou ji zasunu do autorádia. Celá dodávka se rázem potopí do zvuku něžných činelů a Nickova snového hlasu. Zpívá nám o tom, jak stromy nic nezajímá, zatímco vjíždíme do lesa.
Rozhlížím se kolem, co je v dodávce nového od té doby, co jsem se v ní vezl naposledy. Nepořádek je tu pořád stejný. Některé věci jsou pryč a jiné naopak přibyly. Nové jsou barevné, dřevěné korálky s přívěskem z jantaru a růženec. Obojí visí ze zpětného zrcátka. Nad rádiem je zastrčený obrázek Ježíše zalisovaný v plastu. Na palubní desce se objevily nové samolepky s logy kapel.
Myslím, že snad budu v pohodě, vracím se k otázce, která zůstala viset ve vzduchu.
And we know who you are and we know where you live
And we know there's no need to forgive
Slova, která se líně kutálí z rádia ve mně poprvé vyvolávají úzkostlivé pocity, i když jsem je předtím slyšel už mockrát.
Dostanou nás? Je vůbec možné jim utéct nebo se před nimi schovat?
“Budeme se o to muset alespoň pokusit.”
Chtěl bych ti všechno říct, ale...nevím, kde začít.
“Nemusíš mi nic vysvětlovat.”
Jenže já chci, jen nevím...kde začít.
“Hned jak jsem poprvé uslyšel o tom, co se děje, věděl jsem, že budeš jedním z nich.
Napadlo mě...jestli je pro tebe teď dobré...pít pivo, soukám ze sebe opatrně.”
Uchichtnu se. Hádám, že to, že mi narostly křídla, nijak neovlivňuje funkci jater.
Elliot se taky usměje a napětí mezi námi se znatelně uvolní.
“Bolelo to?”
Kývnu.
Zároveň to ale byl příjemný druh bolesti. Takový, který ti připomíná, že jsi naživu. Nevím, jak to líp popsat.
“Chápu. Nebo...aspoň se snažím.
Pokradmu si ho prohlížím. Pokožka mu slabě svítí, prsty přejíždí etiketu na lahvi od piva. Nevím, proč je pro mě najednou náročnější podívat se mu přímo do očí.”
Kam jedeme?
“Daleko. Pryč.”
Můžeš to trochu víc specifikovat?
“Moje teta má chatu v lesích poblíž Eugenu, kam během zimy nikdo nejezdí.”
Oukej. Věřím ti. Pokud si myslíš, že tam bude bezpečno, tak se nám tam nemůže nic stát.
“Bude, povídám a zesílím o stupeň rádio.”
Mírně se nakloním a lehce se dotknu jeho předloktí na znamení, že vyžaduju jeho pozornost.
Díky.
“To je v pořádku.”
Nějak na mě padla únava. Bylo by v pohodě, kdybych si zkusil trochu zdřímnout?
Vyčerpanost mi zalízá za nehty a putuje od konečků prstů nahoru a postupuje dál do těla.
“Jasně, někde vzadu by měla být i deka.”
Když se deru zpátky dozadu, Nick Cave zrovna zpívá
And I am too scared
And I am too scared to even walk on past
To sedí. Uvelebím se na sedačce a šmátrám potmě na zemi, dokud nenahmatám starou, sepranou deku. Zachumlám se do ní. Vědomí, že Elliot řídí a veze nás oba někam daleko, někam pryč, kde budeme v bezpečí mě neskutečně uklidňuje.
Za chvilku už se ztratím do ztracena.
“Slyším, jak se Michael vzadu uvelebuje a Nick Cave zrovna zpívá
I got love in my tummy and a tiny little pain
To sedí.”
✨
pátek 29. listopadu 2019
úterý 19. listopadu 2019
Everything feels overwhelming
I slept for 12 hours after awesome yet exhausting trip -> Utrecht-> Amsterdam -> Berlin - including 3 night buses, 2 concerts (The Mountain goats and Ezra Furman), 1 guesthouse, petting goats, sheep and pigs in a place called recovery college, wandering around Amsterdam during a cold night high on edibles, exploring one Berlin museum and attending a demonstration against our prime minister. The girls were also playing ukulele and singing in one German public bathroom at a railway station. I was just happily sitting there and enjoying that it’s warm.
Now I’m still disoriented, tired, sick (dizzy, stuffiness, sore muscles, headache + burning chest - possibly just general anxiety) and terribly behind with work and school. Writing emails to cancel lessons and receiving a lot of emails from work with more tasks.
If I fall asleep, needing a nap, I have a frightening sleep paralysis - kicking around and silently screaming in my head, because I can’t wake up.
I started reading a long post on Medium about Amanda Palmer’s tour by Jack Nicholls dealing with topics such as abortion, miscarriage, climate and refugee crisis and corrupted media and I felt even worse. I remembered also Ezra who’s dealing with anxieties, panic attacks and transgender issues. I feel too involved in everything and it’s too much. I feel too much.
I want to go and teach one lesson, because there’s a chance that it could fix me. I created a lesson plan with maximum input from the students. I will wear the comfortable Calm Down Ezra sweatshirt and scarf and I will stand far away in the background not to get my students sick.
The fact that Christmas are coming is also just stressful for me at the moment.
I know that everything will pass and everything will be 大丈夫 again, but right now I’m drowning.
Now I’m still disoriented, tired, sick (dizzy, stuffiness, sore muscles, headache + burning chest - possibly just general anxiety) and terribly behind with work and school. Writing emails to cancel lessons and receiving a lot of emails from work with more tasks.
If I fall asleep, needing a nap, I have a frightening sleep paralysis - kicking around and silently screaming in my head, because I can’t wake up.
I started reading a long post on Medium about Amanda Palmer’s tour by Jack Nicholls dealing with topics such as abortion, miscarriage, climate and refugee crisis and corrupted media and I felt even worse. I remembered also Ezra who’s dealing with anxieties, panic attacks and transgender issues. I feel too involved in everything and it’s too much. I feel too much.
I want to go and teach one lesson, because there’s a chance that it could fix me. I created a lesson plan with maximum input from the students. I will wear the comfortable Calm Down Ezra sweatshirt and scarf and I will stand far away in the background not to get my students sick.
The fact that Christmas are coming is also just stressful for me at the moment.
I know that everything will pass and everything will be 大丈夫 again, but right now I’m drowning.
sobota 26. října 2019
Amanda fucking Palmer concert
We survived 4 hours long Amanda fucking Palmer concert (because we had #wine & tissues) / nekonečné krásy, spousta kolektivního pláče a na konci lehkost a katarze / I also hugged Amanda after the concert and realized how exhausted she must be after doing this every night several days in a row. / I have nothing but love for her and her art without intermission / 💕🍷🐿 / #amandapalmer #therewillbenointermission / taky sundávání punčoch na balkóně v divadle, protože bylo hrozné horko a protože #punk /
At least the baby didn't die ~
Nejdřív s LMkama v kasárnách Karlín u sochy jednorožce smotaného z drátů na žlutých křesílkách vedle beach volejbalového hřiště. Přeju si, abych se taky mohla svalit obličejem k zemi jako to asi dvouleté dítě a řvát, když se mi něco nelíbí. L. povídá, že kdyby to bylo přijatelné, chodníky by byly plné dospělých.
M’s vyučující prostě nedorazil na hodinu, tak jsme se rozhodli přesunout ještě do Nebe na pár drinků, slovy dva, po kterých jsem byla docela dost cinknutá.
Řady flašek s alkoholem podsvícené neonovými světly a dekadentní tapety v podzemí.
LMka mě ještě doprovodí do Hybernie, protože to mají po cestě. Než jsme opustili Nebe, ještě jsem si spravila rtěnku, abych si dokázala, že mám situaci pod kontrolou.
M. mě vítá s dvoulitrovou lahví olomouckého vína, sype na mě dramata posledních dní a nutí mě pít. Je mi lehce a málem se vznáším nad chodníkem. Inkoustové nebe, pouliční světla a noční Praha. Je mi horko v letních šatech, i když ve vzduchu už je cítit podzim.
Přidává se k nám slečna - M. známá - se kterou jsem shodou okolností viděla rozhovor na DVTV cestou do Prahy. Asi Vesmír nebo co.
Čůráme do zásoby a běžíme na balkón. Je mi neskutečné vedro, tak si svlíkám punčochy, když se zhasnou světla.
Nabízím kolegovi z práce, který sedí vedle, jenom jednou jedinkrát víno z plastové lahve, protože je na tohle moc fancy. Fuck it, Amanda told us to bring wine and tissues.
Amanda jen tak přijde tiše na pódium, bez žádných úvodů a začne zpívat a hrát na ukulele.
Zpívá a doprovází se na ukulele nebo piano a nebo nám vypráví nejvíc srdcelomné, drásající příběhy spojené s ženstvím, mateřstvím, soucitem, klimatem, terorismem a podobnými lehkými tématy.
Všichni v sále neskrývaně brečí, někdo potahuje, někdo nahlas smrká, mně třeba akorát tečou slzy po tváři a padají mi do klína. M. mi opírá hlavu o rameno, tak ji lehce hladím, because I thought she needed it? She was crying even harder than me.
Amanda přímo řve A Mother’s Confession a celý sál s ní zpívá “at least the baby didn’t die.”
And also the unexpected motherfucking disney Let it go, které už si nikdy nebudu moct poslechnout bez naprosto zdrcujícího obrázku zakrvácené Amendy někde na chatě v horách uprostřed zimy.
AfP is one of the most impressing, unbelievable, magnificent artist and person I know. She’s also the most human human.
Nádherná čtyřhodinová horroshow krásna.
Chtěly jsme se jít po skončení rychle vyčůrat a prošvihly jsme kvůli tomu první fotku s Patrony.
Křičíme: promiňte, potřebovaly jsme čůrat! A Amanda křičí: dělejte, tak znova!
Pak venku chvilku čekáme u merche, M. kouří a málem jsme se s Amandou zase minuly. Tohle už nikdy víc, žádné pokoncertní čůrání nebo cigarety until saying Hi to the artist.
Obě Amandu objímáme. Prohlíží si M. thai box kraťasy a chválí ji outfit. Potom dostala ještě podpis na ukulele spolu s poznámkou: Play me badly.
V metru potkáváme náhodné slečny, které šly taky z koncertu. M. dostává hrací kartu a já do ruky Měsíc.
Dead tired někdy ve dvě ráno nekonečná cesta k V. M. ještě nějakým způsobem zvládá en route objednat pizzu.
M. je posedlá tím, abysme zůstaly spát v obýváku a poprvé nechce do kobky. Chce tru sleepover a koukat, jak Japonci hrajou rugby.
Ptá se: “Můžeme jít spát s těmi rugby?”
Zatímco vzpomínám na Amandino vystoupení, jehož jedno z hlavních témat byly potraty, čtu si o anti-gender mobilization across Europe na zítřejší seminář, piju šampaňské z hipsterské skleničky a brečím.
At least the baby didn't die ~
Nejdřív s LMkama v kasárnách Karlín u sochy jednorožce smotaného z drátů na žlutých křesílkách vedle beach volejbalového hřiště. Přeju si, abych se taky mohla svalit obličejem k zemi jako to asi dvouleté dítě a řvát, když se mi něco nelíbí. L. povídá, že kdyby to bylo přijatelné, chodníky by byly plné dospělých.
M’s vyučující prostě nedorazil na hodinu, tak jsme se rozhodli přesunout ještě do Nebe na pár drinků, slovy dva, po kterých jsem byla docela dost cinknutá.
Řady flašek s alkoholem podsvícené neonovými světly a dekadentní tapety v podzemí.
LMka mě ještě doprovodí do Hybernie, protože to mají po cestě. Než jsme opustili Nebe, ještě jsem si spravila rtěnku, abych si dokázala, že mám situaci pod kontrolou.
M. mě vítá s dvoulitrovou lahví olomouckého vína, sype na mě dramata posledních dní a nutí mě pít. Je mi lehce a málem se vznáším nad chodníkem. Inkoustové nebe, pouliční světla a noční Praha. Je mi horko v letních šatech, i když ve vzduchu už je cítit podzim.
Přidává se k nám slečna - M. známá - se kterou jsem shodou okolností viděla rozhovor na DVTV cestou do Prahy. Asi Vesmír nebo co.
Čůráme do zásoby a běžíme na balkón. Je mi neskutečné vedro, tak si svlíkám punčochy, když se zhasnou světla.
Nabízím kolegovi z práce, který sedí vedle, jenom jednou jedinkrát víno z plastové lahve, protože je na tohle moc fancy. Fuck it, Amanda told us to bring wine and tissues.
Amanda jen tak přijde tiše na pódium, bez žádných úvodů a začne zpívat a hrát na ukulele.
Zpívá a doprovází se na ukulele nebo piano a nebo nám vypráví nejvíc srdcelomné, drásající příběhy spojené s ženstvím, mateřstvím, soucitem, klimatem, terorismem a podobnými lehkými tématy.
Všichni v sále neskrývaně brečí, někdo potahuje, někdo nahlas smrká, mně třeba akorát tečou slzy po tváři a padají mi do klína. M. mi opírá hlavu o rameno, tak ji lehce hladím, because I thought she needed it? She was crying even harder than me.
Amanda přímo řve A Mother’s Confession a celý sál s ní zpívá “at least the baby didn’t die.”
And also the unexpected motherfucking disney Let it go, které už si nikdy nebudu moct poslechnout bez naprosto zdrcujícího obrázku zakrvácené Amendy někde na chatě v horách uprostřed zimy.
AfP is one of the most impressing, unbelievable, magnificent artist and person I know. She’s also the most human human.
Nádherná čtyřhodinová horroshow krásna.
Chtěly jsme se jít po skončení rychle vyčůrat a prošvihly jsme kvůli tomu první fotku s Patrony.
Křičíme: promiňte, potřebovaly jsme čůrat! A Amanda křičí: dělejte, tak znova!
Pak venku chvilku čekáme u merche, M. kouří a málem jsme se s Amandou zase minuly. Tohle už nikdy víc, žádné pokoncertní čůrání nebo cigarety until saying Hi to the artist.
Obě Amandu objímáme. Prohlíží si M. thai box kraťasy a chválí ji outfit. Potom dostala ještě podpis na ukulele spolu s poznámkou: Play me badly.
V metru potkáváme náhodné slečny, které šly taky z koncertu. M. dostává hrací kartu a já do ruky Měsíc.
Dead tired někdy ve dvě ráno nekonečná cesta k V. M. ještě nějakým způsobem zvládá en route objednat pizzu.
M. je posedlá tím, abysme zůstaly spát v obýváku a poprvé nechce do kobky. Chce tru sleepover a koukat, jak Japonci hrajou rugby.
Ptá se: “Můžeme jít spát s těmi rugby?”
Zatímco vzpomínám na Amandino vystoupení, jehož jedno z hlavních témat byly potraty, čtu si o anti-gender mobilization across Europe na zítřejší seminář, piju šampaňské z hipsterské skleničky a brečím.
čtvrtek 17. října 2019
Adventurous weekend with my favourite people
Busy sobota během které jsme stihly vylézt na rozhlednu, najít kešku, přestěhovat M. a dát si za odměnu pivo na Konviktu.
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.
M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.
M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”
sobota 28. září 2019
Zpátky do reality
It was raining in the morning and I woke up with zero energy. I was just listening to a new podcast (Limetown) and doing housework almost whole day. I should enjoy having free time, but it’s driving me crazy instead. I have too much time to overthink everything. I think a lot about things I messed up at the summer camp. I’d really like to try teaching at school and have an opportunity to mess up new things. ¯\_(ツ)_/¯
I can’t wait for all my courses and uni to start.
Věty do korpusu:
Radost z toho, že Bartoš má pirátský obleček.
Nepíchala sis, když jsi vytahovala tu myš?
Nová série I only listen to mountain goats a JD mluví o tom, že jeho srdce dělá extra beats.
Moje attitude je vždycky se připravit na nejhorší možný scénář. Ještě jsem se nedostala do první fáze Johnova: “Hope for the best, prepare for the worst.” Musím začít víc doufat, že se všechno vyplní, tak jak by mělo.
An episode about leaving, learning how to live and done bleeding. The basics how to live a live. No one knows.
JD vždycky vyslovuje interesting se všema “e,” žádné z nich neredukuje. Je to typické pro určitý americký accent, nebo je to Johnova specialita?
Also proč se neredukuje výslovnost druhého “e” v “beloved?” Science side of the Internet, please explain.
JD mluví o mama possum and her 8 possum babies clinging to her body. They're walking at night seeking adventure and trash. JD speaking about possums is my new favourite thing.
John je ta vačice, která leze na hromadu odpadků a já jsem ten wizard king being held captive v majáku.
Epizoda o burlesque tributu TMG -> I only strip for the Mountain goats a další, ve které je jako host Mal Blum. Nejlepší věci, jaké se kdy staly.
V trolejbusu mi spadnul na zem mrkvánek, ale nemám čas shánět jiný oběd, tak ho jím a hned se mi vybavilo Š: “Verči by to snědly.” Musela jsem akorát počkat, až vystoupím, abych to nejedla před těma lidma, kteří mě viděli zvedat ho ze země.
S V. a M. jsme zase všechny v univerzitním chaosu. 懐かしい
Ta ironie, když je všude napsané navazující Mgr. studium, ale já na nic nenavazuju. Fake it till you make it at its finest.
Dneska jsem vyprávěla studentům, že v listopadu pojedu do Nizozemí na Mountain goats. Jeden z nich mě začal přesvědčovat: “but there are no mountain goats in Netherlands. There are no mountains.”
Povídám, chceš na drinky nebo radši kafe. A. na to, že kafe, protože si ještě nezvykla na vstávání během školního roku. Pět minut před schůzkou mi píše: “Can you please order mojito for me?” #typical
I met with A. after some time which felt like ages. It was so nice to speak to her about everything. I need friends present in my life and get out what’s on my mind, because otherwise I’m going crazy.
A. was panicking when she figured that we might move to Ostrava in the future. Warmth spreading in my chest, because she’s counting on our friendship for years to come.
I almost forgot that it’s my birthday on Saturday, because we were going to a wedding. A. suggested we should celebrate a little during the Trivia night. WHATEVER in full force back together at least for one evening. Also possible movie night on Wednesday, because J. will be gone on a business trip = the flat is free for party.
A: I wanted someone who would organize us better. I didn’t want a bitch.
Na ✨困 stromečku v ohrádce 困✨ poslední dobou velice časté nejnáhodnější rozhovory o těch nejdůležitějších i nejnesmyslnějších věcech. Řešíme mini ovečky na útěku a máme lingvistické debaty o regionálních výrazech pro krychličky chleba.
M. wished me happy birthday one day before my actual birthday. I don’t know if he wanted the privilege to be the first one or what. I value his friendship. He’s one of my oldest friends and he’s similarly sentimental about it.
I can’t wait for all my courses and uni to start.
Věty do korpusu:
Radost z toho, že Bartoš má pirátský obleček.
Nepíchala sis, když jsi vytahovala tu myš?
Nová série I only listen to mountain goats a JD mluví o tom, že jeho srdce dělá extra beats.
Moje attitude je vždycky se připravit na nejhorší možný scénář. Ještě jsem se nedostala do první fáze Johnova: “Hope for the best, prepare for the worst.” Musím začít víc doufat, že se všechno vyplní, tak jak by mělo.
An episode about leaving, learning how to live and done bleeding. The basics how to live a live. No one knows.
JD vždycky vyslovuje interesting se všema “e,” žádné z nich neredukuje. Je to typické pro určitý americký accent, nebo je to Johnova specialita?
Also proč se neredukuje výslovnost druhého “e” v “beloved?” Science side of the Internet, please explain.
JD mluví o mama possum and her 8 possum babies clinging to her body. They're walking at night seeking adventure and trash. JD speaking about possums is my new favourite thing.
John je ta vačice, která leze na hromadu odpadků a já jsem ten wizard king being held captive v majáku.
Epizoda o burlesque tributu TMG -> I only strip for the Mountain goats a další, ve které je jako host Mal Blum. Nejlepší věci, jaké se kdy staly.
V trolejbusu mi spadnul na zem mrkvánek, ale nemám čas shánět jiný oběd, tak ho jím a hned se mi vybavilo Š: “Verči by to snědly.” Musela jsem akorát počkat, až vystoupím, abych to nejedla před těma lidma, kteří mě viděli zvedat ho ze země.
S V. a M. jsme zase všechny v univerzitním chaosu. 懐かしい
Ta ironie, když je všude napsané navazující Mgr. studium, ale já na nic nenavazuju. Fake it till you make it at its finest.
Dneska jsem vyprávěla studentům, že v listopadu pojedu do Nizozemí na Mountain goats. Jeden z nich mě začal přesvědčovat: “but there are no mountain goats in Netherlands. There are no mountains.”
Povídám, chceš na drinky nebo radši kafe. A. na to, že kafe, protože si ještě nezvykla na vstávání během školního roku. Pět minut před schůzkou mi píše: “Can you please order mojito for me?” #typical
I met with A. after some time which felt like ages. It was so nice to speak to her about everything. I need friends present in my life and get out what’s on my mind, because otherwise I’m going crazy.
A. was panicking when she figured that we might move to Ostrava in the future. Warmth spreading in my chest, because she’s counting on our friendship for years to come.
I almost forgot that it’s my birthday on Saturday, because we were going to a wedding. A. suggested we should celebrate a little during the Trivia night. WHATEVER in full force back together at least for one evening. Also possible movie night on Wednesday, because J. will be gone on a business trip = the flat is free for party.
A: I wanted someone who would organize us better. I didn’t want a bitch.
Na ✨困 stromečku v ohrádce 困✨ poslední dobou velice časté nejnáhodnější rozhovory o těch nejdůležitějších i nejnesmyslnějších věcech. Řešíme mini ovečky na útěku a máme lingvistické debaty o regionálních výrazech pro krychličky chleba.
M. wished me happy birthday one day before my actual birthday. I don’t know if he wanted the privilege to be the first one or what. I value his friendship. He’s one of my oldest friends and he’s similarly sentimental about it.
pondělí 2. září 2019
Summer camp 2019 - 4/4
#day7
Co nejvíc zkrátit a zjednodušit poslední výukové bloky. Během dopoledne panikaříme, protože je poslední den a my nemáme žádné pivo. Chci se vydat na výpravu do sámošky, ale cestu blokuje fire truck, protože celý systém potrubí je ucpaný.
Připravujem ceny a vysvětlujem Ar., že teenageři by fakt nebyli nadšení, kdyby jako dárek dostali špunty do uší. Děláme z toho výzvu, jestli do konce tábora najde aspoň 10 teenagerů, kteří by z nich měli radost.
Me: “What would make you happy as a teenager?”
Am: “Probably cigarettes, that shit is expensive, and art supplies.”
Po obědě děcka staví lodičky na boat relay. My s holkama hrajem už tradičně žolíka. Trochu otáčíme pravidla a sobecky jim na dodělání dáváme tolik času, abychom stihly dohrát hru.
It’s Friday, which means points for everyone.
Fire truck konečně odjíždí, tak s holkama výskáme a nadšeně na sebe mrkáme.
Po svačině se mi konečně daří se na chvilku vypařit a dojet pro pivo a skittles.
It’s boiling hot, skáču do studeného bazénu, což byl nejpříjemnější zážitek and one of the highlights of the whole summer camp.
Potom pivo u bazénu a karty s děckama a Am.
Večer US prezentation & M’s skautský pobyt ve Státech. Pouštíme reklamy na tábor, na kterých děti pracovaly celý týden.
Jsem tak mimo, že zapomínám, že jedna z prezentací je v češtině a ptám se Ar. co si o tom myslí, i když nic nerozumí.
Pak karty, pivo, šílenství a děcka mají párty.
Později se přesouvají do Red room a my za nima vedle do Lounge, aby mohli tancovat potmě. Ok
Jeden z vedoucí malých dětí dovolil jedné holčičce zůstat po večerce, aby si mohla zatancovat s jedním klukem. Fair enough.
Am’s definition of teenagehood: “You’re not old enough to drink, so you do weird shit like slow dancing in the dark.”
Šílenství graduje.
Děcka nám nechaly svítit doslova jednu žárovku, abysme mohly hrát karty zatímco oni mají temnotu.
Zůstávám s Am. i po tom, co to Ar. vzdává a jde spát. They didn’t try to smuggle in alcohol, they were all dancing together in a circle, stayed hydrated, went to bed when it became too late and boring. Perfect teenagers.
Kolem půl jedné to prostě zabalili, že už jdou spát, protože je pozdě. Všichni se poobjímali, protože se nejspíš uvidí zase až za rok.
#day8
Poslední den je nejnáročnější, nikdo už nemá žádnou energii. Plánujeme, že příště musíme děcka unavit dřív, nebo říct rodičům, aby je unavili předem.
U snídaně i u oběda je podezřelé ticho.
Rozdáváme ceny, children are unimpressed a mnohem víc je zajímá psaní vzkazů, které si vzájemně dávají do obálek.
V mojí obálce mi přistálo překvapivě moc miloučkých vzkazů, which made me feel sad that it’s over.
Life saving coffee machine coffee.
Jdem se ještě rozloučit k autobusu, děcka nás postupně objímají a lezou dovnitř. Nakonec si dáváme grouphug i s ostatními vedoucími a všichni jsou rozněžnění. Sedají na nás vosy, tak vtipkujem, jaká by to byla ironie, kdyby nás bodly v den odjezdu.
Hotel už je zamčený, takže nemůžu dovnitř pro zbytek svojí kávy. Zoufale buším na dveře a pak to vzdávám a prostě jedem.
Pouštíme si na cestu freedom song a chicken on the raft.
Z táborového pekla rovnou k Lenčiné rodině přivítat sestřenku z Ameriky. Feeling brain dead and disgusting. Jazykový babylon nekončí, překládám pro všechny.
Co nejvíc zkrátit a zjednodušit poslední výukové bloky. Během dopoledne panikaříme, protože je poslední den a my nemáme žádné pivo. Chci se vydat na výpravu do sámošky, ale cestu blokuje fire truck, protože celý systém potrubí je ucpaný.
Připravujem ceny a vysvětlujem Ar., že teenageři by fakt nebyli nadšení, kdyby jako dárek dostali špunty do uší. Děláme z toho výzvu, jestli do konce tábora najde aspoň 10 teenagerů, kteří by z nich měli radost.
Me: “What would make you happy as a teenager?”
Am: “Probably cigarettes, that shit is expensive, and art supplies.”
Po obědě děcka staví lodičky na boat relay. My s holkama hrajem už tradičně žolíka. Trochu otáčíme pravidla a sobecky jim na dodělání dáváme tolik času, abychom stihly dohrát hru.
It’s Friday, which means points for everyone.
Fire truck konečně odjíždí, tak s holkama výskáme a nadšeně na sebe mrkáme.
Po svačině se mi konečně daří se na chvilku vypařit a dojet pro pivo a skittles.
It’s boiling hot, skáču do studeného bazénu, což byl nejpříjemnější zážitek and one of the highlights of the whole summer camp.
Potom pivo u bazénu a karty s děckama a Am.
Večer US prezentation & M’s skautský pobyt ve Státech. Pouštíme reklamy na tábor, na kterých děti pracovaly celý týden.
Jsem tak mimo, že zapomínám, že jedna z prezentací je v češtině a ptám se Ar. co si o tom myslí, i když nic nerozumí.
Pak karty, pivo, šílenství a děcka mají párty.
Později se přesouvají do Red room a my za nima vedle do Lounge, aby mohli tancovat potmě. Ok
Jeden z vedoucí malých dětí dovolil jedné holčičce zůstat po večerce, aby si mohla zatancovat s jedním klukem. Fair enough.
Am’s definition of teenagehood: “You’re not old enough to drink, so you do weird shit like slow dancing in the dark.”
Šílenství graduje.
Děcka nám nechaly svítit doslova jednu žárovku, abysme mohly hrát karty zatímco oni mají temnotu.
Zůstávám s Am. i po tom, co to Ar. vzdává a jde spát. They didn’t try to smuggle in alcohol, they were all dancing together in a circle, stayed hydrated, went to bed when it became too late and boring. Perfect teenagers.
Kolem půl jedné to prostě zabalili, že už jdou spát, protože je pozdě. Všichni se poobjímali, protože se nejspíš uvidí zase až za rok.
#day8
Poslední den je nejnáročnější, nikdo už nemá žádnou energii. Plánujeme, že příště musíme děcka unavit dřív, nebo říct rodičům, aby je unavili předem.
U snídaně i u oběda je podezřelé ticho.
Rozdáváme ceny, children are unimpressed a mnohem víc je zajímá psaní vzkazů, které si vzájemně dávají do obálek.
V mojí obálce mi přistálo překvapivě moc miloučkých vzkazů, which made me feel sad that it’s over.
Life saving coffee machine coffee.
Jdem se ještě rozloučit k autobusu, děcka nás postupně objímají a lezou dovnitř. Nakonec si dáváme grouphug i s ostatními vedoucími a všichni jsou rozněžnění. Sedají na nás vosy, tak vtipkujem, jaká by to byla ironie, kdyby nás bodly v den odjezdu.
Hotel už je zamčený, takže nemůžu dovnitř pro zbytek svojí kávy. Zoufale buším na dveře a pak to vzdávám a prostě jedem.
Pouštíme si na cestu freedom song a chicken on the raft.
Z táborového pekla rovnou k Lenčiné rodině přivítat sestřenku z Ameriky. Feeling brain dead and disgusting. Jazykový babylon nekončí, překládám pro všechny.
neděle 1. září 2019
Summer camp 2019 - 3/4
#day6
Snažíme se co nejvíc osekat ranní hodiny, aby to děcka bavilo a všichni včetně nás jsme to ve zdraví přežili.
Dopoledne mám na starost jen dvě posádky z šesti - Pink pearl & Dark shells.
Odpoledne treasure hunt, všichni lítají jak zplašení, což je dobře, protože je to aspoň trošku unaví.
V druhém bloku hrajeme Městečko Palermo, ze kterého jsou děcka překvapivě hrozně nadšené. Před večeří zůstáváme s malým J., který říká, že we should have a chat. Absolutně nezvládám jeho absurdní projev o magic the gathering, které nikdy nehrál, ale zná všechny pravidla a tlumeně se chechtám zpoza křesla. Ar. i Am. naprosto s klidem přijímají všechny šílenosti, které říká.
Orkové jsou jako Otesánci, kteří požírají všechno živé na zemi a jsou vlastně nejnebezpečnější věc ve Vesmíru. J. je ale porazil, takže už se nemusí ničeho bát.
Neumí anglicky vyslovit “know,” ale se slovy jako “gigantic hydra” nemá žádný problém. Na chvíli se ztratil v herní terminologii a když potom mluvil o lidech, pořád používal slovo “human” which was extremely funny.
Večer se psychicky připravujem na path of courage. Am. vůbec nezná celý koncept stezky odvahy a nepřipadá jí vůbec děsivé jít jako dítě samotná doprostřed temného lesa, protože vyrůstala v Coloradu s medvědy a mountain lions. Dostávám od pana domácího pivo do tupláku, které neuzvednu jednou rukou. Přijímám to a dělám jakoby nic, když se mě děcka chodí ptát na debilní dotazy a vidí přede mnou na stole to obří pivo.
Jsem lehce cinklá ze spousty piva, které jsem musela vypít za krátký čas, což si myslím, že je ideální stav na to, když vedete 60+ vystrašených děcek do lesa.
Přišly jsme na to, že všechno v Am’s životě vedlo přesně k tomuhle momentu.
Starší děti vymyslely celý příběh o děsivém cirkuse příšer, který utekl do lesa a teď tam straší. Převlíkly se za klauny a další postavičky a přidaly creepy cirkusovou hudbu.
Potmě čekáme, až to vypukne, malé děti jsou měkké a postupně se jich asi 10 hroutí na kraji cesty a prosí, aby nikam nemusely.
Am. se obětovává a vrací se do hotelu pro další piva. Odchází do temnoty za zvuku dětského řevu a pláče.
Jdu na řadu a běžím do tmy. Brodím se blátem a hledám glowsticky, které vedou až nahoru na mýtinku.
Nahoře nádherné nebe plné hvězd. Nejradši bych si sedla do trávy a dopila pivo, za chvilku už ale zase lezem dolů, protože bude večerka.
Kluci ukradli panu domácímu nějaké plechy a vymýšlejí jak je půjdou uklidit zítra místo snídaně, kdyby náhodou ráno šel na houby a zjistil, že mu chybí. Snažím se vysvětlit Am. koncept našich vět do korpusu.
Na pokoji ještě zůstáváme vzhůru, dopíjíme pivo a vstřebáváme dojmy. Do postele po půlnoci, vyčerpanost level bambilion.
Snažíme se co nejvíc osekat ranní hodiny, aby to děcka bavilo a všichni včetně nás jsme to ve zdraví přežili.
Dopoledne mám na starost jen dvě posádky z šesti - Pink pearl & Dark shells.
Odpoledne treasure hunt, všichni lítají jak zplašení, což je dobře, protože je to aspoň trošku unaví.
V druhém bloku hrajeme Městečko Palermo, ze kterého jsou děcka překvapivě hrozně nadšené. Před večeří zůstáváme s malým J., který říká, že we should have a chat. Absolutně nezvládám jeho absurdní projev o magic the gathering, které nikdy nehrál, ale zná všechny pravidla a tlumeně se chechtám zpoza křesla. Ar. i Am. naprosto s klidem přijímají všechny šílenosti, které říká.
Orkové jsou jako Otesánci, kteří požírají všechno živé na zemi a jsou vlastně nejnebezpečnější věc ve Vesmíru. J. je ale porazil, takže už se nemusí ničeho bát.
Neumí anglicky vyslovit “know,” ale se slovy jako “gigantic hydra” nemá žádný problém. Na chvíli se ztratil v herní terminologii a když potom mluvil o lidech, pořád používal slovo “human” which was extremely funny.
Večer se psychicky připravujem na path of courage. Am. vůbec nezná celý koncept stezky odvahy a nepřipadá jí vůbec děsivé jít jako dítě samotná doprostřed temného lesa, protože vyrůstala v Coloradu s medvědy a mountain lions. Dostávám od pana domácího pivo do tupláku, které neuzvednu jednou rukou. Přijímám to a dělám jakoby nic, když se mě děcka chodí ptát na debilní dotazy a vidí přede mnou na stole to obří pivo.
Jsem lehce cinklá ze spousty piva, které jsem musela vypít za krátký čas, což si myslím, že je ideální stav na to, když vedete 60+ vystrašených děcek do lesa.
Přišly jsme na to, že všechno v Am’s životě vedlo přesně k tomuhle momentu.
Starší děti vymyslely celý příběh o děsivém cirkuse příšer, který utekl do lesa a teď tam straší. Převlíkly se za klauny a další postavičky a přidaly creepy cirkusovou hudbu.
Potmě čekáme, až to vypukne, malé děti jsou měkké a postupně se jich asi 10 hroutí na kraji cesty a prosí, aby nikam nemusely.
Am. se obětovává a vrací se do hotelu pro další piva. Odchází do temnoty za zvuku dětského řevu a pláče.
Jdu na řadu a běžím do tmy. Brodím se blátem a hledám glowsticky, které vedou až nahoru na mýtinku.
Nahoře nádherné nebe plné hvězd. Nejradši bych si sedla do trávy a dopila pivo, za chvilku už ale zase lezem dolů, protože bude večerka.
Kluci ukradli panu domácímu nějaké plechy a vymýšlejí jak je půjdou uklidit zítra místo snídaně, kdyby náhodou ráno šel na houby a zjistil, že mu chybí. Snažím se vysvětlit Am. koncept našich vět do korpusu.
Na pokoji ještě zůstáváme vzhůru, dopíjíme pivo a vstřebáváme dojmy. Do postele po půlnoci, vyčerpanost level bambilion.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)