変なグループ meeting / We survived 🍷/ stihly jsme to tak tak před karanténou / tradičně spolu prežíváme těžké časy 💕 #myfavouritepeople #happywinetime
Naivně si s sebou vezu podle plánu notebook, všechny věci do školy a knížku, kdyby mě už moc unavila produktivita a holky ještě chtěly pracovat. Ha-ha.
Nevím jak moc velké smetí jsem musela být za uni times, když se všichni nemůžou vzpamatovat z toho, jak moc jsem fancy, když si dám řasenku a rtěnku.
D, V a M. jsou smetíčka v pyžamu a říkají, že mě fancy nechtějí.
Ještě než se stihnu zout, tak mi nabízí panáka. M. nám plní lotyšským Balzamem vinné skleničky a rozlívá ho u toho po kuchyni.
Připíjíme si na poslední setkání a na konec světa. Jen tak tak se nám daří udržet M. doma, aby nevyběhla do ulic a nezačala rabovat.
Lezem k V. do postele a zase jsme všichni pospolu na matračce přátelství. M. pouští Hamiltna, který nikdy nebyl víc fitting pro nějakou situaci.
Křičíme při otevřeném okně Raise a glass to freedom and I have never been this happy in my life.
D. povídá, že už jsem nasedla na jejich loď, což je pravda. Hrozně rychle se ztrácím v mimorealitě.
Voláme Kupečkovi, který nás hnedka zatrácí, že už jsme moc ožralé.
Píšem Š. aby nám přibrala taky nějaké giny a rozhodnem se vyzvednout si jídlo v Ca Phe, když už si tam nemůžeme posedět u oběda.
Před okýnkem do nás pere slunko a Kupec se dusí v roušce, protože nám nechce předat makedonské bacily.
Přísahám, že jsem věřila, že se nás týpek z rozvozu chtěl zeptat, jestli nemáme koronu, ale ve skutečnosti chtěl jenom zapalovač.
Přesunujem se k Š. na byt a ládujeme se jídlem z krabiček. Š. nám k tomu rozdává nejlepší limonádku a お握り a Kupec お土産 a mňaminky z Makedonie.
Načínáme červené víno a probíráme životní trable. Jdeme po kruhu a každý se svěřuje s problémkama jako na setkání skupiny AA. Když se dostaneme k tomu, co všechno je špatně na KASu máme takovou rage, že se musíme málem rvát o slovo.
D. jen tak mimochodem nadhazuje, že nám naplánovala společný roadtrip k Balatonu a já s Kupcem budeme řídit.
Z vína pomalu přecházíme na gintonik a šílenství se stupňuje. Najednou je devět večer, Kupec už vypustil zvíře a připadá nám jako dobrý nápad jít koupit další dvě flašky džinu.
Ulice jsou prázdné protože korona.
Když jsou zpátky začínají tanečky, které gradujou až k dance batlům a ponožkovému striptýzu. Jako vždy nesmí chybět Pomáda a Hříšný tanec. Namísto zvedačky V. mršťuju do postele mezi ostatní.
Absurdní rozhovory o mustanzích, drogách a historickém šermu. Mrzí mě, že si nepamatuju všechno, co se nevešlo na videa.
Na závěr jsem hrozně šťastná, že je byt, kde se chystáme spát, tak hrozně blizoučko, protože se se mnou točí celý svět.
Kóma a ráno nejhorší kocovina za velmi dlouhou dobu. Pomáhá mi sedět v kuchyni na studených kachličkách a číst si o koroně. V zoufalství píšu L, aby mě přijela zachránit. Zároveň s A. na dálku řešíme nezbytný přechod na online teaching.
Myslela jsem, že už jsme vyrostly z takových party, na kterých každý vypije flašku džinu, but oh boy, was I wrong.
V. nás ráno léčí mátovým čajem a D. slibuje, že už nebude nikdy pít.
Věty do korpusu:
D’s moudro: Když se ti někdo dlouhodobě líbí, tak je jasné, že se ti budou líbit i jeho prsa.
Já nejsem pansexuál, možná přece jenom budu lesba.
V: Se Sp. to asi nebude lehké.
D: Jo, představ si R. a Š. nejhorší vlastnosti.
Kupci sluší jak cupká jako klisna.
Ať si vezmem jakékoliv drogy, tak já budu vždycky věřit V., že nás dovede do bezpečí.
čtvrtek 19. března 2020
úterý 17. března 2020
“All I want in life is a yukata date between Tsubasa and Shion.”
Výlet do Polska s Miu a V. - výborný jazykový chaos - mix češtiny, japonštiny a angličtiny - 懐かしい
Od tří roků snažení se o perfektní gramaticky správné tvary v 丁寧語 a moření se s 敬語, přes zmatenost v Japonsku a počáteční neschopnost mluvit jednoduše v hovorové japonštině až k výletu do Polska, kdy už používáme jenom ty nejjednoduší fráze a taky se nám dorozumívá nejsnadněji. Proč člověk musí absolvovat tohle neverending 地獄 k tomu, aby se mohl normálně bavit s japonskými vrstevníky?
V Olo mě holky strhly do テラスハウス obsese, tak teď koukám, kde můžu a je mi hezky, když se rovzpomínám, jak mi v životě chybí japonština.
I have never been as happy in my live as in that moment when Shion asked Tsubasa to be his girlfriend.
A taky お帰りa ただ今, mamemaki s 鬼は外! 福は内!, společné vaření dobrot, お土産, japonské topení se v emocích a nejvíc upřímné slzy a radování se, rituály předtím, než smíte začít s někým chodit, kdo je 主婦 a dělá お弁当, chodit se modlit do svatyně za štěstí v hokeji a další roztomilosti a specifičnosti.
Taka <3 : Kdyby lidi byli perfektní, nepotřebovali bychom slova jako promiň a děkuju.
Novinky:
R. se učí lakotsky (stejně jako prý dřív D.G). Tohle s člověkem udělá studium doktorátu z japonštiny. Lakotštinu z nějakého důvodu specifikují jako “lidské jazyky.”
Přiznávám se, že jsem měla chutě začít se učit jazyk navajo po tom, co ho přidali na duolingo. Všichni už jsme taky málem zapomněli, že V. se hlásila na indonéštinu. Pro japonštináře ve studiu jazyků nejsou žádné meze.
D. bude nejspíš pracovat pro Národní divadlo.
Dostali jsme se do bodu, kdy Kupci připadá jako logické řešení prostě zůstat v Makedonii.
I can’t stop imagining myself pregnant in our new empty unfurnished house. I hope that this is a vision.
Od tří roků snažení se o perfektní gramaticky správné tvary v 丁寧語 a moření se s 敬語, přes zmatenost v Japonsku a počáteční neschopnost mluvit jednoduše v hovorové japonštině až k výletu do Polska, kdy už používáme jenom ty nejjednoduší fráze a taky se nám dorozumívá nejsnadněji. Proč člověk musí absolvovat tohle neverending 地獄 k tomu, aby se mohl normálně bavit s japonskými vrstevníky?
V Olo mě holky strhly do テラスハウス obsese, tak teď koukám, kde můžu a je mi hezky, když se rovzpomínám, jak mi v životě chybí japonština.
I have never been as happy in my live as in that moment when Shion asked Tsubasa to be his girlfriend.
A taky お帰りa ただ今, mamemaki s 鬼は外! 福は内!, společné vaření dobrot, お土産, japonské topení se v emocích a nejvíc upřímné slzy a radování se, rituály předtím, než smíte začít s někým chodit, kdo je 主婦 a dělá お弁当, chodit se modlit do svatyně za štěstí v hokeji a další roztomilosti a specifičnosti.
Taka <3 : Kdyby lidi byli perfektní, nepotřebovali bychom slova jako promiň a děkuju.
Novinky:
R. se učí lakotsky (stejně jako prý dřív D.G). Tohle s člověkem udělá studium doktorátu z japonštiny. Lakotštinu z nějakého důvodu specifikují jako “lidské jazyky.”
Přiznávám se, že jsem měla chutě začít se učit jazyk navajo po tom, co ho přidali na duolingo. Všichni už jsme taky málem zapomněli, že V. se hlásila na indonéštinu. Pro japonštináře ve studiu jazyků nejsou žádné meze.
D. bude nejspíš pracovat pro Národní divadlo.
Dostali jsme se do bodu, kdy Kupci připadá jako logické řešení prostě zůstat v Makedonii.
I can’t stop imagining myself pregnant in our new empty unfurnished house. I hope that this is a vision.
pondělí 16. března 2020
All teachers are vampires.
Nedělní hike s L., sestrami a smečkou psů mi výrazně pomohl přežít první týden letního semestru.
Testosteron ve zlínském divadle byl příjemným překvapením. Impression páva jednoho herce bylo natolik priceless, že si troufám tvrdit, že to je jeden z vrcholů jeho hereckých dovedností. Zábavička, sprosťárny, nahé zadky a paradoxně sofistikované vtípečky. Skvěle napsáno a skvěle odehráno.
Nová hudební obsese: King Princess. Nadšeně jsem zjistila, že bude vystupovat v Praze jen proto, abych byla v zápětí zklamaná, že pouze předskakuje Harry Stylesovi z One Direction.Tuhle shame bych neunesla.
Když se chystám po večeři dělat společnost sestře, R. zklamaně pronáší: “Ale já jsem myslel, že si chceš povídat,” tak si ukrajuju ještě kousek zákusku a sedám zpátky do kuchyně na židli. Už jsou ty naše sedánky ve středu večer skoro tradiční.
První den semestru - všecko se zdá l e p š í. Když jdu ráno do školy, slunko už je vysoko na obloze. Všímám si prvně “ptačího vrchu” (čti: kopeček s třema ? obříma mosaznýma ? sochama ptáků u dětského hřiště). Are you OK Opava people? (čti: What is wrong with you.)
Máme výuku v jiné třídě - menší, útulnější, přívětivější, teplejší.
Probíráme státnice a diplomku, protože nás to čeká už skoro za rok (when did this happen?!), máme ale s T. nejvíc optimistickou náladu, smějem se jak blázni a přesvědčujem se jóó to zvládnem, už jenom tři semestry, napíšem, odevzdáme, odstátnicujem. Za rok jsme magistři. Ha-ha.
Slunko svítí a do budoucna se před náma otvírají jenom lepší zítřky.
Jdu za paní docentkou s bušícím srdcem a koktám svoje nápady a ona mi jako ping pongovou pálkou obratem přihrává další. Zděšeně se málem křižuje, když povídám, že jsem psala bakalářku na lingvistické téma.
N. za mnou sama přišla, jestli nespojíme síly na odborný překlad. 💕
Pak si na praktikách zapisuju moudro: “All teachers are vampires,” which is 100 % true.
Na oběd se skupinkou maminek, což bylo milejší, než bych čekala.
Na korpusové lingvistice, která měla být nejnudnější otrava na konec se překvapivě všichni válíme smíchy.
V českém národním korpusu hledáme slovo “kunda” a vzestup jeho frekvence po tom, co ho použil náš pan prezident. Věty z korpusu jsou natolik explicitní, že se pan doktor začal až červenat.
Nakonec spolu i prvně s T. jedem do Ovy a slunko nás provází za oknem. いい日
Testosteron ve zlínském divadle byl příjemným překvapením. Impression páva jednoho herce bylo natolik priceless, že si troufám tvrdit, že to je jeden z vrcholů jeho hereckých dovedností. Zábavička, sprosťárny, nahé zadky a paradoxně sofistikované vtípečky. Skvěle napsáno a skvěle odehráno.
Nová hudební obsese: King Princess. Nadšeně jsem zjistila, že bude vystupovat v Praze jen proto, abych byla v zápětí zklamaná, že pouze předskakuje Harry Stylesovi z One Direction.Tuhle shame bych neunesla.
Když se chystám po večeři dělat společnost sestře, R. zklamaně pronáší: “Ale já jsem myslel, že si chceš povídat,” tak si ukrajuju ještě kousek zákusku a sedám zpátky do kuchyně na židli. Už jsou ty naše sedánky ve středu večer skoro tradiční.
První den semestru - všecko se zdá l e p š í. Když jdu ráno do školy, slunko už je vysoko na obloze. Všímám si prvně “ptačího vrchu” (čti: kopeček s třema ? obříma mosaznýma ? sochama ptáků u dětského hřiště). Are you OK Opava people? (čti: What is wrong with you.)
Máme výuku v jiné třídě - menší, útulnější, přívětivější, teplejší.
Probíráme státnice a diplomku, protože nás to čeká už skoro za rok (when did this happen?!), máme ale s T. nejvíc optimistickou náladu, smějem se jak blázni a přesvědčujem se jóó to zvládnem, už jenom tři semestry, napíšem, odevzdáme, odstátnicujem. Za rok jsme magistři. Ha-ha.
Slunko svítí a do budoucna se před náma otvírají jenom lepší zítřky.
Jdu za paní docentkou s bušícím srdcem a koktám svoje nápady a ona mi jako ping pongovou pálkou obratem přihrává další. Zděšeně se málem křižuje, když povídám, že jsem psala bakalářku na lingvistické téma.
N. za mnou sama přišla, jestli nespojíme síly na odborný překlad. 💕
Pak si na praktikách zapisuju moudro: “All teachers are vampires,” which is 100 % true.
Na oběd se skupinkou maminek, což bylo milejší, než bych čekala.
Na korpusové lingvistice, která měla být nejnudnější otrava na konec se překvapivě všichni válíme smíchy.
V českém národním korpusu hledáme slovo “kunda” a vzestup jeho frekvence po tom, co ho použil náš pan prezident. Věty z korpusu jsou natolik explicitní, že se pan doktor začal až červenat.
Nakonec spolu i prvně s T. jedem do Ovy a slunko nás provází za oknem. いい日
pátek 21. února 2020
“I accept lostness forever.”
Očividně mám teď místo snů vize a zdá se mi o tom, co dělají blízcí, i když mi o tom neříkali. Možná je to tím, že čtu Kerouaca.
Jack Kerouac byl jeden z nejkrásnějších lidí, ‘kteří kdy chodili po týhle planetě,’ tbh. Takhle to myslím někdo napsal. Vždycky jsem si myslela, že jsem vnitřně Allen, ale možná jsem nakonec fakt Jack. Možná mám kousek z nich obou.
V. se zase zdá o tom, že jsme spolu na pirátské lodi a já neohroženě mluvím španělsky, i když znám jen pár slovíček z duolinga.
V poslechovém cvičení měli studenti určit, ve kterých dvou afrických zemích se příběh odehrává.
Jeden student se nás snažil přesvědčit, že je to Rulanda a Uganda.
Věta do korpusu:
“Učíme se u Seňora ve Zlíně a S. říká, že je hlimážď.”
Sestra s R. teď pěstujou živé lístečky, které občas předstírají, že jsou normální listí. Když k nim přiblížíte prst, natahujou k němu ručky/packy - you choose.
Během zkouškového a celého šíleného ledna jsem cítila, že síla, která mě žene kupředu je pořád zběsilejší. Teď už jenom hrozně potřebuju, aby už bylo po tom nekonečném zkouškovém. Nemilé je, že hned za týden od jeho konce začíná nový semestr, takže i když zvládneš všechny zkoušky napoprvé, nemáš žádné volno. Včera před spaním jsem si říkala, že tohle tempo rozhodně není dlouhodobě udržitelné.
Pomalu už v sobě přemýšlím nad ročníkovou prací a chystám se napsat paní docentce. Pořád mám ohledně školy takovou “let’s do this” a “nemáš co ztratit” náladu. Absurdní je, že jestli se všechno povede, budu mít už na konci letního semestru hotové skoro všechny áčkové předměty.
Po posledních zkouškách level vyčerpanosti = musím si jít lehnout v 7 večer a spím jak zabitec až do rána.
Při ústní zkoušce z praktik se nějak dostáváme k duolingu a norštině a najednou mluvím na zkoušejícícho norsky a povídám: “Tohle je teď můj život” a on hledá vhodný kontext pro tuhle větu. Absurdity.
M. se teď učí po italštině i portugalsky, protože na podzim odjíždí na Erasmus do Porta(?). Pro studenty japonštiny už není žádný další jazyk nezvládnutelná výzva (obzvlášť, když to jsou evropské jazyky).
Moc milý dýchánek s P., R. a sestrama. Nejdřív jsme chvilku pozorovali lístečky a potom se přesunuli do kuchyně za občerstvením, dárkama z Číny s vyměňování novinek. Jsem mile překvapená, jak P. hrozně dospěl (i když na ruce nosí smart watch-věc (?) na chytání pokémonů).
Nejhezčí blok s japonskými znaky, červenými mosty a Fudži (?) v pozadí, malá, hebká pandička v čínském pyžámku (?), mňaminky, přání k čínskému novému roku s drobnýma uvnitř a barevné náplasti s tvorečky a nápisy o kráse sakur.
Zajímalo by mě, jestli P. životní foreshadowing bylo, že bydlel blízko u Duhy.
Byly jsme zmatené, jak je japonština vysoce kontextuální jazyk, při tom v češtině průvodčí řekne: “Přistoupili prosím” a znamená to, že jí máte dát lístek.
Všichni se teď nějak ztrácí v životě víc než já. That’s new.
Jack Kerouac byl jeden z nejkrásnějších lidí, ‘kteří kdy chodili po týhle planetě,’ tbh. Takhle to myslím někdo napsal. Vždycky jsem si myslela, že jsem vnitřně Allen, ale možná jsem nakonec fakt Jack. Možná mám kousek z nich obou.
V. se zase zdá o tom, že jsme spolu na pirátské lodi a já neohroženě mluvím španělsky, i když znám jen pár slovíček z duolinga.
V poslechovém cvičení měli studenti určit, ve kterých dvou afrických zemích se příběh odehrává.
Jeden student se nás snažil přesvědčit, že je to Rulanda a Uganda.
Věta do korpusu:
“Učíme se u Seňora ve Zlíně a S. říká, že je hlimážď.”
Sestra s R. teď pěstujou živé lístečky, které občas předstírají, že jsou normální listí. Když k nim přiblížíte prst, natahujou k němu ručky/packy - you choose.
Během zkouškového a celého šíleného ledna jsem cítila, že síla, která mě žene kupředu je pořád zběsilejší. Teď už jenom hrozně potřebuju, aby už bylo po tom nekonečném zkouškovém. Nemilé je, že hned za týden od jeho konce začíná nový semestr, takže i když zvládneš všechny zkoušky napoprvé, nemáš žádné volno. Včera před spaním jsem si říkala, že tohle tempo rozhodně není dlouhodobě udržitelné.
Pomalu už v sobě přemýšlím nad ročníkovou prací a chystám se napsat paní docentce. Pořád mám ohledně školy takovou “let’s do this” a “nemáš co ztratit” náladu. Absurdní je, že jestli se všechno povede, budu mít už na konci letního semestru hotové skoro všechny áčkové předměty.
Po posledních zkouškách level vyčerpanosti = musím si jít lehnout v 7 večer a spím jak zabitec až do rána.
Při ústní zkoušce z praktik se nějak dostáváme k duolingu a norštině a najednou mluvím na zkoušejícícho norsky a povídám: “Tohle je teď můj život” a on hledá vhodný kontext pro tuhle větu. Absurdity.
M. se teď učí po italštině i portugalsky, protože na podzim odjíždí na Erasmus do Porta(?). Pro studenty japonštiny už není žádný další jazyk nezvládnutelná výzva (obzvlášť, když to jsou evropské jazyky).
Moc milý dýchánek s P., R. a sestrama. Nejdřív jsme chvilku pozorovali lístečky a potom se přesunuli do kuchyně za občerstvením, dárkama z Číny s vyměňování novinek. Jsem mile překvapená, jak P. hrozně dospěl (i když na ruce nosí smart watch-věc (?) na chytání pokémonů).
Nejhezčí blok s japonskými znaky, červenými mosty a Fudži (?) v pozadí, malá, hebká pandička v čínském pyžámku (?), mňaminky, přání k čínskému novému roku s drobnýma uvnitř a barevné náplasti s tvorečky a nápisy o kráse sakur.
Zajímalo by mě, jestli P. životní foreshadowing bylo, že bydlel blízko u Duhy.
Byly jsme zmatené, jak je japonština vysoce kontextuální jazyk, při tom v češtině průvodčí řekne: “Přistoupili prosím” a znamená to, že jí máte dát lístek.
Všichni se teď nějak ztrácí v životě víc než já. That’s new.
neděle 9. února 2020
“There is no problem. You are travelling safely to your destination.”
"The sober virgins enjoy Tolstoy and saving themselves for marriages" trošku přes čáru navážet se do Tolstého but I'll allow it.
Meave je queen of hearts.
“I’ve turned myself inside out liking you.” - je moje nejoblíbenější věta z celé show. Bold of me to say.
Gillian Anderson prohlašující: “Behooold the clitoris” je priceless.
Na poslední večerní hodině: “I’m sorry, I was tired today.”
Student: “No, no, no, every lesson is nice with you.” Vysvětluju jim, že jsem nechtěla žádné večerní kurzy, ale nakonec jsem ráda, jaká se tam sešla skupinka a ještě jsme si tam mezi sebou na chvilku po skončení hodiny šířili lásku.
*Když jsme se učili Otčenáš v Old English* Spolužák: “Už vím, jak se cítí herci, když se učí vymyšlený jazyk. Umím si teď představit mluvit v dothraki.”
Ve třídě kde píšeme zkoušku před tabulí stojí klavír. Lidi šílí, jeden spolužák zpívá operu (moc hezky) a všichni mu tleskají. Všichni, kteří neprošli peklem japonštiny, jsou vyklepaní ze zkoušek.
V. s M. zažívají démony místo toho, aby je zazdívali.
L. chodil po skleničce s vínem mravenec (nejspíš z vánočního stromečku), tak povídám: vyhoď ho a L na to: já ho sním.
L. je tak líná, že by radši snědla mravence, než aby ho šla vyhodit. S kým to žiju.
Š. je Chaotic God a Kupec je Lawful God.
Čtu Irish lesbian vampire gothic novel z roku 1872 na doporučení mojí učitelky literatury.
Protože mám zřejmě spoustu volného času, čtu už čvrtou knížku ke státnicím od začátku ledna a zorganizovala jsem si přečtené knížky na goodreads na poličky podle národnosti. #whyamilikethis
M. je taky občas trošku jako můj mladší brácha. Když jsme s L. spaly v Praze v obývaku-kuchyni na obří matraci na zemi, ráno mezi nás skočil a zachumlal se pod peřiny.
“Don’t entertain anyone’s bullshit,” je jedna z nejlepších rad do života.
Kdysi dávno při nějakém board games večeru A. pustila jakýsi party playlist na youtube. Z nějakého důvodu začalo hrát Despacito s japonskými titulky. Díky tomu konečně trochu o vím, o čem to je. A. se mě zmateně ptala, jestli jsem to pochopila ze španělštiny nebo japonštiny.
Na Euforii bylo krásné hlavně to, že se tam neřešily žádné gendrové nebo vztahové labely, ani otázka sexuality.
Věty do korpusu:
V: Mám úplně žízeň, je čas na další očistu těla?
V: O čem je realitní kuchařka?
V: Jak nakupovat reality.
V: Já nebudu spát v takovém světle.
L: Ale já přes den nevidím kolik je hodin.
V: To je hlavně na noc ty hodiny. Hlavně v noci potřebuješ vědět kolik je hodin!
Panelová diskuze s představiteli alternativních škol mi nakonec dala spoustu věcí jako člověkovi, a ne tak moc jako učiteli.
Hrozně oceňuju, když se někdo aktivně snaží, abychom se mohli sejít. Pivo na oslavu toho, že jsme přežili tábor se nakonec konalo až o půl roku později, a to jenom díky Am. Jsem ráda, že jsme si řekly, že poslední semestr byl šílený, a tak byl meet-up imposiburu.
A. se snažila namluvit L., že míchá mimosu v poměru 1:1. O dvě hodiny později jsme zjistili, že je vypitý jen jeden karton džusu a tři lahve bohemky.
M. byl hrozně překvapený, když jsem najednou přečetla ruský nápis na lodi a vysvětloval, jak to musel složitě luštit s použitím ruské klávesnice. L.se na oko rozčilovala, že znám příliš mnoho jazyků. Absurdita je, že A. umí taky číst rusky, protože žila rok v Moskvě.
S hroznou kocovinou se snažím vstřebat semestr fonetiky. Mám na to už jenom jeden den, protože ve středu před zkouškou, kdy bych to mohla dohnat, máme dýchánek se sestrami a s P.
Zapomenutá básnička:
Přez ně dané,
přesně dané dásně
nevyvolávají zrovna příjemné
gums zní jako žvýkačka.
Sama nechoď, nechoď do lesů,
i když jsi jako malá
s medvědy ve skalnatých horách
spala pod širákem
sama potmě, neohrožená, nezkažená,
nezkušená,
vrať se, vrať se
blátivou cestičkou ozářenou svíticími
nezakopni, až nahoru na louku.
Neboj se hudby z cirkusu,
vyhýbej se červeným
a nahoře na louce
tě čeká pivo pod hvězdami
a pocit zadostiučinění.
Někdy prostě potkáš lidi, kteří jsou rovnou úplně jako literární postavy, takže o nich hned můžeš napsat třeba básničku bez jakéhokoliv námahy.
Meave je queen of hearts.
“I’ve turned myself inside out liking you.” - je moje nejoblíbenější věta z celé show. Bold of me to say.
Gillian Anderson prohlašující: “Behooold the clitoris” je priceless.
Na poslední večerní hodině: “I’m sorry, I was tired today.”
Student: “No, no, no, every lesson is nice with you.” Vysvětluju jim, že jsem nechtěla žádné večerní kurzy, ale nakonec jsem ráda, jaká se tam sešla skupinka a ještě jsme si tam mezi sebou na chvilku po skončení hodiny šířili lásku.
*Když jsme se učili Otčenáš v Old English* Spolužák: “Už vím, jak se cítí herci, když se učí vymyšlený jazyk. Umím si teď představit mluvit v dothraki.”
Ve třídě kde píšeme zkoušku před tabulí stojí klavír. Lidi šílí, jeden spolužák zpívá operu (moc hezky) a všichni mu tleskají. Všichni, kteří neprošli peklem japonštiny, jsou vyklepaní ze zkoušek.
V. s M. zažívají démony místo toho, aby je zazdívali.
L. chodil po skleničce s vínem mravenec (nejspíš z vánočního stromečku), tak povídám: vyhoď ho a L na to: já ho sním.
L. je tak líná, že by radši snědla mravence, než aby ho šla vyhodit. S kým to žiju.
Š. je Chaotic God a Kupec je Lawful God.
Čtu Irish lesbian vampire gothic novel z roku 1872 na doporučení mojí učitelky literatury.
Protože mám zřejmě spoustu volného času, čtu už čvrtou knížku ke státnicím od začátku ledna a zorganizovala jsem si přečtené knížky na goodreads na poličky podle národnosti. #whyamilikethis
M. je taky občas trošku jako můj mladší brácha. Když jsme s L. spaly v Praze v obývaku-kuchyni na obří matraci na zemi, ráno mezi nás skočil a zachumlal se pod peřiny.
“Don’t entertain anyone’s bullshit,” je jedna z nejlepších rad do života.
Kdysi dávno při nějakém board games večeru A. pustila jakýsi party playlist na youtube. Z nějakého důvodu začalo hrát Despacito s japonskými titulky. Díky tomu konečně trochu o vím, o čem to je. A. se mě zmateně ptala, jestli jsem to pochopila ze španělštiny nebo japonštiny.
Na Euforii bylo krásné hlavně to, že se tam neřešily žádné gendrové nebo vztahové labely, ani otázka sexuality.
Věty do korpusu:
V: Mám úplně žízeň, je čas na další očistu těla?
V: O čem je realitní kuchařka?
V: Jak nakupovat reality.
V: Já nebudu spát v takovém světle.
L: Ale já přes den nevidím kolik je hodin.
V: To je hlavně na noc ty hodiny. Hlavně v noci potřebuješ vědět kolik je hodin!
Panelová diskuze s představiteli alternativních škol mi nakonec dala spoustu věcí jako člověkovi, a ne tak moc jako učiteli.
Hrozně oceňuju, když se někdo aktivně snaží, abychom se mohli sejít. Pivo na oslavu toho, že jsme přežili tábor se nakonec konalo až o půl roku později, a to jenom díky Am. Jsem ráda, že jsme si řekly, že poslední semestr byl šílený, a tak byl meet-up imposiburu.
A. se snažila namluvit L., že míchá mimosu v poměru 1:1. O dvě hodiny později jsme zjistili, že je vypitý jen jeden karton džusu a tři lahve bohemky.
M. byl hrozně překvapený, když jsem najednou přečetla ruský nápis na lodi a vysvětloval, jak to musel složitě luštit s použitím ruské klávesnice. L.se na oko rozčilovala, že znám příliš mnoho jazyků. Absurdita je, že A. umí taky číst rusky, protože žila rok v Moskvě.
S hroznou kocovinou se snažím vstřebat semestr fonetiky. Mám na to už jenom jeden den, protože ve středu před zkouškou, kdy bych to mohla dohnat, máme dýchánek se sestrami a s P.
Zapomenutá básnička:
Přez ně dané,
přesně dané dásně
nevyvolávají zrovna příjemné
gums zní jako žvýkačka.
Sama nechoď, nechoď do lesů,
i když jsi jako malá
s medvědy ve skalnatých horách
spala pod širákem
sama potmě, neohrožená, nezkažená,
nezkušená,
vrať se, vrať se
blátivou cestičkou ozářenou svíticími
nezakopni, až nahoru na louku.
Neboj se hudby z cirkusu,
vyhýbej se červeným
a nahoře na louce
tě čeká pivo pod hvězdami
a pocit zadostiučinění.
Někdy prostě potkáš lidi, kteří jsou rovnou úplně jako literární postavy, takže o nich hned můžeš napsat třeba básničku bez jakéhokoliv námahy.
neděle 19. ledna 2020
“My most toxic trait is that my comfort zone and self-sabotaging chaos have always been the same place.”
Me in a nuthsell
L: Je asi na čase naplánovat společnou rodinnou dovolenou.
M: Já už to mám trochu vymyšlené. Pojedeme lodí do kanálu.
Léčím příšernou náladiznu nejdřív úklidem a potom Žannou Bičevskou a vínem z nejhezčích decových skleniček z růžového skla, které máma zachránila, když je její známí chtěli vyhodit do popelnice. Klárka říkala, že jednou napíše příběhy svých knih, jak se k ní dostaly a jakým způsobem žily. To by se mi taky líbilo, psát věcem příběhy.
Ať se mi někdo odváží říct, jestli existuje něco krásněji tesklivého než Žaniny písničky v měkké ruštině. I fucking dare you. (ง'̀-'́)ง Pláču pláču.
Věta do korpusu: “To je super, že M. dostává k Vánocům zkameněliny.”
Po tom, co dodělám práci v sedm večer piju whiskey s ledem a učím se otčenáš v old english. Co je můj život.
Jeden náš učitel je bývalý masér nějakých vrcholových sportovců a taky šaman, co vykuřuje temné síly ze zdí a zároveň odborník na korpusovou lingvistiku.
Jiný starý pan docent je nejvíc kouzelný dědeček a směje se vlastním vtípkům. Po dvou zkouškách a celém dni ve škole jsem se na jeho poslední hodině cítila hrozně ráda na světě, když nám pouštěl momentálně nejpopulárnější písničku na BBC2 pro “mlaďochy” s nějakým absurdním textem a videoklipem.
Povídal nám, jak v Anglii neměl, co žrát, tak si kupoval mlíko a když tomu automatu dal pecku, vypadly dvě.
Lekce “hope” na duolingu je o andělech a holubicích.
Během prvního týdnu roku jsem zvládla - kromě běžných věcí jako příprav na hodiny a učení - naučit se na dvě zkoušky (včetně Lord’s Prayer v Old English zpaměti a čtení Prologu ke Canterbury tales v Middle English), podepsat nové smlouvy, zjistit, jak se fakturuje a platí zálohy na pojištění a přečíst jednu knížku ke státnicím. Time management at its finest. Seňor podnikatel.
Jeden student dneska začal hodinu tím, že má tajemství, které v práci ještě nikdo neví. Čekají s přítelkyní dítě a popisoval mi úplně všechno, co se za ty tři týdny těhotenství už stalo. Přítelkyně se dušovala, že bude jejich kočku mít pořád ráda jako dítě i po tom, co se jim to opravdové dítě narodí. On na to, že “animals can’t be on the same level as humans.”
V docházkovém kurzu jsem se ptala na plány na 2020. P. začal s tím, že je nervozní, protože to ještě nikomu neřekl, ale chystá se požádá přítelkyni o ruku.
Co se dneska děje.
Potom jsme měli nové slovíčko: “předmanželská smlouva,” tak hned povídám: “Write it down, Peter. You are going to need it.”
Další studentka o požárech v Austrálii: “Not many people died, but a lot of firemen.” Zeptala jsem se jí, jestli si teda myslí, že hasiči nejsou lidi.
V rámci poloprokrastinace koukám na film o irské moderní historii a brečím nad irským patriotismem.
Budoucího irského prvního prezidenta hraje Alan Rickman a všechny tam komanduje snapeovskýma prupovídkama. Julie Roberts se hrozně marně snaží o irský přizvuk.
Konverzace na názvu rychle eskaluje od Ferio v parku k extrémním prsou.
Š. píše diplomku stylem: diamanty vznikají pod tlakem.
Poslouchám teď k práci písničky v yiddish a piju vegan kafe s kokosovým mlíkem.
Po opravování testů a učení se na zkoušky v sobotu odpoledne na hokej. Tentokrát máme stylově žlutou fanouškovskou dečku a svařák, takže nám není zima. Fandíme Beranům a jednomu mému studentovi. Na víkend L. ještě půjčila karetní únikovku z krámku, který shodou okolností taky vlastní jedna moje studentka.
Kromě toho, že musím zvládat bambilion věcí a tak tak z toho úplně necvokatím se na jednu stranu cítím hrozně dobře. Nakonec mě okolnosti dotlačily k obřímu kroku kupředu, škola se zdá zvládnutelná a navíc zajímavá, i když za sebou ještě nemám ani první zkouškové a na 2020 máme velké plány ohledně domečku.
So far so good.
L: Je asi na čase naplánovat společnou rodinnou dovolenou.
M: Já už to mám trochu vymyšlené. Pojedeme lodí do kanálu.
Léčím příšernou náladiznu nejdřív úklidem a potom Žannou Bičevskou a vínem z nejhezčích decových skleniček z růžového skla, které máma zachránila, když je její známí chtěli vyhodit do popelnice. Klárka říkala, že jednou napíše příběhy svých knih, jak se k ní dostaly a jakým způsobem žily. To by se mi taky líbilo, psát věcem příběhy.
Ať se mi někdo odváží říct, jestli existuje něco krásněji tesklivého než Žaniny písničky v měkké ruštině. I fucking dare you. (ง'̀-'́)ง Pláču pláču.
Věta do korpusu: “To je super, že M. dostává k Vánocům zkameněliny.”
Po tom, co dodělám práci v sedm večer piju whiskey s ledem a učím se otčenáš v old english. Co je můj život.
Jeden náš učitel je bývalý masér nějakých vrcholových sportovců a taky šaman, co vykuřuje temné síly ze zdí a zároveň odborník na korpusovou lingvistiku.
Jiný starý pan docent je nejvíc kouzelný dědeček a směje se vlastním vtípkům. Po dvou zkouškách a celém dni ve škole jsem se na jeho poslední hodině cítila hrozně ráda na světě, když nám pouštěl momentálně nejpopulárnější písničku na BBC2 pro “mlaďochy” s nějakým absurdním textem a videoklipem.
Povídal nám, jak v Anglii neměl, co žrát, tak si kupoval mlíko a když tomu automatu dal pecku, vypadly dvě.
Lekce “hope” na duolingu je o andělech a holubicích.
Během prvního týdnu roku jsem zvládla - kromě běžných věcí jako příprav na hodiny a učení - naučit se na dvě zkoušky (včetně Lord’s Prayer v Old English zpaměti a čtení Prologu ke Canterbury tales v Middle English), podepsat nové smlouvy, zjistit, jak se fakturuje a platí zálohy na pojištění a přečíst jednu knížku ke státnicím. Time management at its finest. Seňor podnikatel.
Jeden student dneska začal hodinu tím, že má tajemství, které v práci ještě nikdo neví. Čekají s přítelkyní dítě a popisoval mi úplně všechno, co se za ty tři týdny těhotenství už stalo. Přítelkyně se dušovala, že bude jejich kočku mít pořád ráda jako dítě i po tom, co se jim to opravdové dítě narodí. On na to, že “animals can’t be on the same level as humans.”
V docházkovém kurzu jsem se ptala na plány na 2020. P. začal s tím, že je nervozní, protože to ještě nikomu neřekl, ale chystá se požádá přítelkyni o ruku.
Co se dneska děje.
Potom jsme měli nové slovíčko: “předmanželská smlouva,” tak hned povídám: “Write it down, Peter. You are going to need it.”
Další studentka o požárech v Austrálii: “Not many people died, but a lot of firemen.” Zeptala jsem se jí, jestli si teda myslí, že hasiči nejsou lidi.
V rámci poloprokrastinace koukám na film o irské moderní historii a brečím nad irským patriotismem.
Budoucího irského prvního prezidenta hraje Alan Rickman a všechny tam komanduje snapeovskýma prupovídkama. Julie Roberts se hrozně marně snaží o irský přizvuk.
Konverzace na názvu rychle eskaluje od Ferio v parku k extrémním prsou.
Š. píše diplomku stylem: diamanty vznikají pod tlakem.
Poslouchám teď k práci písničky v yiddish a piju vegan kafe s kokosovým mlíkem.
Po opravování testů a učení se na zkoušky v sobotu odpoledne na hokej. Tentokrát máme stylově žlutou fanouškovskou dečku a svařák, takže nám není zima. Fandíme Beranům a jednomu mému studentovi. Na víkend L. ještě půjčila karetní únikovku z krámku, který shodou okolností taky vlastní jedna moje studentka.
Kromě toho, že musím zvládat bambilion věcí a tak tak z toho úplně necvokatím se na jednu stranu cítím hrozně dobře. Nakonec mě okolnosti dotlačily k obřímu kroku kupředu, škola se zdá zvládnutelná a navíc zajímavá, i když za sebou ještě nemám ani první zkouškové a na 2020 máme velké plány ohledně domečku.
So far so good.
úterý 31. prosince 2019
Reflexe 11-12
𝟙𝟙
25th P.A.R.K. Conference s A.
Šílený eurotip Utrecht -> Amsterdam -> Berlín, ze kterého se někteří z nás ještě pořád nevzpamatovali.
Anniversary trip to Krakow, abychom na sebe s L. měly aspoň chvilku.
The mountain goats a Ezra Furman koncert <3
𝟙𝟚
Deadliny, deadliny, deadliny. Vytíženost prací a školou graduje.
Koncert Zrní jako šamanský exorcismus a poslední letošní trivia, kterou jsme s A. vyhrály.
Quality family time u zdobení perníků. Všeobecně díky škole více času se sestrami, což je hrozně super. <3
変なグループ reunion po 2,5 letech a tradiční punčování with my favourite people.
Na druhý den ráno uvězněná ve zpožděném vlaku čtu Who’s afraid of Virginia Woolf.
Náš první stromeček a společné Vánoce. Ráno pohádky a procházka z centra s punčem v ruce. Večer slavnostní večeře a netušená překvápka. Konečně si mám na čem přehrávat LPčka by Queen, Joan Jett a Жанна Бичевская.
Pak u nás doma letos trochu neochotné zdobení stromku Looking for Alaska a Giant Little Ones.
Po svátcích všichni na stěně na rodinné lezení taky s P. a M. Je uklidňující jen tak sedět, svaly bolavé a ruce bílé od magnézia, se všema, kteří mi jsou nebo aspoň jednou byli nejblíž, co to jde. S M. zase testujeme vzájemnou důvěru, když mě jistí. Je zábavička pozorovat všechny interakce. K. dává všem bídu, ale nemyslí to zle a naopak vyvolává záchvaty smíchu.
Universal harvester:
Strašně moc smutku hlavně pod povrchem.
Příběh se mi zdá zbytečně komplikovaný, příliš mnoho vrstev.
Pořád mě to ale bavilo číst. Je v tom dostatek Darniellovství.
Už podruhé v poslední době jsem čekala víc temnoty a tajemnosti, než jsem nakonec dostala. To ale taky můžou být jenom moje přehnaná očekávání.
Někde na konci první třetiny to začalo být dost napínavé, ale bohužel jsem to musela nakouskovat kvůli svátečním rodinným návštěvám, což mi rozbilo kontinuálnost.
Část mě by se hrozně chtěla projet mezi nekonečnými kukuřičnými poli v Iowě.
Lack of home chaos a zuřivá potřeba uchovávat vzpomínky je relatable.
Prozatím řadím za Wolf in White Van a těším se na další Johnovy knížky.
+Nádherná obálka 10/10 a Opossum věnování <3
Poslouchám desky a Lauru Jane Grace a píšu reflexe. Celkově a hlavně v poslední době hrozně moc trans lidí v životě.
Jedno z předsevzetí na nový rok by mělo být víc psát, ale jde to těžko těžko teď ještě víc než jindy s written assignments do školy, učením se a učením.
25th P.A.R.K. Conference s A.
Šílený eurotip Utrecht -> Amsterdam -> Berlín, ze kterého se někteří z nás ještě pořád nevzpamatovali.
Anniversary trip to Krakow, abychom na sebe s L. měly aspoň chvilku.
The mountain goats a Ezra Furman koncert <3
𝟙𝟚
Deadliny, deadliny, deadliny. Vytíženost prací a školou graduje.
Koncert Zrní jako šamanský exorcismus a poslední letošní trivia, kterou jsme s A. vyhrály.
Quality family time u zdobení perníků. Všeobecně díky škole více času se sestrami, což je hrozně super. <3
変なグループ reunion po 2,5 letech a tradiční punčování with my favourite people.
Na druhý den ráno uvězněná ve zpožděném vlaku čtu Who’s afraid of Virginia Woolf.
Náš první stromeček a společné Vánoce. Ráno pohádky a procházka z centra s punčem v ruce. Večer slavnostní večeře a netušená překvápka. Konečně si mám na čem přehrávat LPčka by Queen, Joan Jett a Жанна Бичевская.
Pak u nás doma letos trochu neochotné zdobení stromku Looking for Alaska a Giant Little Ones.
Po svátcích všichni na stěně na rodinné lezení taky s P. a M. Je uklidňující jen tak sedět, svaly bolavé a ruce bílé od magnézia, se všema, kteří mi jsou nebo aspoň jednou byli nejblíž, co to jde. S M. zase testujeme vzájemnou důvěru, když mě jistí. Je zábavička pozorovat všechny interakce. K. dává všem bídu, ale nemyslí to zle a naopak vyvolává záchvaty smíchu.
Universal harvester:
Strašně moc smutku hlavně pod povrchem.
Příběh se mi zdá zbytečně komplikovaný, příliš mnoho vrstev.
Pořád mě to ale bavilo číst. Je v tom dostatek Darniellovství.
Už podruhé v poslední době jsem čekala víc temnoty a tajemnosti, než jsem nakonec dostala. To ale taky můžou být jenom moje přehnaná očekávání.
Někde na konci první třetiny to začalo být dost napínavé, ale bohužel jsem to musela nakouskovat kvůli svátečním rodinným návštěvám, což mi rozbilo kontinuálnost.
Část mě by se hrozně chtěla projet mezi nekonečnými kukuřičnými poli v Iowě.
Lack of home chaos a zuřivá potřeba uchovávat vzpomínky je relatable.
Prozatím řadím za Wolf in White Van a těším se na další Johnovy knížky.
+Nádherná obálka 10/10 a Opossum věnování <3
Poslouchám desky a Lauru Jane Grace a píšu reflexe. Celkově a hlavně v poslední době hrozně moc trans lidí v životě.
Jedno z předsevzetí na nový rok by mělo být víc psát, ale jde to těžko těžko teď ještě víc než jindy s written assignments do školy, učením se a učením.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)