Jak to tak sleduju rok od roku jsem víc a víc busy a je čím dál méně času na psaní. (Jak moc a jak dlouho se to dá ještě stupňovat?) Musím teda ten prázdný prostor vyplnit přečtenými knihami.
𝟙
První rodinné lezení těsně před koncem roku. Tradiční Silvestr s KT.
Budapešť s Borůvkou. Jak na Nový rok (skoro…), tak po celý rok. Přehodnocuju názor na cestování v zimě. / Snowing in slow mo at its finest.
Téměř příšerný Hamlet ve zlínském divadle.
Pictures from Jordan a bonding time u A. s Whatever.
Celý rok spousta rozlučkových a znovushledávacích večírků, nejspíš to tak bude už napořád.
Loučení s L. s naším nejmilejším belgickým pivem a kotlem hranolek. Můj dvoutýdenní me-time a L. na Bali. Movie night a mimosa s A.
Několikrát během roku mě zaplaví euforie, že jsem přesně tam, kam patřím a já nevím, co by mohlo být víc.
Pravidelné Trivia nights.
První fucking tax return.
S M. na BTS do kina, shame, nejrychlejší opíjení vínem a clumsy lovení oliv z plechovky. Na druhý den mimosa jako snídaňový drink a spousta Hannibala.
Killing Commendatore, které průběžně čtu celý rok a pořád nejsem u konce. Je potřeba, aby na tuhle knížku byl absolutní klid a zen kterého je všeobecně málo.
The Travelling Cat Chronicles: Japanese gentle beauty. The book that taught me that it can be enough to persuade one cat to be your cat.
Too heartbreaking to read it again someday.
Call me by your name: Poetic, tender and brutal, endlessly raw.
I'm tired of all the crushes, of all the charming people you can't stop thinking about, whose presence you can't handle. It's just exhausting and it never ends well.
Nádherně poeticky napsáno, ale nemůžu se přinutit k tomu dát víc než tři hvězdičky. Who am I to tell that this is not extraordinary?
Drásající patetičnost, přesně jak to mám ráda. (Or do I? Nejsem na to už moc dospělá?)
Also výborný jazykový chaos.
There are also boundaries I wish I hadn't cross like ever in my life. Even reading about it was too much.
"Because I want you to know." is still my favourite part. The most relatable.
"...the distinct feeling of arriving somewhere very dear, of wanting this forever, of being me, me, me, me, and no one else, just me...
And also Elio's father's speech <3 #parentinggoals "I don't envy the pain. But I envy you the pain." That's me and I hate and love myself for it.
Gmorning, Gnight!: Little Pep Talks for Me & You: Lin-Man is the most adorable and supportive human being and we don’t deserve him. (Už je to taková naše tradice, že já koupím sobě a M. stejnou knížku, nebo opačně.)
𝟚
Několikanásobný SKAM rewatch a počátky studia norštiny.
Reunion s Kupečkem ve vlaku a ve Vnitrobloku - pašuje nám dárky z Číny. Pak ještě s V., T. a M. a Welcome to Night Vale, ze kterého se mi nejvíc líbil Mal Blum jako Weather. Očividně jsou objektem mých letošních obsesí trans jewish people. (?)
Přidala jsem se do Nesbø kultu:
"Zjistili, že mozky homosexuálů a heterosexuálů se fyzicky liší."
"Mozky heterosexuálů jsou menší, povězte mi radši něco, co nevím, handsome."
Lidská duše je hluboký, temný les a všechna rozhodnutí činí člověk sám.
Čtyři roční doby: King je Pan Vypravěč, to ví každý. Nejspíš jsem ale měla dát ještě míň hvězdiček, protože se k těm povídkám už nikdy nechci vrátit. Možná leda Tělo by stálo za druhé přečtení.
Vykoupení z věznice Shawshank jsem přečetla nejrychleji. Nejvíc mě bavilo překvapivě Tělo, i když jsem znala filmovou adaptaci, u které jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se kolem ní vlastně cítila. (Krom toho, že tam hraje baby River Phoenix <3)
Also some things should really stay untouchable and sacred, ale tyhlety hranice King zdá se překročil už dávno, čímž navždycky ztratil naději, že by se za ně jednou zase mohl vrátit.
"Vždycky poznáte pravdu, protože když se jí dotknete sebe nebo někoho jiného, pokaždé se objeví krev."
"Bylo to, jako když nějaká obrovská vnitřní příbojová vlna protrhne pečlivě vystavěné duchovní hráze."
"Jenže nejdůležitější věci se vyjadřují nejhůře, protože slova umenšují jejich skutečný význam. Je těžké zaujmout cizí lidi výklady o světlých stránkách vlastního života."
úterý 31. prosince 2019
neděle 22. prosince 2019
State of all things Amanda style
Škola
Jsem ráda, že jsem prozatím zvládla všechny assignments, obzvlášť ty, které musely být v academic writing stylu, o kterém pořád nevím skoro nic. Společným úsilím jsme i odprezentovali náš padlet (místo prezentace), i když jedna z nás bojovala se zápalem plic a příšernou nervozitou.
Na poslední den ve škole spousta lidí přineslo cukroví a jiné dobroty a dokonce kupu namleté kávy a french press. Heaven.
Náročné, náročné dny ve škole od osmi do pěti nebo do šesti s pauzou na oběd a pěti litry kávy, jak nedávno podotkla jedna naše vyučující.
Naše učitelka literatury je největší goth child. Posledně přišla s tričkem se vzorem hadí kůže, protože se její had poprvé svlíknul. Říká o sobě, že je čarodějnice taky proto, že když byla v nemocnici, na její kartě pacienta bylo napsáno, že se narodila v roce osmnáctsetcosi. Prý je vždycky koncem dubna nervózní, že ji upálí. Její nejoblíbenější knížka je Drákula a taky nejradši učí gotický román a povídku. Doporučovala nám first lesbian vampire fiction ever written.
Naše vyučující na literární kritiku je pravděpodobně lesba, pokud můj gaydar nelže. Nedávno se z ní stala docentka a snaží se v univerzitním světě bojovat s white old man power. Dává bídu Freudovi a snaží se do hodin co nejvíc zakomponovat gender a queer studies. Taky má tři kočky.
Nejlepší fun fact poslední doby je, že Nabokovova přezdívka byla Sirin. Takhle říkáme našemu kocourovi, když zlobí.
Práce
V polovině prosince mi z práce přišel email, že mám šílené množství hodin. Nejdivnější na tom je, že učím jen 4 dny v týdnu, protože pátý je škola, a nepřišlo mi, že by bylo moje vyčerpání nějak extrémně jiné v porovnání s předchozími lety.
Po lehkém breakdownu během rozhovoru, při kterém jsem se málem rozbrečela, že nic nestíhám a doufala jsem, že by mohl někdo převzít některé moje kurzy, jsem odcházela s tím, že si v posledním pracovním týdnu zařídím živnost, aby bylo všechno připravené na leden. Touhle dobou jsem měla naplánovanou každou minutu dne, aby se to tam nějakým způsobem všechno vešlo. Neobejdu se teď s to-do-listem na A4, abych nezapomněla na nějaké deadliny.
Jeden student nevěděl, co je to jmelí. Myslel, že se vyrábí v květinářství. Když jsem mu ho ukazovala na stromě, nemohl uvěřit svým očím.
Protože jsem nejspíš měla pocit, že mám čas navíc, založila jsem blog pro studenty, kam plánuju dávat tipy k učení jazyků, které doporučuju pořád dokola. Jednou, až budu mít plné zuby učení, bude to moje legacy.
V rámci předvánočního chaosu jsme se rozhodly s A. dorazit na letošní poslední Triviu. A. přišla v totálním zenu po punčích se studenty a na to abych ji dohnala mi stačilo po celodenním učícím maratonu jenom pár malých piv. Přidal se k nám jeden smarty-pants Brit, kterého nemá nikdo rád a Ind, kterého jsme tam předtím nikdy neviděly. Jak jsme byly obě v zenu, bylo nám to dost jedno a bavily jsme se.
Napůl vážné hádky u sensory round, kdy jsme čichali ke koření a hádali se, jestli je to licorice nebo fucking star anise.
Merry Christmas v 12 jazycích bylo our kind of challange. A. hodnotila všecky románské jazyky, my s Britem to, co vypadalo germánsky a to, co nebylo vůbec povědomé jsme odsoudili jako maďarštinu. Ve výsledku jsme spletli jen holandštinu s afrikánštinou, což je skoro the same thing, takže jsme stejně dostali nějaký půl bod.
Ind s Britem probírali kolonizaci Indie a my jsme se s A. jen smály pod vousy.
Nakonec jsme vyhráli. ¯\_(ツ)_/¯
Nejmilejší 変なグループ reunion po 2,5 letech. Setkání ve Zmijozelu, protože kde jinde by to bylo příhodnější. Oběd v příjemné vietnamské restauraci, kde nám graduje hladina šílenství, dokud nedorazí Kupec, aby nás trochu usměrňoval. D. ďábelská stáž v Tokiu (D. buď smaží kuřata v korejské restauraci v Praze nebo šéfuje Czech Tourism v Tokiu), nemocní partneři, absurdity doktorátu na KASu, (ne)psaní diplomek, moje klasické dělání milionu věcí najednou s minimem odpočinku a tak všeobecně state of all things. Všichni se radujeme z toho, že už nebudu psát články.
Š. měří vzdálenost tak, že někoho popadne za ruku a hodí s ním.
Já povídám, že už si nikdy nebudu s nikým rozumět tak jako s 変なグループ a D. přitaká, že ostatní lidi jsou fajn, ale něco jim chybí,
D. objednává karafu fody a číšník to přijímá, že nic jiného chtít nejspíš nebudem. V jednom ze záchvatů smíchu se praštila do hrany sedačky a za chvilku jí vyrostla boule. Když se mě ptala, jestli si chci šáhnout, povídám, že takové věci se v jakékoliv jiné společnosti nahlas neříkají.
Po tom, co si V. odskočila na hodinu, se přesouváme na náměstí na punče. Vytlačujeme nějakou skupinku od sudu, abychom mohly s V. vyprávět o zběsilém tripu Utrecht-Amstr-Berlín a terrifying fun s edibles.
Hledáme bankomat, protože si “ona” potřebuje vybrat a koštujem medovinu, aby si pak Š. mohla koupit láhev. Potom parkujem už tradičně v Masných krámech a D. se neohroženě ptá, jestli mají záchod. Dalších milion punčů a já vím, že tohle jsou moji most favourite people a není moc dalších lidí, se kterými by mi bylo takhle dobře.
Na chvilku se stavuje i M. objímačky a nečekané dárečky s opposum.
Stavujeme se na お茶会 očíhnout poor summer children prváky a nacpat se toustama. Obchodujem s D., která mi drobné zpátky vrací v jenech.
Podivné rozhovory o drogách a lingvistických faktech. Všichni čekáme, až Š. narve ježka zpátky do klece, abychom mohli vyrazit zpátky do Masných krámů (do části, kde záchod není).
Já jsem po celém dni rozhodně dead man a půlnoc je pro mě jak čtyři ráno. Spíme u V. při světle neonů z Fancy fries na ancient matračce, která je překvapivě šíleně pohodlná a jak jsem ráno mrtvola, vůbec se mi z ní nechce. Vyrážím asi o dvě hodiny oproti původnímu nereálnému plánu. Pěšky na nádraží užít si čerstvého vzduchu, který probírá a vzpamatovává.
Uvězněná ve zpožděném vlaku se pouštím do Who is afraid of Virginia Woolf, kterou mi V. koupila částečně proto, že hrozně chtěla, abych si to přečetla. Stojíme v polích - já a moje kocovina.
Doma jsem schopná nulové akce, a tak prostě nechystám poslední předvánoční hodinu se S. a spolíhám na to, že to nějak figure it out. S. mi nakonec děkuje za celý půlrok a ještě dostávám dárky pod stromeček.
Večer doráží sestry na vánoční večírek, který se shodou okolností odehrává ve Zlíně, tak dělám večeři a chvilku máme quality sisters time. Spíme všechny v jedné posteli, protože v našem malém bytě to jinak nejde, jako když jsme byly děti.
Ráno domů domů do největšího chaosu, celá rodina, tři psi a čtyři kočky. Všichni jsou unavení z posledních dnů, tak letos ne tolik nadšeně zdobíme stromeček a koukáme na Big little ones a Looking for Alaska. S jednou sestrou nás to moc baví, druhá háčkuje v koutku pod lampičkou a kvůli všemu se rozčiluje. L. je spokojená v obležení koček. S V. na dálku analyzujem Who killed Virginia Woolf.
Těším se domů do klidu za kocourem, i když mě tam čekají další povinnosti.
Miluju, jak mám na goodreads přečtených jenom 16 knih z 35, což jsem si stanovila jako letošní challange, a oni mi píšou: There are still 9 days left! You can do it!
Jsem ráda, že jsem prozatím zvládla všechny assignments, obzvlášť ty, které musely být v academic writing stylu, o kterém pořád nevím skoro nic. Společným úsilím jsme i odprezentovali náš padlet (místo prezentace), i když jedna z nás bojovala se zápalem plic a příšernou nervozitou.
Na poslední den ve škole spousta lidí přineslo cukroví a jiné dobroty a dokonce kupu namleté kávy a french press. Heaven.
Náročné, náročné dny ve škole od osmi do pěti nebo do šesti s pauzou na oběd a pěti litry kávy, jak nedávno podotkla jedna naše vyučující.
Naše učitelka literatury je největší goth child. Posledně přišla s tričkem se vzorem hadí kůže, protože se její had poprvé svlíknul. Říká o sobě, že je čarodějnice taky proto, že když byla v nemocnici, na její kartě pacienta bylo napsáno, že se narodila v roce osmnáctsetcosi. Prý je vždycky koncem dubna nervózní, že ji upálí. Její nejoblíbenější knížka je Drákula a taky nejradši učí gotický román a povídku. Doporučovala nám first lesbian vampire fiction ever written.
Naše vyučující na literární kritiku je pravděpodobně lesba, pokud můj gaydar nelže. Nedávno se z ní stala docentka a snaží se v univerzitním světě bojovat s white old man power. Dává bídu Freudovi a snaží se do hodin co nejvíc zakomponovat gender a queer studies. Taky má tři kočky.
Nejlepší fun fact poslední doby je, že Nabokovova přezdívka byla Sirin. Takhle říkáme našemu kocourovi, když zlobí.
Práce
V polovině prosince mi z práce přišel email, že mám šílené množství hodin. Nejdivnější na tom je, že učím jen 4 dny v týdnu, protože pátý je škola, a nepřišlo mi, že by bylo moje vyčerpání nějak extrémně jiné v porovnání s předchozími lety.
Po lehkém breakdownu během rozhovoru, při kterém jsem se málem rozbrečela, že nic nestíhám a doufala jsem, že by mohl někdo převzít některé moje kurzy, jsem odcházela s tím, že si v posledním pracovním týdnu zařídím živnost, aby bylo všechno připravené na leden. Touhle dobou jsem měla naplánovanou každou minutu dne, aby se to tam nějakým způsobem všechno vešlo. Neobejdu se teď s to-do-listem na A4, abych nezapomněla na nějaké deadliny.
Jeden student nevěděl, co je to jmelí. Myslel, že se vyrábí v květinářství. Když jsem mu ho ukazovala na stromě, nemohl uvěřit svým očím.
Protože jsem nejspíš měla pocit, že mám čas navíc, založila jsem blog pro studenty, kam plánuju dávat tipy k učení jazyků, které doporučuju pořád dokola. Jednou, až budu mít plné zuby učení, bude to moje legacy.
V rámci předvánočního chaosu jsme se rozhodly s A. dorazit na letošní poslední Triviu. A. přišla v totálním zenu po punčích se studenty a na to abych ji dohnala mi stačilo po celodenním učícím maratonu jenom pár malých piv. Přidal se k nám jeden smarty-pants Brit, kterého nemá nikdo rád a Ind, kterého jsme tam předtím nikdy neviděly. Jak jsme byly obě v zenu, bylo nám to dost jedno a bavily jsme se.
Napůl vážné hádky u sensory round, kdy jsme čichali ke koření a hádali se, jestli je to licorice nebo fucking star anise.
Merry Christmas v 12 jazycích bylo our kind of challange. A. hodnotila všecky románské jazyky, my s Britem to, co vypadalo germánsky a to, co nebylo vůbec povědomé jsme odsoudili jako maďarštinu. Ve výsledku jsme spletli jen holandštinu s afrikánštinou, což je skoro the same thing, takže jsme stejně dostali nějaký půl bod.
Ind s Britem probírali kolonizaci Indie a my jsme se s A. jen smály pod vousy.
Nakonec jsme vyhráli. ¯\_(ツ)_/¯
Nejmilejší 変なグループ reunion po 2,5 letech. Setkání ve Zmijozelu, protože kde jinde by to bylo příhodnější. Oběd v příjemné vietnamské restauraci, kde nám graduje hladina šílenství, dokud nedorazí Kupec, aby nás trochu usměrňoval. D. ďábelská stáž v Tokiu (D. buď smaží kuřata v korejské restauraci v Praze nebo šéfuje Czech Tourism v Tokiu), nemocní partneři, absurdity doktorátu na KASu, (ne)psaní diplomek, moje klasické dělání milionu věcí najednou s minimem odpočinku a tak všeobecně state of all things. Všichni se radujeme z toho, že už nebudu psát články.
Š. měří vzdálenost tak, že někoho popadne za ruku a hodí s ním.
Já povídám, že už si nikdy nebudu s nikým rozumět tak jako s 変なグループ a D. přitaká, že ostatní lidi jsou fajn, ale něco jim chybí,
D. objednává karafu fody a číšník to přijímá, že nic jiného chtít nejspíš nebudem. V jednom ze záchvatů smíchu se praštila do hrany sedačky a za chvilku jí vyrostla boule. Když se mě ptala, jestli si chci šáhnout, povídám, že takové věci se v jakékoliv jiné společnosti nahlas neříkají.
Po tom, co si V. odskočila na hodinu, se přesouváme na náměstí na punče. Vytlačujeme nějakou skupinku od sudu, abychom mohly s V. vyprávět o zběsilém tripu Utrecht-Amstr-Berlín a terrifying fun s edibles.
Hledáme bankomat, protože si “ona” potřebuje vybrat a koštujem medovinu, aby si pak Š. mohla koupit láhev. Potom parkujem už tradičně v Masných krámech a D. se neohroženě ptá, jestli mají záchod. Dalších milion punčů a já vím, že tohle jsou moji most favourite people a není moc dalších lidí, se kterými by mi bylo takhle dobře.
Na chvilku se stavuje i M. objímačky a nečekané dárečky s opposum.
Stavujeme se na お茶会 očíhnout poor summer children prváky a nacpat se toustama. Obchodujem s D., která mi drobné zpátky vrací v jenech.
Podivné rozhovory o drogách a lingvistických faktech. Všichni čekáme, až Š. narve ježka zpátky do klece, abychom mohli vyrazit zpátky do Masných krámů (do části, kde záchod není).
Já jsem po celém dni rozhodně dead man a půlnoc je pro mě jak čtyři ráno. Spíme u V. při světle neonů z Fancy fries na ancient matračce, která je překvapivě šíleně pohodlná a jak jsem ráno mrtvola, vůbec se mi z ní nechce. Vyrážím asi o dvě hodiny oproti původnímu nereálnému plánu. Pěšky na nádraží užít si čerstvého vzduchu, který probírá a vzpamatovává.
Uvězněná ve zpožděném vlaku se pouštím do Who is afraid of Virginia Woolf, kterou mi V. koupila částečně proto, že hrozně chtěla, abych si to přečetla. Stojíme v polích - já a moje kocovina.
Doma jsem schopná nulové akce, a tak prostě nechystám poslední předvánoční hodinu se S. a spolíhám na to, že to nějak figure it out. S. mi nakonec děkuje za celý půlrok a ještě dostávám dárky pod stromeček.
Večer doráží sestry na vánoční večírek, který se shodou okolností odehrává ve Zlíně, tak dělám večeři a chvilku máme quality sisters time. Spíme všechny v jedné posteli, protože v našem malém bytě to jinak nejde, jako když jsme byly děti.
Ráno domů domů do největšího chaosu, celá rodina, tři psi a čtyři kočky. Všichni jsou unavení z posledních dnů, tak letos ne tolik nadšeně zdobíme stromeček a koukáme na Big little ones a Looking for Alaska. S jednou sestrou nás to moc baví, druhá háčkuje v koutku pod lampičkou a kvůli všemu se rozčiluje. L. je spokojená v obležení koček. S V. na dálku analyzujem Who killed Virginia Woolf.
Těším se domů do klidu za kocourem, i když mě tam čekají další povinnosti.
Miluju, jak mám na goodreads přečtených jenom 16 knih z 35, což jsem si stanovila jako letošní challange, a oni mi píšou: There are still 9 days left! You can do it!
pondělí 2. prosince 2019
I wish you could live in my brain for a week.
It is washed with the most violent waves of emotion. ~ Virginia Woolf
I think I’m getting better at this work-life balance thing. -> I wrote this like a month / maybe two months ago and I can’t believe that I was so crazy and naive to do it.
Následují ancient zápisky někdy ze září:
První hodina kurzu mých důchodců. Jedna paní zkoušela poprvé paragliding, další lezla na čtyřtisícové vulkány na Kamčatce a jeden pán s manželkou byli ve Slovinských horách koukat na skalničky pod Triglavem. #retirementgoals
Ne: International community meeting
Po: Přednáška Pěšky přes Kurdistán
Út: Autorské čtení Roberta Fulghuma, Trivia s novým kamarádem Lotyšem
St: Ostrava, jdu se podívat na hodinu stepu, kam začly sestry chodit, pak na stěnu do noci a zpátky na byt na kole
Čt: Škola od osmi do šesti večer v Opavě
Pá: Večeře s M., který odlítá do Peru
So: Ráno sobotní pracovní setkání a po něm do Olo za V.
Ne: Na oběd s L. v Olo a pak večer ve Zlíně do kina na Jokera s Whatever, objímáme se u autobusu, protože M. v úterý odlítá do Limy
Tři čtvrtě na osm večer: (teprve jsem přišla z práce a fakt jsem se chtěla učit, ale místo toho už pět minut koukám na 35 unexpected ways to cook eggs)
V: M. mě nutí mluvit polsky
M: V. luští polštinu
Me: Miluju, že se V. snaží číst polsky zatímco mluvíte anglicky a pak M. najednou napíše: “hai”
Pak vymýšlíme, v jakých jazycích umíme říct: Jsem sýr. (Conclusion: norsky, italsky, japonsky, gaelsky, rusky, španělsky, německy)
Dneska mi jeden student řekl: “When you speak English, you’re like a teacher, but when you speak Czech your voice is softer and you’re like my friend.” I’ve felt weird ever since.
I felt distracted at the end of the day. I couldn’t focus, then lost it completely, started speaking about Disney movies and somehow connected it with the topic - personality traits. There was a new student observing if he wants to join us. I told him that I felt weird and it was probably not a very good lesson and added that I couldn’t promise that it will be better next time. The other students, who know me, just laughed and the new one said, that he would come next time.
Největší zábavička poslední doby je koukat na rozhovory s Ezrou Furmanem a sledovat reakce moderátorů, když začne vyprávět nějaké šílenosti. Většinou jsou hrozně 困る, ale snaží se předstírat, že je všechno v pořádku.
Měla jsem kamaráda, o kterém jsem věděla, že je to Peter Pan. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že je spíš víla Zvonilka.
Díky jedné staré fotce to teď poprvé probíráme a vyříkáváme si spoustu věcí, které byly léta nevyřčené.
Povídám: děsí mě, že říkáš TEĎ když mám emoce, co to proboha bylo předtím.
A další tuna věcí, které se těžko říkají nahlas a zahrnujou moře slz. Je ale fajn, že se zatím nikdo v tom moři neutopil.
Do toho píšu novinový článek do Přehledu anglické gramatiky a brečím si do klávesnice.
I think I’m getting better at this work-life balance thing. -> I wrote this like a month / maybe two months ago and I can’t believe that I was so crazy and naive to do it.
Následují ancient zápisky někdy ze září:
První hodina kurzu mých důchodců. Jedna paní zkoušela poprvé paragliding, další lezla na čtyřtisícové vulkány na Kamčatce a jeden pán s manželkou byli ve Slovinských horách koukat na skalničky pod Triglavem. #retirementgoals
Ne: International community meeting
Po: Přednáška Pěšky přes Kurdistán
Út: Autorské čtení Roberta Fulghuma, Trivia s novým kamarádem Lotyšem
St: Ostrava, jdu se podívat na hodinu stepu, kam začly sestry chodit, pak na stěnu do noci a zpátky na byt na kole
Čt: Škola od osmi do šesti večer v Opavě
Pá: Večeře s M., který odlítá do Peru
So: Ráno sobotní pracovní setkání a po něm do Olo za V.
Ne: Na oběd s L. v Olo a pak večer ve Zlíně do kina na Jokera s Whatever, objímáme se u autobusu, protože M. v úterý odlítá do Limy
Tři čtvrtě na osm večer: (teprve jsem přišla z práce a fakt jsem se chtěla učit, ale místo toho už pět minut koukám na 35 unexpected ways to cook eggs)
V: M. mě nutí mluvit polsky
M: V. luští polštinu
Me: Miluju, že se V. snaží číst polsky zatímco mluvíte anglicky a pak M. najednou napíše: “hai”
Pak vymýšlíme, v jakých jazycích umíme říct: Jsem sýr. (Conclusion: norsky, italsky, japonsky, gaelsky, rusky, španělsky, německy)
Dneska mi jeden student řekl: “When you speak English, you’re like a teacher, but when you speak Czech your voice is softer and you’re like my friend.” I’ve felt weird ever since.
I felt distracted at the end of the day. I couldn’t focus, then lost it completely, started speaking about Disney movies and somehow connected it with the topic - personality traits. There was a new student observing if he wants to join us. I told him that I felt weird and it was probably not a very good lesson and added that I couldn’t promise that it will be better next time. The other students, who know me, just laughed and the new one said, that he would come next time.
Největší zábavička poslední doby je koukat na rozhovory s Ezrou Furmanem a sledovat reakce moderátorů, když začne vyprávět nějaké šílenosti. Většinou jsou hrozně 困る, ale snaží se předstírat, že je všechno v pořádku.
Měla jsem kamaráda, o kterém jsem věděla, že je to Peter Pan. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že je spíš víla Zvonilka.
Díky jedné staré fotce to teď poprvé probíráme a vyříkáváme si spoustu věcí, které byly léta nevyřčené.
Povídám: děsí mě, že říkáš TEĎ když mám emoce, co to proboha bylo předtím.
A další tuna věcí, které se těžko říkají nahlas a zahrnujou moře slz. Je ale fajn, že se zatím nikdo v tom moři neutopil.
Do toho píšu novinový článek do Přehledu anglické gramatiky a brečím si do klávesnice.
pátek 29. listopadu 2019
Utéct do lesů I
I listen nothing but Ezra Furman these days. When I heard him describing the story behind the song Suck The Blood From My Wound, I could see that vividly in my head and I had to get it out, so here we are.
I didn’t realize it but the names Michael and Elliot are reference to a different, quite famous story, even though I chose the names because of other reasons.
1
Tvrdý náraz do ramene. Na dotek studí přes tenkou košili a potom už jenom cinkot tříštícího se skla. Napůl padám a napůl se vznáším potemnělým nebem z třetího patra. Nevím, jak je to možné, ale vzduch voní po skořici a cukrové vatě. Cítím tíhu křídel na zádech, jsou ale ještě bolavá a já stejně nevím, jak je správně používat. Obvazy mi prosakuje krev. Kolem poletují střepy a uvolněné peří.
Dopad na ulici pode mnou mě s největší pravděpodobností zabije, i když se mi zdá, že se země neblíží tak rychle, jak by měla.V případě, že to přežiju, zpřelámu si většinu kostí v těle. Padám zpomaleně nebo jenom jinak vnímám plynutí času? Jaktože mi není zima, když opadané stromy před nemocnicí jsou pokryté jinovatkou a od úst mi jde pára? Navíc mám na sobě jen dlouhou, plátěnou košili. Boty mi vzali jako další pojistku toho, že neuteču. Nejspíš nepočítali s tím, že se vrhnu proti zavřenému oknu a prostě zkusím štěstí.
Slunce už zvolna zapadá za obzor a barví mraky do ruda. Bude to poslední západ slunce, který budu moct sledovat?
“Sleduju okna ve třetím patře se zatajeným dechem. Tabulka jednoho z nich se najednou rozprskne jako když vybuchne ohňostroj a sklo se vysype ven jako cukr z cukřenky. Zaostřím na padající tělo, které se topí ve slabé září. Ve vzduchu se třepotá volná, bílá košile. Záda chrání křídla pokrytá šedavým peřím.
S nepříjemným bodnutím v břiše si uvědomím, že je to opravdu Michael. Nejsem si jistý, jestli padá zpomaleně, nebo je jen moje vnímání času pozměněné vyhrocenou situací a adrenalinem proudícím v žilách.
Mozek mi zamrznul, tak mě nenapadne nic lepšího, než rozevřít náruč.”
Elliot nejistě napřahuje ruce a čelist se mu sevře s pomyšlením na očekávaný úder. Je jasné, že jeho drobná postava nemůže blížící se náraz ustát. Klesající postava se ale dolů snáší až bolestivě pomalu, pět centimetrů za sekundu, stejnou rychlostí jakou opadávají květy sakur. Nakonec až téměř měkce dolehne plnou vahou do chlapcovy náruče. Ten udělá několik kroků dozadu a pak se oba svalí na zem.
Ve stejné chvíli se v rozbitém okně objeví muž s pistolí a zamíří na ně. Ozve se
“RÁNA
Pojď, proboha, vstávej! Poběž, parkuju támhle.
Popadnu Michaela za ruku. Překvapuje mě, že tolik hřeje, i když není moc teple oblečený a venku mrzne. Teprve teď si všimám, že
Panebože, ty krvácíš!”
To nic není, kroutím hlavou.
“Rychle si ho měřím zkoumavým pohledem a honem ho táhnu za roh do vedlejší ulice. Poznávám, že je to Michael, přestože z něj vyzařuje něco hrozně cizího. Jakoby se část naší blízkosti propadla do hluboké praskliny, kam na ni nedosáhnu, a tak ji nemůžu získat zpátky.
Krčíme se za auty a opatrně, ale hbitě mezi nimi kličkujeme.”
Vlaju za Elliotem. Vím, že se na mě několikrát zkoumavě podívá, ale teď není prostor na to něco vysvětlovat. Běžíme doslova jako o život. Občas se moje nohy ani nedotýkají silnice. Je to jako našlapovat na mechové polštáře v lese.
Když zahneme za roh, uvidím Elliotovu otřískanou dodávku. Odemyká na dálku, rozrazí zadní dveře a strká mě dovnitř. Všechno mi přijde jako ve snu. Barvy okolních předmětů se slévají dohromady, rozmazávají a odkapávají na podlahu.
Elliot oběhne auto, sedne si na místo řidiče, nervózně cpe klíček do zapalování a startuje. Hodí blinkr, sešlápne plyn a vyráží mnohem rychleji, než je povolená rychlost.
“Není čas, není čas, šeptám si mantru jako by mi magická síla slov pomohla jednat rychleji.”
Vzadu v dodávce je jen jedna řada sedadel na levé straně pod okny, aby se ušetřil prostor. Na zemi se povaluje prázdný batoh, pár kousků oblečení, deka a prázdné i plné lahve od piva. Třesoucíma rukama zvednu jedno z nich, urazím zátku o kovovou tyč, která trčí z boku sedačky a pořádně si hltnu. Pivo stéká do žaludku a po cestě uklidňuje každý kousek živé tkáně, které se dotkne. Zhluboka se nadechnu, vypustím vzduch z plic a vliju do sebe další dávku.
“Jsi v pořádku? Nevím, jak dlouho tam to pivo leží, kontroluju Michaela ve zpětném zrcátku.”
Přejdu otázku mlčením a s pivem v ruce nemotorně přelízám na přední sedačku. Otevřu palubní desku a chvíli se přehrabuju v kazetách, než vylovím Push the Sky Away od Nicka Cavea. Chvějící se rukou ji zasunu do autorádia. Celá dodávka se rázem potopí do zvuku něžných činelů a Nickova snového hlasu. Zpívá nám o tom, jak stromy nic nezajímá, zatímco vjíždíme do lesa.
Rozhlížím se kolem, co je v dodávce nového od té doby, co jsem se v ní vezl naposledy. Nepořádek je tu pořád stejný. Některé věci jsou pryč a jiné naopak přibyly. Nové jsou barevné, dřevěné korálky s přívěskem z jantaru a růženec. Obojí visí ze zpětného zrcátka. Nad rádiem je zastrčený obrázek Ježíše zalisovaný v plastu. Na palubní desce se objevily nové samolepky s logy kapel.
Myslím, že snad budu v pohodě, vracím se k otázce, která zůstala viset ve vzduchu.
And we know who you are and we know where you live
And we know there's no need to forgive
Slova, která se líně kutálí z rádia ve mně poprvé vyvolávají úzkostlivé pocity, i když jsem je předtím slyšel už mockrát.
Dostanou nás? Je vůbec možné jim utéct nebo se před nimi schovat?
“Budeme se o to muset alespoň pokusit.”
Chtěl bych ti všechno říct, ale...nevím, kde začít.
“Nemusíš mi nic vysvětlovat.”
Jenže já chci, jen nevím...kde začít.
“Hned jak jsem poprvé uslyšel o tom, co se děje, věděl jsem, že budeš jedním z nich.
Napadlo mě...jestli je pro tebe teď dobré...pít pivo, soukám ze sebe opatrně.”
Uchichtnu se. Hádám, že to, že mi narostly křídla, nijak neovlivňuje funkci jater.
Elliot se taky usměje a napětí mezi námi se znatelně uvolní.
“Bolelo to?”
Kývnu.
Zároveň to ale byl příjemný druh bolesti. Takový, který ti připomíná, že jsi naživu. Nevím, jak to líp popsat.
“Chápu. Nebo...aspoň se snažím.
Pokradmu si ho prohlížím. Pokožka mu slabě svítí, prsty přejíždí etiketu na lahvi od piva. Nevím, proč je pro mě najednou náročnější podívat se mu přímo do očí.”
Kam jedeme?
“Daleko. Pryč.”
Můžeš to trochu víc specifikovat?
“Moje teta má chatu v lesích poblíž Eugenu, kam během zimy nikdo nejezdí.”
Oukej. Věřím ti. Pokud si myslíš, že tam bude bezpečno, tak se nám tam nemůže nic stát.
“Bude, povídám a zesílím o stupeň rádio.”
Mírně se nakloním a lehce se dotknu jeho předloktí na znamení, že vyžaduju jeho pozornost.
Díky.
“To je v pořádku.”
Nějak na mě padla únava. Bylo by v pohodě, kdybych si zkusil trochu zdřímnout?
Vyčerpanost mi zalízá za nehty a putuje od konečků prstů nahoru a postupuje dál do těla.
“Jasně, někde vzadu by měla být i deka.”
Když se deru zpátky dozadu, Nick Cave zrovna zpívá
And I am too scared
And I am too scared to even walk on past
To sedí. Uvelebím se na sedačce a šmátrám potmě na zemi, dokud nenahmatám starou, sepranou deku. Zachumlám se do ní. Vědomí, že Elliot řídí a veze nás oba někam daleko, někam pryč, kde budeme v bezpečí mě neskutečně uklidňuje.
Za chvilku už se ztratím do ztracena.
“Slyším, jak se Michael vzadu uvelebuje a Nick Cave zrovna zpívá
I got love in my tummy and a tiny little pain
To sedí.”
✨
I didn’t realize it but the names Michael and Elliot are reference to a different, quite famous story, even though I chose the names because of other reasons.
1
Tvrdý náraz do ramene. Na dotek studí přes tenkou košili a potom už jenom cinkot tříštícího se skla. Napůl padám a napůl se vznáším potemnělým nebem z třetího patra. Nevím, jak je to možné, ale vzduch voní po skořici a cukrové vatě. Cítím tíhu křídel na zádech, jsou ale ještě bolavá a já stejně nevím, jak je správně používat. Obvazy mi prosakuje krev. Kolem poletují střepy a uvolněné peří.
Dopad na ulici pode mnou mě s největší pravděpodobností zabije, i když se mi zdá, že se země neblíží tak rychle, jak by měla.V případě, že to přežiju, zpřelámu si většinu kostí v těle. Padám zpomaleně nebo jenom jinak vnímám plynutí času? Jaktože mi není zima, když opadané stromy před nemocnicí jsou pokryté jinovatkou a od úst mi jde pára? Navíc mám na sobě jen dlouhou, plátěnou košili. Boty mi vzali jako další pojistku toho, že neuteču. Nejspíš nepočítali s tím, že se vrhnu proti zavřenému oknu a prostě zkusím štěstí.
Slunce už zvolna zapadá za obzor a barví mraky do ruda. Bude to poslední západ slunce, který budu moct sledovat?
“Sleduju okna ve třetím patře se zatajeným dechem. Tabulka jednoho z nich se najednou rozprskne jako když vybuchne ohňostroj a sklo se vysype ven jako cukr z cukřenky. Zaostřím na padající tělo, které se topí ve slabé září. Ve vzduchu se třepotá volná, bílá košile. Záda chrání křídla pokrytá šedavým peřím.
S nepříjemným bodnutím v břiše si uvědomím, že je to opravdu Michael. Nejsem si jistý, jestli padá zpomaleně, nebo je jen moje vnímání času pozměněné vyhrocenou situací a adrenalinem proudícím v žilách.
Mozek mi zamrznul, tak mě nenapadne nic lepšího, než rozevřít náruč.”
Elliot nejistě napřahuje ruce a čelist se mu sevře s pomyšlením na očekávaný úder. Je jasné, že jeho drobná postava nemůže blížící se náraz ustát. Klesající postava se ale dolů snáší až bolestivě pomalu, pět centimetrů za sekundu, stejnou rychlostí jakou opadávají květy sakur. Nakonec až téměř měkce dolehne plnou vahou do chlapcovy náruče. Ten udělá několik kroků dozadu a pak se oba svalí na zem.
Ve stejné chvíli se v rozbitém okně objeví muž s pistolí a zamíří na ně. Ozve se
“RÁNA
Pojď, proboha, vstávej! Poběž, parkuju támhle.
Popadnu Michaela za ruku. Překvapuje mě, že tolik hřeje, i když není moc teple oblečený a venku mrzne. Teprve teď si všimám, že
Panebože, ty krvácíš!”
To nic není, kroutím hlavou.
“Rychle si ho měřím zkoumavým pohledem a honem ho táhnu za roh do vedlejší ulice. Poznávám, že je to Michael, přestože z něj vyzařuje něco hrozně cizího. Jakoby se část naší blízkosti propadla do hluboké praskliny, kam na ni nedosáhnu, a tak ji nemůžu získat zpátky.
Krčíme se za auty a opatrně, ale hbitě mezi nimi kličkujeme.”
Vlaju za Elliotem. Vím, že se na mě několikrát zkoumavě podívá, ale teď není prostor na to něco vysvětlovat. Běžíme doslova jako o život. Občas se moje nohy ani nedotýkají silnice. Je to jako našlapovat na mechové polštáře v lese.
Když zahneme za roh, uvidím Elliotovu otřískanou dodávku. Odemyká na dálku, rozrazí zadní dveře a strká mě dovnitř. Všechno mi přijde jako ve snu. Barvy okolních předmětů se slévají dohromady, rozmazávají a odkapávají na podlahu.
Elliot oběhne auto, sedne si na místo řidiče, nervózně cpe klíček do zapalování a startuje. Hodí blinkr, sešlápne plyn a vyráží mnohem rychleji, než je povolená rychlost.
“Není čas, není čas, šeptám si mantru jako by mi magická síla slov pomohla jednat rychleji.”
Vzadu v dodávce je jen jedna řada sedadel na levé straně pod okny, aby se ušetřil prostor. Na zemi se povaluje prázdný batoh, pár kousků oblečení, deka a prázdné i plné lahve od piva. Třesoucíma rukama zvednu jedno z nich, urazím zátku o kovovou tyč, která trčí z boku sedačky a pořádně si hltnu. Pivo stéká do žaludku a po cestě uklidňuje každý kousek živé tkáně, které se dotkne. Zhluboka se nadechnu, vypustím vzduch z plic a vliju do sebe další dávku.
“Jsi v pořádku? Nevím, jak dlouho tam to pivo leží, kontroluju Michaela ve zpětném zrcátku.”
Přejdu otázku mlčením a s pivem v ruce nemotorně přelízám na přední sedačku. Otevřu palubní desku a chvíli se přehrabuju v kazetách, než vylovím Push the Sky Away od Nicka Cavea. Chvějící se rukou ji zasunu do autorádia. Celá dodávka se rázem potopí do zvuku něžných činelů a Nickova snového hlasu. Zpívá nám o tom, jak stromy nic nezajímá, zatímco vjíždíme do lesa.
Rozhlížím se kolem, co je v dodávce nového od té doby, co jsem se v ní vezl naposledy. Nepořádek je tu pořád stejný. Některé věci jsou pryč a jiné naopak přibyly. Nové jsou barevné, dřevěné korálky s přívěskem z jantaru a růženec. Obojí visí ze zpětného zrcátka. Nad rádiem je zastrčený obrázek Ježíše zalisovaný v plastu. Na palubní desce se objevily nové samolepky s logy kapel.
Myslím, že snad budu v pohodě, vracím se k otázce, která zůstala viset ve vzduchu.
And we know who you are and we know where you live
And we know there's no need to forgive
Slova, která se líně kutálí z rádia ve mně poprvé vyvolávají úzkostlivé pocity, i když jsem je předtím slyšel už mockrát.
Dostanou nás? Je vůbec možné jim utéct nebo se před nimi schovat?
“Budeme se o to muset alespoň pokusit.”
Chtěl bych ti všechno říct, ale...nevím, kde začít.
“Nemusíš mi nic vysvětlovat.”
Jenže já chci, jen nevím...kde začít.
“Hned jak jsem poprvé uslyšel o tom, co se děje, věděl jsem, že budeš jedním z nich.
Napadlo mě...jestli je pro tebe teď dobré...pít pivo, soukám ze sebe opatrně.”
Uchichtnu se. Hádám, že to, že mi narostly křídla, nijak neovlivňuje funkci jater.
Elliot se taky usměje a napětí mezi námi se znatelně uvolní.
“Bolelo to?”
Kývnu.
Zároveň to ale byl příjemný druh bolesti. Takový, který ti připomíná, že jsi naživu. Nevím, jak to líp popsat.
“Chápu. Nebo...aspoň se snažím.
Pokradmu si ho prohlížím. Pokožka mu slabě svítí, prsty přejíždí etiketu na lahvi od piva. Nevím, proč je pro mě najednou náročnější podívat se mu přímo do očí.”
Kam jedeme?
“Daleko. Pryč.”
Můžeš to trochu víc specifikovat?
“Moje teta má chatu v lesích poblíž Eugenu, kam během zimy nikdo nejezdí.”
Oukej. Věřím ti. Pokud si myslíš, že tam bude bezpečno, tak se nám tam nemůže nic stát.
“Bude, povídám a zesílím o stupeň rádio.”
Mírně se nakloním a lehce se dotknu jeho předloktí na znamení, že vyžaduju jeho pozornost.
Díky.
“To je v pořádku.”
Nějak na mě padla únava. Bylo by v pohodě, kdybych si zkusil trochu zdřímnout?
Vyčerpanost mi zalízá za nehty a putuje od konečků prstů nahoru a postupuje dál do těla.
“Jasně, někde vzadu by měla být i deka.”
Když se deru zpátky dozadu, Nick Cave zrovna zpívá
And I am too scared
And I am too scared to even walk on past
To sedí. Uvelebím se na sedačce a šmátrám potmě na zemi, dokud nenahmatám starou, sepranou deku. Zachumlám se do ní. Vědomí, že Elliot řídí a veze nás oba někam daleko, někam pryč, kde budeme v bezpečí mě neskutečně uklidňuje.
Za chvilku už se ztratím do ztracena.
“Slyším, jak se Michael vzadu uvelebuje a Nick Cave zrovna zpívá
I got love in my tummy and a tiny little pain
To sedí.”
✨
úterý 19. listopadu 2019
Everything feels overwhelming
I slept for 12 hours after awesome yet exhausting trip -> Utrecht-> Amsterdam -> Berlin - including 3 night buses, 2 concerts (The Mountain goats and Ezra Furman), 1 guesthouse, petting goats, sheep and pigs in a place called recovery college, wandering around Amsterdam during a cold night high on edibles, exploring one Berlin museum and attending a demonstration against our prime minister. The girls were also playing ukulele and singing in one German public bathroom at a railway station. I was just happily sitting there and enjoying that it’s warm.
Now I’m still disoriented, tired, sick (dizzy, stuffiness, sore muscles, headache + burning chest - possibly just general anxiety) and terribly behind with work and school. Writing emails to cancel lessons and receiving a lot of emails from work with more tasks.
If I fall asleep, needing a nap, I have a frightening sleep paralysis - kicking around and silently screaming in my head, because I can’t wake up.
I started reading a long post on Medium about Amanda Palmer’s tour by Jack Nicholls dealing with topics such as abortion, miscarriage, climate and refugee crisis and corrupted media and I felt even worse. I remembered also Ezra who’s dealing with anxieties, panic attacks and transgender issues. I feel too involved in everything and it’s too much. I feel too much.
I want to go and teach one lesson, because there’s a chance that it could fix me. I created a lesson plan with maximum input from the students. I will wear the comfortable Calm Down Ezra sweatshirt and scarf and I will stand far away in the background not to get my students sick.
The fact that Christmas are coming is also just stressful for me at the moment.
I know that everything will pass and everything will be 大丈夫 again, but right now I’m drowning.
Now I’m still disoriented, tired, sick (dizzy, stuffiness, sore muscles, headache + burning chest - possibly just general anxiety) and terribly behind with work and school. Writing emails to cancel lessons and receiving a lot of emails from work with more tasks.
If I fall asleep, needing a nap, I have a frightening sleep paralysis - kicking around and silently screaming in my head, because I can’t wake up.
I started reading a long post on Medium about Amanda Palmer’s tour by Jack Nicholls dealing with topics such as abortion, miscarriage, climate and refugee crisis and corrupted media and I felt even worse. I remembered also Ezra who’s dealing with anxieties, panic attacks and transgender issues. I feel too involved in everything and it’s too much. I feel too much.
I want to go and teach one lesson, because there’s a chance that it could fix me. I created a lesson plan with maximum input from the students. I will wear the comfortable Calm Down Ezra sweatshirt and scarf and I will stand far away in the background not to get my students sick.
The fact that Christmas are coming is also just stressful for me at the moment.
I know that everything will pass and everything will be 大丈夫 again, but right now I’m drowning.
sobota 26. října 2019
Amanda fucking Palmer concert
We survived 4 hours long Amanda fucking Palmer concert (because we had #wine & tissues) / nekonečné krásy, spousta kolektivního pláče a na konci lehkost a katarze / I also hugged Amanda after the concert and realized how exhausted she must be after doing this every night several days in a row. / I have nothing but love for her and her art without intermission / 💕🍷🐿 / #amandapalmer #therewillbenointermission / taky sundávání punčoch na balkóně v divadle, protože bylo hrozné horko a protože #punk /
At least the baby didn't die ~
Nejdřív s LMkama v kasárnách Karlín u sochy jednorožce smotaného z drátů na žlutých křesílkách vedle beach volejbalového hřiště. Přeju si, abych se taky mohla svalit obličejem k zemi jako to asi dvouleté dítě a řvát, když se mi něco nelíbí. L. povídá, že kdyby to bylo přijatelné, chodníky by byly plné dospělých.
M’s vyučující prostě nedorazil na hodinu, tak jsme se rozhodli přesunout ještě do Nebe na pár drinků, slovy dva, po kterých jsem byla docela dost cinknutá.
Řady flašek s alkoholem podsvícené neonovými světly a dekadentní tapety v podzemí.
LMka mě ještě doprovodí do Hybernie, protože to mají po cestě. Než jsme opustili Nebe, ještě jsem si spravila rtěnku, abych si dokázala, že mám situaci pod kontrolou.
M. mě vítá s dvoulitrovou lahví olomouckého vína, sype na mě dramata posledních dní a nutí mě pít. Je mi lehce a málem se vznáším nad chodníkem. Inkoustové nebe, pouliční světla a noční Praha. Je mi horko v letních šatech, i když ve vzduchu už je cítit podzim.
Přidává se k nám slečna - M. známá - se kterou jsem shodou okolností viděla rozhovor na DVTV cestou do Prahy. Asi Vesmír nebo co.
Čůráme do zásoby a běžíme na balkón. Je mi neskutečné vedro, tak si svlíkám punčochy, když se zhasnou světla.
Nabízím kolegovi z práce, který sedí vedle, jenom jednou jedinkrát víno z plastové lahve, protože je na tohle moc fancy. Fuck it, Amanda told us to bring wine and tissues.
Amanda jen tak přijde tiše na pódium, bez žádných úvodů a začne zpívat a hrát na ukulele.
Zpívá a doprovází se na ukulele nebo piano a nebo nám vypráví nejvíc srdcelomné, drásající příběhy spojené s ženstvím, mateřstvím, soucitem, klimatem, terorismem a podobnými lehkými tématy.
Všichni v sále neskrývaně brečí, někdo potahuje, někdo nahlas smrká, mně třeba akorát tečou slzy po tváři a padají mi do klína. M. mi opírá hlavu o rameno, tak ji lehce hladím, because I thought she needed it? She was crying even harder than me.
Amanda přímo řve A Mother’s Confession a celý sál s ní zpívá “at least the baby didn’t die.”
And also the unexpected motherfucking disney Let it go, které už si nikdy nebudu moct poslechnout bez naprosto zdrcujícího obrázku zakrvácené Amendy někde na chatě v horách uprostřed zimy.
AfP is one of the most impressing, unbelievable, magnificent artist and person I know. She’s also the most human human.
Nádherná čtyřhodinová horroshow krásna.
Chtěly jsme se jít po skončení rychle vyčůrat a prošvihly jsme kvůli tomu první fotku s Patrony.
Křičíme: promiňte, potřebovaly jsme čůrat! A Amanda křičí: dělejte, tak znova!
Pak venku chvilku čekáme u merche, M. kouří a málem jsme se s Amandou zase minuly. Tohle už nikdy víc, žádné pokoncertní čůrání nebo cigarety until saying Hi to the artist.
Obě Amandu objímáme. Prohlíží si M. thai box kraťasy a chválí ji outfit. Potom dostala ještě podpis na ukulele spolu s poznámkou: Play me badly.
V metru potkáváme náhodné slečny, které šly taky z koncertu. M. dostává hrací kartu a já do ruky Měsíc.
Dead tired někdy ve dvě ráno nekonečná cesta k V. M. ještě nějakým způsobem zvládá en route objednat pizzu.
M. je posedlá tím, abysme zůstaly spát v obýváku a poprvé nechce do kobky. Chce tru sleepover a koukat, jak Japonci hrajou rugby.
Ptá se: “Můžeme jít spát s těmi rugby?”
Zatímco vzpomínám na Amandino vystoupení, jehož jedno z hlavních témat byly potraty, čtu si o anti-gender mobilization across Europe na zítřejší seminář, piju šampaňské z hipsterské skleničky a brečím.
At least the baby didn't die ~
Nejdřív s LMkama v kasárnách Karlín u sochy jednorožce smotaného z drátů na žlutých křesílkách vedle beach volejbalového hřiště. Přeju si, abych se taky mohla svalit obličejem k zemi jako to asi dvouleté dítě a řvát, když se mi něco nelíbí. L. povídá, že kdyby to bylo přijatelné, chodníky by byly plné dospělých.
M’s vyučující prostě nedorazil na hodinu, tak jsme se rozhodli přesunout ještě do Nebe na pár drinků, slovy dva, po kterých jsem byla docela dost cinknutá.
Řady flašek s alkoholem podsvícené neonovými světly a dekadentní tapety v podzemí.
LMka mě ještě doprovodí do Hybernie, protože to mají po cestě. Než jsme opustili Nebe, ještě jsem si spravila rtěnku, abych si dokázala, že mám situaci pod kontrolou.
M. mě vítá s dvoulitrovou lahví olomouckého vína, sype na mě dramata posledních dní a nutí mě pít. Je mi lehce a málem se vznáším nad chodníkem. Inkoustové nebe, pouliční světla a noční Praha. Je mi horko v letních šatech, i když ve vzduchu už je cítit podzim.
Přidává se k nám slečna - M. známá - se kterou jsem shodou okolností viděla rozhovor na DVTV cestou do Prahy. Asi Vesmír nebo co.
Čůráme do zásoby a běžíme na balkón. Je mi neskutečné vedro, tak si svlíkám punčochy, když se zhasnou světla.
Nabízím kolegovi z práce, který sedí vedle, jenom jednou jedinkrát víno z plastové lahve, protože je na tohle moc fancy. Fuck it, Amanda told us to bring wine and tissues.
Amanda jen tak přijde tiše na pódium, bez žádných úvodů a začne zpívat a hrát na ukulele.
Zpívá a doprovází se na ukulele nebo piano a nebo nám vypráví nejvíc srdcelomné, drásající příběhy spojené s ženstvím, mateřstvím, soucitem, klimatem, terorismem a podobnými lehkými tématy.
Všichni v sále neskrývaně brečí, někdo potahuje, někdo nahlas smrká, mně třeba akorát tečou slzy po tváři a padají mi do klína. M. mi opírá hlavu o rameno, tak ji lehce hladím, because I thought she needed it? She was crying even harder than me.
Amanda přímo řve A Mother’s Confession a celý sál s ní zpívá “at least the baby didn’t die.”
And also the unexpected motherfucking disney Let it go, které už si nikdy nebudu moct poslechnout bez naprosto zdrcujícího obrázku zakrvácené Amendy někde na chatě v horách uprostřed zimy.
AfP is one of the most impressing, unbelievable, magnificent artist and person I know. She’s also the most human human.
Nádherná čtyřhodinová horroshow krásna.
Chtěly jsme se jít po skončení rychle vyčůrat a prošvihly jsme kvůli tomu první fotku s Patrony.
Křičíme: promiňte, potřebovaly jsme čůrat! A Amanda křičí: dělejte, tak znova!
Pak venku chvilku čekáme u merche, M. kouří a málem jsme se s Amandou zase minuly. Tohle už nikdy víc, žádné pokoncertní čůrání nebo cigarety until saying Hi to the artist.
Obě Amandu objímáme. Prohlíží si M. thai box kraťasy a chválí ji outfit. Potom dostala ještě podpis na ukulele spolu s poznámkou: Play me badly.
V metru potkáváme náhodné slečny, které šly taky z koncertu. M. dostává hrací kartu a já do ruky Měsíc.
Dead tired někdy ve dvě ráno nekonečná cesta k V. M. ještě nějakým způsobem zvládá en route objednat pizzu.
M. je posedlá tím, abysme zůstaly spát v obýváku a poprvé nechce do kobky. Chce tru sleepover a koukat, jak Japonci hrajou rugby.
Ptá se: “Můžeme jít spát s těmi rugby?”
Zatímco vzpomínám na Amandino vystoupení, jehož jedno z hlavních témat byly potraty, čtu si o anti-gender mobilization across Europe na zítřejší seminář, piju šampaňské z hipsterské skleničky a brečím.
čtvrtek 17. října 2019
Adventurous weekend with my favourite people
Busy sobota během které jsme stihly vylézt na rozhlednu, najít kešku, přestěhovat M. a dát si za odměnu pivo na Konviktu.
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.
M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”
Cibulačka s malým pivem k obědu zatímco nás hřály poslední zbytky letního slunce jako nejhezčí happy times.
Moje obavy z cesty s M. s čerstvým řidičákem za volantem dodávky, která tak tak držela pohromadě, byly oprávněné, but we survived.
Náhodné obrázky panenky Marie zalisované v plastu všude kam se podíváš, pseudozlaté přívěsky na sedadle, směska nejpodivnějších věci v zadní části včetně sedadel naštorc - aby se na nich dalo spát - obviously - prázdných lahví od piva a vincentky, náhodné prázdné krosny a podobně. Spousta částí byla přichycená lepící páskou a tachometr nefungoval. Není divu, že auto s takovou osobností dostalo jméno. Říká se jí Čupina for some reason.
Stěhování M’s “pár věcí” ze čtvrtého patra do dodávky zabralo “jen” asi dvě hodiny, včetně tetrisování veškerého nábytku dovnitř.
Z šatní skříně na schodiště cestou odpadávaly kočky, které P. kdysi dávno odněkud vystříhal a vytvořil z ní obří koláž po celé ploše dveří.
Jeden z přenášených objektů byl pytel M’s oblečení pochcaný od kocourů, který M. popisuje jako svůj nejvíc homeless piece of posession.
Když bylo všechno naložené, zjistily jsme, že zadní dveře nejdou zavřít, ať už jsme do nich třískaly a kopaly jakkoliv. Na pomoc se přidalo pár týpků s různým stupněm opilosti z pajzlu hned naproti, kteří naše snažení celou dobu pozorovali, s plnou hubou keců, ale žádným řešením. Nakonec jsme dvaře zalepili lepící páskou a rozhodli jsme se, že to prostě vydrží.
Celé nás to stálo jenom krvavý palec, modřinu na hlavě a nejspíš totálně ohoblovanou ručku.
M. to celé zakončila tím, že do cílové ulice zajela v protisměru, ale nikdo z posádky se ani nezlobil, protože všichni byli šťastní, že jsme všechno jakž takž v pořádku převezli na místo určení.
Potom už jenom dokulhat zpátky na Konvikt a dát si obligatory pivo za odměnu.
M: “Já jedu večer do Prahy na Dangera.”
Náhodný člověk: “Čupinou?”
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)